Ve svém nejnovějším blogovém postu pro večerník Le Monde známý ekonom Thomas Piketty znovu zdůrazňuje nutnost zdanění miliardářů. Probíhající debaty o daních ve Francii a diskuse na nedávném summitu G20 podle něj připomínají rostoucí význam daňové spravedlnosti a zdanění miliardářů v rámci globální diskuse. Tyto otázky pravděpodobně nezmizí z veřejné debaty, stejně jako nezmizí ohromné bohatství, které nashromáždili nejbohatší lidé světa za poslední desetiletí. Čísla hovoří sama za sebe: ve Francii se celkové bohatství pětistovky nejbohatších jednotlivců od roku 2010 zvýšilo o jeden bilion eur, z dvou set miliard na neuvěřitelných 1,2 bilionu eur. Jednorázová daň ve výši pouhých 10 % tohoto nárůstu by přinesla sto miliard eur, což odpovídá vládním škrtům plánovaným na příští tři roky. Zdvojnásobení této daně na 20 % by přineslo dvě stě miliard eur, které by mohly financovat významné veřejné výdaje.
Navzdory těmto jasným číslům ovšem existují lidé, kteří debatu o zdanění extrémního bohatství odmítají. Picketty připomíná, že prvním argumentem proti je, že obrovské majetky jsou pouze teoretické. I když je ale velká část tohoto bohatství vázána v akciích a aktivech, má velmi reálný dopad na společnost, protože ovlivňuje jak ekonomickou moc, tak politické pravomoci. Piketty tvrdí, že pokud by miliardáři čelili desetiprocentní dani z nárůstu svého bohatství, mohli by na pokrytí nákladů prodat část svých akcií. Pokud by bylo obtížné najít kupce, vláda by mohla přijmout akcie jako platbu daně a případně je přerozdělit, například mezi zaměstnance firem, čímž by se zvýšila jejich podílová účast ve společnosti. Tento přístup by rovněž přispěl ke snížení veřejného dluhu.
Další častou obecnou námitkou, kterou Piketty uvádí, je, že vlády jsou příliš slabé na to, aby mohly miliardářům vnutit daně, protože tito jedinci se mohou jednoduše přestěhovat do daňově výhodnějších zemí, čímž se vyhnou navrhovaným poplatkům. Tento argument však kritici označují za cynický a poraženecký. Koneckonců to byly vlády, které zavedly volný pohyb kapitálu, jenž je umožněn právními systémy – a ty lze změnit. Tento argument také odráží nedostatek politické vůle. Lídři, kteří často prosazují obnovení státní suverenity, se spíše než na bohaté zaměřují na kontrolu těch méně privilegovaných.
Vlády stále mají značné možnosti, jak tok peněz ovlivňovat. Piketty uvádí příklad Spojených států, které přinutily Švýcarsko, aby ukončilo své bankovní tajemství tím, že pohrozily zrušením licencí švýcarských bank. Kromě toho jsou občané Spojených států zdaněni na základě svého celosvětového příjmu, bez ohledu na místo pobytu. Francie by mohla zavést podobné opatření, například majetkovou daň založenou na počtu let strávených v zemi. I kdyby se bohatý jedinec přestěhoval do zahraničí, stále by byl povinen platit poměrnou část daně na základě doby svého pobytu ve Francii. Odmítání úhrady by vedlo k právním sankcím.
Někteří kritici tvrdí, že zdanění miliardářů by bylo protiústavní, ale historie naznačuje opak. Piketty uvádí příklady z historie, kdy Francie zavedla majetkové daně, například během revoluce v roce 1789 nebo po druhé světové válce v roce 1945. Rozhodnutí o zavedení takové daně je ve své podstatě politické, nemá žádnou právní překážku.
Na stole jsou i jiné návrhy, například plán premiéra Michela Barniera na zdanění příjmů přesahujících pět set tisíc eur. Tento návrh však slibuje výnos pouze přibližně dvě miliardy eur, což je jen zlomek toho, co by přinesla daň z majetku miliardářů. Důvodem je, že příjmy miliardářů tvoří jen malou část jejich celkového bohatství, takže by navrhovaná daň z příjmů měla jen minimální dopad. Autor knihy Kapitál v 21. století svůj nejnovější post uzavírá tím, že je to naopak daň z majetku, která by mohla generovat tolik potřebné příjmy na financování veřejných služeb a řešení naléhavých sociálních a environmentálních výzev.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás