„V komunistickém bloku je antifašismus nedotknutelnou ideologií, pojmem, který legitimizuje veškerou válečnou a poválečnou činnost komunistických režimů. Tímto způsobem se v těchto zemích antifašismus propojuje s komunistickou ideologií a praxí a ztrácí své prvotní demokratické poselství.“ Těmito slovy končí heslo „antifašizam“ v chorvatské encyklopedii vydávané v letech 1999–2009 tamním státním lexikografickým ústavem. Tento úryvek poměrně dobře vystihuje podstatu sporu o chorvatský antifašismus. Je sporem o to, zdali je antifašismus svébytným hnutím, nebo jej lze volně zaměňovat s komunismem. To je symptomatické ostatně pro podstatnou část Evropy. Chorvatsko, resp. Jugoslávie, bylo ovšem zemí, kde antifašismus tvořil jeden z pilířů státní identity. Jakým způsobem se toto vnímání změnilo po rozpadu společného státu? Co z antifašismu v chorvatském veřejném prostoru zbylo? A jakým způsobem se s ním nakládá?
Antifašismus a státní legitimita
Poválečný režim nové socialistické Jugoslávie čerpal svou legitimitu mj. z úspěšné a svým rozsahem v Evropě ojedinělé domácí antifašistické rezistence. Tento odboj byl veden a organizován komunistickými partyzány v čele s Josipem Brozem Titem. Válečné formování nové Jugoslávie tak stálo na antifašistických základech, což se odráželo i v politických snahách, které partyzáni vyvíjeli. 26. listopadu 1942 se uskutečnilo první zasedání politického vedení odboje, které neslo název AVNOJ – Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije (Antifašistická rada lidového osvobození Jugoslávie). AVNOJ zasedl do roku 1945 ještě dvakrát, přičemž se těsně po válce prohlásil za dočasný parlament. V každé z budoucích jugoslávských republik pak byl v průběhu války nadto zformován místní politický orgán. V případě Chorvatska se jednalo o ZAVNOH – Zemaljsko antifašistićko vijeće narodnog oslobođenja Hrvatske (Zemská antifašistická rada lidového osvobození Chorvatska). V roce 1945 byl ZAVNOH transformován v Sabor – chorvatský parlament. V poválečné Jugoslávii byl antifašismus pevnou součástí státní ideologie. Neplatí ovšem, že by byl antifašismus jako hodnota direktivně implementován shora. Po prožité válečné zkušenosti se s ním velká část populace ztotožňovala a politický a společenský konsenzus ohledně antifašismu byl tak formován i zdola. V průběhu války vznikly mnohé společenské organizace, které se k antifašismu explicitně hlásily (například Antifašistická fronta žen), braly jej za svůj základ a pokračovaly ve své činnosti po válce. Antifašistický boj jugoslávských národů se po válce v novém státě v režii komunistů stal státní ideologií, z čehož plynulo jeho rozsáhlé připomínání ve veřejném prostoru.
Důsledkem rozpadu Jugoslávie bylo mimo jiné navrácení fašistických symbolů z doby ustašovského Chorvatska do veřejného prostoru.
V době probíhajícího rozpadu Jugoslávie a následného dění došlo k velkému nárůstu nacionalistických projevů. Těmto musel čelit i antifašismus, neboť se objevila otázka, zdali lze antifašismus propojovat s chorvatstvím. Ostatně jugoslávští partyzáni měli kromě okupantů za jednoho z úhlavních nepřátel ustašovský chorvatský stát, který někteří radikální nacionalisté považují za naplnění snah o chorvatskou státnost. Nutné je ovšem říci, že tento kvazistát byl jen loutkovým útvarem pod protektorátem nacistického Německa a vzhledem k aktivitám domácího odboje bylo pro ustašovce obtížné udržet nad jeho územím kontrolu, což se prohloubilo zejména po porážce Itálie na konci léta 1943. Kromě toho partyzáni byli mimo jiné poháněni i jistou mírou (nejen) chorvatského patriotismu. Ostatně chorvatský stát byl jejich přičiněním po válce vytvořen, coby jedna z jugoslávských federativních republik. Otázkou, která se objevovala od devadesátých let, je, jestli může být antifašismus kompatibilní s chorvatskou národní identitou. Minimálně stát s ním ve svých oficiálních vyjádřeních takto počítá.
K otázce chorvatského nacionalismu a antifašismu je třeba zmínit ještě jeden aspekt. Titův odboj byl, co se týče složení, a i vlastních proklamací, multinárodnostní. Heslem Bratrství a jednota (Bratstvo i jedinstvo) byla myšlena spolupráce a rovnost jednotlivých jugoslávských národů bez ohledu na jejich rozdíly. S nárůstem nacionalismu od osmdesátých let se ovšem problémem stává právě národnostní složení partyzánských jednotek. Dle odhadů tvořili Srbové přibližně 40 až 50 procent z celkového počtu partyzánů, kolem 30 procent Chorvati, 10 procent Slovinci a zbytek příslušníci ostatních národů a národností (není bez zajímavosti, že vlastní partyzánskou jednotku měla i česká a slovenská, nebo dokonce německá menšina). Chorvatští nacionalisté svou argumentaci vystavěli na tom, že pod Titem válčila většina Srbů, tak nelze partyzány považovat za projev chorvatské národní identity. Lze si přitom klást otázku, jestli lze takto opominout, že až třetinu Titova vojska tvořili právě etničtí Chorvaté. Paradoxem v tomto ohledu navíc je, že Tito měl otce chorvatské národnosti a za Chorvata se i považoval. Národnostní otázka a vypjatý nacionalismus otevřel těmito pochybami otázky legitimity o propojení antifašismu a chorvatské národní identity. Tyto otázky, ač už ne tak vyhraněné, jsou v Chorvatsku přítomné dodnes.
S rozpadem Svazu komunistů Jugoslávie a společného jihoslovanského státu se rozpadají i do té doby platné politicko-společenské konsenzy. Na přetřes v devadesátých letech přišel i antifašismus. A přes rozmach nacionalismu s nově nastupující politickou garniturou si zpočátku udržoval svou legitimizační roli při vzniku samostatného státu a vypadalo to, že k antifašismu se bude Chorvatsko hlásit i nadále. Chorvatský parlament vzešlý z demokratických voleb schválil v prosinci 1990 dodnes platnou ústavu. Její preambule se odvolává na historické státní právo a je výčtem historických událostí, z nichž novodobé Chorvatsko podle preambule čerpá svoji legitimitu. V posledním bodě se chorvatská ústava dovolává i existence ZAVNOH, jíž vnímá jako orgán, který položil základy státní suverenity za druhé světové války, a to navzdory vyhlášení tzv. Nezávislého státu Chorvatsko, tedy klerofašistického kvazistátního útvaru.
Je třeba zdůraznit, že politický mainstream, reprezentovaný zejména dvěma stranami – Chorvatským demokratickým společenstvím (Hrvatska demokratska zajednica, HDZ) a Sociálně demokratickou stranou (Socijaldemokratska partija Hrvatske, SDP), nezaujal nikdy nepřátelskou pozici vůči antifašismu jako takovému. U SDP to není nikterak překvapivé, ostatně jedná se o stranu, která vznikla transformací Svazu komunistů Chorvatska, a jako levicovému politickému subjektu je jí antifašismus vlastní. U HDZ je situace o něco složitější.
Důsledkem rozpadu Jugoslávie bylo mimo jiné navrácení fašistických symbolů z doby ustašovského Chorvatska do veřejného prostoru, a to zejména skrze paravojenské a rovněž i některé vojenské jednotky nově vzniknuvšího Chorvatska. Ruku v ruce s tím posilovala relativizace antifašismu a snahy o rehabilitaci válečného klerofašistického ustašovského státu. V reakci na tyto tendence a události byla chorvatským parlamentem v roce 2005 přijata Deklarace o antifašismu. Ta pojímá antifašismus jako demokratickou hodnotu, důležitou pro vybudování současné evropské demokracie. Zároveň vyzývá k tomu, aby antifašistické hnutí nebylo zaměňováno s komunistickými myšlenkami. Deklarace o antifašismu by se díky svému důrazu na demokratickou tradici dala považovat i za jeden z projevů snahy Chorvatska o integraci do evropských struktur. V hlasování ji podpořily všechny tehdejší parlamentní strany, vyjma extrémně pravicové Chorvatské strany práva a několika poslanců HDZ.
Co budeme slavit?
Do čela státu byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let vynesen Franjo Tuđman – přímý účastník antifašistického odboje, generál a historik, který si ovšem v éře socialistické Jugoslávie prošel složitým osobním vývojem a skončil na pozicích vyhraněného chorvatského nacionalismu. I přes to ovšem byl i z jeho iniciativy zákonem o svátcích, památných dnech a dnech pracovního klidu v březnu 1991 uzákoněn jako státní svátek 22. červen coby Den boje proti fašismus (Dan antifašitičke borbe). 22. června 1941, v den napadení Sovětského svazu nacisty, se totiž v lese Brezovica poblíž města Sisak zformoval První partyzánský oddíl. Dodnes se jedná o jediný státní svátek v Chorvatsku, který je věnován antifašistickému odboji vedenému komunisty. Kalendář bývalé Jugoslávie takových svátků obsahoval více, nicméně ze všech svátků převzalo Chorvatsko ze starého kalendáře pouze Nový rok a Svátek práce. Na první pohled se tak může jevit paradoxním, že v socialistickém Chorvatsku, coby jedné z jugoslávských republik, neexistoval svátek věnovaný antifašistickému povstání. Opak je ale pravdou.
Během éry socialistické Jugoslávie měla každá ze šesti federálních republik jeden (v případě Makedonie a Bosny a Hercegoviny dva) republikový svátek. V Chorvatsku se jednalo o 27. červenec s názvem Den povstání. Ten den v roce 1941 došlo k tzv. Povstání v Srbu, což je malé město v regionu Lika u hranic s Bosnou a Hercegovinou. Důvodem povstání byly represe ze strany ustašovského režimu vůči nechorvatskému obyvatelstvu, přičemž podstatnou část obyvatelstva regionu Lika tvořili Srbové. Na povstání v Srbu se časem nabalovaly různé zprávy a legendy, které jej vykreslovaly tak, že povstání nebylo antifašistické, ale nacionalistické. V některých případech byli dokonce povstalci označování jako četnici, tedy členové tzv. četnického hnutí, což byl za druhé světové války srbský nacionalisticky orientovaný odboj, který se ovšem v průběhu války neštítil kolaborace s okupanty v boji proti Titovým partyzánům.
Proti těmto narativům se postavil například chorvatský historik Ivo Goldstein, který napsal, že „kdo tvrdí, že 22.červenec je datem četnického povstání, plácá ustašovské nesmysly“. Goldstein připouští, že se povstalci dopustili některých zločinů proti obyvatelstvu některých vesnic na území Bosny a Hercegoviny, což se ovšem ve výsledku nedá srovnávat s rozsahem ustašovských zločinů. Založení Prvního partyzánského oddílu v Brezovici se naproti tomu odehrálo na etnicky chorvatském území a ze všech členů oddílu byla srbské národnosti jen Nada Dimić, která byla během války ustašovci zavražděna a po válce byla prohlášena Lidovou hrdinkou Jugoslávie. V roce 1991 tedy došlo k výměně jednoho antifašistického svátku za jiný. 22. červenec se mnohem lépe hodil do nového, chorvatsky nacionálně laděného narativu dějin. Nelze tím ovšem snižovat jeho význam, neboť díky jeho ustanovení nezmizel ze státní politiky paměti antifašistický prvek.
Ve spojení s Povstáním v Srbu je třeba zmínit další aspekt chorvatského antifašismu a jeho provázání s veřejným prostorem. V roce 1951 byl v Srbu odhalen pomník zmíněného povstání, tvořený patnáctimetrovým kamenným sloupem a bronzovými figurálními sochami. V průběhu chorvatské ofenzívy v roce 1995, známé jako Operace Bouře, byl pomník chorvatskými vojáky zcela zničen. Se zničením pomníku se nesmířila politická reprezentace srbské menšiny a v roce 2007 si Nezávislá srbská demokratická strana vymínila jeho obnovení. 27. července 2011, tedy sedmdesát let od povstání, byl pomník znovu slavnostně odhalen. Pomník v Brezovici z roku 1981, který se váže k 22. červnu, byl rovněž v devadesátých letech poškozen (zmizely například bronzové desky), nicméně s prohlášením 22. června za státní svátek se stal místem konání vzpomínkových akcí, kterých se pravidelně účastní politické špičky Chorvatska. I přes to však pomník a jeho okolí působí jako neopečovávané, nicméně na rozdíl od tisíce dalších pomníků, pamětních desek a drobných připomínek antifašismu přežil devadesátá léta, ba co více, hraje stále aktivní úlohu v oficiální vzpomínkové kultuře.
Pomníky a pamětní desky tvoří v Chorvatsku velmi důležitou součást přítomnosti antifašismu ve veřejném prostoru. Část z nich přitahuje pozornost už jen svým uměleckým ztvárněním, kdy se jedná i o umělecky ceněná díla, na kterých se podíleli významní umělci poválečné Jugoslávie. V Chorvatsku se jedná zejména o tzv. Kamenný květ (Kameni cvijet) v místě koncentračního tábora Jasenovac nebo Památník revoluce lidu Moslaviny u Podgariće. Válečné operace v devadesátých letech a vyhrocený nacionalismus nicméně mnohé takové pomníky zničily a ty se již nikdy obnovy nedočkaly. Jedná se zejména o deset metrů vysoký figurální pomník partyzána Stejpana Filipoviće v Opuzenu. Pomník z dílny sochaře Vojina Bakiće byl v červnu 1991 odpálen a bronz ze zničené sochy si rozebrali místní obyvatelé. Ani přes vytrvalé snahy chorvatských a bosenských antifašistických organizací nebyl pomník nikdy obnoven a je tak symbolem rozpadu antifašistického konsenzu v Chorvatsku po roce 1990.
Tito, ulice a náměstí
Pomocí pomníků se oklikou lze vrátit k výše zmíněnému Franjovi Tuđmanovi. Poměrně rozporuplná významná osobnost moderních chorvatských dějin zastávala k antifašismu ambivalentní postoj. Tuđman, aktivní účastník partyzánského hnutí nikdy neodsuzoval antifašismus jako takový. Svou politiku stavěl na vyhroceném nacionalismu a totálním rozchodu se socialistickou jugoslávskou minulostí. Důležité pro něj bylo posílení role chorvatské národní identity, což ovšem pomohlo ve společnosti a politice otevřít stavidla odporu k významu antifašistického odboje v dějinách Chorvatska. Přes tyto postoje ovšem Tuđman zároveň respektoval a uznával roli a význam Josipa Broze Tita, a to až do té míry, že do sídla chorvatských prezidentů, vily na záhřebském Pantovčaku (což bylo shodou okolností Titovo záhřebské sídlo), nechal v devadesátých letech umístit bustu jugoslávského vůdce. Z Tuđmanova hlediska přinesli jugoslávští partyzáni Chorvatsku velké pozitivum v tom, že se jim podařilo připojením Istrie, města Rijeka, části Dalmácie, včetně města Zadar a nemalé části jadranských ostrovů sjednotit chorvatský státní prostor a získat tak území, která byla v meziválečné době předmětem sporů mezi Itálií a Jugoslávií. Právě proto prosazoval aktivní přihlášení se k rozhodnutí ZAVNOH, což bylo ostatně zaneseno i do chorvatské ústavy.
Titova Busta na Pantovčaku, i přes četné diskuse a polemiky, zůstala na svém místě až do počátku roku 2015. Avšak nově zvolená prezidentka Kolinda Grabar-Kitarović z pravicově konzervativního Chorvatského demokratického společenství (HDZ) dostála svým předvolebním slibům a Titovu bustu z dílny významného chorvatského sochaře Antuna Augustinčiće z vily odstranila a věnovala ji muzeu v Titově rodné vesnici Kumrovec. Kromě busty nechala z vily odstranit i zhruba stovku uměleckých děl spojených s Titem. Odstranění se dočkalo smíšených reakcí, kriticky se k němu stavěli exponenti chorvatské levice. Bývalý prezident Stjepan Mesić například označil odstranění za „pokus o odstranění paměti na antifašistický boj, jedné z nejsvětlejších stránek chorvatských dějin.“ Grabar-Kitarović oproti tomu o Titovi hovořila zejména jako o komunistickém diktátorovi.
Samotný Tito patřil v socialistické Jugoslávii k vrcholným symbolům antifašistického boje druhé světové války (nutno říct, že zaslouženě). Dějinný a politický spor o osobnost Tita je sám o sobě složitým a komplexním problémem, který by vydal na celou knihu. Vzpomínání na Tita ve veřejném prostoru se liší regionálně. Na Titovy busty, sochy či pamětní desky se dá narazit v přímořských oblastech a na Istrii. Zejména tam má antifašistický boj, reprezentovaný Titem, zvláštní postavení, neboť díky němu a jeho úspěchu se toto území stalo po válce součástí Jugoslávie.
Související článek:
V podobném duchu se nesl také politický spor o přejmenování jednoho z nejvýznamnějších náměstí v Záhřebu. To neslo do roku 2017 název náměstí Maršála Tita a následně bylo přejmenováno na náměstí Chorvatské republiky. V současných názvech záhřebských ulic a náměstí se lze setkat s mnoha paradoxy. V devadesátých letech došlo k přejmenování několika ulic, která nesou jména osob, spojených s ustašovským státem. V letošním roce rada města přistoupila k přejmenování čtyř těchto ulic. Na straně druhé lze v hlavním městě nalézt místa, nesoucí názvy odkazující se k antifašistickému boji. Nejvýraznějším z nich je Náměstí obětí fašismu. V roce 1990 bylo sice přejmenováno na náměstí Chorvatských velikánů, ale v roce 2000 se zase vrátilo ke svému staršímu názvu.
V krvi zrozen, v krvi utopen a krví argumentován
Politický konsensus chorvatského antifašismu byl v krvi zrozen, v krvi utopen a krví je argumentován. Devadesátá léta otevřela stavidla k jeho relativizaci. Samotný antifašismus je v Chorvatsku stále živý a stále je tématem veřejných diskusí a sporů. Historik Hrvoje Klasić v jednom rozhovoru trefně poznamenal, že Chorvati nejsou rozděleni pohledem na budoucnost, ekonomiku, zdravotní péči apod., ale pohledem na minulost. Historik se stal také adresátem několika dopisů od neofašistů, které obsahovaly výhružky smrti, neboť Klasić se s antifašismem identifikuje a patří ke skupině historiků odmítajících relativizaci zločinnosti ustašovského státu.
Složitý historický vývoj moderního a soudobého Chorvatska dodnes vrhá stín na debaty a přístupy k antifašismu. Ať už mezi laickou veřejností, politiky či historiky. Současné antifašistické hnutí v Chorvatsku se snaží o uchování paměti na oběti fašismu a válečný odboj, stejně jako o odpor proti pravicovému extremismu. Stejně tak je antifašismus velkým tématem otázky národní identity. Pozitivem je, že současný chorvatský antifašismus se nepropadl do formy jakési skupiny nostalgiků, vzpomínajících na staré dobré časy, ale snaží se čelit moderním problémům, jako je celoevropský nástup krajní pravice.
Autor je historik.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás