Zatímco první průzkum se orientoval na názory veřejnosti ohledně role muže a ženy v domácnosti a tím nepřímo i ve společnosti, druhý pak na to kolik, kdy a zda nutně v manželství bychom měli mít dětí. Závěry obou průzkumů lze shrnout do poznatku, že česká společnost se v otázkách společenského uspořádání liberalizuje, tzn. je tolerantnější i k jiným modelům soužití, než je sezdaná nukleární rodina se ženou u sporáku. Zároveň lze ale říct, že názorové posuny se dějí pomalu, a ne nutně vždy zastává nejmladší generace ty nejprogresivnější postoje. Zajímavostí je i to, jak se postoje proti očekávání ne-protínají s politickým přesvědčením na škále levice – pravice.
Strážkyně ohně, která si na sebe vydělá
Šetření zaměřené na postoje lidí ohledně zapojení žen a mužů do péče o děti a do domácích prací vypovídá o určitém rozštěpení společnosti mezi tradiční představu o striktním genderovém řádu a zvolna se posouvající realitu směrem k rovnoprávnosti. Tak lze do jisté míry rozumět tomu, že polovina respondentů se domnívá, že oba partneři by měli finančně zajišťovat chod domácnosti rovnocenně, a dokonce nepatrně více se shodne na tom, že partneři by měli rovným dílem participovat na vaření. A co si myslí zbývající „menší polovina“? Že rozhodně a spíše (9 procent a 39 procent) by měl rodinu ekonomicky zajistit muž, zatímco žena by rozhodně a spíše (5 + 38 procent) měla vařit. Vaření je v průzkumu vnímáno jako činnost nejsilněji podmíněná genderem, následuje ji ale mnoho dalšího, kde je žena vnímána jako ta povolanější, která by měla „rozhodně a spíše“ zajišťovat: uklízení (5 + 29 procent), péči o děti a jejich školní povinnosti (vždy cca 2 + 20 procent), péči o nemocné příbuzné (2 + 27 procent) nebo nákup potravin (3 + 26 procent). Že by tyto povinnosti tzv. druhé směny spadaly výhradně do mužské kompetence v podstatě nikoho vážně ani nenapadlo – soudí tak nanejvýš procento dotazovaných. Povzbudivé je, že většina lidí se domnívá, že by se na všem zmíněném měli oba partneři podílet stejně.
Jsme zkrátka do morku kostí industriální společnost, kdy péče a výchova mají automaticky nižší hodnotu než výroba čehokoliv.
To samozřejmě neznamená, že se tak děje. Realita zhruba půl milionu domácností samoživitelek (z 90 procent žen), které pečují alespoň o jedno dítě, je signálem, že mezi přesvědčením, jak by to mělo být, a tím, jak to doopravdy je, panuje výrazný nesoulad. Ten nejde nutně na vrub individuálním hodnotovým přesvědčením, ale je i výsledkem politických rozhodnutí a strukturálních příčin. Udržování žen ve druhé směně kromě zahálčivého a pohodlného partnera (je tak prostě vychovaný) nahrávají i další socioekonomické ukazatele, jako je dlouhá rodičovská dovolená nebo v evropském srovnání relativně výrazný gender pay gap v kombinaci s obecně nízkou mírou příjmů.
V čem jsou Češi naopak nejprogresivnější? 95 procent souhlasí s tím, že by se oba partneři měli věnovat svým koníčkům a pěstovat společenské kontakty (93 procent). Ženy tedy až uvaří a uklidí, chtělo by se připomenout.
A kde naopak dominuje mužský živel? Podle představ většiny by rozhodně a spíše (20 + 58 procent) měl provádět běžné opravy v domácnosti a finančně rodinu zajišťovat (9 + 39 procent). Proti přetrvávajícímu obecnému předpokladu ekonomického zajišťování domácnosti muži lze opět připomenout fenomén samoživitelek a fakt, že průměrná výše alimentů v Česku je 3 272 Kč (2023), přičemž neplacení výživného je třetím nejčastějším trestným činem v Česku a podle Asociace neúplných rodin vyživovací povinnost neplní dokonce 38 procent rodičů (v 98 procentech otec). Není překvapením, že samoživitelky patří mezi skupinu obyvatel nejvíce ohroženou chudobou.
Do baráku chlapa
Když se mluví o ženské práci v domácnosti, převážně muži často kontrují tím, že se zase starají o dům, auto, ledacos opraví apod. Jako statistický sloupeček a jako plnohodnotný mužský příspěvek k fungování domácnosti to taky na první pohled vypadá celkem důstojně. Pokud toto břemeno povinností dopadající přednostně na muže zkusíme ale konkretizovat, je třeba si otevřeně přiznat, že zatímco „ženské“ vaření-uklízení-nakupování a péče o děti a další členy domácnosti představuje povinnosti na každodenní bázi, práci neodkladnou a nezbytnou, pod opravami v domácnosti si lze představit vlastně cokoliv.
Obávám se, že oldschoolové přesvědčení, že do „baráku potřebujete chlapa“, který je schopen svépomocně třeba i zvednout obydlí o patro nebo vysekat elektriku, jak by to třeba i odpovídalo realitě osmdesátých let, ze současné životní praxe zcela vyprchalo. Ony běžné opravy se pak smrskávají na cokoliv od výměny žárovky přes legendární manželské války o vrtání poliček až po udatný odvoz staré skříně do sběrného dvora. Úhrnem časově zanedbatelné „běžné opravy v domácnosti“ se tak stávají mytickým argumentem pro druhou směnu žen podobně jako „práce v dolech“, která má ženám pro změnu připomínat jejich druhořadé postavení na trhu práce.
Podobně zkreslující je ambice ve vztahu k péči o děti, kdy v praxi ženám zůstává pozice neplacené rodinné manažerky, učitelky, ošetřovatelky, psycholožky nebo mamataxikářky v případě spíše střední třídy. Ženy tak více přebírají odpovědnost za denní povinnosti a vzdělávání dětí, muži se ochotněji podílejí až na vyžití ve volném čase. Otců, kteří by se podíleli na každodenním shonu kolem dětí rovnocenně, sice přibývá, ale jen zvolna a rozhodně ne automaticky – pro zvláště starší generaci jsou skoro až atrakcí.
Když už by děti skoro vyletěly z hnízda, ještě to neznamená, že si ženy vydechnou – v mnoha rodinách se automaticky předpokládá, že volně navážou na mnohdy ještě náročnější péči o stárnoucí rodiče a to nejen svoje, ale i partnerovy. Pro argumenty tradičního uspořádání se tu navíc nemusí daleko. Doma bude vždy ten, kdo bere míň, a míň bere ten, kdo je společenským očekáváním vázán druhou směnou, a to je ten, co porodil nebo by někdy v životě teoreticky možná mohl. Prostě žena.
Porevoluční tradice
Přesvědčení o demokratičtějším fungování domácností navzdory replikování stereotypů napříč generacemi přesto stoupá. Je třeba mít ale pořád na paměti, že jdeme z čísel devadesátých let, která byla poznamenána silným konzervatismem – například v roce 1998 ženu u plotny očekávalo 81 procent dotázaných, že by vařili v páru rovnocenně, bylo zajímavé asi pro 18 procent odvážlivců.
Jako stín silně antifeministických devadesátých let lze interpretovat i nesamozřejmost žen ve veřejných funkcích nebo usilujících o kariéru. Dnes se v průzkumu sice 72 procent (respektive 77 procent) lidí vyslovilo pro to, že by měli usilovat o veřejnou funkci nebo kariéru oba partneři rovným dílem, do praxe rozhodování domácností se spíše ale promítá to, že žena by měla mít v daných oblastech přednost tak asi pro jedno až dvě procenta lidí.
V tomto ohledu zůstává česká společnost velmi konzervativní, čemuž nahrávají i čísla zastoupení žen ve veřejných funkcích, politice nebo ve vedoucích pozicích. Proč tomu tak je? Lze spekulovat, že v devadesátých letech jsme ženský emancipační projekt odmítli jako součást „socialistického experimentu“ a s vaničkou centrálně řízené ekonomiky a vlády jedné strany jsme prostě vylili i ženskou emancipaci, dnešním slovníkem genderovou rovnost.
Zároveň jsme se jali rekonstruovat kapitalismus, a to jednak podle neoliberálního dobového kurzu víry v univerzální volnotržní princip a jednak podle představy tvrdého téměř mafiánského bezskrupulózního kapitalismu bez pravidel, jak ho ostatně líčila i komunistická propaganda, kde zkrátka pro „křehké ženy“ rozhodně nebylo místo. Bezvýznamné ale také nebylo symbolické navazování na prvorepublikový měšťanský domácnostní ideál, respektive hodně zjednodušenou představu o něm jako o normálním světě. Právě to se stalo podivně deformovaným základem kulturních norem novodobých českých elit a případně střední třídy, které daly mj. vzniknout fenoménu zelených vdov.
Dvě děti do třiceti
Dlouhodobou názorovou stabilitu vykazuje i to, jak vypadá ideální rodina co do počtu dětí. Již dekády naše představy v tomto směru ovládá předobraz nukleární heterosexuální rodiny se dvěma dětmi. Průzkum se naštěstí neptal na jejich pohlaví a věkový odstup, nicméně většina matek dobře ví, jak silné má společnost představy o tom, co a kdy mají rodit. Příznačné je, že jen pro 22 procent občanů je vyhovující rodinný model se třemi dětmi, pro šest procent jedno dítě a pouhá dvě procenta míní, že ideální je mít děti čtyři.
Nutno říci, že i za těmito uměřenými představami skutečnost poměrně kulhá. Klesající porodnost ovšem z velké míry odráží spíše neschopnost státu vytvořit pro rodiny lepší podmínky než nějakou existenciální neochotu Češek vůbec děti mít. Tak lze číst i určité přetrvávající nesympatie pro vícedětné rodiny, kdy průměrnému Čechovi i Češce v mysli naskočí předsudečný obraz nezodpovědné matky, co nepracuje a žije z přídavků na děti, což hodnotíme silně negativně. Jsme zkrátka do morku kostí industriální společnost, kdy péče a výchova mají automaticky nižší hodnotu než výroba čehokoliv.
Související článek:
Tomu v podstatě odpovídá i věcný pragmatismus, s nímž přikládáme stále menší význam institucionálnímu ukotvení rodiny ve svatbě. Sňatek tak není pro téměř dvě třetiny lidí (63 procent) nutností v případě, že rodiče s dětmi sdílejí společnou domácnost, což kopíruje i fakt, že mimo manželství se narodí asi polovina dětí. Společensky zcela přijatelný je pak i rozvod v případě nefunkční rodiny (souhlasí 85 procent), lidé ze tří čtvrtin hodnotí kladně i pouhé soužití v páru bez sňatku.
Vlažnější je česká veřejnost v otázce stejnopohlavních manželství – pro 48 procent, proti 35. Zároveň to ale znamená, že lidé jsou v tomto rozhodně více hot než politická reprezentace. Slabší polovina Čechů nemá předsudky ani v případě výchovy dětí jedním rodičem nebo stejnopohlavním párem.
Ve všech postojích, které bychom mohli nazvat tolerantnější nebo progresivnější, převažuje větší podíl souhlasících žen (cca dvě třetiny). Ženy se dále relativně významně neshodnou s muži ani na prospěšnosti heteromanželství: Například nesouhlasí s tvrzením, že špatné manželství je lepší než žádné (83 procent ženy, 76 procent muži), naopak muži hojněji předpokládají, že sezdaní lidé jsou spokojenější. Vzhledem k předchozí statistice o podílu na domácích pracích a péči o děti jim to lze celkem věřit.
Podíváme-li se na názorové posuny v čase, tak i zde platí, že tolerance či názorová progrese narůstá. A to i v posouvajících se představách o ideálním věku pro rodičovství, kdy se jako společnost smiřujeme se stárnutím matek a otců, jakkoliv mateřství bychom si tak ideálně představovali do 29 let, u otcovství jen o pouhý rok později. Pro srovnání – ještě v roce 2004 se téměř polovina lidí domnívala, že žena by poprvé měla rodit před pětadvacátými narozeninami.
Kdo je tady konzerva?
Nyní tedy už víme, že konzervativnější názorové pozice zastávají spíše muži – není to překvapivé, neboť z patriarchálního půdorysu přeživší genderové nastavení je výhodné spíše pro ně: v péči a domácnosti se toho od nich stále očekává výrazně méně (v nejhorším pojedou s ženami napůl), zatímco v práci jako živitelé dostávají kariérní přednost i vyšší odměnu bez ohledu na to, zda nějaké děti mají, nebo ne, respektive se dokonce neřadí do zástupu neplatičů výživného.
U žen je tomu logicky naopak – v trvalém domácím soužití na nich ulpívá více povinností, čemuž napomáhá i systém českých mateřských a rodičovských dovolených. Naopak v profesní sféře je na ně většinově pohlíženo s nedůvěrou, a to často bez ohledu na to, zda matkou jsou, či ne, extrémně nevstřícný je pak rigidní český pracovní trh vůči samoživitelkám, zvláště těm s nižší kvalifikací.
Zastánci tradičnějších postojů se pak rekrutují také z lidí, kteří sami vychovali dvě a více dětí, což lze jednoduše prostě číst podle univerzálního klíče „náš způsob byl lepší než váš“. Zajímavě se promítá životní zkušenost do genderových očekávání u lidí z neúplných a úplných rodin. Zatímco lidé vyrostlí v úplné rodině měli tendenci očekávat větší pečovatelské angažmá od žen a spíš nesouhlasí s rovnostářskou dělbou domácích prací, lidé, jejichž rodiče se rozvedli, svou tradičnost zakládali na představě muže jako zdroje finanční stability rodiny. Zatímco tedy první skupina reflektuje benefit pečujících matek, ta druhá naopak hendikep ekonomického výpadku otců. Tady zůstává v platnosti představa o košili bližší kabátu a neochotě obecně kalkulovat s demokratičtějším a otevřenějším modelem společenského uspořádání, který by nebyl tolik předurčen genderem.
Nedůvěra ke změně společenských nastavení jde také ruku v ruce s tím, jak lidé hodnotili vlastní domácnost a životní úroveň. Opatrností, a tedy názorovým konzervatismem se tu pak vyznačují paradoxně ti, kteří vlastní životní úroveň označili jako špatnou – a tedy ze současných nastavení nijak zvlášť neprofitují.
Související článek:
To souvisí i s poněkud paradoxní identifikací se na politické pravo-levé škále. Zatímco globálními myšlenkovými koncepty je levice automaticky spojovaná s kulturním a společenským progresivismem a širokým emancipačním tažením, a pravice s tradičním uspořádáním sahajícím až k omezování reprodukčních práv žen, u nás je tomu vlastně naopak.
Lidé, kteří se řadili k levici vykazovali konzervativně-pragmatičtější mix postojů – více lpěli na sňatku, manželství je pro ně hlavně zdrojem ekonomické jistoty a důvodem pro rodičovství, a dokonce se domnívají, že rozvedené osoby požívají menší vážnosti ve společnosti. Rezervovaní jsou také vůči právům queer lidí. U pravicově se identifikujících respondentů tomu bylo spíše naopak – navzdory nábožensky orientovaným lidem, kteří v českém kontextu statistiku nijak zvlášť nevychýlili.
Jak to lze vysvětlit? Především socioekonomicky a historicky. Levicové postoje se v českém horizontu uvažování vztahují spíše ke vstřícnější sociální politice státu, než k výdobytkům kosmopolitní kulturní levice – onoho strašáka progresivismu. Lidi na okraji mají pak přirozeně větší zájem o vrabce minimální mzdy nebo rodičovského příspěvku než o holuby globalizovaných kulturních témat. Asi není úplnou fantasmagorií předpokládat, že na ně tíživěji dopadají podmínky života v socioekonomických periferiích včetně horších služeb, hůře dostupného vzdělání, kultury apod. a jakákoliv hlubší reorganizace trhu práce (Green Deal, umělá inteligence, digitalizace) je může spíše ohrozit. Tradiční koncept rodiny a dělby práce zůstává srozumitelným momentem v unikavém světě.
Naopak bohatá centra lidem umožňují přehlížet strukturální problémy, které na ně tolik nedopadají, a zůstávat ekonomickými pravičáky. Zkrátka nepatří mezi ohroženou třídu (nebo neví, že patří), a proto ani nemají takovou existenciální potřebu se identifikovat s posledními jistotami měnícího se světa – tradiční rodinou a jejím uspořádáním. Ta jim nakonec spíše překáží v rozletu.
Nepřekvapivě se konzervativnější postoje četněji vyskytují také u lidí 60+, překvapivě ale také u nejmladších respondentů. Mladí ve věku 15–29 let se konkrétně v představách o profesním uplatnění shodují se seniory: o kariéru by měl přednostně usilovat muž (26 procent) a opravy v domácnosti dokonce měly ležet na mužích z 83 procent.
Příznak dekadence
A tady můžeme spekulovat, zda se tu odráží názorový gender gap, kdy se mladí muži přiklánějí ke kulturní pravici skrze digitální manosféru a její kulturně politickou propagandu. Navzdory nárůstu podílu vysokoškolaček mezi mladými ženami se tu ale může podobným způsobem propsat algoritmická logika trendů sociálních sítí, které míří na ženy, ale stejně tak tu může hrát roli určité lokální vystřízlivění z možnosti uplatnit se rovnocenně na trhu práce. Na mladé také více doléhají ztížené podmínky pro zakládání rodin než na střední generaci – ať už v postupující prekarizaci nebo nedostupném bydlení apod. Konečně již léta se mluví o první poválečné generaci mladých lidí, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Faktorů, které se tu mohou sbíhat, se nabízí několik.
Každopádně jestli geograficky libovolný konzervativní narativ vnímá Evropu jako dekadentní kvůli právům queer lidí, „genderismu“, Green Dealu nebo jinému „neomarxistickému pokrokářství“, tak je vedle. Je to spíše samotný konzervatismus, ustrašené ulpívání na nerovných společenských modelech, kde žena stále ještě představuje levnou pracovní sílu, spoléhání nejen na po generace využívaný model vztahů, ale také po generace selhávající. Tím spíše, chceme-li se bavit o návratnosti společenské investice do vzdělání žen.
Jestli ne za přímo dekadentní, tak rozhodně stagnující pak musíme považovat takovou společnost, která není schopná nejmladší generaci nabídnout dostatečnou perspektivu do budoucnosti a prostor pro seberealizaci, ať už rodinnou nebo profesní. Je to jen nedostatek politické představivosti směrem do budoucna, který mladé lidi stahuje k iluzorní idealizaci minulosti a tradičního řádu včetně tradičních nenávistí k menšinám a „těm druhým“, ať už je to příležitostně kdokoliv. Jestliže tedy hodnotové průzkumy zatím vykazují pozvolný leč emancipační pokrok české společnosti, nemusí tomu tak být napořád. To je aspoň statistický vzkaz mladých mužů.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás