Sparta Praha, klub s více jak stoletou historií, postoupil po dlouhých devatenácti letech do slovutné Ligy mistrů. Po rozhodujících zápasech se švédským mistrem z Malmö se letenský klub může nejen těšit na zápasy s evropskými velkokluby jako Inter Milán, Manchester City či Atlético Madrid, ale také na vskutku velkolepé příjmy. Jen za samotný postup do ligové soutěže si připíše částku dosahující téměř půl miliardy korun. A další bonusy budou následovat. Za bodové zisky, za podíl z televizních práv i za pořadí v klubovém koeficientu. Sečteno a podtrženo, fanoušci pražského klubu mohou být nadmíru spokojeni. Pokud ovšem nechtějí vidět pod pokličku reálné ceny, kterou za aktuálních patnáct minut slávy klub platí.
Jak je v českém fotbale zvykem, kluby nevlastní ani jejich fanoušci (desetiprocentní podíl v pražské Bohemce ponechme nyní bokem), už vůbec ne samotnými hráči (to by byl komunismus nejtvrdšího ražení), ale soukromými vlastníky. Jak se od začátku devadesátých let ukazuje, můžeme podle toho, kdo vlastní sportovní kluby, snadno identifikovat typ kapitalismu, ve kterém v Česku žijeme. Tytam jsou časy privatizačních šíbrů nebo stát okrádajících baronů dovážejících lehké topné oleje, dnes vládnou oligarchové fosilního průmyslu. Pražskou Slavii vlastní Pavel Tykač, Duklu Petr Paukner a Spartu, jinak nejpopulárnější klub v Česku, Daniel Křetínský, nově nejbohatší Čech. Není u něho divu, že vlastnictví letenského klubu není samo o sobě výdělečným byznysem, ale chytrou investicí kvůli pozemku na Letné, marketingovou strategií na bázi sportwashingu, brutální ideologickou zbraní a v neposlední řadě luxusní hračkou pro znuděného miliardáře.
Když Sparta na své cestě do milionářské soutěže vyřadila nejen švédské Malmö FF, ale o kolo dříve rumunské FCSB, česká média s gustem psala, jak excentrického a bláznivého šéfa tento klub z Bukureště má. Nikdo nepopírá, že George „Gigi“ Becali se skutečně chová jako neřízená střela, když zcela svévolně zasahuje do fungování klubu, že promlouvá trenérům do sestavy, že nemá problém vyhodit hráče po pár týdnech v klubu, nebo se brutálně vyjadřovat na adresu rozhodčích. Jinými slovy, když prostě zneužívá své pozice absolutního vlastníka jednoho fotbalového týmu. Tragikomické ale na tom je, že majitel jeho sportovního kata, český miliardář Křetínský, vykazuje ohledně svého vlastního pojetí řízení sparťanského klubu až příliš mnoho podobností se svým rumunským protějškem.
Vše to začalo právě před dvaceti roky, v roce 2004, kdy Křetínský Spartu kupuje. Nikoli přímo on ale česko-slovenská finanční skupina J&T. Kolem koupě od německého vydavatelství Vltava-Labe-Press, které v čele Sparty zastupoval Vlastimil Košťál, se tehdy vyrojila hned řádka zájemců. Jednalo se o přehlídku vítězů polistopadové transformace a devadesátkového kapitalismu. PPF, Sekyra Group, nebo také první pokus o penetraci českého fotbalu čistě zahraničním kapitálem v podobě zájmu tehdejšího premiéra Thajska. Nakonec ale do čela Sparty nastupuje Křetínský.
Co kupuje? Sportovní klenot na české scéně. Žádný jiný český sportovní klub nemá tolik fanoušků jako pražská fotbalová Sparta. Navíc Sparta představuje českou sportovní fosilii, která se tu vyskytuje od roku 1893. Zdálo se, že jde o výtečnou koupi. Sparta nejenže vládla české lize, ale především pravidelně hrála i Ligu mistrů. Tam kromě peněz přišla i k možnosti ukázat na evropské scéně hráče, které mohla prodejem dále zpeněžit. Jeden by řekl, no nekup to. Dlouho to netrvalo a Křetínský začal mohutně klub předělávat podle svého. Brzy využil situace a vyhodil mezi fanoušky i hráči oblíbeného Františka Straku. Jenže necitelná výměna přinesla zlobu fanoušků i postupný rozpad fungující kabiny.
Vrcholem fanouškovského hněvu se kromě neustálé nevraživosti, pokřiků z hlediště a pokusu napadnout trenérský štáb stalo poničení domu nového trenéra v Benešově, jehož boční stěnu a dveře neznámí pachatelé polili červenou, žlutou a modrou barvou a na omítku nastříkali nápisy „Sparta“ a „Hřebíku, táhni“. Hřebík, potažmo jeho metody, se ale zajídaly i kabině v čele s Poborským. A tak se s ním, navzdory jeho auře českého fotbalového poloboha, Křetínský vypořádal rázně. Vyhodil ho esemeskou. Mohl, protože Křetínského funkce nebyla nic menšího než majitel Sparty, český Gigi Becali. To, že koupený velkoklub chápal jako svoji hračku, která se musí přizpůsobit jemu a nikoli on jí, specifickému fungování české fotbalové kabiny, korupcí prosáklým rozhodčím, mocenským čachrům, kde nerozhodují jen peníze, ale vzájemné vztahy a kamarádšofty, je dnes už známá věc. I pro něho. I proto neváhal zcela záměrně o přestávce utkání s brněnskou Zbrojovkou vejít do šatny za rozhodčím. Ale absolutním vrcholem jeho libovůle se stalo angažování vytouženého zahraničního kouče v podobě Itala Andrea Stramaccioniho.
Důsledky byly pro klub katastrofální, sportovně i ekonomicky. Jenže každoroční finanční ztráty v řádu stovek milionů každý rok v podstatě Křetínského netrápí. Zatímco odpůrci Sparty i miliardáře vydělávajícího na energetické krizi a fosilní likvidaci planety si alespoň v tomto ohledu mohli mnout své nepřejícné ruce, ve skutečnosti se na Letné celou dobu skrýval zlatý důl. Stavební pozemek na jednom z nejlukrativnějších míst hlavního města.
Jak zdánlivě ztrátové vlastnictví fotbalového klubu funguje jako racionální investiční plán, proč Sparta pomáhá vylepšovat veřejný obraz člověka, který bohatne na znečišťování planety a neodvádění daní, jak souvisí obchody na hráčském trhu s krytím neonacismu a proč je otázkou času, kdy se stadion na Letné stane terčem klimaaktivistů se dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás