Na konci května prohlásil v Otázkách Václava Moravce ministr školství Mikuláš Bek, že bude letos požadovat navýšení rozpočtu školství. Jednat se o má o desítky miliard korun. Zjevně se mu nechce tak úplně zopakovat posledních dvanáct měsíců, které jsou ve školství provázeny neustálým hledáním peněz na zabezpečení základního chodu této údajné vládní priority. Debaty se nevedly o tom, jak zajistit dětem nejlepší možné vzdělání, ale kde vzít peníze na kuchařky, aby žáci neměli hlad, a na školníky, aby při výuce nemrzli.
Není možné skuhrat, že jsme montovnou Evropy, a přitom mít nastavený vzdělávací systém tak, abychom montovnou zůstali.
Loni začínal startovací návrh rozpočtu plánovaným škrtem ve výši 30 miliard, který se prakticky všichni aktéři ve vzdělávání snažili celé léto a část podzimu snížit. Následovalo hledání financí pro vysoké školy, kuchařky či školníky. A opětovné zjištění, že nemáme ve středním školství všeobecného směru dostatek míst pro všechny děti. Červen začal demonstrací některých univerzity, které se potýkají s chybějícími financemi prakticky na všechno. Přesto vláda dále trvá na umořování státního dluhu, jímž zdůvodňuje škrty, které se jí zrovna hodí. Český veřejný dluh přitom patří k nejnižším v Evropě a kromě Čechů nezajímá na tomto světě vůbec nikoho. Zato o školství rozhodně nemůžeme říct, že by patřilo k tomu nejlepšímu, co na evropském kontinentu nalezneme. Trochu lépe poučený laik by mohl soudit, že v takto nasvícené realitě jsou priority jasné. Ostatně u jiných priorit, jako je zalévání země asfaltem v rámci výstavby dálnic, stavba jaderných bloků za stovky miliard či skokov navýšení rozpočtu obrany, nikdo o chybějících financích, nutnosti šetřit či snad populismu nemluvil. Až u školství.
Dusíme potenciál dětí
Nastoupila šéfka asi nejzbytečnější části současné vládní koalice Markéta Pekarová Adamová a označila požadavek ministra školství za populismus. Populismus je oblíbené slovo, které se dá evidentně nalepit na všechno. Ale proč má být populismem financování školství, na které současná vláda vydává méně, než je průměr zemí OECD (ke kterému se dokázala na chvíli přiblížit pouze vláda Andreje Babiše)? Vláda navíc není schopná ani dostát svému slibu, že budou mít učitelé 130 procent průměrné mzdy. Nejspíš nikdo soudný nemůže zpochybnit, že jestli má něco pro budoucnost jakékoliv země význam, je to vzdělání. Přesto do této oblasti není žádná vláda schopná masivně investovat.
Jelikož jde Pekarové pouze o peníze, použijme tento hloupý indikátor, aby měla možnost pochopit, proč desítky miliard navíc nejsou populismem. Navíc to ani nejsou peníze navíc, ale dorovnání dluhu, který ve školství neustále bobtná. Podle všech dostupných studií jsou veřejné i soukromé investice do vzdělání na všech stupních vysoce návratné. Jak pro jednotlivce z hlediska jeho příjmů, tak pro stát z hlediska daňových výnosů. V průměru se tyto výnosy pohybují okolo deseti procent, liší se však dle vzdělání a ekonomické vyspělosti, což znamená, že pro Česko je zde stále velký prostor k růstu. Ostatně Česko patřilo dle studie OECD k zemím, v nichž byly výnosy z vysokoškolského vzdělání jedny z nejvyšších v Evropě.
Zároveň ale dusíme potenciál dětí tím, že škrtíme jejich přístup k všeobecnému středoškolskému vzdělání s maturitou: zatímco v Evropě tímto vzděláním projde okolo poloviny dětí, Česko je na třetině. Totéž se týká vysokoškolského vzdělání, kdy podíl lidí s tímto typem vzdělání je stále výrazně nižší, než je evropský průměr. Nemluvě o tom, jakým způsobem devastujeme potenciál dětí ze znevýhodněného prostředí, které nedokážeme posunout nahoru, a naopak je uvězníme tam, kde se narodily. To jsou mimochodem další desítky miliard z daňových výnosů, o které přijdeme.
Horizont jednoho roku
Není možné skuhrat, že jsme montovnou Evropy, a přitom mít nastavený vzdělávací systém tak, abychom montovnou zůstali. Jenomže taková je česká politika, kdy jsou to nakonec ředitelé montoven, kdo rozhodují v krajích o počtu dětí, kterým bude blahosklonně umožněno jít na gymnázium.
Příjmy se ale dají počítat i jinak, třeba tak, že s růstem vzdělání se lepší zdravotní stav, roste délka dožití, a tím i ekonomické aktivity, a klesá zátěž na rozpočty veřejného zdravotnictví. To by jistě mohlo zajímat třeba spolustraníka Pekarové a ministra zdravotnictví Vlastimila Válka – samozřejmě v případě, že by uměl počítat a vůbec tušil, co se ve zdravotnictví děje.
Málokteré opatření toho pro budoucí státní rozpočet může udělat tolik jako investice do vzdělání, a to napříč všemi stupni (a doprovázené nutnou reformou řízení školství, protože současný decentralizovaný chaos je neudržitelný). Jenomže Pekarová Adamová nejspíš s tím, že by tato země existovala ještě za deset nebo dvacet let, nepočítá, a tak jí přijde zajímavé pouze to, jaký bude letos schodek rozpočtu: „Ministr Bek nyní přichází s požadavkem navýšení rozpočtu školství celkově o desítky miliard, ale už souběžně neříká, kde na to vezmeme, aniž bychom se ještě více zadlužili. Tento populistický přístup tu byl za minulé vlády a my se mu v TOPce chceme obloukem vyhnout,“ pravila Pekarová Adamová.
Ve skutečnosti se zadlužujeme tím, že do vzdělání neinvestujeme. Speciálně pro TOP 09 je nutné zdůraznit, že investice do kokainu není investice do budoucnosti. To, že dnes ušetříme pár desítek miliard, aby Pekarová Adamová měla radost z nižšího schodku státního rozpočtu pro jeden rok, znamená, že se v budoucnu připravíme o stovky miliard plynoucích ze vzdělané společnosti. Což znamená, že v budoucnu budeme muset ještě více škrtat – ale je možné, že škrtat výdaje je jediná politika, kterou TOP 09 nabízí a prosazuje.
Uvažovat pouze v rámci jednoho státního rozpočtu a neřešit, co bude v dalších letech a dekádách – to je skutečný populismus, který devastuje budoucnost této země.
