Během tiskové konference k oznámení svého vítězství působil Donald Trump poměrně překvapeně, když vyjmenovával, v jakých všech parametrech svou soupeřku Kamalu Harris porazil. Přestože se jeho tábor intenzivně připravoval na to, že bude výsledek těsný a že případně zpochybní i samotné volby, pokud by v nich vyhrála Kamala Harris, nakonec to nebylo potřeba. Spokojený Trump podporovaný miliardářem Elonem Muskem a s nadšeným viceprezidentem J. D. Vancem po boku se může pomalu připravovat k vládnutí.
V mnoha ohledech jsme byli svědky konce jedné éry politiky, která v euroatlantickém prostoru převažovala od pádu východního bloku. Zcela jistě nastává konec konsenzuálních politických debat, v nichž se levice a pravice dohadovaly jen o nepatrných parametrech společenského nastavení a do radikálnější změn se nepouštěly. Polarizace trumpovské a republikánské politiky bude zcela jistě stále více zasahovat i do politiky světové.
Ocitáme se v situaci, kdy se jednotlivá politická a ideologická dogmata začínají hroutit a vzniká zde prostor pro nové myšlenky a nové impulsy, které dokážou autoritářské a nativistické politice konkurovat.
Je poměrně zbytečné se utěšovat, že jsme tady už jedno vládnutí Donalda Trumpa měli a že jsme to přece nějak přežili. Jeho nová prezidentská éra bude tentokrát zcela jiná. Už kolem sebe nemá establishment mainstreamové republikánské strany jako v roce 2016, který by jeho nápady alespoň trochu korigoval. Donald Trump a jeho dvojka J. D. Vance mají nyní příležitost uskutečnit všechny své nápady včetně těch nejkontroverznějších od potlačení ženských práv, tvrdého postupu proti přistěhovalcům i politické opozici po realizaci izolacionistické zahraniční politiky, která může mít v současném geopolitickém nastavení velmi vážné důsledky.
Autoritářská avantgarda
Když se po roce 2011 začalo mluvit o tom, že maďarský prezident Viktor Orbán představuje novou avantgardu toho, jakým způsobem se bude politika a společnost v blízké budoucnosti vyvíjet, bylo těžké si to nějak konkrétně představit, případně si připustit, že tento nativistický, izolacionistický, konzervativní a autoritářský styl vládnutí, se může stát brzy normou v celé Evropě i ve Spojených státech. Zvolením Donalda Trumpa novým americkým prezidentem se završuje tento proces, kdy se z politické autoritářské avantgardy stává nová norma. Orbánovský styl vládnutí, který systematicky ničí politickou opozici, občanskou společnost a opírá se o aroganci a sílu, je něčím, co voličům i politikům z celého světa evidentně imponuje.
Ukazuje se, že klasický (neo)liberální mainstream nedokáže tomuto politickému tlaku v žádném případě vzdorovat. Bohužel nikdo nezosobňoval takovou politiku lépe než Kamala Harris, přestože o ní čeští pravicoví politici mluvili jako o socialistce či neomarxistce. Těžko můžeme takovými termíny označovat někoho, kdo v ekonomické oblasti nenabídl v podstatě nic než pokračování trajektorie posledních 35 let. Kamala Harris v létě zapůsobila jako svěží vítr, který vystřídá unaveného a zmateného staříka Joea Bidena a vyzve Donalda Trumpa na souboj. Toto nadšení však lidem vydrželo přibližně dva týdny, možná měsíc. Poté se začalo stále více diskutovat o jejích postojích k válce v Gaze, o její ekonomické bezradnosti, zapuštění v kalifornské scéně technologických platforem i prokurátorské minulosti, která nebyla vždy jen pozitivní, jak se nám snažil její tým intenzivně namluvit.
Demokraté nedokázali v posledních letech svou situaci dobře vyhodnotit a v podstatě bojkotovali proces hledání nového kandidáta na prezidenta a spoléhali na to, že to Biden nějak zvládne, zatímco se jim rozpadal před očima a stále častěji se zamotával do svých tragikomických hlášek a přeřeků. Obavy z toho, že Kamala Harris bude mít pravděpodobně ještě horší výsledky, než jaké by měl uvadající Joe Biden, se bohužel naplnily. Bezradnost a zbabělost Demokratické strany, která se bála jakkoliv improvizovat a experimentovat a zcela potlačila jakékoliv náznaky populističtější ekonomické politiky, mají za výsledek Trumpovo vítězství, které teď dokončí změnu ve směřování světové politiky a významně posílí všechny autoritářské síly v Evropě a jinde ve světě.
Zatím můžeme opravdu jen odhadovat, kam nás tento vývoj zavede. Každopádně je asi potřeba vyjádřit souhlas s americkou myslitelkou Naomi Klein, která ve své poslední knize Doppelgänger tvrdí, že se ocitáme v nové éře, v níž bude standardní politika slábnout a budeme se muset naučit, jak se na tomto novém území vůbec pohybovat. Krajní pravice to ví moc dobře a do velké míry tento terén aktivně spoluutváří. Humanistické politické síly jsou v tomto ohledu naopak dlouhodobě pozadu.
Můžeme toto nastavení možná brát i jako příležitost. Ocitáme se v situaci, kdy se jednotlivá politická a ideologická dogmata začínají hroutit a vzniká zde prostor pro nové myšlenky a nové impulsy, které dokážou autoritářské a nativistické politice konkurovat. Ty dosavadní recepty totiž spektakulárně selhaly a selhávají v posledních letech poměrně spolehlivě. Hovoří o tom výsledky posledních evropských voleb, zemských voleb v Německu a jen těžko lze ignorovat to, že Trumpův úspěch zásadně ovlivní také českou předvolební kampaň, a nakonec i výsledky příštích sněmovních voleb. Podoba celosvětové diskuze se nyní zásadním způsobem promění a je potřeba s tím počítat.
Spoléhat na to, že Trumpovo vládnutí nakonec nebude tak hrozné a že možná současné geopolitické krize nějak záhadně vyřeší, je možné označit za zbožná přání, která nemají s realitou nic společného. V sázce je přitom nyní osud Ukrajiny, životy Palestinců v Gaze a na Západním břehu, ale i evropská bezpečnost obecně. Představa, že Trumpova politika povede k větší samostatnosti evropské zahraniční politiky, je sice pěkná, v roztříštěné Evropské unii, v níž jednotlivé státy soupeří mezi sebou a do jejíhož chodu aktivně zasahuje Rusko, Čína i USA, lze takový vývoj očekávat jen těžko.
Kromě toho je zvolení Trumpa velkou vzpruhou pro autoritářské a krajně-pravicové síly. Viděli jsme to třeba u politiků maďarského Fideszu, kteří v čele s Orbánem posílají Trumpovi nadšené zdravice a gratulují mu k vítězství. Krajně-pravicové síly zvolení Trumpa nepokrytě slaví a působí hodně sebevědomě a motivovaně pustit se do souboje se skomírajícím evropským establishmentem.
Jak se ale ukázalo v nedávných francouzských parlamentních volbách, pro stále větší část voličů tvoří jistou alternativu blok levicových stran Nové lidové fronty. Může to být jedna z cest, jak se ze současné situace vymanit. To by ale předpokládalo méně dogmatičnosti, větší velkorysost a odvahu jít do nepříjemné politické konfrontace z radikálně humanistických a sociálních pozic napříč Evropou. Těžko říct, jestli je něco takového možné. Americké volby ale ukázaly, že se svět zásadně proměnil a s ním se musí proměnit i politika. Do té doby budou světu vládnout Trumpové, Putinové a Netanjahuové.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás