Minulý týden byl jeden z nejteplejších v historii České republiky. Už před pár lety jsme se v Česku vzdali představy, že by obrovské vedro doma a klimatický rozvrat ve světě politikům stály alespoň za plamenná prohlášení a fráze plné slibů. Domácí politická elita se prostě baví o něčem jiném, rekordní teplo reflektovat nehodlá a spor o klimatu vede na úrovni různé míry popírání reality.
Český politický diskurs je možná vychýlený, ale i ten evropský zůstává v zásadě podobně bezradný. Technologicky je evropský přechod na zelené energie závislý na Číně. EU jako celek ani jednotlivé členské země stále nejsou schopné omezit moc fosilního kapitalismu. Výběr katastrofických příběhů ilustrujících naprosté selhání tváří v tvář postupující klimatické krizi je tak takřka nekonečný. Dekarbonizace v podmínkách, kdy je nutné podporovat Ukrajinu bránící se před Ruskem, je v mnoha ohledech nereálná. To ale neznamená, že není množné připravovat se na transformaci nutnou pro přežití. Putin jasně ukazuje, jak může být nebezpečný nikým nekontrolovaný fosilní superoligarcha.
Klimatické uprchlictví je realitou už dnes. Evropské státy je ovšem zatím formálně neuznávají.
V masovém destruktivním chování zjevně budeme pokračovat nejen s vědomím toho, co tím způsobíme, ale i s přímými důkazy o tom, že to opravdu způsobujeme. Turisté nadále cestují i do oblastí, které kolabují v důsledku klimatické krize. Na Sicílii se toto léto voda dováží z pevninské Itálie a přes snahy úřadů nezatěžovat tím turisty, voda dochází i v některých hotelích. Turistika přitom není zdaleka to nejhorší, co se děje, jen je v mnoha ohledech nejabsurdnější a nejviditelnější.
Nerovná smrt
Teploty přes padesát stupňů jsou nebezpečné lidskému životu. Záleží také na vlhkosti vzduchu, ale okolo 55 stupňů Celsia přestává být lidské tělo schopné se chladit pocením a hrozí přehřátí a smrt. A to se bavíme o zdravých, mladých tělech, která dokáží fungovat až do tohoto extrému. Méně zdravá a méně mladá těla můžou čelit fatálnímu riziku i při nižších teplotách.
Na naší planetě se v posledních letech – zejména v jihovýchodní Asii a v Africe – rychle tvoří oblasti, kde kvůli nesnesitelným vedrům nebude možný lidský život. Některé z těchto oblastí jsou přitom v současnosti hustě zabydlené. Klimatické uprchlictví je realitou už dnes. Evropské státy je ovšem zatím formálně neuznávají. Environmentální nemožnost žít v místě narození se tak mění v legální nemožnost žít v zemi, kde by to bylo možné.
Počet úmrtí kvůli horku však stoupá nejen tam, kde se teploty blíží těm nežitelným a odkud se postupně vydávají – a budou vydávat – stovky milionů lidí do oblastí, kde se žít ještě dá. V roce 2023 v Evropě podle odhadů v důsledku vedra zemřelo 47 tisíc lidí. V Praze se počet lidí, kteří umírají v důsledku veder, v posledních letech až zdvojnásobil. Jedná se zejména o lidi, kteří jsou nějakým způsobem zdravotně oslabení. Více ohroženi jsou malé děti, kardiaci nebo lidé trpící respiračními problémy. Nejohroženější skupinou jsou lidé starší osmdesáti let.
Požadavek na klimatickou spravedlnost je také požadavkem nenechat nikoho zbytečně zemřít. Podobně jako v případě opatření proti pandemii covidu by radikální opatření proti klimatické krizi bylo aktem solidarity s oslabenými, na které extrémní počasí dopadá hrozivěji než na ostatní. Antiekologické pravicové strany v podmínkách klimatické krize naopak svým popíráním nutnosti systémové změny rozšiřují pole nerovností. Zdravotní a sociální znevýhodnění zvyšuje riziko předčasného úmrtí. Samozřejmě, lidé v evropských nebo amerických městech mohou být opatrnější, některým úmrtím v důsledku vedra se dá předejít dodržováním určitých zásad a rozvinutým systémem varování. Takové možnosti ale nemá na světě každý. Celkově dělá klimatická krize ze světa krutější a nebezpečnější místo k životu. Blokováním opatření proti změnám klimatu se tento proces dále akceleruje.
Disproporčně jsou vedry ohrožení také chudší lidé oproti bohatým. Možnost se během horkých dnů zchladit není přístupná ani v Evropě všem. Záleží na místě bydliště i na zaměstnání. Dvacet procent evropských domácností trpí tzv. letní energetickou chudobou – tedy nedostatkem prostředků na to se v horkých dnech adekvátně zchladit. Lidé v bohatých čtvrtích s parky a vodními prvky se ochladí lépe než lidé v chudých čtvrtích bez většího množství zeleně. Hůř placené práce navíc často znamenají menší nebo žádnou ochranu před vedrem. Prekarita na sebe vzájemně navazuje a sčítá se – ekonomická, klimatická i legální.
Klimatický prekariát
Reportáž deníku Guardian z Floridy přinesla příběhy migrantů, kteří jsou při práci v extrémních vedrech ohrožení přímo na životě. Množství extrémně horkých dní nad 40 stupňů Celsia se na Floridě v posledních letech zněkolikanásobilo, pracovníci vystavení vedru a slunci kolabují přímo v práci. Migranti ale nemají volební právo a politiky jejich problémy příliš nezajímají. Na Floridě vládnou republikáni v čele s trumpovým podporovatelem Ronem DeSantisem a spíš než na zájmy migrantů nebo planety hledí na zájmy byznysu, přestože Florida patří ke státům, na které klimatická krize dopadá zvlášť tvrdě.
Minulý rok se na Floridě po smrti devětadvacetileté Efraín López García, která zkolabovala při práci na farmě v jednom z nejteplejších naměřených dní, zvedla aktivistická vlna požadující alespoň povinné desetiminutové přestávky a přístup k pitné vodě. Tato iniciativa však narazila na odpor kapitálu – zástupci stavebnictví a zemědělství dokonce varovali před ekonomickým kolapsem. Návrhy na ochranu pracovníků neprošly. Podnikatelé nemají nadále žádnou povinnost dávat pracovníkům v čase veder extra pauzy, což vede mimo jiné také k jejich ne zcela vzácným úmrtím.
Podobná kombinace nejistot bude bohužel pro globální kapitalismus v čase klimatické krize stále typičtější. Legálně nejistá pozice migrantů se váže k ekonomické nejistotě a v důsledku k přímému ohrožení nebezpečným vedrem. Americké úřady v době pandemie koronaviru konstatovaly, že migranti v USA patří ve srovnání s americkými občany ke skupině výrazně ohroženější covidem. Příčinou byl horší přístup ke zdravotní péči u většiny migrantů a také práce, která mnohem častěji vyžadovala setkávání se s lidmi, a tedy i vyšší riziko nákazy. Extrémní pravicovou odpovědí na pandemii, v USA stejně jako v Česku, bylo antivaxerské hnutí, které žádalo svobodu pro byznys i svobodu od očkování. Jak ve své poslední knize popisuje kanadská novinářka Naomi Klein, zdraví jedinci se nehodlali omezovat. Nechtěli se očkovat, uskromňovat se v kontaktech nebo nosit roušky. Naopak se mezi nimi objevila, vedle vysloveně vyšinuté rétoriky o neexistenci covidu, ideologie přežití nejsilnějších. Mrtví v důsledku covidu v této logice byli ti, kteří by stejně brzy zemřeli, a jejich ochrana je tedy nesmyslná.
To, s jakou rychlostí čeští popírači změn klimatu jako Václav Klaus najeli na linku boje proti vakcínám a opatřením, jasně ukazuje, jak blízké jim toto myšlení je. A ukazuje to taky jejich přístup ke klimatické krizi: přežít zkrátka mají ti silnější, ekonomicky a fyzicky. Covid ukázal, jak moc to myslí vážně. Všechno ostatní by byl socialismus.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás