Na rozcestí Sedlo pod Lemešnou na slovenské hranici u Velkých Karlovic je pomník. Když jsem na něho před několika lety narazila, ležely na něm ohořelé svíčky a věnce se stuhami a z jeho betonového podkladu rostly malé fialové květy. Pomník sice chátrá, ale stejně k němu lidé chodí vzdát úctu. Na pomníku je přímočarý nápis „Na paměť přechodu 1. čs. partyzánská brigáda J. Žižky ze Slovenska na Moravu dne 28. IX. 1944“. Před osmdesáti lety zde začala důležitá, ale často opomíjená nebo zkresleně popsaná kapitola protifašistického odboje v českých zemích.
Český člověk se nehodí za partyzána
První československá partyzánská brigáda Jana Žižky vznikla daleko od moravsko-slovenského pomezí. Její původní členové byli příslušníci Rudé armády a slovenští dezertéři, kteří odmítli bojovat po boku Němců. Prodělali výcvik v Kyjevě v rámci ukrajinského štábu partyzánského hnutí a přísahali bojovat až do osvobození Československa. Brigáda byla vysazena na konci srpna 1944 v horách u vesnice Sklabiňa, což byla první obec na Slovensku, kde na počátku Slovenského národního povstání vlála československá vlajka. Jakmile se však německá armáda přiblížila k povstaleckému území, velitel Jan Ušiak dostal rozkaz probojovat se na Moravu.
Krajina na Valašsku poskytovala relativně vhodné geografické podmínky pro účely partyzánské války. Členy brigády nechránily pouze hory a lesy, ale také odbojové sítě, které vybudovali místní lidé na začátku okupace. První odbojové skupiny vedli příslušníci organizace Obrana národa, kteří převáděli vojáky a důstojníky přes slovenské hranice k armádě v zahraničí. Gestapo poměrně brzy zatklo jejich hlavního představitele, ale vazby mezi členy vytrvaly. Valašský odboj oživil Josef Sousedík, bývalý starosta Vsetína, který spojil síly jednak s příslušníky paradesantního výsadku Clay, který byl vyslaný na území protektorátu z Anglie, ale také s menšími, spontánně organizovanými skupinami v okolí. Pomník u Velkých Karlovic sice naznačuje, že brigáda překročila hranice jako celek, ale ve skutečnosti její členy vedli místní odbojáři na Moravu v menších skupinách.
V neklidné době na přelomu roku 1948, kdy se často mluvilo o převratu i o válce, se někteří valašští partyzáni chystali na nový odboj.
Zatímco partyzáni se organizovali, okupanti a protektorátní činitelé připravili útok — vojenský i propagandistický. Předseda vlády Jaroslav Krejčí nabádal ve Vsetíně veřejnost k vytvoření domobrany, která by upozorňovala četníky na výskyt partyzánských skupin. „Pouze spolupráce s německou říší chrání klidné české země před bolševickou zkázou,“ prohlásil. Slováci sice skočili na lep sovětským agentům a povstali proti Říši, ale rozvážní a pořádkumilovní Češi jejich chybu nezopakují, protože „český člověk se nehodí za partyzána,“ uzavřel Krejčí svůj projev. Ten následně vyšel na první stránce protektorátních novin. Ve skutečnosti se ale okupační moc na Valašsku jako ručitel klidu a pořádku neprojevovala. Dva týdny po návštěvě předsedy vlády obklopilo více než třináct tisíc příslušníků Wehrmachtu a SS prostor v horách východně od Rožnova, kde se měla nacházet partyzánská základna. Vojáci pročesali lesy, přepadli chalupy a stříleli po civilistech. Během akce našli jen několik partyzánů. Velitel Ušiak padl před operací, když ho do léčky zavedl konfident gestapa. Operace Tetřev nesplnila svůj úkol, ale němečtí velitelé se spokojili s tím, že operace měla na místní obyvatelstvo kýžený psychologický efekt. V tom se mýlili. 1. partyzánská brigáda Jana Žižky už nebyla centrálně řízený vojenský útvar, ale stala se součástí rozsáhlé odbojové sítě, která se navzdory represím rozšiřovala.
Mezi dvěma ohni
K partyzánům se přidali noví dobrovolníci. Po zatčení Josefa Sousedíka, který byl pravděpodobně umučen při výslechu, přešlo mnoho členů jeho organizace do partyzánské brigády. Přidali se i lidé, kteří hledali v horách úkryt — Češi, kteří utíkali před pronásledováním nebo odmítli pracovat pro Říši, běženci různých národností ze zajateckých a koncentračních táborů i sovětští vojáci odloučení od své jednotky. Silný partyzánský oddíl založil Tomáš Polčák-Šebík po svém útěku z totálního nasazení. Ve své rodné vesnici Prlov organizoval odboj spolu s uprchlým sovětským zajatcem, kterého znal jenom pod jménem Lojza. Vedle nich bojovali Antonín Murka, který utekl z romského koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu, a Teodor Simin, který se před zajetím účastnil partyzánských bojů ve Vojvodině. Spolupracovali s nimi místní lidé z různých sociálních vrstev a s různým politickým přesvědčením, včetně žen a dětí. Nebyl to odboj východní, západní, zahraniční ani domácí. Partyzánské hnutí na Valašsku přesahovalo všechny kategorie, které po válce odboj definovaly.
Prlovský oddíl se přemístil do osady Ploština na druhé straně Vizovických vrchů v době, kdy už malá vesnice nemohla dál tolik partyzánů živit. Podle obecního kronikáře o partyzánech věděli všichni, ale nikdo je neprozradil. „Bylo zajímavé, že ani děti pasekářů nepověděli nic o partyzánech. Když jsem se jednoho pasekáře ptal, jak toho docílili, řekl mi, že jim každý den vtloukali do hlav, že kdyby někomu něco prozradili, že u nás bývají partyzáni, všechny by je Němci postříleli,“ poznamenal si kronikář z Pozděchova.
Pasekáři, chudí zemědělci na horských samotách, byli nejdůležitějšími pomocníky partyzánů. Někteří spolupracovali s odbojem dlouhodobě nebo pomáhali běžencům. Pro partyzány vyjednávali podporu, přičemž sami nesli největší riziko. Vařili partyzánům, prali jim prádlo a ustlali jim v chlévě, v chalupě na zemi nebo přímo v posteli. Stáli na stráži, když partyzáni spali, a zakrývali jejich stopy po tom, co odcházeli. Čelili nebezpečí ze strany okupantů i ze strany partyzánů samotných. Německé protipartyzánské jednotky vyhrožovaly krvavou odplatou každému, kdo partyzánům pomáhal. Partyzánští velitelé taky neváhali dát rozkaz popravit domnělé zrádce. Civilní obyvatelstvo žilo uprostřed území, kterého se chtěli ujmout jak okupanti, tak i odbojáři.
Okupanti ale reagovali na situaci mnohonásobně brutálněji. Příslušníci gestapa a protipartyzánské jednotky SS v posledních týdnech války spáchali sérii masakrů proti partyzánským pomocníkům a civilnímu obyvatelstvu — v Leskovci, Lačnově, Prlově a na Ploštině. Plenili vesnice, vraždili celé rodiny a házeli pasekáře do hořících domů. Valašsko zažilo na jaře 1945 bezmezné násilí, které charakterizovalo boje na východní frontě po celou dobu války. Až příchod Rudé armády s československými a rumunskými spojenci začátkem května udělal loupení a vraždění konec. Předseda protektorátní vlády ve Vsetíně varoval před zkázou z Východu, ale zkázu přinesla do českých zemí sama nacistická moc.
Nejlepší představitelé osvobozeného národa
Osvobození znamenalo pro valašské partyzány vítězství. „Byli jsme jednotní v odporu, musíme být jednotní v novém budování státu,“ psal odbojář Alois Havlík v prvním vydání nepravidelného vsetínského zpravodaje Partyzán. „Všechny soukromé zájmy musí ustoupiti do pozadí před jediným našim velkým cílem, jímž je štěstí a bezpečnost našeho národa. Valaši! Válku jsme vyhráli. Jde o to, abychom vyhráli i mír!“ Partyzáni vnímali svůj boj proti fašismu jako politický základ nového spravedlivého politického zřízení. Organizačním základem tohoto zřízení měly být národní výbory, které převzaly moc od rozpuštěných obecních rad a ujaly se revolučních úkolů. Podle Košického vládního programu měli v těchto výborech působit ti, kteří svými činy prokazovali vlastenectví a demokratické přesvědčení. A kdo něco takového dokazoval víc než partyzán?
Partyzáni sami sebe vnímali jako přirozené lídry osvobozeného státu a strážce nového politického zřízení. Organizovali vlivné odbojářské spolky — v českých zemích Sdružení českých partyzánů a na Slovensku Zväz slovenských partizánov — které měly hájit zájmy bývalých bojovníků a uchovat odkaz protifašistického odboje, což bylo podle partyzánů jedno a totéž. Usilovali o přednostní právo na národní správcovství a přední místa v armádě, SNB nebo na úřadech. Tyto výhody měly materiálně zabezpečit zasloužilé odbojáře a jejich rodiny. Zároveň jim ale měly dát patřičnou moc ve státě, aby ho mohli chránit před politicky nespolehlivými živly. Partyzáni viděli zbytky fašismu všude. Poválečným úkolem bývalých partyzánů byla důkladná očista veřejného života. Zvítězili ve válečném boji proti fašismu a teď je čekal boj na politické frontě.
Všechny politické strany Národní fronty vychvalovaly partyzány jako symbol boje československého lidu za svobodu. Partyzáni sami zdůrazňovali svoji nadstranickost. Ale politické požadavky partyzánů je stavěly na stranu komunistů. Navíc se partyzánské organizace překrývaly s KSČ na nejvyšší úrovni. Předsedou Sdružení českých partyzánů byl Rudolf Slánský, který se účastnil povstání na Slovensku jako delegát z moskevského vedení strany. „Partyzáni smyli potupu národa,“ prohlásil Slánský k partyzánským velitelům na podzim 1945. „Vládnoucí třída Československa dala přednost kapitulaci před vlasteneckou válkou, jejíž revoluční následky by ohrožovaly moc kapitálu, obětovala stát a zhanobila národ před celým světem, ale partyzáni, lidoví bojovníci, uchránili čest národa a vzkřísili republiku,“ řekl také Slánský ve svém projevu. Partyzánský odboj tak legitimizoval komunistický výklad války a okupace.
Partyzáni pod stranickým diktátem
Poválečná vláda slíbila partyzánům spravedlnost a opomíjenému regionu blahobyt. Mezi odbojáři ale rostla nespokojenost. Mimořádné lidové soudy osvobozovaly obžalované z udavačství kvůli nedostatku důkazů, úřady údajně nerespektovaly přednostní práva účastníků odboje a lidé, kteří se přizpůsobili německé nadvládě, zůstali na svých místech. Valašští partyzáni nebyli spokojení ani s vedením Sdružení českých partyzánů, jehož členové podle nich budovali v Praze kariéry a přehlíželi řadové odbojáře na periférii. Mnozí z nich vnímali události z února 1948 jako příležitost vypořádat se se zbytky fašismu a vybojovat si zaslouženou pozici v novém zřízení — ale byli zase zklamáni. Partyzáni se spojili po válce s komunisty, jenomže stranická diktatura byla v rozporu s jejich představami o skutečné lidové demokracii. Žádná politická strana nemohla mít podle nich právo na vedoucí úlohu ve státě. Vedoucí sílu národa měli jenom ti, kteří se o jeho osvobození zasloužili. V neklidné době na přelomu roku 1948, kdy se často mluvilo o převratu i o válce, se někteří valašští partyzáni chystali na nový odboj. Usoudili, že režim komunistických samozvanců a oportunistů nemůže dlouho vydržet. Zapojili se do odbojové sítě Světlana, kterou založil zlínský partyzánský činitel Josef Vávra-Stařík. Jedna skupina bývalých partyzánů se dokonce vrátila do valašských lesů, kde se pomocí svých kontaktů z dob války ukrývala a plánovala akce proti neoblíbeným místním funkcionářům.
Státní bezpečnosti se ale podařilo do Světlany rychle infiltrovat. Využila odbojářskou síť k pronásledování nejen partyzánů, ale i dalších občanů, kteří projevovali nespokojenost s novým režimem. Podařilo se jí tak vytvořit rozsáhlé protistátní spiknutí, které pak odhalovala veřejnosti ve vykonstruovaných soudních procesech. Více než dvě stě lidí, mezi kterými byli mnozí bývalí partyzáni a partyzánští pomocníci, bylo v souvislosti se Světlanou odsouzeno — a devět popraveno.
Akce Světlana umožnila komunistické straně využít partyzánské hnutí jako nástroj politické moci. Sdružení českých partyzánů splynulo s dalšími odbojářskými organizacemi ve Svazu protifašistických bojovníků, který se stal typickou složkou „obnovené“ Národní fronty. Svaz podporoval nový režim organizačně i symbolicky. Členové prováděli sběry surovin, získávali rolníky do JZD a zajišťovali účast na veřejných manifestacích, kde promlouvali o nebezpečí nové války. Ze západních spojenců se stali novodobí fašisti a z jednotného odboje se stal odboj rozdělený. Studenoválečné konflikty se začaly interpretovat jako pokračování boje proti nacistickému Německu.
Hrdinové a oběti
Oficiální propaganda diktatury KSČ převzala hrdinský obraz partyzánů, který si sami partyzáni po válce vytvářeli. V rozsáhlé archivní dokumentaci k vyšetřování Světlany se vyskytuje jiný pohled na partyzánské hnutí. Někteří obžalovaní během výslechu značně vybočovali z oficiálního narativu hrdinných odbojářů a obětavých pasekářů. Jeden zatčený odbojář se zmínil, že když navštívil vesnici blízko Ploštiny s partyzánskou páskou na ruce, místní lidé mu nadávali. Bývalý pomocník partyzánů popsal konverzaci v hospodě, ve které prohlásil za souhlasu všech přítomných, že partyzáni byli z většiny lumpové. Podle něho nechali své pomocníky napospas fašistům. Protokol z výpovědi pasekáře začal dlouhým popisem jeho válečných prožitků, v němž zdůraznil svou bezmoc. Vyšetřovatelé taková vyjádření přehlíželi. Nezapadala do narativu soudních procesů, které význam odbojářské minulosti hlavních obžalovaných snižoval. Ale Státní bezpečnost neúmyslně zachovala důkaz kontrapaměti partyzánského odboje, který vytrval i přes to, že byl ve veřejném prostoru potlačen už před rokem 1948.
Na začátku šedesátých let oficiální obraz výrazně zkomplikoval bývalý partyzán Ladislav Mňačko. Ve své knize Smrt si říká Engelchen lehce beletrizoval své zážitky v ploštinském oddílu na konci války. Nepsal o odvážných skutcích a slavných vítězstvích, ale o morálních dilematech a lidských selháních. Odvážil se i klást otázky ohledně zodpovědnosti partyzánů za osud jejich zavražděných pomocníků. Jeho hrdina, který stejně jako on utekl k partyzánům z pracovního tábora a strávil první dny svobody v nemocnici, se nepyšní svými válečnými zásluhami. Stydí se za to, že přežil, aby byl oslavován, zatímco ti opravdoví hrdinové uhořeli. Kniha se stala literární i filmovou senzací, ale někteří partyzáni byli pobouřeni. Jeden z autorových spolubojovníků v otevřeném dopisu Svazu československých spisovatelů obvinil Mňačka z šíření nihilismu a popírání morálního významu boje proti fašismu.
Partyzánské mýty
Ploština se stala oficiálním místem paměti, kde se uctění památky obětí proměnilo v politický rituál. Za normalizace narostla vzpomínání na Ploštině do obrovských rozměrů. Na akci vystupovaly taneční a hudební soubory, parašutisté skákali s padákem, děti manifestačně skládaly pionýrské sliby a návštěvníci přijímali rezoluce proti válečným tažením imperialistických velmocí. Třicet let po vypálení osady odhalili komunisté monumentální betonový pomník a deset let poté k němu přidali velký amfiteátr pro tisíce návštěvníků, z kterého promluvil Miloš Jakeš. Odkaz protifašistického odboje se stal jedním z posledních legitimizačních pilířů ideologicky vyprázdněného normalizačního režimu.
Od šedesátých let se partyzánským hnutím na Valašsku zabývali také historici. Tehdejší vyprávění o odboji neslo jasné stopy dobové ideologie. Odbojáři byly rozděleni na dva tábory, kde na jedné straně stáli komunisti, kteří energicky připravovali osvobozenecký boj celého lidu s podporou Sovětského svazu, a na druhé straně zase liknaví buržoazní odboj, který se spoléhal na neexistující pomoc z Londýna,. Vznikaly ale i kvalitní práce podložené archivními prameny. Kniha Josefa Přikryla o 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky podrobně popisuje nejen vznik brigády v Sovětském svazu, působení na Slovensku a přechod na Moravu, ale i spolupráci jejích příslušníků s místními odbojáři na Valašsku. Takové publikace často ale sloužily jako vědecký podstavec propagandistickému obrazu partyzánského hnutí.
Po roce 1989 se komunistické mýty o partyzánském hnutí zase obrátily naruby. Objevily se knihy, které slibovaly odhalení pravdy skryté komunistickým režimem a zároveň vzrušující čtenářský zážitek. Partyzáni už nebyli hrdinové odboje proti fašismu, ale dobrodruhové a převlékači kabátů. Na poslední chvíli se snažili připravit pro sebe pověst hrdinů, aby kamuflovali podezřelou protektorátní minulost. Oportunisticky se dali po válce ke komunistům a pomáhali nastolit totalitu. Autoři těchto spisů reagovali na zcela pochopitelnou touhu po diskuzi o tématech, která byla dlouho zamlčována. Nově se sice mohlo mluvit o nesnadné pozici civilního obyvatelstva na území partyzánských bojů, o bezohlednosti a krutosti některých partyzánů nebo o politickém, strategickém a morálním významu celého partyzánského odboje, místo toho se ale nedoloženými tvrzeními a pochybnou argumentací vykresloval nově překroucený obraz partyzánského hnutí v podobně černobílých barvách.
Význam partyzánského hnutí
Zatímco komunistická interpretace odboje měla zpevnit postavení Československa v socialistickém táboře vedeném Sovětským svazem, antikomunistická interpretace měla paměť druhé světové války přeorientovat na Západ. Odboj byl pořád Moskva a Londýn, ale s tím rozdílem, že veřejnost se nyní měla identifikovat s Londýnem. Přejala ale staré rozdělení odboje na východní a západní, komunistický a demokratický nebo občanský — dříve buržoazní. Představitelé západního odboje, předtím zneuznáni a znevažováni, převzali partyzánům jejich slávu. Příslušníci východního odboje se stali přisluhovači cizí utlačovatelské mocnosti. Valašské partyzánské hnutí ale slouží jako příklad, který politicky motivované rozdělení odboje zpochybňuje.
Nekritická oslava i ploché odsouzení partyzánů ztěžuje historické poznání důležité kapitoly českých dějin. Americký historik českého původu Vojtěch Mastný napsal v šedesátých letech knihu o odboji v Protektorátu, který má v anglickém originálu podtitul The Failure of National Resistance (Selhání národního odboje). Partyzánské hnutí na Valašsku ukazuje úspěchy lokálního odboje. Ozbrojený odpor byl v českých zemích omezen časově i geograficky, ale přesto má velký historický význam. Odbojáři z periférií vybudovali sítě, které přetrvaly i přes tvrdé nacistické represe, a daly vzniknout největšímu a nejsilnějšímu partyzánskému hnutí v českých zemích. Dokázali tím, že i Čech se hodí za partyzána.
Autorka je historička.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás