Ve 20 let uzavřené chomutovské nádražní restauraci se tento víkend odehrává 6. ročník kočovného uměleckého festivalu Trať. Ten nabízí současnou nezávislou kulturu v nevyužívaných nádražních prostorách a propojuje tak polozapomenutá místa s alternativní uměleckou scénou. Rozhovor jsme vedli před bývalou chomutovskou „nádražkou“ nejdříve s Mankou Lustigovou (ML) a Antonínem Závodným (AZ) z organizačního týmu – časem se k nám ale organicky přidali i další členové týmu jako Max Stejskal (MS), Doubravka Dostálová (DD) a Samuel Špilar (SŠ), kteří doplnili detaily týkající se dramaturgie festivalu.
Pořádáte kočovný multižánrový kulturní festival, který se pokaždé odehrává na nádražích. Pro zrovna nádraží?
ML: Když jsme pořádali první ročník, rozhodli jsme se jej udělat na pardubickém nádraží, protože nám to přišlo příhodné tím, že máme kamarády rozmístěné různě po republice. Vlak představuje spojení. V době, kdy jsme s organizací festivalu začínali, některým z nás nebylo ani 18 let a zdaleka ne všichni jsme měli řidičák – vlak tak byl nejlepší varianta, jak cestovat. Úplně původní myšlenka navíc byla, že festival po nějaké době budeme i předávat. Plánovali jsme tedy s naším festivalem nekočovat, ale přesouvat festival za někým jiným, vždy za jinou skupinkou na nových místech. To ale nakonec nevyšlo.
Nejde jenom o komerční zábavu, nejde jen o natahání lidí na různá lákadla, ale snažíme se lidem ukázat, že mezi vším tím uměním, které konzumujeme, mohou být i různé sociální projekty, které nejsou založené jen na své prezentaci.
Tím, že se festival odehrával kočovně na nádražích, se měl teoreticky snadno předávat mezi různými skupinami lidí?
ML: Ano, to byl ten úplně první nápad. Ale pak jsme začali kočovat společně s ním.
AZ: Naší motivací také bylo to, že všichni tráví na nádražích dost času. My jsme chtěli vytvořit impuls k tomu, aby se nádraží nevyužívalo jenom jako „tranzitní meziprostor“, ale stalo se také společensko-kulturním místem. Taky se zajímáme o nádražní architekturu – vlakové stanice se dnes modernizují, což znamená, že velká nádraží se bourají nebo ruší a místo nich se staví vlakové zastávky. Lístky se totiž dnes prodávají přes internet a velká nádraží už nejsou nutná. Snažíme se alespoň dočasně navázat na společensko-kulturní funkci, kterou nádraží dříve měla – ať už tím, že tam byly nádražní restaurace nebo v případě Pardubic kino nebo v Meziměstí divadelní sál. Tím, že se pohyb nádražními prostory akceleruje a je efektivnější a rychlejší, tak náš festival může být výzva ke zpomalení. Samozřejmě je také rozdíl, jestli nakonec pořádáme festival v budově, která je celá uzavřená, nebo pokud jej děláme v budově, která je stále funkční jako například letos v Chomutově. V takové budově je to pak takové zajímavé narušení všedního chodu prostoru.
ML: Myslím, že otevření tranzitního prostoru veřejnosti se osvědčuje. Je to jednak zajímavé pro lidi, kteří přijedou jako návštěvníci na náš festival cíleně, ale také pro kolemjdoucí a místní. Často se v našem přípravném týdnu stává, že se lidé z okolí u nás zastaví a říkají: „Jéje, tady to znám. Před 20 lety jsem sem chodil do pajzlu.“ Tyto v minulosti zavřené prostory místní lidé většinou moc rádi navštíví znovu. Mě zároveň taková interakce s místními vždycky hodně potěší – většinou na ně nedosáhneme programem, který pro ně nebývá dostupný nebo zajímavý, ale alespoň nakouknou do prostoru, kde máme festival.
Je snazší uspořádat festival v opuštěné budově?
AZ: To bych neřekl. Navíc je možná i zajímavější ho dělat v prostoru, který je stále funkční, protože přijdeme do kontaktu s cestujícími na nádraží a oslovíme více kolemjdoucích, kteří nejsou programová cílovka. Když pořádáme festival ve funkčních prostorách, tak se snažíme i program nějakým způsobem propisovat do místního veřejného prostoru jako například před třemi lety v Klatovech na nádraží. Chceme, aby festival byl zpřístupněný i pro lidi, kteří neplatí za lístek. V Klatovech ve vestibulu byla asi na tři týdny nainstalovaná socha od sochaře Vojtěcha Trochy a v prostoru nádražní haly se děly performance. Letos v Chomutově máme ve venkovním programu jen jednu věc, protože nám nebylo umožněno pronajmout si pozemky Českých drah. Občas tedy narážíme i na administrativní zábrany.
ML: Kolem některých míst, kde jsou tratě, jsou velká bezpečnostní omezení, což pochopitelně dává smysl. My tím býváme kolem nádraží poměrně limitovaní – je to přece jen stále prostor, který má vyšší bezpečnostní požadavky, než kdyby to byl jen opuštěný dům v zástavbě.
Co se nakonec stalo, že se vám nepodařilo festival „předat“? Připadá mi, že je to dost unikátní myšlenka – kočovný festival, který každý rok organizuje jiná místní skupina lidí.
ML: Tím, že jsme neměli žádnou předchozí organizátorskou zkušenost, tak jsme ani příliš nevěděli, jakým způsobem festival předat někomu dalšímu. Ani jsme neměli moc zkušeností, které bychom vůbec mohli předávat. A taky nás to i dost chytlo, začalo nás zajímat přesunout se zase do jiného prostoru, festival budovat a umožnit mu, aby dál rostl a vyvíjel se.
AZ: Zároveň ale z původního organizačního týmu z roku 2018 zbyla už jenom Manka.
ML: To je taky pravda. Takže se náš festival obměňuje a předává se v průběhu. Navíc nejsme všichni ze stejného města – občas s tím sice bojujeme, ale je zajímavé, že máme v organizačním týmu lidi z různých měst.
AZ: Myšlenka, že by se vzala takováhle akce, jenom její cíle a ideály, a ty by se předávaly, je taky trochu neudržitelná. Financování festivalu je náročné. Je to nezisková akce, my všichni ji organizujeme bez finančního ohodnocení a ne každý má motivaci pořádat festival bez nároku na honorář. Jsme závislí na grantech z Ministerstva kultury, Státního fondu kultury a většinou i na nějakých lokálních grantech. Letos jsme například podpořeni Ústeckým krajem. Také organizační struktura by v případě nějakého předávání musela být daleko jednodušší – už jen co se týče komunikace s vlastníky prostor. Muselo dojít k nějakému navázání dialogu se Správou železnic, aby zařizování prostor probíhalo více hladce a jednoduše. Ne tak, jak to funguje teď. V současnosti musíme vždycky prakticky nově kontaktovat Oblastní ředitelství Správy železnic, které dané objekty vlastní. Pokaždé je třeba budovat novou síť kontaktů a novou síť dohod na novém místě.
Neprobíhá to tedy tak, že byste jenom zavolali do Správy železnic a řekli: „Tak letošní ročník bychom chtěli pořádat v Chomutově.“
AZ: Letos je to zrovna dobré, protože v Ústeckém kraji máme dosud nejlepší zkušenosti se Správou železnic. Takovou vstřícnost v jednání, jaká je tady, jsme ještě nezažili.
Navázat kontakt
Už jste o tom dost mluvili, ale ještě bych se k tomu vrátila: v programu vašeho festivalu nabízíte hlavně alternativní kulturu. Daří se vám i tak proniknout k místním a do jednotlivých míst?
ML: Vždycky se snažíme navázat spolupráci s místními kulturními spolky – v Chomutově se třeba jedná o spolek Kuprospěchu. Pak zveme i místní interprety nebo umělce.
AZ: Zároveň je to vždycky poměrně složité. Člověk přichází do nového místa a „infiltrovat se“ nebývá snadné – my to navíc chceme dělat citlivě a s respektem. Proto musíme vytvářet sítě a získávat kontakty. Samozřejmě se snažíme dělat lokální propagaci, ale ne vždy na to máme kapacity ji zvládnout úplně perfektně. Také se snažíme vycházet vstříc místním lidem třeba tím, že nabízíme slevy 15 procent na vstup pro lidi s místním bydlištěm. Ale myslím, že vzhledem k našim kapacitám, energii a času, který na to máme, se snažíme poměrně dost propojovat s místními organizacemi a lidmi.
ML: Je to složité i tím, že náš festival je jen dvoudenní akce – dřív než se rozkoukáme, tak už jsme zase pryč. Všude jsme v roli cizinců, byť děláme, co můžeme, abychom jimi úplně nebyli a navázali kontakt. Ale myslím, že se nám daří proniknout mezi místní. Místní lidi rozhodně na náš festival chodí – ne v obrovském množství, ale chodí.
Tento rok už jste podruhé v Ústeckém kraji. Je něco, v čem je to pro vás zde specifické, nebo je ta zkušenost pro vás podobná jako ve zbytku republiky, kde už jste se svým festivalem byli?
AZ: Neřekl bych, že je to odlišné.
ML: Ale připadá mi to tu dost vřelé.
AZ: My obecně festival nepořádáme ve velkých městech. A vůbec nemáme ambice ani chuť to pořádat ve velkých centrech jako Praha nebo Brno, kde máme pocit, že dochází až k jistému kulturnímu přesycení. Naopak nám dává smysl českou kulturní alternativní scénu decentralizovat mimo centra.
Trať není jen „edgy“
Co tento rok vnímáte jako vůbec největší lákadlo pro lidi?
AZ: Já můžu mluvit hlavně za hudební program. V něm je asi hlavní a stěžejní interpret producent a rapper Florence Sinclair z Londýna. Jedná se o zajímavý nový objev britské experimentální rappové scény. Taky bude vystupovat dost zajímavá švédská producentka aircode.
Co se týče „výstavy“, respektive výtvarného programu, tak to je výběr z open callu, který pravidelně děláme. Ten se snažíme primárně cílit na mladší tvůrce a většinou se pochopitelně hlásí studenti z vysokých uměleckých škol. Letos ale budeme mít taky jednoho chomutovského grafiťáka.
MS: V dramaturgii se pravidelně snažíme zastřešit nějakým tématem, mottem nebo slovním spojením. Minulý rok to byl „The Trolley Problem“, letos se jedná o téma „Až se rozpletou všechny železniční uzly“. Pohráváme si s „traťovou“ tématikou, téma se pak rozlézá do výtvarného open callu i do filmového a divadelního pásma. Od minulého roku se snažíme filmovou a divadelní dramaturgii propojovat tak, aby fungovaly vedle sebe. Třeba v letošním ročníku jsme se za film a divadlo rozhodli věnovat tématice lidí s handicapem. Bude projekce filmu Normální autistický film a budeme mít workshop lektora, který pracuje s lidmi s handicapem.
DD: V divadelním pásmu letos tematizujeme lidi s mentálním a kombinovaným postižením. Zajímá nás stírání bariér, sociálních konstruktů a rozdílů mezi lidmi. Na celém programu, který je na toto téma zacílen, participují lidé s handicapem napříč všemi sociálními vrstvami a věkovými skupinami.
SŠ: Snažili jsme se najít přesah, který nebude působit jako „natlačený“. Na druhou stranu mi připadá důležité, aby se festival jako Trať nechoval jenom „edgy“ a provokativně, ale ukazoval třeba i témata, která v prostoru undergroundových a nezávislých tvůrců nejsou tak častá. To mi připadá na Trati moc hezké – nejde jenom o komerční zábavu, nejde jen o natahání lidí na různá lákadla, ale snažíme se lidem ukázat, že mezi vším tím uměním, které konzumujeme, mohou být i různé sociální projekty, které nejsou založené jen na své prezentaci.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás