Oblíbenost životopisných dramat jak u diváků, tak u členů Americké filmové akademie, může vyvolávat i jistou skepsi. Není jejich úspěch v některých případech ovlivněn spíše tím, o jaké historické postavě vypráví, než kvalitami samotných filmů? V čem spočívá estetický přínos děl, která svou sílu čerpají v prvé řadě ze samotných životních příběhů, o nichž vyprávějí? Možná i z těchto důvodů se filmaři v posledních letech snaží najít uvnitř tohoto žánru nové cesty, díky kterým mohou posouvat žánrové konvence a současně nabídnout originální pohled na portrétované historické osobnosti.
Například stylizované a záměrně přepjaté snímky Pablo Larraína Jackie z roku 2016 a o pět let mladší Princezna D. vsázejí namísto vykreslení dobového kontextu na zpřítomnění vnitřního života protagonistek, které jsou svázány historickými rolemi, jež musí performovat pro veřejnost i své okolí. Loňský Oppenheimer zase zdůrazněním nevyzpytatelnosti historického vývoje zpochybnil představu, dle které je směr dějin jednou provždy určen prozřetelnými činy historických aktérů.
Zejména první polovina snímku je tak zajímavá tím, jak ukazuje notoricky známou osobnost v ještě nezformované podobě a vyvíjející se pod vlivem svého okolí.
Nový snímek The Apprentice: Příběh Trumpa jako by také volal po reflexi přístupu k vyprávěné látce. Jak totiž zpracovat příběh tak exponované a současně polarizující osobnosti, jakou je bývalý americký prezident a současný prezidentský kandidát Donald Trump? Může nám o něm film říct něco nového? A není i kvůli blížícím se volbám odsouzen k tomu, aby se stal buďto liberální protitrumpovskou agitkou nebo v případě méně politického přístupu nabízel empatii s osobností, která si ji nejspíš nezasluhuje?
Dánsko-íránský režisér Ali Abbasi a americký scénárista Gabriel Sherman se snaží mezi těmito úskalími manévrovat. Navzdory snaze Trumpova právního týmu o stažení filmu z distribuce po jeho premiéře na festivalu v Cannes nepůsobí jen jako jeden z mnoha útoků na Trumpa. Není ani úmorným převyprávěním exprezidentova života. Soustředí se totiž na dvě klíčové dekády – formativní sedmdesátá a úspěšná léta osmdesátá.
Touha po úspěchu
Agresivní titulky nás za doprovodu zkreslených kytar a montáže plné drog a kriminality situují do New Yorku sedmdesátých let, města, které působí, že má časy své slávy dávno za sebou. Mladý Donald Trump (Sebastian Stan), syn místního realitního magnáta Freda Trumpa, ale v této situaci vidí i příležitost pro své podnikatelské záměry. Těmi si chce ve městě udělat jméno, a navíc dostát nárokům přísného otce. V tom mu ovšem brání narůstající problémy rodinného podniku. Ten je totiž obžalován kvůli diskriminaci vůči černošským zájemcům o byt.
Trump fascinovaný úspěchy ostatních podnikatelů se však nehodlá vzdát. Seznamuje se totiž s kontroverzním právníkem Royem Cohnem (Jeremy Strong), který dříve proslul účastí na antikomunistických procesech Mccarthismu i zasazením se o popravu manželů Rosenbergových za špionáž pro Sovětský svaz. Cohnovi neetičnost Trumpova podnikání nevadí. Stačí pár ideologických frází o vyšším zájmu Spojených států nebo svobodě podnikání a mezi oběma se začíná rýsovat stále bližší vztah.
Cohn následně za pomoci ilegálních odposlechů i vydírání radních dopomáhá Trumpovi k tomu, aby jeho plán na přestavbu hotelu na Manhattanu získal daňovou výjimku. Je zjevné, že Trumpovi Cohnova bezskrupulóznost imponuje. Ten zase ve svém mladším příteli vidí potenciál a rozhodne se stát jeho mentorem. Učí jej sebevědomému vystupování i manipulaci ostatních. Především mu ale předává své know-how v podobě tří pravidel, která budou zásadní po celou Trumpovu kariéru: být stále v ofenzivě, vše popřít a každou prohru prodat jako výhru.
Název The Apprentice odkazuje na stejnojmenný televizní pořad, v němž Trump posuzoval podnikatelské schopnosti soutěžících. Film však tento význam převrací, neboť ukazuje, že i Trump býval kdysi pouhým učedníkem. Zejména první polovina snímku je tak zajímavá tím, jak ukazuje notoricky známou osobnost v ještě nezformované podobě a vyvíjející se pod vlivem svého okolí. Režisér Abbasi navíc spolu s kameramanem Kasperem Tuxenem zdařile evokují dravost protagonisty i dobovou atmosféru díky dynamickým pohybům kamery i obrazové patině připomínající snímky ze sedmdesátých let.
Naučit se roli
Série podnikatelských úspěchů Trumpovi nestačí ke spokojenosti, naopak v něm probouzí větší chuť po dalších vítězstvích. Česká modelka Ivana Zelníčková (Maria Bakalova), která jej při prvních setkání odmítne, se vzápětí stává dalším z jeho cílů. Trump ji však svou neodbytností a asertivitou dokáže brzy zaujmout. Už při domlouvání svatby ale naráží na stinnou stránku jeho osobnosti, neboť nastávající manžel za pomoci rad svého právníka připraví smlouvu, ve které se manželský sňatek stává především pečlivě ošetřeným finančním kontraktem.
V průběhu osmdesátých let se jejich vztah stává stále odtažitějším. Sledování dalších úspěchů vede Trumpa k úplnému potlačení emocionálních vazeb jak vůči své ženě, tak ke svému staršímu bratrovi Freddiemu trpícímu alkoholismem. Manželská krize vyvrcholí, když Trump nesnese další kritiku a nesouhlas od Ivany a rozhodne se ji znásilnit. Tato scéna je založena na skutečném obvinění, které vznesla Ivana Trump v době rozvodu, ačkoliv ho následně vzala částečně zpět a neřešila jej právní cestou. Spíše než faktický základ této scény je problém její zpracování. Abbasi ji totiž natáčí explicitně a z blízkosti, jako by brutalita samotného výjevu byla důležitější než respekt k Ivaně jakožto oběti sexuálního napadení.
Její postava ve filmu postrádá vlastní život, stává se spíše nástrojem k ilustraci Trumpovy toxické povahy a jeho současných obvinění ze sexuálních napadení. Mnohem empatičtější i působivější je přitom hned následující kratičká scéna. V té nejprve sledujeme zjevně rozrušenou Ivanu, která ale musí při předstoupení před objektivy kamer okamžitě potlačit smutek a nasadit úsměv spokojené manželky. Manželství s Trumpem se tak pro ni stává falešnou rolí, kterou musí hrát na veřejnosti, aby zakryla skutečnou podobu vztahu.
Právě tato rovina konstruovaných performancí, jimiž se musí protagonisté prezentovat navenek, je na filmu nejzajímavější. Implicitně je přítomná už u právníka Cohna, který na potkání trousí agresivní poznámky vůči liberálům a homosexuálům. Při jednom z prvních setkání s Trumpem doma urputně posiluje, jako by chtěl svojí machistickou pózu podepřít lepší fyzičkou. Přesto je jeho drobná postava vzdálená ideálu maskulinity, ke kterému chce směřovat. Postupně také zjišťujeme, že jeho homofobní poznámky jsou spíše ochrannou maskou, kterou nasazuje kvůli skrývané homosexuální orientaci.
Korpulentní Trump tak působí jako ztělesnění toho, kým by Cohn chtěl být. Rady ohledně politických machinací či šatníku úspěšného byznysmena proto nejsou jen usnadněním cesty k úspěchu. Spolu s egocentrickým vystupováním se stávají součástí Trumpovy nové identity, která s ním už zůstane napořád.
Jak stvořit monstrum
Abbasi tento přerod ještě nejistého Trumpa v ostříleného performera v průběhu osmdesátých let ilustruje proměnou obrazového formátu. Tradiční filmový materiál střídá nevzhledný televizní obraz. Trumpův život se stává častým tématem televizních reportáží a svou stylizovaností či falešností je od nich nerozlišitelný. Tím, že je jeho osobnostní proměna dokonána, však snímek ztrácí svou původní sofistikovanost. The Apprentice totiž ve druhé polovině příliš často přitakává zažitým představám o Donaldu Trumpovi.
Vystačí si s tím, že ve svém protagonistovi zdůrazňuje aroganci i bezohlednost, které jsou s ním nyní často spojovány. Film přestává být diváckou výzvou, ztrácí prvotní odstup a blíží se tak konvenčním životopisným filmům, od kterých se původně vzdaloval. Podobný posun je patrný i ve výkonu Sebastiana Stana. Zprvu totiž dokáže rozehrát vnitřní napětí mezi vysokými ambicemi a zranitelností pocházející z přílišných nároků Trumpa staršího. Ikonické špulení rtů, se kterým pracuje od začátku, ale postupně doprovází stále výraznějšími gesty, až se mění v lacinou imitaci bývalého prezidenta.
Přesto se filmu daří zajímavým způsobem dotáhnout do konce dějovou linii s právníkem Cohnem. Toho totiž Trump brzy přeroste, a nakonec ztratí důvod pro udržování přátelského vztahu. Jak vtipně navozuje závěrečná montáž, ve které Trump podstupuje liposukci a transplantaci vlasů, původně nadějný učedník se podobá spíše Frankensteinově monstru, které se vymklo kontrole svého stvořitele. Cohn, který v uhrančivém ztvárnění Jeremyho Stronga probouzí znechucení i lítost, tak během smrtelné nemoci ztrácí dřívějšího přítele. Ten mu dokáže vyjádřit vděk či lítost jedině tehdy, kdy to zároveň představuje příležitost pro mediálně vděčnou sebeprezentaci.
The Apprentice: Příběh Trumpa tak zůstává vnitřně rozpolceným dílem. Na jednu stranu totiž překračuje strnulý přístup řady konvenčních životopisných snímků. Neparazituje jen na biografii Trumpa a jeho současné (ne)popularitě. S důrazem na Cohnovo mentorování jej totiž dokáže zobrazit v novém světle – příznačné vystupování ukazuje spíše jako výsledek dobře naučené role. Jindy jde ale snazší cestou levné psychologizace a okatých narážek na Trumpovu budoucí politickou kariéru.
Rozhodnutí nasadit film do amerických kin pár týdnů před prezidentskými volbami nemusí znamenat, že autorům šlo v prvé řadě o prvoplánovou předvolební agitku. Spolu s Trumpovou proslulostí však jako by blížící se volby odhalovaly limity samotného filmu, jenž se nakonec nemůže vyhnout tomu, že bude u většiny diváků jen potvrzovat dojmy, které z této kontroverzní osobnosti měli už před jeho zhlédnutím.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás