Organizace proFem od nového roku nabízí své služby v nově zřízeném centru pro oběti sexuálního násilí PORT, kde bude do budoucna navíc možnost akutní pomoci krizového lůžka a také mimo jiné bezplatná služba odběru důkazního materiálu po sexuálním útoku. S ředitelkou proFemu Jitkou Polákovou a vedoucí sociálních a zdravotních služeb Naďou Gubovou jsme zhodnotily, co v Česku přeživším sexuálního násilí chybí ve srovnání se systémem péče v USA, jak jej v nedávno publikovaném českém překladu autobiografické knihy Mám jméno popsala Chanel Miller. Její prohlášení o oběti v roce 2015 následující po odsouzení pachatele znásilnění na pouhých šest měsíců se stalo virálním, zaznělo i v americkém Kongresu a v důsledcích vedlo k odvolání kalifornského soudce.
Ve společnosti je stále funkční a pro přeživší sexuálního násilí poškozující mýtus takzvané ideální oběti, tedy takové oběti, kterou je ochotna akceptovat. Měla by být pokorná, vděčná za pomoc a beze zbytku ji využít, v době spáchání trestného činu by neměla být v podnapilém stavu…, co dalšího patří do charakteristiky ideální oběti, jak ji vnímá laická veřejnost?
NG: Oběť by měla být také dostatečně a viditelně traumatizovaná, plačtivá a zdrcená.
JP: Ale i zamlklá a zakřiknutá. To, co si většina lidí představí pod pojmem někoho, komu se stalo něco zlého, a to cokoliv, nikdy nezapadá do jednoho šuplíku. Bohužel si často ale lidé také myslí, že v ideálním případě by měla oběť jít okamžitě trestný čin nahlásit, že to je její první starost a potřeba, že popadne batoh a vyhledá nejbližší policejní stanici.
Co se týče deviantních pachatelů, jsou jich jednotky procent. Většiny případů sexuálního násilí se dopouštějí sexuálně zcela normální muži.
Na otázku, zda taková ideální oběť vůbec existuje, nelze odpovědět, protože ty jednotlivé znaky se mohou, ale nemusí objevit, nejde generalizovat a každého člověka je třeba vnímat zvlášť jako jedinečnou individualitu.
V českém překladu je k dispozici několik autobiografických knih s tématem sexuálního traumatu – například Tygře, tygře od Margaux Fragos, Svolení Vanessy Springory a nedávno vyšla kniha Mám jméno americké autorky Chanel Miller, v níž vypráví o sexuálním napadení na půdě stanfordského kampusu. Mohou podobné knihy nabourat mýtus ideální oběti a v dobrém smyslu edukovat společnost?
NG: Záleží, jak je ta kniha psaná. Pokud ji píše někdo, kdo má tuto zkušenost zpracovanou, tak může tato informace zapůsobit bezpečným a užitečným způsobem.
JP: Díky tomu lidé mohou nahlédnout, když jedou kauzy Feri a Cimický, princip toho, jak funguje proces sexuálního traumatu – nebo proč to trvá tak dlouho, než je oběť schopna o tom mluvit nebo dokonce trestný čin nahlásit.
Problému nerozumí často ani sami pachatelé a netuší, kde je hranice a že ji přestoupili. Jak si to vysvětlujete?
NG: My pracujeme s oběťmi a nespecializujeme se na pachatele. Je to otázka spíše na ně.
JP: Obecně však lze říci, že za spáchání činu sexuálního násilí nestojí sexuální chtíč, ale zájem upevnit svou pozici moci.
Jaký je zájem o využívání služeb proFem?
NG: Za minulý rok využilo našich služeb 500 obětí, jak obětí domácího, tak sexuálního násilí, ve všech našich pobočkách (v Praze, Berouně, Benešově a Příbrami). Za pouhé první tři měsíce letošního roku je to už 300 klientek, tedy to číslo roste. Je to i díky tomu, že jsme otevřeli centrum PORT v Praze v Břevnovské ulici, kde poskytujeme službu mnohem šířeji.
JP: To ukazuje, jak zoufale tu odborná pomoc obětem chyběla. Jsou k dispozici poradny pro oběti trestných činů, kde se například dozvíte, jaká máte práva a podobně, ale takřka nenajdeme specializovaná pracoviště pro oběti sexuálního násilí. Drtivá většina žen, se kterými pracujeme, ale nechce trestný čin ohlásit. Pokud ano, my s tím můžeme pomoci a provést je tím procesem, ale zpravidla je k tomu dlouhá cesta. Problematické například je, že sběr důkazního materiálu provede policie teprve v případě trestního oznámení a pokryje náklady. Tuto službu budeme v PORTU poskytovat i těm obětem, které se tak nerozhodnou. Systém není propojený ani jednotný a ve chvíli, kdy se vám něco stane, je složité se v něm vyznat.
V případě Chanel kolemjedoucí studenti zavolali policii, protože viděli, že „něco není v pořádku“. Policie zadržela pachatele Brocka Turnera a Chanel, která byla v bezvědomí, odvezla do nemocnice. Tam ji hodinu vyšetřovali, dokumentovali a odebrali vzorky, měla k dispozici sprchu na libovolně dlouho, dostala náhradní oblečení, měla možnost kontaktovat svou sestru a získala podrobné písemné informace o následcích traumatu, o číslech linky důvěry a právních náležitostech, jednalo se s ní s respektem. Viktimizaci byla vystavena až při následujícím soudním procesu. Jak probíhá následná péče o oběť po znásilnění v Česku?
NG: Taková následná péče, jaká byla v knize popsána, by u nás byla žádoucí. U nás je oběť (v případě, že zavolá policii) převezena do nemocnice, na pečlivé, trpělivé vyšetření, které by trvalo hodinu, zde však naprosto nemají kapacitu. My se pokoušíme sem přenést dobrou praxi, kterou jsme poznali v zahraničí.
U nás se výslech a sběr důkazních materiálů nedělá na stejném místě, ale převáží vás sem a tam, a neexistuje, aby si oběť mohla zvolit, aby ji při ošetření zranění v rámci pohotovosti ošetřovala žena. Je však třeba rozlišovat péči, které se dostane oběti sexuálního napadení pachatelem z blízkého okolí a neznámým pachatelem. V druhém případě se trestný čin mnohem snadněji nahlašuje, než jde-li o manžela, dědu, bratrance či kolegu.
Jak informuje platforma Beztrestu, Česku chybí proškolení soudci, zabývající se sexuálním násilím. Zdravotníci pracují v časové tísni a v této oblasti mívají také silné rezervy, jak můžeme vidět například v porodnictví, kdy lékaři často netuší, jak jednat s rodičkami, které zažily znásilnění či zneužívání. Jak jsou na tom v tomto směru psychoterapeuti a psychologové? Od některých se dozvíte, že byste v rámci hojení traumatu měla odpustit, že musíte věc, kterou považujete za znásilnění, nahlásit, nebo se zeptají, jestli se opravdu cítíte jako oběť a uvědomujete si, že mohlo jít o nedorozumění.
JP: Máme bohužel mnoho děsivých zkušeností, co si klientky vyslechly, když si přišly pro pomoc k odborníkovi z řad terapeutů, psychologů, ale i sexuologů. Terapeuti v lepším případě řeší akutní příznaky, s nimiž se přeživší potýká, ale na řešení podstaty problému je potřeba specifické vzdělání. Také často neumí rozeznat, že se jedná o záležitost přesahující jejich kompetence, a odeslat klientku na specializované pracoviště, jichž je navíc v Česku nedostatek.
Související článek:
Naše terapeutky nabízejí terapii na rok a jde o proces velmi citlivý a zdlouhavý. Vždycky říkáme, že od nás klientka neodchází s písní na rtech do západu slunce, ale čeká ji ještě dlouhá cesta. Při takto nedostatečné péči o přeživší si jako společnost hýčkáme generaci zničených lidí a je na čase si uvědomit, že sexuální násilí není okrajovým tématem.
NG: V této oblasti je málo vzdělávání. Množí se kurzy a výcviky na téma traumatu jako takového, ale chybí zaměření na sexuální téma, které také není pro každého.
Chanel Miller ve zmíněné knize Mám jméno kromě péče, které se jí dostalo po útoku, popisuje další pozitivum – nedostane se jí odsouzení či obviňování ze strany nejbližších. Její rodiče vyjadřují prostou starost, sestra podporu, přestože svědectví před porotou je pro ni také velmi náročné, a její přítel akceptuje její změněné chování. Říká se, že když se nám někdo svěří s tím, že byl sexuálně napaden, měli bychom se vyvarovat hodnotících komentářů a zejména nesoudit. Mnozí ale neví, co to konkrétně znamená a co všechno může být zraňující.
JP: Obecně jsou to všechny věty, začínající slovíčkem „proč“, staví totiž přeživší do pozice, kdy musejí něco vysvětlovat a hájit se, že na svém napadení nenesou nějakou míru zodpovědnosti. „Proč jsi tam šla, proč jsi nezavolala, proč jsi něco neřekla hned, proč jsi měla ten výstřih,“ a patří mezi to samozřejmě i „proč jsi se nebránila.“ Devastující jsou rovněž komentáře typu „Co sis myslela?“ Pokud si nejsme jistí, co říct, je nejlepší mlčet a jen nabídnout prostou pomoc a zeptat se: „Co pro tebe můžu udělat?“
V případě Chanel Miller i v množství ostatních se však ukázalo, jak intoxikace alkoholem je pro oběť přitěžující okolností, zatímco pro pachatele polehčující. Pachatele společnost dále často hájí tím, že to bylo určitě jenom jednou, že to tak nemyslel a že má potvrzeno, že není sexuálně deviantní.
NG: Ano, Turner Brock v Mám jméno operoval tím, že nepoznal, že ona sex nechce. Jde ale o to, že on a mnozí další nepochopili, že se mají doptat, pokud si nejsou souhlasem jistí. V případě, kdy je oběť v bezvědomí nebo spí, však není o čem diskutovat.
JP: Co se týče deviantních pachatelů, jsou jich jednotky procent. Většiny případů sexuálního násilí se dopouštějí sexuálně zcela normální muži. To, kde jsou naše osobní hranice, které je nutné respektovat, vychází z hodnot celé společnosti. Uvědomme si, že teprve donedávna patřilo poskytování sexu mezi povinnosti manželky. Tyto stereotypy ve společnosti se mění velmi pomalu, a proto je důležité přispívat k detabuizaci sexuálního násilí.
Znásilnění manželem nebo partnerem je něco jako tabu v tabu. Existují další takové podoblasti sexuálního násilí, o kterých se mluví ještě méně?
JP: Více začínají využívat odbornou pomoc i muži, kteří byli sexuálně zneužíváni v dětství, ale zřídka i ti, kteří zažili sexuální násilí v dospělosti. Další kategorií jsou lidé s fyzickým nebo mentálním postižením, u nichž je prakticky nemožné odhalit, pokud jsou sexuálně zneužíváni rodinným příslušníkem nebo pečovatelem, kdy může jít i jen o nevhodné dotýkání či otírání. Jako společnost máme stále co dohánět.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás