Premiér a jeho vláda se v posledních měsících chlubí zastavením růstu inflace. Jistě je to dobrá zpráva, zvlášť s ohledem na fakt, že pokračování zdražování posledních let by možná polovina země nemusela přežít. Dobrá zpráva má ale několik drobných zádrhelů. Ceny potravin a všeho ostatního nám zůstaly s novou cenovkou a dále se budou zdražovat. Jen ne tak rychle jako v posledních dvou letech, doufejme. Lidé proto zchudli, protože platy nerostly takovým tempem (a někomu vůbec). V průměru jsou na tom všichni hůř než před covidem. Ovšem třeba zdražování nájmů se týká jen lidí v nájmech, na nichž rýžují investoři či rentiéři. V jedné zemi se prolíná několik různých společností, jichž se ekonomické turbulence dotýkají velmi odlišným způsobem.
Vládní cíl udržet schodek rozpočtu na náhodně zvoleném čísle musí být dodržen, i kdyby měli zaměstnanci státu po pracovní době žebrat.
Do toho přichází vyjednávání o rozpočtu. Nejprve ohlásil ministr školství, že bude požadovat zvýšení rozpočtu svého resortu o desítky miliard. To už stihla jeho kolegyně Pekarová Adamová označit za populismus. Jako druhý přichází ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, který požaduje zvýšení platů ve státní správě. Nad tím už kroutí nejen hlavou ministr financí Stanjura, že je to prakticky nemožné. Vládní cíl udržet schodek rozpočtu na náhodně zvoleném čísle musí být dodržen, i kdyby měli zaměstnanci státu po pracovní době žebrat.
Jelikož se bude hodně mluvit o zvyšování platů, je třeba debatu uzemnit. Podle dat ministerstva práce a sociálních věcí se reálné platy ve veřejné sféře v posledních čtyřech letech propadly v jednotlivých segmentech od čtyř do osmnácti procent. Jurečka nesměle navrhuje u těch nejvíce zasažených růst platů od září v rozmezí sedm až deset procent.
To znamená, že v případě kuchařek, školníků nebo úředníků, kterým se reálné platy propadly nejvíce, nemluvíme o růstu, ale o částečné kompenzaci jejich propadu. I po případném navýšení na tom tedy budou hůře než před čtyřmi lety. I když i to je samozřejmě pokrok, protože během podzimní krize financování školství se řešilo, že bude třeba kuchaře či školnice možná někde nutné vyhodit.
Že část společnosti chodí do práce, vykonává ji stejně jako předtím a u toho několik let za sebou kontinuálně chudne, je jistě nepříjemné, ale je nutné se nad tyto osobní a rodinné tragédie podívat z nadhledu. Možná nezbydou peníze na zaplacení školy v přírodě pro děti, ale na druhou stranu mohou mít dotyční radost, že se daří uzdravovat veřejné finance. To je dle premiéra Petra Fialy naše hlavní priorita.
Je ale otázkou, jestli je možné mluvit o zdravých financích ve chvíli, kdy se tyto finance takzvaně uzdravují skrze odírání často těch nejhůře placených v zemi. Jestli to spíše není příznak nějaké úplně jiné choroby, kdy je v pořádku nechat chudé zchudnout, aby měli bohatí radost z rozpočtu, na jehož uzdravování se nemusí podílet. A tak mohou školnice a kuchaři s dojetím v oku sledovat, jak se nejbohatší vrstva oligarchů v zemi stala během krize ještě bohatší a mocnější, protože na peníze Kellnerů, Křetínského či Babiše si tento stát netroufne ani pohlédnout.
Zatímco parta oligarchů zbohatla za jeden rok v řádu stovek miliard korun, podle Stanjury stát nemá ani pět miliard, aby mohl nejpostiženějším profesím, které v posledních letech zchudly nejvíce, alespoň trochu pomoci.
Stavu českých financí nepomáhá ani to, že se HDP Česka v posledních čtyřech letech reálně propadlo prakticky nejvíce v Evropě, respektive patříme k výjimkám, které se dostaly do mínusu. Přesto, všemu navzdory, je hlavní ambicí vlády udržet schodek rozpočtu na jakési arbitrární hranici. Snad se nebude příští rok nikdo moc divit, až výsledky parlamentních voleb naznačí, že lidé mají i jiné priority než rozpočet státu. Třeba dostat za svou práci zaplaceno tak, aby mohli důstojně žít.
