Dominic McIver Lopes přednáší na katedře filozofie na University of British Columbia ve Vancouveru. Je autorem či spoluautorem tuctu knih o filozofii umění, mimouměleckém estetičnu a zobrazování. V tomto roce vydal spolu se Samanthou Matherne, Mohanem Matthenem a Bencem Nanayem knihu The Geography of Taste (Oxford University Press 2024), ve které vyhlašuje za východisko estetiky pluralitu vkusu a kulturní diverzitu. Hodnotou rozmanitosti estetických kultur a důsledky jejího zanedbávání se zabývá i ve své nejnovější knize Aesthetic Injustice (Estetická nespravedlnost), která na podzim vychází rovněž u Oxford University Press. Ve stejnojmenné přednášce, která proběhne 12. září v Kampusu Hybernská, bude hovořit o tom, proč je mnohočetnost a svébytnost kultur důležitá pro naše estetické životy.
V sérii čtyř knih jsem argumentoval, že všechny estetické kultury jsou si rovny: K-pop s bebopem a dobrá vína s ležáky. Důležité je, že každý z nás může najít estetický prostor, ve kterém se mu může dařit. Pochybuji navíc o tom, že existuje nějaký prostor, ve kterém mohou být úplně všichni.
Zdá se mi, že se svou novou knihou Aesthetic Injustice míříte nejen do akademických kruhů, ale chcete oslovit také politiky a ty, kdo hledají argumentační nástroje pro obranu estetické rozmanitosti a kulturního pluralismu. Nemýlím se? Jak vůbec, jako akademik pracující na univerzitě, vnímáte roli filozofie?
Když jsem s filozofií začínal, fascinovaly mě její intelektuální hádanky. Postupně jsem ale začal chápat její potenciál pomoci vytvořit lepší svět pro všechny. V posledních letech mě znepokojovalo sledovat erozi konsenzu po celém světě. Myslím, že z toho, jak přirozené je vážit si estetické rozmanitosti nebo pluralismu, se můžeme mnohé naučit. Fanoušek heavy metalu může ujíždět na Hello Kitty. Elitismus existuje, ale je snadné odhalit jeho falešnost. V knize nenabízím konkrétní politické návrhy, nechci nic předepisovat. Ale napsal jsem ji tak, aby poskytovala nástroje pro tvorbu politik týkajících se rozmanitosti.
Můžete vysvětlit, co rozumíte estetickou nespravedlností?
Zaprvé musím zdůraznit, že tu nejde jen o umění. Do oblasti estetična patří design, móda, jídlo, domácí dekorace, pochopitelně i příroda a také říše krásných idejí. Téměř každý člověk se věnuje nějaké estetické činnosti. Tvrdím, že všichni disponujeme schopnostmi, které nám umožňují sledovat vlastní estetické zájmy. Estetická nespravedlnost nastává, když lidé v jednom estetickém společenství jednají způsobem, který škodí estetickým schopnostem lidí v jiném estetickém společenství. Jedním z příkladů je kulturní přivlastňování (apropriace, pozn. red.). Domnívám se, že kulturní přivlastňování je špatné, protože oslabuje moc druhých sledovat vlastní estetické zájmy tak, jak sami považují za správné.
Jak nespravedlivá v estetickém smyslu je podle Vás Kanada, konkrétně Vancouver, kde žijete?
V knize se podrobně zabývám zajímavým a překvapivým případem esteticky nespravedlivého kulturního přivlastnění, které nejvíce postihlo řezbářskou kulturu národa Haidů, jehož území se rozkládá u pobřeží severně od Britské Kolumbie. O tomto případu budu mluvit v Praze, takže teď už neřeknu víc! Kromě toho, že je subtilní a fascinující, odlišný od typických případů kulturního přivlastňování, které se objevují v médiích.
Jak reagujete na kritiku, podle které je důraz na autonomii určité kultury způsobem, jak ji „zkrotit“ a odcizit, jak zakrýt hluboká příbuzenství, která existují pod povrchem?
Pokud to správně chápu, máte obavy ze ztráty ideálu univerzální estetické kultury. S takovou kritikou se občas setkávám. Pokud jde o estetiku, jsem zarytý ekumenický egalitář. V sérii čtyř knih jsem argumentoval, že všechny estetické kultury jsou si rovny: K-pop s bebopem a dobrá vína s ležáky. Důležité je, že každý z nás může najít estetický prostor, ve kterém se mu může dařit. Pochybuji navíc o tom, že existuje nějaký prostor, ve kterém mohou být úplně všichni. Moji přátelé někdy říkají Homér nebo Proust, ale to je iluze. Nejsou pro každého. Realističtějším příkladem celosvětového fenoménu je ostatně třeba K-pop. Přesto ani ten není pro každého. Ve své další chystané knize Pluralism and Its Discontents (Pluralismus a jeho nepřátelé), ve které se zabývám dějinami estetiky, se snažím pochopit původ snu o univerzalitě.
Estetika se podle Vás příliš soustředí na umělce a vnímatele. V estetickém poli existují další role, kterým se nevěnovalo dostatek pozornosti – různí mediátoři, nadšenci, fanoušci. Proč je důležité uznat jejich význam?
Když se věnujeme svým estetickým zájmům, využíváme různé schopnosti, nejen divácké či kontemplativní. Dáváme doporučení svým přátelům: jsme kritici. Budujeme sbírky, píšeme blogové příspěvky a články na Wikipedii, editujeme, aranžujeme, inzerujeme. Žádný tvůrce se nedostane daleko bez tohoto obrovského podpůrného týmu. Tyto role však nevnímám jako zprostředkující. Projevuje se opět moje rovnostářství: všechny role se navzájem potřebují stejnou měrou. Dnes již dobře chápeme, že umělci potřebují publikum, ale také potřebují producenty a manažery, kteří zase potřebují umělce. Tato síť vzájemných vazeb nám poskytuje obraz bohatých a aktivních estetických komunit. Model estetické aktivity, který počítá jen s vysílačem (umělec) a přijímačem (publikum), způsobuje, že v estetickém životě mnoho dění přehlížíme.
V knize Beyond Art (Vně umění, 2014) navrhujete, aby se estetika přestala zabývat otázkou, proč je něco umění, a zaměřila se místo toho na teorie jednotlivých druhů umění. Jak posun zaměření na jednotlivá umění pomáhá řešit „těžké případy“, jako je například Bed (Postel, 1955) od Roberta Rauschenberga?
Když se setkáme s něčím neznámým, je součástí naší estetické reakce potřeba věci porozumět. Právě na tom nám v hloubi duše záleží. Ptáme se po autorovi či autorce díla. Co dalšího vytvořila? Jaké materiály a tradice měla k dispozici? S jakými reakcemi publika počítala? Tyto otázky vyžadují konkrétní odpovědi. Věc vytvořil denešský umělec, který žije městským životním stylem. Ve svém díle obvykle používá komerční materiály v tradici found art, ale je také ovlivněn uměním původních obyvatel západního pobřeží Kanady. Použil rozřezané běžecké boty značky Nike. Jeho publikum tvoří svět výtvarného umění, který k setkání s jeho dílem poskytuje bohaté pozadí. Ani na okamžik by nepomohlo přemýšlet o hudbě nebo poezii. Mimochodem tímto příkladem mám na mysli sérii masek Briana Jungena. Totéž platí i pro Rauschenbergovu Postel. Není to hudba ani poezie, je to výtvarné umění. Zařazení do kategorie umění, která zahrnuje také hudbu a poezii, prostě nic neosvětlí!
Při přemýšlení o těžkých případech může být užitečné vycházet z tradičních uměleckých forem jako jsou malba, divadlo nebo hudba. Nicméně některá umělecká díla do žádné z nich nepasují. Jak vzniká nový druh umění?
Status románu a fotografie jako umění byl v 19. století vášnivě zpochybňován. Na seznam uměleckých druhů se dnes dostaly i videohry. Některými z debat o kandidátech na nové umělecké druhy jsem se zabýval, ale nemyslím si, že všechny lze vyřešit stejným způsobem. Pravděpodobně jsou skutečná vysvětlení méně filozofická a více sociologická. Doporučuji skvělou práci socioložky Jennifer Lena z Kolumbijské univerzity.
Nedávno jste k vydání připravil překlady dvou estetických pojednání Bernarda Bolzana (1781-1848), pražského logika, matematika a filozofa. Vzhledem k tomu, že nejste primárně historik estetiky, co vás přivedlo k Bolzanovi? Proč si myslíte, že si zaslouží v současné estetice uznání?
Nejsem historik, ale chci pochopit, proč se některé mé myšlenky setkávají s tak silným, často neartikulovaným, odporem. To mě přivedlo k dějinám. Začal jsem s německým filozofem Immanuelem Kantem, který vrhl tak dlouhý a temný stín na estetiku nejen v akademickém prostředí, ale i mimo něj. Pamatuji si zmatek, který moje přednáška vyvolala v jedné mladé německé badatelce. Zeptala se mě, jak jen mohu pojímat estetiku jinak než kantovsky! Když jsem se zabýval Kantem, uvědomil jsem si, že bych se měl pokusit najít protiproud, pluralistickou tradici, a očekával jsem, že v oficiální historii bude přehlížená. Bolzano byl pro mě ohromným objevem. Je pluralista, ale s některými jeho hlavními předpoklady zcela nesouhlasím. To je dobře: mělo by existovat mnoho druhů pluralistů. Také si cením toho, že byl slušným člověkem. Bude v další knize spolu s dalšími pluralisty, kteří chybí v kánonu: Zhuangzim (starověká Čína), Bhojou (středověká Indie) a K. C. Bhattacharyyou (Bengálsko poloviny 20. století).
Bolzano píše o tom, že při vnímání krásy cítíme své myšlení. Co dělá krása s Vámi?
Souhlasím, že krása nás vede k cítění a myšlení. Kant dodává: „A to je vše.“ Já nesouhlasím. Krása nás především nutí jednat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás