Labouristé podrobněji seznamují veřejnost více než měsíc po svém vítězství v britských volbách s plány, které představovali během kampaně. Patří mezi ně výstavba jednoho a půl milionu nových bytů, velké investice do větrné energie nebo příslib řešit kritickou situaci britského zdravotnictví, které nezvládá přijímat nové pacienty. Starmerova vláda se také zavázala vrátit neúspěšně privatizovanou železniční síť do veřejného vlastnictví.
Starmerovou vicepremiérkou je ministryně pro bydlení Angela Rayner. Výřečná politička s jadrným slovníkem je jistým protikladem nudně působícího Starmera, a to nejen rétoricky, ale i politicky. Jako místopředsedkyně je volena přímo členy strany, což jí dává prostor vyvažovat centristické pozice Starmera a jeho příznivců. Rayner má vedle „dělnických“ kořenů i dlouhodobé vazby na odbory a levicovou část strany, dříve seskupenou kolem exlídra Jeremyho Corbyna. Během volební kampaně se například vzepřela vedení strany, když se postavila proti vyloučení členky levicového křídla Diany Abbott.
S parlamentní většinou mají labouristé možnost realizovat svůj program a přinést alespoň dílčí zlepšení. Zůstává však otázkou, zda to Britkám a Britům bude stačit k překonání pocitu beznaděje způsobeného strukturální krizí.
Server Politico ale jako skutečnou Starmerovu pravou ruku označuje ministryni financí Rachel Reeves. Ta se stala první ženou v čele resortu financí v britské historii. Podobně jako Starmer zastává více „bussines-friendly“ a středovou orientaci. Na její ministerstvo se bude v nadcházejících měsících přirozeně upínat největší pozornost, zejména kvůli prvnímu labouristickému rozpočtu a revizi výdajů, které se očekávají v říjnu.
Součástí nového kabinetu se stalo také několik postav spojovaných s někdejší centristickou érou takzvané „New Labour“ inspirované politikou „třetí cesty“, která usilovala o syntézu myšlenek sociální demokracie a neoliberální ekonomické teorie. Hned několik nových ministrů působilo v předchozích labouristických vládách Tonyho Blaira nebo Gordona Browna. Například ministr zahraničí David Lammy působil na několika juniorních postech Blairovy vlády. V nové britské vládě je tak dominantně zastoupeno starmerovské centristické křídlo strany. Právě centristické experimenty však přivedly k moci konzervativce a nejen v Británii vedly k odcizení velké části tradičního elektorátu od středolevicových stran.
Jde o obrat oproti corbynovskému období a manifestu z roku 2019, ve kterém labouristé slibovali větší korporátní daně a vyšší spoluúčast pracovníků na spolurozhodování největších britských firem skrze předání části akcií zaměstnancům. Naopak současná Labour Party se snaží stát stranou britského byznysu. Tomu odpovídá i změna rétoriky. Místo toho, aby Starmer kritizoval neoliberalismus posledních dekád a s tím související nerovnost ve společnosti, vyzdvihuje naopak politiku Margaret Thatcher – někdejší premiérky a ikony neoliberálů i neokonzervativců. Thatcher pochválil za to, že v Británii uskutečnila „smysluplnou změnu“.
U britské Labour Party, která měla vždy velmi úzké vazby na odbory, je lísání se k velkému byznysu pro mnoho skalních voličů a voliček určitou zradou základních hodnot strany. Řada vlivných jmen britského kapitálu, která se stala důležitými sponzory kampaně strany, proto může podle Financial Times hrát významnou roli při rozhodování o směřování příští britské vlády.
Vítězství s trhlinami
Přestože na první pohled vypadá vítězství Labour Party, díky kterému má nová vláda pohodlnou většinu v parlamentu, jako drtivé a jednoznačné, při detailnějším pohledu už zdaleka tak oslnivé není. Britové byli viditelně unavení z dlouhé vlády konzervativců a hlasovali tak po čtrnácti letech jejich vlády zejména proti toryům. Ti zemi vyvedli z Evropské unie a dovedli ji naopak do cyklu několika politických a sociálních krizí. Sám Rishi Sunak pro The Sun řekl, že mu „připadá, že se země rozpadá“. Podle průzkumu British Social Attitudes Survey je důvěra v britskou vládu a politický systém rekordně nízká.
Volby proto byly hlavně o změně. 78 procent respondentů podle Ipsos před volbami uvedlo, že je „čas na změnu“. Labouristé tuto náladu ve společnosti dokázali nejlépe uchopit, čemuž odpovídalo i jejich hlavní volební heslo: Change. Za drtivé volební vítězství labouristé vděčí také většinovému volebnímu systému, jehož nevýhodou je to, že dokáže být výrazně nereprezentativní vůči menším politickým stranám a disproporční v celostátním měřítku. V absolutních číslech získali letos labouristé méně hlasů než za Jeremyho Corbyna v roce 2019. Podíl labouristů na hlasech ve výši 34 procent je pro vládní stranu nejnižší minimálně od první světové války. Protestní hlasy přitom nemířily jen k labouristům, ale také na krajní pravici k straně Nigela Farage Reform UK.
V některých místech kandidáti a kandidátky Labour Party prohráli s nezávislými protikandidáty, kteří kritizují postoj strany k humanitární katastrofě v Pásmu Gazy. V Severním Islingtonu například zvítězil Jeremy Corbyn hlasitý kritik izraelské okupační politiky nad labouristickým kandidátem Prafulem Nargundem. Jonathan Ashworth utrpěl překvapivou porážku od propalestinského nezávislého kandidáta Shockata Adama. Labour Party navíc ztratila několik tradičně jistých křesel ve prospěch zelených, kteří volají po příměří v Pásmu Gazy a prosazují zastavení vývozu zbraní do Izraele.
I přes zisk necelých 34 procent umožnil jednokolový většinový systém labouristům obsadit přes 60 procent křesel dolní komory Parlamentu Spojeného království. Kdyby byl v Británii použit proporční systém, získali by labouristé podle webu Electoral Reform pouze 236 křesel místo 411. Krajně pravicová Reform UK Nigela Farage by pak nezískala jen pět mandátů, ale hned 94. Volební účast navíc dosáhla historicky nízké hodnoty. Podle Institute For Public Policy and Research se voleb zúčastnilo jen 52 procent dospělých Britů a byla tak nejnižší od roku 1928.
Nízká volební účast spolu s vysokým počtem hlasů pro Farage proto ukazuje, že výsledek ovlivnila zejména politická rezignovanost velké části britské společnosti. Ta nezažívá ani tak autentický obrat k levici, jako spíše únavu a naštvanost nad neutěšenou situací, ve které se země nachází.
Otazníky nad daněmi i zelenou transformací
Několik ekonomických expertů upozorňuje, že sliby labouristů ohledně daňové politiky a státních výdajů jsou vzhledem k rozsahu problémů nedostatečné. Doposud nastíněné změny v daňové politice podle nich nevyřeší problémy ve fungování a financování základních služeb. Není také jasné, jak mají plány pro veřejné služby konkrétně vypadat. Labouristé slíbili navýšení financí pro klíčové oblasti, jako je zdravotnictví, školství a sociální péče, konkrétní reformy a plány ale často zůstávají nejasné. Například plán na zvýšení počtu lékařů a specialistů nemusí zdaleka vyřešit komplexnost a rozsah krize v podobě problému dlouhých čekacích lhůt a nedostatku pracovníků v NHS (britské Národní zdravotní službě).
Obdobná situace je i u plánů na snížení emisí a zelenou transformaci energetiky. Podle nezávislého Výboru pro změnu klimatu hrozí, že Velká Británie nesplní cíl snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů. Ve své červencové výroční zprávě Výbor upozorňuje, že pouze třetina plánů na potřebné snížení emisí je důvěryhodná. Země si přitom stanovila cíl snížit své emise do roku 2030 o 68 procent. Labouristická vláda tak musí naléhavě snížit emise v klíčových odvětvích, jako jsou doprava, stavebnictví, průmysl a zemědělství, aby dosáhla svých dekarbonizačních cílů, jak na základě zprávy uvádí Financial Times.
Kdo tahá za nitky?
Nové vedení labouristů čelí také kritice za svou zjevnou náklonnost k velkému byznysu, což ohrožuje nejen ambiciózní plány nové vlády na snížení emisí. Investigace serveru OpenDemocracy, zveřejněná krátce po volbách, odhalila intenzivní finanční a zbrojařský lobbing během předvolebních měsíců. Analýza údajů o rezervacích v zasedacích místnostech britského parlamentu, příspěvků na sociálních sítích a aktivit zveřejněných lobbistickými firmami odkryla stovky setkání mezi vrcholnými představiteli a představitelkami strany a lobbisty. Labouristé se měli v uplynulém roce se zástupci těchto firem setkávat v průměru každý pracovní den.
Mezi společnosti, které získaly přístup k předním členům a členkám nové vlády, včetně premiéra Keira Starmera, ministryně financí Rachel Reeves a státního tajemníka pro podnikání a obchod Jonathana Reynoldse, patří společnosti BlackRock, Macquarie, HSBC, Bloomberg, Lloyds, Brookfield Asset Management a Blackstone. Od března loňského roku se poradenské firmy Deloitte, KPMG, Ernst & Young (EY) a PricewaterhouseCoopers (PwC), známé jako „velká čtyřka“, a lobbistická organizace Asociace manažerských poradců, setkaly s labouristickými politiky a političkami nejméně třináctkrát.
Lobbistická společnost TheCityUK, která zastupuje zájmy finančního sektoru, se setkala s řadou významných členů a členek strany, včetně současné ekonomické tajemnice ministerstva financí a poslankyně Tulip Siddiq, při více než dvaceti příležitostech. Siddiq se na svých sociálních sítích už před volbami pochlubila úzkou spoluprací s TheCityUK a dalšími finančními aktéry. Naznačila také, že s nimi pracuje na plánech labouristů pro finanční sektor.
Nejméně třináctkrát se špičky labouristů od března loňského roku setkaly také se zástupci zbrojařských firem – včetně dvou návštěv přímo ve firmách BAE Systems a německém zbrojařském koncernu Rheinmetall.
Další investigativa OpenDemocracy, zveřejněná na začátku srpna, ukázala, že více než desítka lobbistů pracovala pro stranu několik týdnů během volební kampaně. Mnozí z nich přitom pracovali přímo v blízkosti předsedy Starmera a stranického centra, přičemž někteří své zkušenosti z kampaně sdíleli na sociálních sítích. Mezi těmito lobbisty byli zástupci firem jak z finančního sektoru, tak zdravotnictví nebo provozovatelů železnic. Server uvádí, že většina z těchto lobbistů pracovala jako dobrovolníci, tedy bez nároku na honorář. Strana je proto nemusela registrovat jako zaměstnance a zaměstnankyně, a tedy ani vykazovat jejich práci volební komisi.
Taková netransparentnost je problematická, protože veřejnost neví, čí zájmy mohou ovlivňovat politická rozhodnutí. Existuje tedy riziko, že se budoucí politika vlády odkloní od zájmů veřejnosti směrem k zájmům těch, kteří investovali značné finanční prostředky k získání vlivu ve straně. Lobbing je součástí politického procesu, a i přes některé problematické aspekty, jako je nadměrný vliv velkých hráčů na politická rozhodnutí, má v demokratických systémech svou opodstatněnou roli. Transparentnost je však klíčová pro jeho správné fungování; veřejnost by měla mít možnost sledovat a kontrolovat vliv zájmových skupin na zvolené politiky a političky. Investigace serveru OpenDemocracy odhalila, že vliv lobbistů na vedení strany před volbami i během kampaně nebyl dostatečně transparentní. Díky těmto zjištěním má britská veřejnost nyní alespoň částečný přehled o firmách, které se spojily s vedením strany.
Nepřehledné působení lobbistů v okolí strany ale podkopává důvěru veřejnosti v nově zvolenou vládu a vyvolává obavy z možného propojení špiček strany s korporátními elitami. Server Politico také upozornil na to, že řada nových poslanců a poslankyň za labouristy jsou bývalí lobbisté a lobbistky. Jedním z nich je Chris Ward, bývalý poradce Keira Starmera a jeho současný soukromý parlamentní tajemník. Na začátku roku 2022 nastoupil do vlivné lobbistické firmy Hanbury, kde vedl takzvanou „labouristickou jednotku“, jak uvádí zpravodajský server. Někteří další labouristé, jako například bývalý ministr vnitra Charles Clarke či bývalá poslankyně Holly Lynch, přešli pracovat pro lobbistické firmy a agentury.
Na blízkost byznysového sektoru k současnému vedení strany upozorňují i další vlivná média. Financial Times například uvedly, že se Keir Starmer snaží prosadit labouristy jako stranu byznysu, a připomněly únorové setkání Starmera a Rachel Reeves se zástupci Goldman Sachs, Googlu, Astry Zenecy a dalších firem. Podobně se vyjádřil i server Bloomberg, který napsal, že Starmer proměnil Labour v „business-friendly centrist party“. V článku Bloombergu ekonomický reportér Philip Aldrick uvedl, že přestože podnikatelé mohou mít k některým avizovaným plánům labouristů určité výhrady, vítají stabilitu, kterou jim má strana přinést. Labouristé navíc před volbami slíbili, že nebudou zvyšovat daň z příjmu právnických osob. O důvěře mezi stranou a byznysovým sektorem svědčí i průzkum Ipsosu, zveřejněný tři dny před volbami. Podle něj měly firmy v plánu podpořit spíše labouristy než konzervativce.
Koneckonců je to samotné vedení strany, které svou náklonnost k byznysu otevřeně přiznává. Při představení stranického manifestu letos v červnu Keir Starmer potvrdil, jaké zájmy strana hodlá zastupovat, když prohlásil: „We are pro-business and pro-worker. The party of wealth creation.“ To ukazuje na výrazný posun strany, kterým se vzdaluje od svých kořenů. Zda se nové vládě podaří najít rovnováhu mezi zájmy byznysu a pracujících, zůstává otázkou. Zatím se však zdá, že u ní mají otevřené dveře především zástupci velkokapitálu.
Limity centristické politiky
Pragmatici vnímají vítězství Starmerovy Labour Party jako krok správným směrem. Po více než dekádě konzervativní vlády, která přivedla Británii do vážných sociálních a ekonomických problémů, je změna ve vedení země obecně vnímána jako dobrá zpráva. S parlamentní většinou mají labouristé možnost realizovat svůj program a přinést alespoň dílčí zlepšení. Zůstává však otázkou, zda to Britkám a Britům bude stačit k překonání pocitu beznaděje způsobeného strukturální krizí. Pokud ne, labouristé čelí riziku, že jejich vláda nevydrží déle než jedno volební období.
Frustrace a zklamání voličů a voliček může vést k posílení krajních pozic v rámci politického spektra. Evropa čelí vzestupu krajní pravice, což je někdy přisuzováno nespokojenosti lidí s centristickými programy středopravicových a středolevicových vlád. Slabinou středové politiky je, že když je u moci, často nakonec nedokáže uspokojit nikoho. Z konzervativních pozic může být vnímána jako nedostatečně rozhodná a příliš kulturně liberální, zatímco progresivní výsek společnosti ji může považovat za příliš kompromisní a udržující status quo. Také tendence politického středu přebírat pravicovou rétoriku, například v otázce migrace, nezískává stranám více hlasů, naopak často posiluje krajní pravici. Pokud vlády nedokážou výrazně zlepšit životní podmínky běžných lidí a čelit globálním výzvám, pak jejich podpora u veřejnosti obvykle slábne. Trpělivost lidí s vládami, které v krizi nemají odvahu k zásadním reformám, se pak rychle vyčerpává. Odvaha ale bude v případě Británie potřeba, pokud mají Britky a Britové ve svých životech zaznamenat viditelné zlepšení poté, co se životní úroveň obyvatel za posledních několik let strmě propadla.
Související článek:
Starmer dnes sice hovoří o změnách, ale pokud k nim nedojde, mohl by brzy předávat zemi krajně pravicové Reform UK nebo toryům pod novým vedením. Reform UK skončila na druhém místě za labouristy ve více než sto volebních obvodech. Zklamaní voliči a voličky tak mají kam přejít. Strana Nigela Farage má nyní obrovský rezervoár hlasů, z něhož může potenciálně čerpat podporu. Ani progresivní část voličů není bez alternativ, jak ukázaly tyto volby – mohou přejít k zeleným nebo nezávislým kandidátům a kandidátkám. Lidé zkrátka mají na výběr, včetně možnosti vůbec nejít k volbám. Nízká volební účast a úspěch nezávislých kandidátů a kandidátek v těchto volbách to dokládají. Reform UK se pokusí využít nejistou pozici relativně nepopulárního Starmera, a to zejména v komunitách, kde je frustrace lidí nejsilnější. Pokud bude nová vláda naslouchat byznysovému sektoru na úkor zájmů pracujících, nebude transparentní ve svých rozhodnutích a nepřinese potřebné sociální a ekonomické reformy, těžko obstojí v očích širší veřejnosti. Zklamání to přinese zejména těm, kteří stále věří v návrat sociálně orientované politiky.
Alžběta Jurčová je publicistka, Ondřej Čížek je politolog.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás