Česko patří mezi ráje veřejné převýchovy shora a především zdola. A graficky profesionálně zpracované piktogramy, které jsou běžnou součástí urbánního prostoru, nejsou úplně tím, co mám na mysli. Ostatně v explozi vizuálního smogu jsou „výchovné“ pokyny, kam bez psa, zmrzliny a kolečkových bruslí, zcela na okraji. Co mě ale léta nepřestává fascinovat, je všudypřítomná výchovná kampaň, jíž nás disciplinují soukromí provozovatelé restauračních zařízení, prodejen a provozoven všeho druhu. Nejintenzivnější výchovný a disciplinační atak přichází zpravidla ve dvou vlnách. Nejprve při přiblížení se k objektu, jehož vstup bývá oblepen rozličně graficky řešenými cedulkami a nápisy. Obsah sdělení skýtá relativně široký tematický záběr od informace typu „karty nebereme“ přes složité rozpisy otvírací doby až po podmínky, za nichž je či není možné vstoupit s kočárkem, psem, jídlem, pokrývkou hlavy, cigaretou, mobilním telefonem, znečištěnou obuví nebo nadměrným zavazadlem, případně kde a jak ne/odkládat tašku, dítě, deštník, nákupní košík nebo kolo. Mimo to existuje mnoho dalších specifických upozornění, třeba jestli je možné být obsloužen opilý či v plavkách, jestli fronta bude odbavena zprava či leva, o co se neopírat, kam odkládat talíř, kam sklo nebo co kdy hlásit.
Druhá vlna o mnoho delikátnější výchovné civilizační mise přichází na toaletách. Jak splachovat, co splachovat a co nesplachovat, co se stane, když nespláchnete nebo toho spláchnete moc, jak sedat na mísu, rozsvěcet a zhasínat apod. Éra covidu tuto edukativní kulturu rozmnožila o podrobné návody na mytí rukou včetně ilustrací, ale vím i o skromném občerstvovacím zařízení, kde je umístěna výstraha, že toaletu lze obsadit nanejvýš na pět minut. Vždy si představuji tu apokalypsu, která zřejmě nebohého autora přinutila jednat a vyrobit ceduličku.
Svoboda v Česku roste s tím, jak jste silní, agresivní a jakou máte fyzickou nebo ekonomickou převahu.
K tomuto mému neformálnímu průzkumu patří několik zobecnění. Čím tvrdším a explicitnějším stylem se vychovává, tím více narůstá pravopisných škobrtnutí a neotřelých typografických řešení. Nepřímá úměra platí mezi cenovou hladinou zařízení a dávkou výchovných rad. Čím větší lidovka, tím více člověka provází pokynů a výstrah. Když máte zkrátka peníze, nikdo vás nebude buzerovat s mytím rukou, a dokonce po vás, je-li třeba, i diskrétně spláchnou. Existuje zde ale výjimka z pravidla, jíž jsou asijské restaurace. Zde i v cenově příznivém podniku sice neujdete obvyklé dávce vizuálního smogu, místo výchovného pokynu se vám ale dostane moudrého citátu nebo přání štěstí a dobré chuti za vytrvalého mávání maneki-neko.
A nyní je čas na největší záhadu minulých dnů: jak je možné, že v tomto kulturně sebebuzeračním, permanentně vychovatelském milieu dokáže takovou vlnu nevole vyvolat plakát, který nás naopak jemně navádí v situacích, v nichž často možná tápeme a které na rozdíl od výše uvedeného výčtu skutečně mohou veřejný prostor kultivovat – tedy kampaň sdělující, že obtěžovat lze i pohledem, že se tak často děje v prostoru MHD a že se tomu lze bránit. Kde je odpovídající vzpoura nad ponižujícími hajzlíkovými výchovnými lekcemi, které ocení nanejvýš předškolák? Kde jsou zástupy frajerů pobouřených tímto nehorázným živnostenským paternalismem?
Veřejný nezájem
Nikde. Místo toho se sbíhají do vláken a postů rozebírajících nehoráznost osvětové kampaně Obtěžování do MHD nepatří, kterou připravila nezisková organizace Konsent (ve spolupráci s Ropidem, pražským dopravním podnikem a magistrátem). Osm graficky jednoduchých plakátů upozorňuje na situace, jimž ve veřejné dopravě čelí převážně ženy, které si mnohdy, zaskočeny situací, nejsou jisté, jaká je adekvátní obrana. I s tou kampaň pomáhá. Nakonec podle výzkumu Úřadu vlády z roku 2021 zažila obtěžování ve veřejné dopravě každá třetí žena a každý desátý muž, jak upozorňuje autorka kampaně Anna Hrábková z Konsentu.
Znamená tato kampaň, že „stát vodí občany za ručičku a z žen dělá bezradné chudinky“, jak píše jeden rozhněvaný komentátor na X? A že se vyhazují veřejné peníze, nebo jadrněji, že „tlusté báby z neziskovky vysávají veřejné finance“ kvůli „pseudominiproblému“? Ne tak docela.
Formování kultury českého veřejného prostoru možná sahá do podstatně hlubší neslavné minulosti, pro tuto chvíli ale postačí jevy v živé paměti. Tím prvním je normalizační pravidlo, že je lepší se starat sám o sebe a držet hubu, aby na sebe člověk zbytečně neupozornil, a ještě se nezapletl. Tím druhým je jeho porevoluční osekání do poznatku, že každý se stará sám o sebe, může si dělat, co chce, a je to jeho věc.
Cedulková převýchovná kultura zdá se být s tímto na první pohled v rozporu. Ale není tomu tak. Platí totiž, že čím méně ohleduplnosti a taktu reálně ve společnosti je, tím urputněji je musíme připomínat, rozepisovat do konkrétních pravidel a podpravidel, zákonů, novelizací, přílepků, výstražných cedulek. Zůstaneme-li u veřejného prostoru, analogie se nabízí v nebývalé hustotě silničního značení a toho, jak bouráme – relativně dost, v evropském srovnání jsme ve smutném průměru.
Veřejný prostor se tak v Česku jeví jako napnelismus mezi absolutní „svobodou“ a permanentní „buzerací“. Má ale ještě další historické charakteristiky. Jak vyplývá nejen z nastíněných diskusí, jako principiální rozdíl vnímáme, když nás buzeruje soukromník ve své vlastní soukromé provozovně, a když to dělá stát. Od podnikatele (nejčastěji obchodníka či restauratéra) si necháme líbit celkem dost. Většina, která není zákazem dotčena, mu navíc často při pročítání výchovných cedulek dává pohoršeně za pravdu a drží mu palce i při porušování zákona, tedy fandí mu proti státu – to je pravidlem snad ve všech kauzách, kdy někdo nechtěl obsloužit Romy či rodiče s dětmi, nebo kdysi při zákazech kouření v hospodách. Ostatně dodnes existují hnízda odporu v „klubech“, tedy hospodách, kde se prostě hulí.
V zásadě si necháme dost líbit i od státu, jak se ukázalo vloni na podzim během jen krotkých a ne moc úspěšných demonstrací proti vládní politice a škrtům. Běda ale, když se chce stát nějakou měkkou metodou, kam patří osvětová kampaň, zastat slabších nebo obecněji veřejný prostor kultivovat. Pak se v Češích probouzí síla odporu proti tomuto typu osvěty, na řadu přicházejí výkřiky o propagandě, politických neziskovkách, vodění za ručičku, udavačství, převýchově. Takže na WC si necháme s klidem poradit, co se splachovadlem, když jde ale o násilí na ženách nebo dětech, stojíme rozvibrovaní hněvem na barikádách svobody. Máme rovnoprávnost, ať se brání! Jako bychom pečlivě budovali veřejný nezájem, nezájem o slabší – ne nutně fyzicky, ale o ty napadené, znevýhodněné, ty, kdo čelí predátorovi, ty, kdo nikoho neohrožují.
Sex ve městě po česku
Každé ráno, když jde Mirek ven, hezky se obleče a upraví. Proč? Aby se za ním nikdo nedíval? Ale vůbec ne, blázínci, naopak běží nadšeně do ulic vstříc novým pohledům! Bude jich víc než včera? Možná ho i někdo štípne do zadečku! To by bylo teprve něco! Určitě to ale není žádná frustranda, po které by nikdo nekoukal a musela z veřejných peněz dělat kampaně za nezírání po lidech v MHD… Tak se alespoň projevuje z veřejných peněz na několik životů dobře zabezpečený Miroslav Kalousek. Nebo by tak uvažoval jen jako žena? A mám si z toho jako žena něco vzít? Že týpek v tílku a kraťáskách mě vyzývá aspoň k oční interakci? A topless pupkáč? Mám ho ještě nějak dál svlékat pohledem? Nebo pro muže máme jiná pravidla? Mají jiný druh svobody? Nevíme, ani někdejší ministr financí by si možná nebyl jistý.
Kalousek, Daniela Kovářová a četné zástupy čumilů si navíc podle všeho ono zírání ve voze veřejné dopravy představují v duchu francouzského filmu ze šedesátých let, kde spolu flirtuje elegantní dvojice, nebo jako šťavnaté epizodky ze Sexu ve městě. Jejich vnímání situace „jako normální“ se opírá o popkulturní hyperstylizovaný obraz – nechme nyní stranou jak moc toxický. Jak ale při obtěžování ve veřejném prostoru vypadají tito čumilové doopravdy? Obtěžuje vás pan Božský? Nebo spíš rozdováděná partička zajíkavých borců, dýchavičný muž pod vlivem testosteronu a alkoholu, postarší zpustlík s igelitkou či podivínský gentleman s nepřítomným pohledem? V každém případě jsou tu Mirek Kalousek a spol., kteří dbají na to, aby tu byl výběh pro tyto spíše hororové predátory dostatečně svobodný. Ať se ženská v nočním metru nějak zařídí, rozhodně jí nebudeme za státní prachy ulehčovat situaci.
Je to zkrátka opět stejné jako na silnici, kdy nejčastější značkou na cyklostezkách nepochybně musí být pokyn „cyklisto, sesedni z kola“, většinou umístěný v křížení komunikace tam, kde motorové vozidlo stejně dává přednost, ať už vyjíždí z vrat, nebo vedlejší silnice. Slabý kus, který je nucen se ostražitě starat o přežití v žalostné infrastruktuře, je ovšem nejen cyklista, ale především chodec. Policie, která udržuje plynulost dopravy ve městech především absencí přechodů, v součinnosti se samosprávami vytváří prostor, kde pěší pohyb je nejen často nekomfortní, ale i nebezpečný. A je-li nejhůř, opět máme spoustu doporučení, rad a akcí – kupodivu ne pro řidiče, ale pro chodce, jimž se například v Brně nedoporučuje nosit sluchátka.
Cedulková kultura a obsese značením stejně jako chlapské rady ze sociálních sítí na nás prozrazují elementární věci: svoboda v Česku roste s tím, jak jste silní, agresivní a jakou máte fyzickou nebo ekonomickou převahu. Ostatní se mají nějak zařídit. Někdo vás přejede, znásilní nebo zfackuje? Je to váš problém a každej normální člověk vám vysvětlí, kde jste udělala chybu: na kole po silnici jede jen magor, nemáte se „oblíkat podle současný módy“ a vůbec, máte jet autem, když nemáte na to se ve veřejném prostoru ubránit. A jste-li Rom, žena nebo rodič malých dětí, vůbec radši seďte doma. Tady je Kalouskův Čumilov a zbytek bude vycvičen, ať se drží zpátky, a hlavně si nestěžuje.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás