Historie meziválečného Rakouska se zdá být na první pohled jasně nalajnovanou trajektorií na cestě k fašismu. Při bližším pohledu ale uvidíme velmi komplikovanou politickou situaci, ve které se snaží prosadit několik různorodých proudů najednou. Nacismus nakonec ovládl i Rakousko a anšlusem se připojilo k Třetí říši. Poválečné zúčtování s nacisty a kolaboranty bylo pak v Rakousku vedené hodně mírně a debaty o nacistické minulosti se zde odsunuly až do devadesátých let. V tomto kontextu na začátku devadesátých let vyrostla politická kariéra Jörga Haidera, který svou antipolitikou a kritikou tradičních stran dovedl rakouské Svobodné nakonec i do vlády. Vnitropolitické spory pak stranu na dlouhou dobu oslabily, než ji znovu do sedla vyhoupla migrační krize. Mladý lidovecký premiér Sebastian Kurz však s FPÖ dlouho koalici neudržel a od roku 2019 vládnou u moci lidovci se zelenými. Zatímco země procházela těžkými globálními krizemi, v opozici se formoval zřejmě budoucí vítěz nadcházejících parlamentních voleb – Herbert Kickl.
Jak to, že Rakousko neprošlo podobnou debatou o nacistické minulosti jako Německo? Na jakých tématech politicky vyrostl Jörg Haider a strana Svobodných? A jakým směrem by FPÖ směřovalo Rakousko po vítězných parlamentních volbách? Tyto a další otázky jsme probrali v rozhovoru s historikem a politologem Martinem Jeřábkem z Katedry mezinárodních vztahů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Rakousko bylo po první světové válce na kolenou. Nejenže bylo poraženým státem, ale monarchie se rozpadla na jednotlivé nástupnické státy a s tím i celá hospodářská infrastruktura země. Jaká atmosféra v té době v Rakousku panovala?
Pro Rakousko to byla katastrofa. Země byla vnímána jako „ten zbytek“ po rozpadu Rakouska-Uherska. Musela si najít úplně nové místo v poválečné Evropě a taky novou identitu. Klíčovou otázkou byl vztah Rakouska k Německu a sousedním zemím. Už v roce 1918 tu byly snahy o připojení sudetských oblastí Československa k Rakousku. Bylo to však v situaci, kdy spojenci neměli zájem na tom, aby Československo bylo oslabeno odtržením dalších území. Naopak chtěli Československo posílit jako svého důležitého partnera ve střední Evropě.
Kickl vsadil na spolupráci krajně pravicových formací na evropské úrovni prostřednictvím nově založené aliance Patrioti pro Evropu. Je nutné si uvědomit, že se jedná o strany, které se snaží oslabit EU, a tím se v kontextu války na Ukrajině fakticky stávají Putinovými spojenci.
Taková situace přála radikalizaci politické scény. Které antidemokratické, ultrapravicové a fašistické směry se v této době v Rakousku objevují a čeho chtěly docílit?
Byl to postupný proces. Existovaly zde tři hlavní politické směry. První byl konzervativní tábor křesťanskosociálního proudu. Poté tu byla tradiční sociální demokracie, pro kterou se ujal název „austromarxismus“. A ten třetí směr vycházel z tradice všeněmeckého hnutí. Pokud bychom měli mluvit o fašistických tendencích, je třeba zmínit hnutí Heimwehr, kde vedle sebe působili bývalí šlechtici, armádní důstojníci, ale i lidé ze střední třídy, například štýrský advokát Walter Pfrimer. Heimwehr znamená „domobrana“ a jednotlivá uskupení vznikala v Rakousku spontánním způsobem. To znamená, že tam nebylo jednotné vedení ani jednotný cíl. V Německu bychom zase narazili na Freikorps, kteří byli ještě radikálnější. Tyto skupiny se formovaly v souvislosti s vypjatou situací po první světové válce. Musíme si uvědomit, že tu byla celá jedna generace mladých mužů, která uměla zacházet se zbraněmi, a především ta „neukotvená“ část z nich byla připravena hledat násilná řešení obtížné politické a hospodářské situace.
Sociální demokracie měla zase k ruce polovojenskou organizaci Republikanischer Schutzbund. Našel byste nějaký rozdíl mezi Heimwehrem a Schutzbundem?
Dneska by nám přišlo šokující, kdybychom se dozvěděli, že si politické strany vytvářejí úderné oddíly. V politické kultuře meziválečného Rakouska a Výmarské republiky to ale bylo běžné. Vytvářelo to prostředí, kde často docházelo k politicky motivovaným útokům a vraždám. Schutzbund však hrál jinou roli. Ten byl podřízen přímo vedení rakouské sociální demokracie. Byla to ozbrojená formace, která měla poskytnout ochranu socialistickým cílům a chránit dělníky, kteří hledali demokratickou cestu k socialismu.
Důležité je také zmínit, že vedle sociální demokracie existovala v Rakousku i komunistická strana. Ta měla ale zcela marginální dopad a později byla rakouským kancléřem Engelbertem Dollfussem zakázána. Sociální demokracie hledala v roce 1918 cesty ke spolupráci s konzervativci. Ze začátku k sobě našly cestu s Křesťanskosociální stranou. Byla to pragmatická spolupráce, díky níž vznikla rakouská ústava, která je platná dodnes. V roce 1929 byla revidována ve prospěch poloprezidentského modelu po vzoru německé ústavy. Už na začátku však narážela tato spolupráce na některé zásadní rozpory. Například v ekonomických a sociálních otázkách, kdy se řešilo, jestli má být právo spíše na straně zaměstnavatelů a podnikatelů, nebo na straně dělníků.
Ve Vídni dominovala sociální demokracie a meziválečná Vídeň je dodnes v mnoha ohledech inspirativní. Jak to vypadalo ve zbytku Rakouska?
Vídeň byla velké administrativní centrum padesátimilionové monarchie. Po válce je to dvoumilionové hlavní město malého zbytku rozpadlé monarchie. Meziválečná Vídeň byla progresivní například z hlediska bytové výstavby. Nejznámější je například Karl-Marx-Hof nebo dělnické sídliště Floridsdorf. Mimo Vídeň byla sociální demokracie silná například ve Štýrsku a městech, kde byly silné dělnické oblasti. Zbytek země, zejména v agrárních vesnických regionech, byl naopak silně konzervativní.
Jaké bylo myšlenkové pozadí rakouských konzervativců? O jaké ideje se opírali?
Na konzervativní pravici byly dvě velké strany: Velkoněmecká lidová strana a křesťanští sociálové. Od roku 1922 společně tvořily tzv. občanskou koalici, jejímž cílem bylo odstavit sociální demokracii od moci a odstranit především změny v sociálním zákonodárství, které v Rakousku sociální demokracie v „revolučním“ období let 1918-1919 iniciovala. Zároveň některé politické proudy v těchto stranách hledaly alternativy k parlamentní demokracií. Antidemokratické tendence rostly ruku v ruce s tím, jak se stupňoval konflikt s rakouskou sociální demokracií. To už ovlivnila nastupující hospodářská krize a politická situace v Německu na počátku třicátých let minulého století.
Zmíněné konzervativní pravicové strany, ale i sociální demokracie, se musely vypořádat s nástupem nacismu. Jak probíhala dynamika mezi těmito proudy na pravici?
Od začátku tam byl problém, a sice otázka anšlusu, tedy připojení Rakouska k Německu. Po první světové válce byl anšlus zakázán v mírovém ujednání ze Saint-Germain. Politické tábory hledaly možnosti, jak by za takové situace mohlo Rakousko hospodářsky přežít. Dá se říct, že tehdy by všichni byli pro připojení k Německu, protože to byl nejjednodušší způsob. Ale to bylo politicky neprůchodné. Dokonce i sociální demokracie považovala připojení Rakouska k Německu za vhodné. Každá strana ale chápala připojení k Německu po svém. Křesťanští sociálové by chtěli připojení ke konzervativnímu Německu prezidiálních kabinetů, kdy by u moci byli lidé typu Heinricha Brüninga a Franze von Papena, kteří Německo směřovali k autoritářskému systému. Velkoněmci zase vyhlíželi extrémně nacionalistický směr typu Hitlerova nacismu. Sociální demokracie by si oproti tomu představovala připojení k Německu vedenému německou sociální demokracií (SPD), případně tzv. výmarskou koalicí, tedy SPD ve spojení s liberály (DDP) a katolickou stranou Zentrum.
