Jednou z mála jistot naší nejisté současnosti je, že neuplyne okurková sezóna, aniž by se v ní objevilo nějaké islámské či muslimské téma. Kdo nevěří, toho pár kliknutí na internetu snadno přesvědčí o opaku. Z dlouhé série různých bizarností pisateli těchto řádek nejvíce utkvěla v paměti kauza burkin na českém koupališti, kdy byl kus neoprenu na těle koupající se muslimky dramaticky líčen v konturách střetu „našich“ a „jejich“ hodnot. Léto je v plném proudu, burkiny se zatím neobjevily, ale už teď je jisté, že ani letos se bez islámu neobejde.
O drobnou kauzu, která se mihla snad všemi zdejšími médii, se letos postaral předseda Výboru pro evropské záležitosti, lidovecký poslanec Ondřej Benešík, jenž osočil britského velvyslance v České republice Matthewa Fielda z „netolerance“, když se dočetl, že britští poslanci mohou skládat slib na Korán. Pokračování této „bouře ve sklenici vody“ asi málokoho překvapí: následovala omluva jeho stranického šéfa, ale na druhé straně našel Benešík zastání u SPD, jejíž přístup k islámu netřeba komentovat. Než celá věc vyšuměla do ztracena, komentátoři zdejšího politického dění vznesli otázku, zda má Benešík po této diplomatické ostudě setrvat v čele výboru, který se zabývá zahraniční politikou na úrovni Evropské unie, přičemž odpověď (i kdyby snad přišla) nebude, vzhledem k životnosti podobných kauz, stejně nikoho zajímat.
Míjení se s islámem a muslimy
Když už si zdejší novináři položili otázku, co tato „kauza“ vypovídá o kontextu české politiky i stavu naší politické reprezentace, stojí za to se nad ní zamyslet, neboť je, navzdory své marginálnosti, v mnoha ohledech ukázková. V zásadě ji lze číst dvěma způsoby, a proto začněme tím veselejším. Tato svérázná součást okurkové sezóny může být interpretována jako jeden z projevů oblíbené české disciplíny posledních let, kterou je míjení se s islámem a muslimy.
České „míjení se s islámem“ bohužel nejsou jen zábavné historky, ale také odraz něčeho hlubšího a širšího, totiž míjení se s realitou jako takovou.
Seznam nesmyslů, které v českém veřejném prostoru o islámu a muslimech kolují, by vydal na celý seriál. Skládat přísahu na Korán je v muslimském prostředí jeden z nejzazších prostředků, jak přesvědčit posluchače o upřímnosti přísahajícího, což v případě slibu britské poslankyně dává jistý smysl. Zděšení nad tím, že se to stalo, není v souvislosti s netoleranci islámu ničím mimořádným. Od českých politiků na adresu tohoto náboženství zazněly mnohem těžší kalibry (z přeborníků na daném poli vzpomeňme exprezidenta Zemana, v jehož podání „míjení se s islámem“ dosáhlo netušených rozměrů) a navíc platí, že islám je (vedle Romů a českých úspěchů v hokeji) jedním z mála témat, jež dokáží víceméně sjednotit národ, a tak tato „kauza“ jistě v mnohých čtenářích vyvolá dojem příběhu o odvážném politikovi, který se „nebojí nazývat věci pravým jménem“. Jiní pozorovatelé zase v zemi, kde je sázka na islám sázkou na jistotu, mohou snadno nabýt dojmu jistého oportunismu, ale ať tak či onak, tato okurková epizoda, která byla v komentářích dávána i do souvislosti s neoficiálním lidoveckým kláním o největšího burana, se směle zařadí po bok dalších kuriozit z rubriky, „jak Češi objevovali islám“.
Ovšem ono české „míjení se s islámem“ bohužel nejsou jen zábavné historky, ale také odraz něčeho hlubšího a širšího, totiž míjení se s realitou jako takovou. Příliv informací ze všech stran vede k povrchnosti a nesoustředěnosti, kdy lidé, kteří cítí potřebu na všechno mít vlastní názor, zaujímají často extrémní stanovisko na základě různých zkratek, mnohdy z podstaty chybných. Ostudné selhání české politické reprezentace (o zdejší diplomacii ani nemluvě) i velké části místních médií tváří v tvář tragédii v Gaze (o jehož dílčích projevech bylo mnoho napsáno i na stránkách Alarmu), kdy zdejší přístup je do očí bijící zejména tehdy, je-li konfrontován se zbytkem světa, budiž jen nejvýraznějším příkladem zmíněného míjení.
Odborníci pod palbou nenávisti
Dalším z bodů, který úzce souvisí s dlouhodobě neklidnou situací na Blízkém východě a v Africe, je evergreen všech zdejších politických debat, a to migrace. Těmi, kteří by mohli do situace vnášet fakta, uvádět věci na pravou míru a mírnit mnohdy zbytečně vzedmuté emoce, jsou odborníci, kteří se však pravidelně dočkávají na internetu takových dávek nenávisti (ať již jde o otázky klimatických změn, válku na Ukrajině, covid, dění v EU nebo, v neposlední řadě, muslimy), že množství kompetentních jedinců, kteří jsou ochotni cokoliv veřejně analyzovat i komentovat, šmahem ubývá.
A tak se pohybujeme v bludném kruhu. Islám a odpor proti němu se v době tzv. migrační krize v letech 2014 až 2016 na čas stal dominantním a konsensuálním tématem, na němž se s drobnou výjimkou muslimů, jejich sympatizantů či lidskoprávních aktivistů a odborníků, shodli všichni, což vedlo k masivní kontaminaci zdejšího veřejného prostoru spoustou nesmyslů. To se bohužel nevyhnulo ani veřejnoprávním médiím, jež tehdy nadělala četné chyby, které dnes v souvislosti s děním v Gaze znovu opakují, i řadě jinak kriticky smýšlejících jedinců, kteří – když přišlo na islám či migranty – se ochotně zapojili do svérázné disciplíny, již svého času s notnou dávkou černého humoru nazval nejmenovaný český konvertita k islámu „mistrovstvím světa ve skoku na špek“.
Zájem o islám sice v České republice po čase polevil, ale nikoliv proto, že by dezinformace o něm byly vyvráceny či redukovány a že by snad došlo k nějaké katarzi, nýbrž proto, že dané téma se postupně vyčerpalo a začalo nudit. Ale některé body se vracejí, zas a znova. Místo aby byli odborníci vyhledáváni, často jsou spíše okřikováni, neboť „kazí hru“, kdy lidé přesně vědí, co chtějí slyšet, a místo řešení vážných problémů zaujímají stanoviska k unisex záchodům na nejmenované kalifornské univerzitě. To, co u nás platí v mnohem obecnější rovině, to lze na příkladu islámu a muslimů vidět jakoby zhuštěně i zřetelněji. A tak namísto reálných problémů s reálnými muslimy (ne, že by jich bylo málo) jsme si vymysleli problémy vlastní, které sice nejsou tak úplně relevantní, ale zato se o nich dobře hádá – třeba jako o přísaze na „svaté písmo náboženství zla“. Namísto toho, co je relevantní, typické či většinové, jsme se zaměřili na to, co je extrémní, a o to viditelnější.
Kdo má právo na soucit
Namísto pokusů o reflektování nezměrného utrpení civilistů v Gaze i nezměrného utrpení izraelských obětí teroristů z Hamásu zní veřejným prostorem nekonečné hádky o to, kdo má větší právo na soucit, jako by zastánce Izraele nemohl soucítit s palestinskými obětmi či zastánce Palestiny nemohl chápat oběti izraelské. Místo toho se reálné drama v prostředí internetu za uplynulé tři čtvrtě roku pozvolna, ale jistě přesouvá do roviny různých sémantických sítí a politických šablon, často velmi podivných, kde je očekávané stanovisko k tragédii v Gaze jakoby předem determinováno politickou a ideovou orientací dotyčného.
Zastánci Palestiny spojovaní s „globální levicí“ a proizraelské síly viděné napravo se tak stávají součástí širších „kulturních válek“, které mají vždycky jedno společné: vedou k dehumanizaci obětí a také k přesvědčení, že lidská práva jsou dělitelná, což má devastující dopad na všechny zúčastněné, byť si toho mnozí nemusejí být vědomi. Nevelký vhled do blízkovýchodního dění (z několika málo výjimek v českém politickém kontextu zde zmiňme tak odlišné osobnosti jako Karel Schwarzenberg a Jan Kavan) i do problematiky islámu, vedoucí k zaujímání kategorických stanovisek, přitom nebývá vnímán jako nedostatek, nýbrž jako přednost. Míjení se s realitou tedy má mnoho podob a jedním z jeho projevů je to, co před lety nazval kněz Tomáš Halík zdejším „náboženským analfabetismem“. Ten ovšem nikterak nezmenšuje chuť o náboženství diskutovat a bývá nezřídka pokládán za ctnost – za jistou neochvějnost v tom nenechat se rozptylovat fakty a poznatky, když přece všichni víme, že odborníkům nelze věřit, poněvadž jsou zaujatí.
Krásným příkladem českého míjení se s realitou budiž třeba představa, že nošení šátku (hidžáb) je projevem radikálního islámu či islamismu, která se u nás úspěšně zabydlela a projevila se nejen v „kulturních válkách“, jež následovaly konkrétní soudní spor týkající se zákazu nošení šátků na střední zdravotní škole v Praze, ale postupně přerostla do klasických kontur střetů „našich“ a „jejich“ hodnot, jinými slovy civilizace a barbarství, v nichž se kus textilie na hlavě muslimky stal znamením nepřizpůsobivosti a nepřátelství vůči „našim hodnotám“. Jde jistě o nesmysl, ale natolik rozšířený, že je prakticky nevyvratitelný, a každý, kdo se o to byť jenom pokusí, si vyslouží osočení, že se zastává muslimů.
Fundamentalistický odpor k islámu
S českým „míjením se s islámem“ souvisí i naprostá rezignace na verifikaci informací o tomto náboženství, která se bohužel nevyhnula ani veřejnoprávním médiím či serióznějším médiím komerčním, o bulváru nemluvě. A tak snaha poskytnout co nejširší prostor všem možným názorům a hlavně nikoho „necenzurovat“, nás přivedla do absurdní situace, kdy přední americký protiislámský aktivista vystoupil v pořadu Události, komentáře České televize coby uznávaný expert na islám a kdy Učitelské noviny daly prostor šíření bludů přednímu protiislámskému demagogovi českému. Současné televizní pokrytí tragédie v Gaze je jeden velký sled pochybení, který se právem dočkal silné kritiky, a to nejen ze strany aktivistů, ale též expertů na média.
„Okurková kauza“ pana poslance Benešíka tak může stejně dobře odrážet zdejší „hlas lidu“, ale také být projevem něčeho hlubšího, a to jistého sebenaplňujícího se proroctví, v našem případě v duchu „tak dlouho budeme mluvit o nepřátelských muslimech, až se jimi opravdu stanou“. Islamofobie se ve zdejším veřejném prostoru stala koloritem, který dnes nikoho, kdo tu žije, nepřekvapí, a tak jediní, komu to může vadit, jsou zdejší muslimové, kteří si však u nás zvykli na ledacos a kteří se raději, z pochopitelných důvodů, drží stranou místních veřejných debat. Což je na jednu stranu smutné, na druhou v tom tkvi potenciální rizika. Zdejší netolerance k jinakosti i způsoby výkladu islámu se až překvapivě podobají optice muslimských fundamentalistů. Islamofobní atmosféra v Česku přitom může ovlivnit dosavadní příznivé trendy integrace zdejších muslimů.
Autor je orientalista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás