Parta z ústecké Fakulty umění a designu si staví vlastní zahradu z prken a porcelánu

Poslední záblesky říjnového slunce prosvítají mezi keramickými díly studentek a studentů několika ateliérů Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (FUD UJEP). Prostor v teplickém Regionálním muzeu, ve kterém se zabydlel druhý ročník výstavy Clay Garden, má výjimečné průčelí, v němž díky velkým skleněným oknům vytváří příjemnou atmosféru přirozené denní světlo.

Co mne hned při příchodu do výstavní síně Šárka pobavilo a nese velkou hodnotu, je nezastírání chybovosti, špatné glazury, keramiky vylité lehce jinak, než bylo původně zamýšleno. Projekt tak nabývá na autentičnosti a mluví o keramice také jako o řemesle, ne jen o designu. 

Na vlastní pěst, ale se zápalem pro věc

Začátkem měsíce se zde otevřela výstava, kterou organizuje studentstvo v podstatě samo. Za přispění FUD UJEP a dalších sponzorů, ale bez větší institucionální opory.

Kolektiv kolem kurátora výstavy Marka Kounovského není primárně zaměřen na přemýšlení o koncepci vystavování děl, protože se jedná o studentky a studenty designu – a tedy spíše o tvůrce. Vystavující vytvořili velmi nápaditou instalaci, se kterou si pohráli a která zejména v denním světle vypadá dost svěže. Na pohled je expozice profesionální a není zřejmé, že organizátoři výstavy nejsou kurátoři, i když svá díla autorky a autoři vystavují „jen“ na  zajištěných dřevěných prknech naskládaných na sobě. Co víc, tento nápad je neotřelý, jednoduchý a v základu šetrný, ekologický a koneckonců i praktický – ať už pro sám vznik výstavy, její deinstalaci nebo pro další použití.

Zaujalo mě propojení děl, když na jednom dlouhém „stole“ z dřevěných prken vedle sebe ležely vázy Filipa Svobody a hned vedle objekt od Marka Kounovského sloužící jako vahadlo. O kus dál už stojí objekty od Josefa Kocmana ve výrazných, až dráždivých, barvách. Striktní „nedělení“ děl ukazuje, že parta asi drží dobře při sobě a projekt je výsledkem společné snahy a upření sil. Pevné propojení nebo sevření by mohly být i nosným tématem výstavy, která vznikala za dlouhodobé kolektivní spolupráce.

Instalace čajových konviček na hrany dřevěných prken mi vtipně demonstruje vrtkavost. Pod prkny se z jedné strany usadil objekt houbičky, která s výstavou nesouvisí, ale kdo má rád detaily, jistě ji nepřehlédne a pohladí ho po duši – patří přece jen trochu k zahradám nebo pěstování. Navíc se výstava koná v období, během nějž chodíme všichni mezi popadaným listím na houby.

Absence textu, který by komunikoval s návštěvníky

Za nepříliš vhodnou volbu považuji fakt, že k výstavě nevyšel žádný ucelený textový materiál. Postrádám zde bližší nastínění kurátorského konceptu, přemýšlení nad výběrem umělkyň a umělců. Co kromě společného působení většiny autorek a autorů na FUD UJEP (Laura Pavelková studuje na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně) spojuje jednotlivé vystavující a jejich díla? Není zcela jasné, podle jakého klíče kurátor vybíral. Neříkám, že je potřeba, aby zde existovalo nějaké zastřešující téma, ale pouhá výchozí pozice spočívající v setkání ve stejném ateliéru nebo škole mi připadá trochu málo.

Částečně se představení autorstva děje na instagramovém účtu projektu, jenže k němu se ne každý návštěvník dostane nebo o něm vůbec nemusí vědět. Profil s názvem claygarden.24 srší aktivitou a o umělcích se tu dozvíme o něco víc. Musím ocenit právě propagaci výstavy směrem k veřejnosti, zejména na sociálních sítích. Ta byla opravdu propracovaná a díky propojení s místní kavárnou, kde se koná doprovodný program, i zábavná.

U děl také postrádám jejich názvy nebo rok vzniku. Ne vždy přikládám názvu designového produktu váhu, spíše minimálně. V této výstavě ale některé objekty považuji za částečně volný design, ne užitý, a nejsem si tedy jako návštěvník jistá ani jejich funkcí (viz např. zlatý objekt od Josefa Kocmana). Popiska by mi byla určitě dobrým pomocníkem. Tisková zpráva sice říká, že díla by měla umělecky mluvit sama za sebe. Ne vždy ovšem tento cíl naplnila.

Barvy a příběhy

Vystavující Arťom Nurvan do svých prací dostává narativní složku, když jeho keramické objekty volbou barevných kombinací, modifikací a specifickou stylizací reálných předmětů vypráví osobitý příběh. Bílé, sterilní, někdy průhledné sady podšálků (nebo lépe říci „nadšálků“) Karolíny Jeřábkové se zase perfektně doplňují s živými rostlinami uvnitř. Propojení chladně bílého a studeného materiálu s něčím, co roste a vyvíjí se, vytváří zdařilý efekt.

Kalíšky ve třech různých velikostech a mnoha barevných provedeních mají tu nejlepší pozici pro světlo vycházející ze zahrady zámku. Nejspíš každý by si zde vybral, ať už preferuje kombinaci oranžové s bílou nebo olivově okrovou. Nejlépe si sestavit sadu z vícero kombinací. Účel šálků je variabilní, můžou se použít na kávu nebo třeba na malou květinu nebo bylinky. Záleží na fantazii. Doplňují je i mlíčenky ve stejném designu. Trochu na škodu je, že – přestože nejspíš návštěvníkům dojde, že do sebe zapadají – není ani jedna sada sestavená.

Designová díla uvedená na výstavě Clay Garden obklopují obrazovky s videi o některých z nich, což dobře ilustruje jejich myšlenku a divák si je může prohlédnout z více úhlů. Co mne hned při příchodu do výstavní síně Šárka pobavilo a nese velkou hodnotu, je nezastírání chybovosti, špatné glazury, keramiky vylité lehce jinak, než bylo původně zamýšleno. Projekt tak nabývá na autentičnosti a mluví o keramice také jako o řemesle, ne jen o designu. 

Jaká díla se do jílové zahrady připojí v příštím roce, zůstává otázkou. Na její odpověď jsem však zvědavá. Zatím se můžu spolu s ostatními pozorovateli tvorby studentstva nejen ústecké FUD zajet podívat třeba do Keramického centra v Dubí, kde mají začínající autorky a autoři svou další základnu a kde můžou pěstovat základy pro další sklizeň.