Každý ten směr vlastně hledal „svoje“ Německo, které by mu ideologicky vyhovovalo. Nacismus ale pro Rakousko představoval problém, protože v konečném důsledku znamenal konec rakouské nezávislosti. A tak to za druhé světové války i dopadlo. Rakousko se změnilo v tzv. Východní marku (Ostmark), tedy jakousi nesvéprávnou provincii Německa. Rakouský kancléř Engelbert Dollfuss to nepovažoval za dobrý model. Chtěl nezávislé a samostatné Rakousko, a byl proto v roce 1933 připraven jít do konfrontace s nacismem.
To nebyla úplně jednoduchá pozice… Zároveň na Rakousko působil i Mussolini.
Pro konzervativní tábor byla fašistická Itálie ideálním partnerem, protože potřebovala nezávislé Rakousko jako protiváhu k rostoucímu vlivu Třetí říše. Je třeba si uvědomit, že Itálie vnímala až do poloviny třicátých let Rakousko a střední Evropu jako svoji sféru vlivu. Itálie byla zároveň garantem mírových smluv po první světové válce. Byla totiž vítězným státem. Také proto je to právě Mussolini, kdo v roce 1938 svolává Mnichovskou konferenci, kde se rozhodne o osudu Československa.
Jedním z důležitých momentů vývoje, během něhož se Rakousko postupně stávalo fašistickým státem, je 4. březen 1933, kdy rakouský kancléř Dollfuss rozhodl, že bude vládnout bez parlamentu na základě dekretů. Proč se rozhodl pro tuto variantu vládnutí?
Někteří historici označují situaci po 4. březnu 1933 za „převrat na splátky“. To znamená, že šlo o postupný proces, který vedl v konečném důsledku k likvidaci demokratického zřízení. V této situaci tam pořád figurovala sociální demokracie, která hledala způsoby, jak dostát ideálům socialismu a zároveň se nepošpinit spoluprací s konzervativci na nepopulárních protikrizových opatřeních. Jenomže tam by musela být vůle ke spolupráci také z druhé strany. A Dollfuss se raději rozhodl pro jednodušší cestu, kdy se našel právní relikt z roku 1917, tedy zmocňovací zákon, který umožňoval vládnout na základě dekretů. Rakousko bylo v té době pohlceno hospodářskou krizí, kdy krachoval bankovní systém, a potřebovalo půjčku od Společnosti národů. Ta však byla v roce 1932 podmíněna přijetím zákazu anšlusu na další období 20 let, což velkoněmecká strana neakceptovala. Občanská pravicová koalice se rozpadla. Hospodářsky byla pro konzervativce tudíž nejjednodušší cesta seškrtání sociálních vymožeností rakouského státu. A do toho přichází razantní nástup nacistické strany, která je od roku 1926 také v Rakousku velmi aktivní. Kancléř nechtěl vyhlásit nové volby, protože by to znamenalo velké volební zisky pro nacisty. Dollfuss hledá tedy spojence a nakonec je najde u Starhembergova křídla Heimwehru. Zde dochází k osudovému spojenectví autoritářské konzervativní pravice a tzv. úderného fašismu v podobě Heimwehru.
Celá situace směřuje ke krizi, ke které nakonec dochází ve vyhroceném roce 1934.
Je to pro Rakousko osudový rok. Rakousko si projde hned dvěma občanskými válkami. Jedna se odehrála 12. února 1934, kdy došlo k vyřazení sociální demokracie. Sociální demokraté jsou kousek po kousku odstavováni od moci a v únoru 1934 nakonec úplně zakázáni. V této situaci se Schutzbund rozhodne bránit a dochází ke krvavé konfrontaci. Heimwehr je nasazen do dělnických čtvrtí ve Vídni a pouliční boje probíhají několik dní. Nakonec je sociální demokracie vyřazena ze hry a 1. května 1934 přijímá Rakousko novou, jednoznačně autoritativní, ústavu.
Co vedlo nacisty k tomu, že se rozhodli o půl roku později provést pokus o puč?
Na první pohled to vypadá, že je to vyvrcholení nacistických snah o nadvládu v Rakousku, ale tak to nebylo. Je to v podstatě poslední zoufalý pokus vedení rakouských nacistů přesvědčit Hitlera, že jsou schopni situaci v Rakousku zvládnout a získat moc. Puč se jim ale nepodaří. Jediným výsledkem puče bylo zavraždění kancléře Dollfusse. Vítězství autoritativního stavovského státu ale bylo dočasné. Nacismus poté postupně získává na síle, což vyústí v anšlus 12. března 1938.
Když se přesuneme do období po konci druhé světové války, jak se Rakousko vypořádávalo s nacisty a kolaboranty? Proběhla zde denacifikace, nebo zůstaly některé ultrapravicové či fašistické proudy aktivní i po válce?
Rakousko bylo po druhé světové válce ve specifické situaci. Nejjednodušší bylo prohlásit Rakousko za první oběť nacistické agrese. Jednalo se o variantu, která měla zajistit další samostatnou existenci Rakouska a pokud možno minimalizovat rakouskou vinu na zničující válce. Musíme si uvědomit, že Rakousko bylo také okupovanou zemí, přesto ale mělo svoji prozatímní vládu, kde zasedly tři politické formace. Křesťanskosociální strana se přejmenovala na lidovou stranu (ÖVP). Pak tu byla obnovená sociální demokracie (SPÖ), která přežila válku v ilegalitě. A také komunistická strana (KPÖ), což byl podobný případ. Velkoněmecký proud, který byl v meziválečném Rakousku silný a fakticky již v roce 1933 splynul s nacismem, byl po válce zakázaný. Ovšem v Rakousku nebyla denacifikace důsledná. Už v roce 1948 proběhla amnestie půl milionu lidí, kteří byli nějakým způsobem zapleteni s nacistickým režimem. Zatímco v Německu proběhla v šedesátých letech dost intenzivní debata na téma nacistické minulosti země, v Rakousku podobné debaty probíhají až v devadesátých letech, kdy se řeší odškodnění nuceně nasazených lidí, ale i židovských obcí, kterým byl zabaven majetek.
Proč debata o nacistické minulosti země proběhla tak pozdě?
Rakousko je od roku 1955 neutrální zemí, což se stává pevnou součástí rakouské identity. Zároveň se do popředí dostává mýtus o Rakousku jako oběti nacismu. Rakušané se tím ze sebe snaží sejmout vinu. Když se ale podíváte na válečné fotografie a filmové záběry z roku 1938, uvidíte, že německá armáda a Hitler jsou vítáni bouřlivými ovacemi podstatné části rakouské společnosti. Židé jsou okamžitě vystaveni teroru represivního aparátu Třetí říše a rakouští představitelé jako bývalý kancléř Kurt von Schuschnigg nebo členové sociální demokracie jsou pronásledováni gestapem a posíláni do Dachau. Zde se tedy paradoxně za nacistické éry potkávají původní ideologičtí nepřátelé z meziválečné éry.
Rozvíjí se v poválečném Rakousku ultrapravicové politické směry? V devadesátých letech například zaznamenáváme fenomén výrazného Jörga Haidera, který se netajil svým obdivem k extrémní pravici a nacismu.
Musíme se vrátit k třetímu politickému táboru, který patřil k nacionalistickému velkoněmeckému proudu. Ten byl po válce zakázán, ale postupně se etabluje třetí politická formace Sdružení nezávislých – původně liberální zárodek Svobodomyslné strany Rakouska, což je pozdější FPÖ. Ta se hlásila do liberálního tábora, ale vychází z německo-nacionálního proudu. V roce 1986 nastává klíčová změna, když je předsedou strany zvolen Jörg Haider. FPÖ je od začátku v opozici vůči systému velké koalice, ale efektivní v této roli začne být až s Haiderem. Je dobrý řečník, má charisma a je schopen tvrdě kritizovat zaběhlé struktury neokorporativního rakouského státu. Velká koalice, tedy lidovci a sociální demokracie, po válce de facto ovládla rakouskou politiku na několik dekád. Před nástupem Haidera si tyto dvě strany mezi sebe rozdělovaly pravidelně 90 procent voličských hlasů. V roce 2008 to je už jen něco kolem 50 procent. Elektorát odešel jednak k FPÖ, ale například i ke Straně zelených.
Takže nástup Haidera a FPÖ v devadesátých letech stál na kritice zavedených tradičních politických stran?
Ano, Haider kritizuje tyto strany za to, že kontrolují celý politický systém a obsazují svými lidmi posty ve státních firmách. Kritizuje jejich korporativismus a klientelismus. Vrcholem vlny vzestupu Haiderovy popularity jsou volby v roce 1999, kdy FPÖ skončí na druhém místě se ziskem téměř třetiny všech hlasů. Ve straně se ale projevují extremistické tendence, které odkazují na nacistickou minulost, antisemitismus a příklon k německému nacionalismu. FPÖ se zároveň stává vzorem pro ostatní krajně pravicové strany v Evropě. Zejména ve Francii a Nizozemí. Haider jim ukazuje, že je možné dostat se do vlády i s extremistickou rétorikou a programem.
Zároveň tu je ještě jeden důležitý moment, který se stane pro krajní pravici v Evropě také podstatným. FPÖ je ze začátku proevropsky orientovaná strana a podporuje vstup Rakouska do EU. To se ale mění už předtím, než se FPÖ v roce 2000 dostává do vlády a vytvoří koalici s lidovci. Následně členské státy EU vyhlašují sankce proti Rakousku. Vyjadřují tím silné znepokojení nad tím, že se do vlády dostala krajně pravicová strana, která má mimo jiné také sklony k antisemitismu. Po půl roce byly sankce zrušeny, protože se ukázalo, že nejsou příliš účinné, ale přesto je to důležitý symbolický moment: v Rakousku se totiž posílila nedůvěra k EU. Když se pak v roce 2017 stane rakouským kancléřem Sebastian Kurz a do koalice opět vstupuje i FPÖ, existuje obava, jestli se Rakousko opět nedostane do diplomatické izolace. Tehdy Kurz reagoval například také navázáním užší spolupráce s Izraelem, aby se vyhnul hrozbě případných sankcí vůči Rakousku.
V roce 2005 se v souvislosti s vládní účastí FPÖ rozpadá pod tlakem vnitrostranických sporů a Haider zakládá novou stranu Svaz pro budoucnost Rakouska (BZÖ). Díky čemu se pak FPÖ povedlo znovu vyhoupnout nahoru?
V roce 2008 umírá Jörg Haider a strana se dostává do úpadku. Zároveň se ukázalo, že jakmile se FPÖ dostala do vlády, začala se rychle vnitřně rozpadat. Haider totiž vedl v podstatě jakousi antipolitiku. Stavěl se do role bojovníka proti politické garnituře a celému systému a zároveň získával body na tématech jako byl boj proti nepřizpůsobivým a cizincům. Brojil také proti daním a úrokům. Tady se propojuje libertariánská tvář strany a z minulosti zakořeněný odpor vůči mezinárodnímu kapitálu, který odkazuje až k antikapitalistickému křídlu NSDAP.
FPÖ se znovu dostává do popředí v souvislosti s tzv. migrační krizí. Stává se součástí vládní koalice pod vedením mladého lidoveckého kancléře Sebastiana Kurze. Brzy nato už ale Kurz není ochoten s FPÖ dále spolupracovat a od roku 2019 vládnou v Rakousku lidovci se zelenými. FPÖ je celou tu dobu v opozici, z čehož těží i pravděpodobný vítěz letošních parlamentních voleb Herbert Kickl. Ten je dlouholetým členem FPÖ – do strany vstupoval v roce 1995 a měl velmi blízko k Haiderovi, kterému psal dokonce projevy. Kickl sám sebe označil slovem „Volkskanzler“, což je termín pocházející z nacistické ideologie, a vymezuje se vůči mezinárodním elitám i tradičním politickým stranám. Kickl vsadil na spolupráci krajně pravicových formací na evropské úrovni prostřednictvím nově založené aliance Patrioti pro Evropu. Je nutné si uvědomit, že se jedná o strany, které se snaží oslabit EU, a tím se v kontextu války na Ukrajině fakticky stávají Putinovými spojenci.
Postoj FPÖ k válce na Ukrajině tedy vyhovuje spíše Putinovi?
Rakousko je neutrálním státem a FPÖ tuto neutralitu dlouhodobě akcentuje. Zároveň se bude snažit oslabit evropskou integraci, což Putinovi vyhovuje. V určitých fázích se snažila také nastolit téma vystoupení z EU (tzv. Öxit), i když tohle téma je i pro ně trochu ošemetné.
Rezonuje toto téma v rakouské společnosti?
FPÖ se na vlně brexitu snažila svézt v roce 2016, kdy probíhalo hlasování ve Velké Británii o vystoupení z Evropské unie. Jenomže vzhledem k tomu, jak to dopadlo, i FPÖ pochopila, že tohle je téma, které rakouské voliče nebude příliš oslovovat. Jsou tu ale jiná témata, která souvisí s evropskou politikou, například migrace, a ta zase voliče zajímá velmi. Kickl a FPÖ varují, a navazují tak na Haidera, že Evropě hrozí islamizace. FPÖ také hodně hovoří o Turcích, což má v Rakousku historickou symboliku. Tím se Rakousko odlišuje od Německa. Rakousko je například jednoznačně proti vstupu Turecka do EU. Samo sebe v tomto kontextu vnímá jako hráz proti islamizaci a proti migrantům z Balkánu. To souvisí s rokem 1683, kdy se Vídeň ubránila před tureckým nebezpečím. U rakouského elektorátu tyto reminiscence hrají určitou roli. Datum 12. září 1683 je zde tedy symbolem, který se dá populisticky využít například i proti migrantům.
Jak v tomto kontextu vnímá FPÖ a krajní pravice v Rakousku válku v Gaze? Předpokládám, že to bude podobné jako u Alternativy pro Německo, která zastává proizraelský postoj, neboť to je zároveň postoj protiarabský, a zároveň tím odvrací pozornost od svého antisemitismu.
U této otázky je třeba podívat se na dva aspekty. Jednak je potřeba se podívat na vztah k palestinské samosprávě a Palestincům a pak řekněme k „Východu“. Rakousko se vnímá jako ochránce křesťanských hodnot před islámem a před „Východem“, tedy před jakýmsi barbarstvím, jak byl vnímán v meziválečném období třeba bolševismus. A pak je zde důležitý vztah k Izraeli v kontextu toho, že FPÖ je stranou, v jejíž ideologii hraje antisemitismus roli. Lidovecký kancléř Kurz v roce 2017 nastolil velmi proizraelský kurz v obavě před případnou izolací země po vstupu FPÖ do vlády. V tomto kontextu nepřekvapí, že Rakousko stojí v současnosti na straně Izraele a zdůrazňuje jeho právo na sebeobranu.
Je zajímavé si v této souvislosti připomenout sociálnědemokratického politika a rakouského kancléře Bruna Kreiského. To byl významný politik evropského formátu, který vládl v Rakousku s absolutní většinou v sedmdesátých letech. Kreisky byl židovského původu, ale odvažoval se tehdy i kritizovat Izrael. Dokonce se vůbec jako jeden z prvních západních politiků setkal s Jásirem Arafatem. Respektoval samozřejmě existenci státu Izrael, ale na druhou stranu vnímal, že tam jsou i Palestinci a že mají nárok na vlastní samosprávu. V současnosti se ale Rakousko řadí po bok středoevropských států jako Česká republika a Maďarsko, které stojí jednoznačně za Izraelem. Když se na podzim 2023 objevila mezinárodní rezoluce ve prospěch palestinského státu, Rakousko hlasovalo proti této rezoluci společně s ostatními věrnými spojenci Izraele.
V rozhovoru jste zmiňoval, že rakouská krajní pravice je inspirací pro ostatní evropské strany. V čem všem byla FPÖ inspirací pro evropskou krajní pravici?
FPÖ jednak nastolila témata jako „nebezpečí“ migrace, boj proti islamizaci Evropy nebo odmítání byrokratizace Evropy a institucí EU. Velkou inspirací pro krajní pravici v Evropě byl také způsob využívání sociálních sítí k mobilizaci voličů. Hans-Christian Strache například už ve volbách 2013 využíval YouTube kanál k oslovení mladších voličů. Zaměřoval se zejména na mladé muže, a FPÖ nakonec jednoznačně zvítězila u elektorátu pod 30 let. Strache měl tehdy například v pravicových kruzích populární rapovou písničku, jejíž název bychom mohli přeložit jako „Povstaňte, pokud jste pro Hanse-Christiana“. Měla tehdy 1,2 milionu zhlédnutí na YouTube a na Facebooku měla Stracheho stránka přes půl milionu lajků. Sociální sítě jsou silnou stránkou FPÖ. Docházelo na nich i k podněcování k násilí vůči migrantům nebo k výzvám, aby lidé sledovali své okolí a nahlašovali ty, kteří porušují pořádek ve městech, natáčeli je na mobil a dávali to na sítě. Další iniciativou bylo vytváření určité formy domobrany. Jednalo se zkrátka o výzvy ke kontrole, dohledu a obraně, které byly namířeny zejména proti migrantům.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás