Gruzie bude 26. října volit parlament. K výhře má opět, protestům navzdory, nakročeno vládní strana Gruzínský sen. Gruzíni pro ni ovšem nehlasují z lásky, ale proto, že politická scéna nic zajímavějšího dosud nezrodila. Voličsky smysluplnou alternativou zůstává jen Sjednocená národní strana Michaila Saakašviliho. Navíc ne všichni využívají svého občanského práva volit. Někteří mají víc než o politiku starost o přežití, čemuž nasvědčuje i tradičně nižší volební účast. V roce 2020 dosáhla jen 56 procent.
Neotesanost politické kultury
Partaj, která vyhrála už třetí volební období a usiluje o čtvrté vítězství, těží nejvíc z toho, že není, kdo by ji nahradil. Opozice je roztříštěná a Saakašviliho Sjednocená národní strana, která je druhým nejsilnějším politickým uskupením, pro řadu lidí kvůli své minulosti vůbec nepřichází v úvahu. Zbývá tedy Gruzínský sen slibující bezpečí, stabilitu, nová pracovní místa, vyšší průměrnou mzdu či snížení nezaměstnanosti na čtyři procenta. Představitelé strany se dokonce dušují, snad aby si zlepšili reputaci u proevropských voličů, že napraví vztahy s USA a Evropskou unií. Ty jsou pošramocené kvůli tomu, že gruzínská vláda nadbíhá Rusku.
V Gruzii je bohužel pořád smysluplnější jít demonstrovat a využít síly davu než se do politiky přímo zapojit, protože pak budete ušlapáni oligarchy.
Pro ty, kdo dají na protiválečnou rétoriku, má strana jinou část kampaně. Premiér Irakli Kobachidze již dříve veřejně označil nadcházející volby do parlamentu za referendum, v němž budou občané volit mezi válkou a mírem. Snažil se nejspíš mobilizovat ty, kteří věří výmyslu vlády, že Západ chce otevřít v Gruzii druhou frontu a zatáhnout ji do války na Ukrajině. Přeci jen, vzpomínka na poměrně nedávné ozbrojené konflikty, ať jde o občanskou válku nebo ruskou invazi v roce 2008, je ve společnosti pořád živá. Gruzínský sen si je dobře vědom, že strašák ozbrojeného konfliktu zabere, a zneužívá toho. Válku využívá nejen v řečnických projevech, ale také v rámci billboardové kampaně, kdy s fotografií zničené Ukrajiny kontrastuje snímek prosperující Gruzie. Prodává tak voličům svou „pragmatickou“ politiku vůči Rusku, o níž se naivně domnívá, že zajistí dobré vztahy se sousedem a vyřeší otázku okupované Abcházie a Jižní Osetie.
Jakkoli nemorálně to působí, pro část společnosti, která je velmi chudá a staví na první místo ekonomická témata, není podpora Západu ani otázka Ukrajiny zásadní. Pro tyto voliče tedy může být populistický pravicový narativ zdůrazňující pořádek, stabilitu a pragmatičnost naprosto srozumitelný a přijatelný. Soustředit se pak alespoň naoko na sociální témata dává v Gruzii taktéž perfektní smysl. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že víc než politické strany lidi zajímá nezaměstnanost, ceny bydlení, zdravotní péče, důchody a školství. A jakkoli Gruzíny spojuje chuť patřit na Západ, nemusí to nutně znamenat, že všichni, kdo takto smýšlejí, volí proti Gruzínskému snu.
Tamní prozápadní sentiment, kdy vstup do Evropské unie podporuje naprostá většina společnosti, je nutné chápat v kontextu postsovětské země, která si historicky samostatnosti a svobody moc neužila. Vznikla jako nezávislý demokratický stát v roce 1918 a již o tři léta později ji pohltil Sovětský svaz. Gruzínskému politickému životu je navíc vlastní jistá bezprogramová heslovitost, schopná stmelit davy v ulicích, ale nepoužitelná k fungování v každodenní politice. Právě neotesanost politické kultury může i prounijní voliče přilákat ke Gruzínskému snu.
„Antibabiš“ po gruzínsku
Politici navíc už delší dobu nabízejí pouze jakési divadelní představení o fatálním střetu dobra se zlem. Už přes deset let tak mezi sebou vedou nelítostný boj dvě nejsilnější strany, Gruzínský sen a Sjednocená národní strana. Nová politická reprezentace se přitom vždy vymezuje vůči té předchozí a varuje před ní. Jakýsi „antibabiš“ po gruzínsku.
První dvojicí politiků, která s touto zvyklostí začala, byli Zviad Gamsachurdia a Eduard Ševardnadze. Následoval Michail Saakašvili, vymezující se vůči Ševardnadzemu, a dnes je to Bidzina Ivanišvili a politici Gruzínského snu, kdo burcují proti Saakašvilimu a jeho příznivcům. Sjednocená národní strana sice ve volbách končívá druhá, ale mezi lidmi se velké oblibě netěší. Nedokázala se totiž vyrovnat se zneužíváním moci, které je spojováno s obdobím její vlády v letech 2003 až 2012. Strana kromě toho také nenabídla nového lídra, jenž by byl srovnatelný se Saakašvilim, ale neměl by jeho minulost. Právě to by mohlo být přínosnou změnou, v Gruzii dokonce zásadní, protože lidé víc než ve stát a instituce věří v jednotlivce a snáze než s politickým programem se identifikují se silnými lídry.
Otázkou ale je, jestli gruzínským politickým silám jde o to dělat dobrou politiku. Zavedená praxe dvěma nejvlivnějším totiž zajišťuje podporu společnosti a také stabilní zdroje financování. Permanentní souboj, ať už přímý nebo nepřímý, je pro ně zdrojem stability a vlastní identity. Jejich dramatické střety ale ohrožují gruzínskou demokracii, protože obě strany svým chováním marginalizují ostatní politické subjekty, které vedle nich nemají prostor vyniknout. Neblahým důsledkem je pasivita voličů, a to především těch, jimž nynější nastavení nic nepřináší.
Zbývá ulice
Gruzínský sen a Sjednocená národní strana hřeší na to, že část lidí politika nezajímá, neboť se potýkají s existenčními problémy, které jim brání, aby se do politického života více zapojili. Podle oficiálních dat zůstává relativní chudoba v Gruzii za poslední dvě desetiletí prakticky beze změny. Jen pro představu, těch, kteří potřebují sociální dávky je skoro 18 procent. Gruzínské ekonomické nůžky jsou doširoka otevřené. Střední třída téměř neexistuje a bohatství je koncentrováno v rukou úzké společenské vrstvy.
Překážkou progresivnější sociální politiky, která by uměla lidem pomoct dostat se z bídy a začít se tím pádem zajímat i o jiné věci než o zajištění základních potřeb, je myšlenkové dědictví devadesátých let. Podle něj je materiální nedostatek problémem jednotlivce, nikoli společenský fenomén. Intervence státu do ekonomiky jsou spojovány se sovětskou minulostí čili společensky nepřijatelné. V tomto sociálně a politicky neohleduplném klimatu proto někteří voliči na volby zcela rezignovali nebo hlasy automaticky házejí Gruzínskému snu. Jiní se současnou politikou necítí reprezentováni. Jejich jediným východiskem je ulice, protože neexistuje jiný způsob, jak se efektivně vymezit. V Gruzii je bohužel pořád smysluplnější jít demonstrovat a využít síly davu než se do politiky přímo zapojit, protože pak budete ušlapáni oligarchy.
Autorka je novinářka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás