V USA po demokratickém intermezzu v prezidentských volbách opět zvítězil Donald Trump. Proč se tak stalo? Co od staronového prezidenta očekávat? Jak tato volba ovlivní mezinárodní vztahy i jednotlivé země, to jsme rozebírali s politologem Pavlem Baršou z Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Filosofického ústavu Akademie věd.
Proč demokratická kandidátka Kamala Harris neuspěla?
Kamala Harris a demokraté se zase vykašlali na lidové vrstvy. Jejich strategie byla založená na tom, že ukousnou středového voliče republikánům. Ale nefungovala. Je to pořád stejný příběh, kdy se nominálně levicová strana vykašle na lidi, kteří trpí vysokými cenami základního zboží a nejsou schopni zaplatit nájem. Kolikrát se to stalo za posledních třicet let?
Proč se Trumpovi podařilo tyto lidi přesvědčit líp než nominálně levicovým demokratům, kteří jsou, řekněme, pokrytečtí, ale aspoň předstírají nějaká řešení?
V mainstreamových médiích vždycky vystřihli kousek Trumpova projevu, kde mluvil o tom, jak Haiťani jedí psy, nebo tam dali jeho nenávistné pasáže, kdy říká, že je Kamala komunistka a tak podobně. Jenže, když jeho projevy uvidíte celé, tak zjistíte, že vždycky dvě třetiny byly o tom, jak se lidé kvůli Bidenovi mají špatně, jak je velká inflace a jak vysoké jsou ceny benzínu. On neříkal, co s těmi věcmi udělá, ale mluvil o ekonomických problémech, zatímco Kamala Harris mluvila o reprodukčních právech a o tom, že musíme zachránit demokracii. A lidé mají blíž k peněžence než k nějakému ideálu demokracie.
Trump alespoň pojmenovává problém. Řekne, za mě jste se měli líp, což je pro řadu lidí pravda. Inflace a skutečné potíže přišly ani ne tak s covidem ale s rusko-ukrajinskou válkou. Jeho rétorika díky tomu mohla rezonovat s reálnou zkušeností lidí. Hlavní téma Harris posledních pár týdnů byla záchrana demokracie před diktátorem. Ale diktátor říkal, vy trpíte kvůli Bidenovi, za mě jste se měli líp, nemůžete vyjít s nájmem, nemůžete zaplatit benzín, a já vaši situaci zlepším. Samozřejmě že neřekl, jak to udělá. Říkal: „drill, drill baby, drill drill baby,“ a mluvil o clech. Odborníci přitom upozorňují, že pokud zavede tak vysoká cla na čínské spotřební zboží, jaká sliboval, tak se ceny zvýší. Říkal, já vás ochráním, ochráním vás od imigrantů. Přitom ve chvíli, kdy by skutečně vyhnal nelegální přistěhovalce v těch šílených číslech, o kterých mluvil, tedy mezi deseti až patnácti miliony, tak ceny vyletí nahoru, protože tohle je nejlevnější pracovní síla na trhu, takže jejich odchodem se zvýší náklady, a tedy i ceny. To, co navrhoval, bylo samozřejmě iluzorní, ale aspoň mluvil o problémech obyčejných lidí, kteří na tom nejsou dobře.
Už nepotřebujete mít krajní pravici u moci, elementy jejího programu prosazují všichni, celý mainstream.
Nejsmutnější je, že Kamala Harris ve svých prvních projevech v létě o těchto tématech ještě mluvila. Mluvila o cenách základního zboží a říkala, že existuje způsob, jak ceny snížit. Mluvila i o dalších věcech, o šíleně vysokých nájmech a podobně. I nominace Tima Walze, plebejského, antiestablishmentového demokrata, signalizovala toto zaměření. Ale potom se zřejmě její stratégové rozhodli, že budou mířit na středově-pravicové antitrumpovské voliče republikánské strany a přestala o těchto věcech mluvit. Začala mluvit o autoritářství a o potratech. Z toho se stala dvě hlavní témata. Zhruba třicet procent Američanů se fakt má špatně a zápasí s těmi nejzákladnějšími věcmi, a těm jde o to, aby přežili. Bojovat za demokracii proti autoritářství je ale vznešený ideál, zatímco oni mají jiné starosti.
Co jste říkal na nesoulad mezi průzkumy a konečným výsledkem?
Překvapilo mě, že Trump vyhrál lidové hlasování. Trumpovo vítězství v lidovém hlasování skutečně svědčí o tom, že se průzkumy zase sekly. Přitom už přece nemůže v současné době platit to, co platilo ještě v roce 2016, kdy se říkalo, že se voliči Trumpa stydí. Já si myslím, že to už fakt není pravda. Oni se nestydí. Nestydí se říkat, že budou volit Trumpa, to je prostě blud. Musí tam být něco jiného, nějaký jiný metodologický problém.
Hodně expertů, včetně vás, mluví o konci neoliberální hegemonie a o konci jednoznačné dominance Spojených států ve světovém řádu včetně amerického stahování se. V americké politice s touto tendencí nezačal Donald Trump, ten jen ve svém prvním prezidentství navázal na Baracka Obamu. Jaké bude v tomto ohledu Trumpovo druhé období?
Není úplně jasné, jak bude Trump reagovat na horké konflikty: na ukrajinsko-ruskou válku a dění na Středním východě. V jeho prvním období v letech 2017–2021 nebyly války ve dvou strategických regionech a vládl v relativně klidné době. Jinak si myslím, že Spojené státy budou pokračovat v nastoleném trendu. Postupně se stahují z Evropy, což by platilo i v případě zvolení Kamaly Harris. V jejím případě by šlo ale o pozvolnější proces než ten, který nás teď nejspíš čeká. Je chyba evropských elit, že se na to nepřipravily. Modlily se, aby vyhrála Harris místo toho, aby se připravovaly na Trumpa.
Tento trend obsahuje dvě zásadní věci. První je přesunutí těžiště pozornosti do Indo-Pacifiku a zadržování Číny. Druhá věc je tzv. retranchement, tedy stažení se Ameriky s tím, že už nebude tak intervencionistická, jako byla za George W. Bushe. Obojí ohlásil už Obama a Trump v tom pokračoval. Jde o relativní stažení, Amerika nebude tak aktivní, ale ze světové scény nezmizí. Oba tyto trendy by pokračovaly i za Harris, pokud by zvítězila. Situaci teď ale komplikují dvě války. Jde o extrémní situace, na které Trump bude muset reagovat. V jeho případě ale zatím nevíme, jak reakce bude vypadat.
Trumpovy plány okolo rusko-ukrajinské války jsou poměrně nejasné, ale o to víc se o nich mluví a je kolem toho mnoho dohadů. Jaké scénáře jsou podle vás ve hře?
Zkusím říct jednu verzi, která se mně jeví jako nejpravděpodobnější. Trump oběma stranám řekne, ať začnou jednat pod jeho zprostředkovatelstvím. Putinovi řekne, „jestli chcete část toho území, tak musíte udělat kroky k příměří a dát najevo, že už nebudete válčit a potom můžeme uvažovat o omezení pomoci Ukrajině.“ To bude první, co bude muset udělat. Ve chvíli, kdy by na to Putin přistoupil, tak může Trump říct Zelenskému, „pokud nepřistoupíte na příměří a jednání, okamžitě zastavuji veškerou pomoc.“ Zelenskému by asi nic jiného nezbylo, nechtěl-li by riskovat totální porážku. Putin by na tuto nabídku mohl přistoupit, získal by obrovskou symbolickou satisfakci a ponechal by si územní zisky, kterých již dosáhl. Je jasné, že Ukrajina bude v takové situaci tahat za kratší konec a hodně by záleželo na tom, jaké by jí Američani nabídli bezpečnostní garance.
Zásadní otázkou ovšem je, jakou roli či pozici by v těchto jednáních měla Evropa. Panuje totiž obava, že Trump k tomu Evropu vůbec nepustí. Sám bude hrát roli zprostředkovatele a nám přisoudí roli statistů. Klíčové také bude, do jaké míry bude ochoten komunikovat o tom s NATO. Dovedu si představit snesitelnou variantu, kde by nevyloučili Evropu a neokupované ukrajinské území by získalo jasné bezpečnostní garance. Někteří komentátoři používají analogii se Západním Německem po druhé světové válce. Jako celek je tato analogie scestná, protože Ukrajina není poraženým státem okupovaným velmocemi jako rozdělené Německo po roce 1945. Ale dáme-li tohle stranou, vyjadřuje tahle analogie ten kýžený stav – Západní Německo mělo jasné bezpečnostní garance v podobě otevřených dveří do NATO. Takže to by podle mě byla snesitelná varianta a možná by to něčím podobným skončilo, byť třeba po delší době, i když by v Bílém domě seděla Harris.
Ale samozřejmě existují horší varianty, pokud Trump úplně vyloučí z jednání Evropany nebo NATO a odmítne dát Zelenskému dostatečné bezpečnostní garance. To si myslím, že je ta úplně nejhorší možnost. Ukrajina by se dostala do stavu, kdy by se nic nevyřešilo ani ukrojením jejího území. Pořád by neměla garanci, že pokud by Putin pokračoval, tak že se za ni přímo postaví NATO. To jsou alternativy, ani jedna není hezká, ale samozřejmě jedna je přijatelnější než druhá.
Druhým v současnosti probíhajícím horkým konfliktem, ve kterém hrají USA významnou roli, je válka na Blízkém východě. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu a jeho ministři měli obrovskou radost z vítězství Donalda Trumpa, nešetřili přitom výrazy o největším návratu a o největším přátelství. Přitom demokraté, byť měli rétorické výhrady, byli k Izraeli velmi přátelští a zdůrazňovali především jeho právo na obranu. V čem může být velké přátelství ještě větší? A co může celý region čekat?
Dvě věci, co Trump řekl v rámci svých předvolebních řečí, byly celkem hrozivé. Když se rozhodovalo o odpovědi Izraelců na iránský útok balistickými raketami z 1. října, tak řekl, že by Izraelcům pomohl bombardovat místa, kde má Írán nukleární program. To by znamenalo skutečně otevřený konflikt v plném rozsahu, do něhož by byl vtažen celý region a USA. Taky řekl, že dvoustátní řešení už není proveditelné. Že už nevěří v možnost zřízení palestinského státu. Oba postoje zhoršují naději, pokud ještě vůbec nějaká je, na něco lepšího, než jsou hrůzy, které se odehrávají již více než rok v Gaze po odporném masakru Hamásu 7. října 2023 a které se v minulých dvou měsících začaly přelévat do Libanonu.
Ale existuje také druhé, méně černé čtení Trumpa. Během kampaně, která se týkala zahraniční politiky velmi málo, se obě strany vzájemně obviňovaly z toho, že jsou válečnické. Trump se vyjadřoval ve smyslu, „říkají o mě, že půjdu do války, ale to není pravda, to oni jsou ve válce. Když já jsem vládl, tak žádná válka nebyla.“ Svým způsobem je to přesvědčivé. Proč on jako izolacionista, který mluví o Americe na prvním místě, by se měl starat o bezpečnostní zájmy někoho jiného a zapojoval Ameriku do války daleko od jejích břehů. Takže není úplně vyloučené, že to s tím bombardováním nukleárního programu byl jen takový příležitostný, typicky nezodpovědný Trumpův výkřik. Vojenští experti říkají, že například bombardování míst, kde je jaderný program, by vyžadovalo skutečně aktivní participaci Spojených států. Některé části jejich jaderného programu jsou hluboko pod zemí v horách. Americkou bombu, která je schopná prorazit tak hluboko, by muselo nést americké letadlo. Takže by Amerika znova na Blízkém východě válčila: poté, co se bez úspěchu pokusila zbraněmi nastolit demokracii v Iráku v roce 2003, by se znova pokoušela o změnu režimu v sousedním Íránu – cíl, který ve svých projevech od konce léta nadhazuje Netanjahu, který ví, že k jeho dosažení by se Izrael neobešel bez přímé participace Ameriky na válce.
Trump bude stát na straně Izraele jako Biden a bez jeho morálních rezerv ohledně humanitárních dopadů. Ale nemyslím si, že by chtěl hrát tuhle Netanjahuovu hru. Přece jen sliboval mír, ne válku. V tom je jistá naděje.
Druhou věcí je, mezi lidmi, co se točí kolem Trumpa a dělají zahraniční politiku jsou dvě skupiny. Je tam bývalý ministr zahraničí Mike Pompeo, který by byl spíš intervencionistický a další válku by případně asi nevylučoval. Potom je tam skupina skutečně izolacionistická, která má představu, že hlavní páka na vztahy se světem je spíš ekonomická. Chtějí zadržovat Čínu, ale všechno ostatní, do čeho se nemusí úplně plést, by nechali být. Obzvláště se do ničeho nechtějí plést zbraněmi. V tuto chvíli ale nevíme, ze které skupiny vzejdou ministr zahraničí, ministr obrany a poradce pro národní bezpečnost – tři klíčové funkce pro formulaci bezpečnostní a zahraniční politiky. Podle toho, která z těchto dvou skupin získá převahu, se to zřejmě bude odvíjet.
Jaké jsou perspektivy pro Gazu? Mění se něco vůbec?
V zásadě si myslím, že se nic moc nemění. Nesmíme zapomínat, že až do 20. ledna bude pořád u moci Bidenova administrativa. Teď mají Izraelci volnou ruku. Čili dva a půl měsíce bude zřejmě pokračovat to, co se děje v Gaze teď. Což je strašné. V severní Gaze desetitisíce lidí obrovsky trpí, teď již také hladem a zdá se, že Izraelci tu oblast postupně etnicky čistí tak, aby z ní mohli udělat ochranné bezpečnostní pásmo, popřípadě území židovského osidlování. Zbývající dva a půl měsíce bude víceméně Izrael pokračovat v tom, co dělá a nic zásadního se nezmění. Jedině co by se mohlo stát, ale v to moc nevěřím, by bylo poslední velké gesto odcházející Bidenovy demokratické administrativy. Obamova administrativa, což byla poslední administrativa, která se skutečně pokusila přimět Izrael ke sdílení země „mezi řekou a mořem“ s Palestinci, umožnila v prosinci 2016 přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN, v níž se mimo jiné říká, že židovské osady na okupovaných územích jsou proti mezinárodnímu právu a brání uzavření míru. Rezoluce podobného znění Američané předtím soustavně vetovali. Bylo to silné gesto na půdě OSN, které Izrael považoval za nepřátelské. I teď by Američané mohli podobné gesto udělat, ale musela by tam být silná politická vůle a tu tam nikde nevidím. Takže si myslím, že se to nestane. Obama byl v plné síle a na konci úspěšného období, Bidenovi docházejí síly a administrativa je demoralizována porážkou daleko více než roku 2016 – připomeňme, že tehdy Hilary Clinton vyhrála lidové hlasování, takže bylo možné se utěšovat tím, že většina Američanů Trumpa nechce. Dnes takovou útěchu nemáme a narostl i počet jeho voličů mezi Latinoameričany a Afroameričany.
Často mluvíte o globálních oligarchiích a novém typu moci. Zmiňoval jste vliv a moc Elona Muska, který nyní navíc celou kampaň stál po boku příštího amerického prezidenta.
Ještě při minulé volbě Trumpa v roce 2016 nebyla propojenost s globálními oligarchy tak evidentní. Například Musk byl oficiálně neutrální. Propojení tohoto typu národně konzervativní populistické politiky v podobě Trumpa a multimiliardářů typu Muska je každopádně hrozivé. Trump Muskovi navíc nabídne nějakou funkci. Mluví se o Department of Government Efficiency (DOGE) – ministerstvu pro zeštíhlení státu. Což připomíná pozici jejich velkého kamaráda – argentinského prezidenta Javiera Mileie: na jedné straně hlásají nacionalismus a ekonomický protekcionismus, což znamená důležitější roli státu. Na straně druhé ho chtějí minimalizovat. Tuhle nekoherentní směs státního protekcionismu a libertarianismu ještě okořeňují morálním ultrakonzervatismem – kriminalizací či maximálním ztěžováním potratů, obhajobou patriarchální rodiny, vylučováním „cizinců“ a všeho cizího jménem „našinců“ a „našeho“. A tenhle projekt pohánějí peníze oligarchů. Oligarchové už do toho jdou otevřeně, už nejen skrytě. Něco podobného se dnes děje ve Francii. Miliardář Vincent Bolloré vlastní ve Francii řadu důležitých médií a nijak se netají svými ultrakonzervativními, protievropskými a islamofobními názory. Není zdaleka sám. Všude na světě roste asertivita krajně pravicových miliardářů, kteří aktivně vstupují do politiky – nejen svými penězi, ale i osobně jako Musk. Kontrast s devadesátkami je ohromný. Na začátku onoho desetiletí byl hlavním politicky angažovaným miliardářem George Soros. Liberální globalista, podporovatel demokracie, který věřil, že lidská práva a demokracie se rozšíří do východní Evropy a celého světa a tento program štědře podporoval svými penězi. Angažovaní miliardáři současnosti mají úplně opačný program. Antiglobalistický, ale jinak minimální stát, snižování daní, obnovení patriarchální autority, xenofobie. Sorosův levicový liberalismus vystřídala krajní pravice.
Nastoupila-li v osmdesátých letech ideologická hegemonie neoliberalismu, takže i levicové strany najednou přijímaly ekonomická neoliberální řešení, tak nyní jsme vstoupili do éry ideologické hegemonie národního konzervativismu. Tato ideologie již začala ovládat mainstream i v Evropské unii. Stačí se podívat na Ursulu von der Leyen, jak si od začátku začala vytvářet speciální vztah ke Giorgii Meloni. Dala jí najevo, že se spolu přece můžou domluvit na osekané podobě paktu o migraci a azylu. V umírněnější podobě se v něm ocitla řada věcí, které v letech 2015–2016 navrhovaly právě krajně pravicové strany. Obdobu téhož vidíme v utahování šroubů ve Francii i Německu. Už nepotřebujete mít krajní pravici u moci, elementy jejího programu prosazují všichni, celý mainstream. V poststudenoválečné době, v devadesátých a v nultých letech, byl hegemonní liberální globalismus. Uprchlická krize 2015–16, Brexit a první vítězství Trumpa roku 2016 mu zasadily první rány. Desátá léta byla obdobím jeho krize. Nyní již jsme vstoupili definitivně do éry, která nahradila liberální globalismus národním konzervatismem. Platí to i pro Česko. Stačí se podívat, kdo z české politiky říkal, že fandí Trumpovi. Předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda či její místopředseda Saša Vondra. S ohledem na ruskou agresi na Ukrajině znamená nástup Trumpa do Bílého domu ohrožení bezpečnosti Evropy. Tito politici vládnoucí strany evidentně dávají přednost ideologii před národními zájmy své vlastní země.
Když v USA v roce 2017 začalo první prezidentské období Donalda Trumpa, tak americká média začala psát o Viktoru Orbánovi jako o jakémsi středoevropském předchůdci Trumpa. Podobná vítězství, jako je to Trumpovo, zase posiluje politiky, jako je právě Orbán nebo u nás Babiš, v Rakousku Svobodné a tak dále. Jaký bude vliv Trumpova prezidentství na náš region?
V poststudenoválečném období byla americká liberální demokracie modelem pro ostatní země. Jako vůdce vítězného tábora měla Amerika na svém štítě – i když to ne vždy dělala – že dodržuje lidská práva a ctí demokracii, že to jsou pro ni důležité hodnoty. Jaké hodnoty tam má napsány po Trumpově vítězství? Využije své moci, aby ukončil svoje trestně právní procesy. Před čtyřmi lety neuznal svou porážku ve férových demokratických volbách a minimálně nepřímo podněcoval své příznivce k násilné vzpouře proti tomuto výsledku.
Související článek:
Nectí ani principy právního státu, ani demokratické procedury ustavování moci. Zůstává mně rozum stát nad tím, jak můžou naši politici, kteří se hlásí k demokracii, tohoto politika podporovat. Marek Benda říká, že by ho – kdyby byl v Americe – volil. Toto je vážné. Volil by někoho, kdo pohrdá procedurálními principy právního státu a demokracie, které zajišťují, abychom své spory řešili nenásilnou cestou. Evidentně pro Bendu demokracie není tou nejvyšší hodnotou a zřejmě ani lidská práva ne – Trumpův projekt deportace miliónů přistěhovalců je zcela flagrantně nebere v úvahu. Na prvním místě jsou tedy jiné hodnoty. America First! A po vzoru Ameriky má každý stát, každý národ, každá národní většina právo dělat, co je nejlepší pro něj bez ohledu na práva menšin či jednotlivců. V devadesátkách byla Amerika vůdcem nového mezinárodního řádu a zároveň modelem vnitřní politiky. Teď se vzorem žádoucího vnitřního uspořádání stává vláda autoritářského vůdce, který nerespektuje demokratické procedury, a který je dokonce schopný proti nim nepřímo podněcovat násilí.
Na hodnoty jako America First reaguje Viktor Orbán, když říká, že také Evropa musí být zase velká, jak bývala. Aplikuje MAGA na Evropu, což nezní úplně špatně, je to dejme tomu lepší, než kdyby chtěl Evropu úplně rozbít. Ale stejně je to divné. Přece nejde o to, aby Evropa byla zase veliká, o nějakou velmocenskou ambici, ale jde o hodnoty, které chce ve svém rámci a ve světě prosazovat.
Samotného Trumpa však více než Evropa zajímá Čína. Čínsko-americké vztahy jsou v současnosti z mnoha důvodů poměrně napjaté, Trump se hodlá na tento region zaměřit. Co můžeme čekat?
Trump vytáhne cla. Obě země jsou na sobě ale hodně závislé a ve chvíli, kdyby to přehnal, tak začne ekonomicky škodit Americe. Bude to takový trumpovský mix agresivní rétoriky a pragmatičtějšího typu jednání. Bidenova administrativa se v posledním období snažila být s Čínou kooperativnější a Harris by se tedy nejspíš snažila k ní přistupovat víc jako k partnerovi. Tohle si myslím, že skončí, alespoň v první fázi Trumpova prezidentství. Zároveň tento konflikt bude relativně moderovaný, protože ekonomická válka v plném rozsahu by poškodila obě strany.
Proč je Trump agresivnější vůči Číně, než jsou demokraté?
Je mi to taky divné. Čína v posledních letech hodně investovala do Mexika a do Mexika přesunul některé své investice také Elon Musk, který má docela intenzivní vztahy s Čínou. Myslím, že zrovna on například nemá zájem na tom, aby se vztahy zhoršovaly. Není to koherentní. Někteří miliardáři, kteří jsou Trumpovi explicitní spojenci, nemají zájem o zhoršení vztahu s Čínou. Takže to nakonec nemusí být tak horké, jak to zní z Trumpových úst.
Co se týče soupeření mezi USA a Čínou, můžeme už mluvit o souboji o globální hegemonii? Je Čína dost silná, aby se měřila se Spojenými státy?
Není dost silná v tom smyslu, jako bývaly dva bloky studené války, k tomu skutečně pořád ještě nedochází. BRICS představují měkkou formu soutěžení. Jsou vnitřně velmi heterogenní, jsou tam státy, které mají s Amerikou výborné vztahy, ale zároveň je tam Putin, který je naopak explicitně protizápadní. Není to prostě homogenní blok, jako býval ten sovětský, a nejde do čelného střetu. Naopak řada členů toho uskupení hraje na obě strany. Je to zatím pořád víc symbolické než reálné, ale realita přijde. Není to taková vyhraněná soutěž, jakou známe ze studené války, ale může to být její předstupeň. Ta ostřejší soutěž nastoupí ve chvíli, kdy Čína k ekonomické síle přidá sílu vojenskou. Poslední roky Čína intenzivně zbrojí. A skutečně mluví o tom, že roku 2027 chce vyřešit otázku Taiwanu, což působí hrozivě. A postupně zvyšuje i svou diplomatickou váhu. Stačí se podívat na Střední východ, kde se jí daří opouštět úzce vymezené ekonomické pole a stávat se zprostředkovatelem. Což je důležitá funkce hegemona. V roce 2023 zprostředkovala Čína normalizaci vztahu mezi Saudskou Arábií a Iránem, což mělo velmi pozitivní dopad na válku v Jemenu.
Zprostředkovala tedy dohodu, kterou by v dřívějších dobách zprostředkovávala Amerika. To je příklad čínské ambice jít i do téhle polohy. A podobné ambice se budou zvyšovat. Což Američany oslabuje. Když se podíváme na dění v regionu, tak je evidentní, že Američané nekontrolují, co se tam děje. Jeden z jejich klientů, Izrael, se chová už rok způsobem, který oni kritizují. Přesto ho dál prakticky podporují jakoby proti své deklarované vůli. Znamená to, že ztratili kontrolu nad středovýchodním děním.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás