Populární hudba je zbraní utlačované třídy, která skrze ni atakuje status quo. Tedy přinejmenším do doby, než se umělci nebo žánry nechají koupit průmyslem, který z nich vysaje autenticitu. V knize Mixing Pop and Politics podává britský hudební publicista a historik Toby Manning dějiny populární hudby z perspektivy marxismu. V žebříčkových hitech hledá stopy třídního boje nebo rezistence proti kapitalismu, který zároveň produkuje nové možnosti šíření podvratných myšlenek. Tato paradoxní dynamika je hnacím motorem populární hudby a jejího vývoje. Může se tento nekonečný cyklus kreativity zastavit? Manning tvrdí, že ne, stejně jako se nikdy nemůžou zastavit dějiny, které produkují nespravedlnosti a poražené. Ve své monumentální, šestisetstránkové knize Manning vysvětluje, že politika je v popu všude a nenesou ji jen protestní písně. Všímá si také radikálního potenciálu nostalgie a způsobu, jakým nová pravice dnes pracuje s politickými aspekty popkultury, které dříve byly výsostným polem levice. O tom všem mluví publicista, který od devadesátých let píše o hudbě, filmu i literatuře pro Mojo, The Guardian nebo Select.
Souvislost popové hudby a politiky spousta lidí vehementně popírá. Proč podle vás posluchači mají strach „číst“ popové písně politicky?
Liberalismus věci záměrně depolitizuje. Popírá nebo neutralizuje radikalitu tam, kde vždy byla, a obětí je i pop, který je přiznaně levicový. Jeden příklad: v sedmdesátých letech vznikla píseň Part of the Union od skupiny The Strawbs, která byla zcela zřejmě nakloněná odborům, nicméně pokaždé, když o ní píše britský tisk, dozvíte se, že se odborům vysmívá. Druhá strategie je zveličovat radikalismus někoho, jako je třeba Madonna. Něco, co je ve skutečnosti liberální nebo středové, je prezentováno jako radikální. Politizuje se tak něco průměrného, zatímco ty skutečně radikální věci zůstanou na okraji. Což je vlastně opak politizace.
Je tedy veškerý pop politický? Chápu marxistický náhled na dějiny, v němž je politika všude, může ale něco zůstat mimo?
Na podobné otázky narazil i marxisti. Někteří tvrdí, že umění je autonomní a mimo politiku, píše to dokonce i sám Marx. Adorno to tvrdil o určitých typech vysokého buržoazního umění. Dokonce i můj oblíbenec Herbert Marcuse někde vyhrazuje umění jeho vlastní sféru.
Co mi při bádání otevřelo oči? Určitě gangsta rap. Když jsem byl mladý, měl pověst toxické, násilnické hudby, kterou všichni démonizovali. Mohl za to moralistický tón, jakým se o něm psalo, i kampaň za zavedení nálepky „Parental Advisory“.
S tím já ale nesouhlasím. Všechno umění je vytvářeno společností, která je zase utvářena sociopolitickými strukturami a ty se do umění nutně promítají. Samozřejmě ale existuje i spousta děl, u kterých je dost těžké říct, co politického je v nich zapsané. Napadá mě třeba píseň Walk Like an Egyptian od The Bangles. Možná by se tam dala najít parodie na britskou egyptologii, připomínka imperiálního plundrování kolonií, ale to už se dostáváme do přílišné absurdity.
Popová hudba je podle vás odrazem potlačovaného, kdy skrze odcizení vzniká něco autentického, ale pak se toho chopí průmysl, prodá to davům a vysaje z toho všechnu autenticitu, načež se celý proces opakuje. Nehrozí nebezpečí, že by se kolo inovací mohlo zastavit? Vzpomněl jsem si na esej Running on Empty od Marka Fishera z roku 2009, ve které píše, že neoliberalismus umí vysávat kreativitu podobně, jako vysává přírodní zdroje…
Jsem fanouškem Marka Fishera a hodně z něho vycházím. Čtu teď knihu Futuromania od jeho kamaráda Simona Reynoldse a ten píše o schopnosti hudby naplňovat kategorie novosti (newness) a aktuálnosti (nowness) a také o tom, že se tato schopnost vyčerpává stejně jako zásoby uhlí. Něco na tom možná bude, od osmdesátých let se hudební průmysl naučil kontrolovat, jak vzniká a vychází nová hudba, zavedl technokraticko-manažerské taktiky, které jsou odvozené od neoliberalismu.
Takže ano, proces vývoje se může zpomalit, i já cítím, že rychlost regenerace kreativity není taková, jaká byla v sedmdesátých letech, a evoluce je pomalejší, ale rozhodně neskončila. Stačí se podívat třeba na grime, žánr, který je s námi dlouho a pro dnešní mladé je to už skoro něco, jako byl klasický rock pro nás. Je to žánr, který průmysl pohltil, ale on se z toho zotavil a zase začal produkovat inovace. Když se i Dizzee Rascal zaprodal a začal točit žvýkačkový elektronický pop, nikdo by si nepomyslel, že se grime o pár let později vrátí a bude zase radikální – a pak se zase zaprodá… Je potřeba mít víru v to, že obyčejní lidé jsou kreativní, že disponují mocí a imaginací a nikdo je nemůže zastavit. Pokaždé, když se zdá, že jsou na kolenou nebo úplně zaprodaní, zase povstanou a přijdou s něčím novým a zajímavým. A platí to jak o popu, tak i o politice.
Kniha začíná padesátými léty, kdy potlačované pocity zrodily zcela novou uměleckou formu – rock’n’roll. Píšete ale také o tom, že dnes jsou padesátá léta nahlížena jako konzervativní ráj, v němž menšiny znaly svoje místo a nic nekomplikovaly a k tomu hrál rock’n’roll. Jak se stalo, že se radikální umělecká forma generační vzpoury proměnila ve vlhký sen pravice?
Nechci tady zabředávat do konspiračních teorií – mám pár přátel, kteří jim propadli. Já jsem přesvědčený, že na světě je jenom jedna konspirační teorie a tou je kapitalismus, který se rád skrývá a předstírá, že za nic nemůže. Takže tvrdím, že odkaz rock’n’rollu přepsala kapitalistická třída a politická třída, která ji podporuje. Nemyslím si, že musí něco složitě plánovat, jen se chovají podle svých třídních zájmů. Ta kooptace začala prakticky okamžitě. Zkusili všechno. Zkusili rock’n’roll rozdrtit, použít právní represe, dokonce vznikla i falešná verze žánru, která byla milá a bezpečná. Všechno dohromady zabralo. Začátek šedesátých let byl konzervativní, idealizovanou verzí padesátek, jen upgradovanou o nové technologie. V sedmdesátých se rock’n’roll vrací ve filmech jako Americké graffiti nebo Pomáda. Říkám tomu „intenzivní ideologická práce“, což ale trochu naznačuje, že někde sedí nějaká komise, která to všechno řídí – ale takhle to nefunguje.
Druhá polovina šedesátých let je nicméně nabitá zcela jinou politickou energií – na několika bojištích se vede válka za emancipaci a popová hudba je v první linii. Vaše výtka v knize směřuje k levici, která nedokázala revoluční impulzy proměnit ve skutečnou politickou změnu. Jak těžké je pro politické hnutí přeměnit sny generované popkulturou v něco skutečného? Co se mělo udělat jinak?
To není jednoduchá otázka. Levicová inteligence byla dost podezíravá vůči popkultuře a obecně hnutím, která přišla z ulice. Bylo za tím elitářství a přezíravost. Na druhou stranu tato hnutí často neměla žádnou ucelenou polickou agendu, anebo byla vyloženě individualistická. Některé věci se ale podařilo přetavit v konkrétní politická rozhodnutí – třeba protesty proti válce ve Vietnamu nakonec uspěly. A jak píše Mark Fisher, spousta idejí šedesátých let se proměnila v něco konkrétního až v sedmdesátkách. Tehdy se zároveň celé hnutí rozdrolilo a nemělo už šanci proti establishmentu, který byl pravicový a autoritářský.
Někde píšu o „libidinálním socialismu“, jehož přízrak se táhne sedmou i osmou dekádou. Kdybychom na Západě byli schopni využít potenciál socialismu, který by nebyl tak přísný jako ortodoxní marxismus té doby a pracoval víc s touhami lidí, možná bychom dokázali neoliberalismu lépe vzdorovat. Mohli jsme zkusit využít touhy nějakým utopičtějším způsobem – ostatně v sedmdesátých letech máme dost příkladů míst, kde se to skutečně dělo. Pak ale přišla pravice a uzmula si téma individuálních svobod, které rezonovalo víc než kolektivismus. Dokázali je lidem prodat lépe než my kolektivismus. Pravicová verze utopismu je omezená na individualismus a vlastnictví. Tam, kde je dnes majetek a egoismus, mohla být nějaká verze kolektivního vlastnictví. Místo čtvrtí bohatých jsme mohli mít společné bydlení.
Když v knize píšete o nostalgii, zbavujete ji negativního zvuku, která obyčejně na levici má. Podle vás může být i zdrojem naděje. Pohled do minulosti nám pomáhá pochopit, že byla doba, kdy jsme měli budoucnost jinou, než máme teď. Zatímco levice se nad nostalgií pohoršuje, pravice ji použila k tomu, aby budovala obraz světa, který je politicky zpátečnický. Dá se to nějak zvrátit?
To je něco, co je v samotném středu mého přemýšlení. Tady se mi hodí Fisherův termín hauntologie, který definuje na různých místech různě, já si ho ale interpretuju tak, že z minulosti se hlavně máme poučit. Můj oblíbený historik Enzo Traverso napal knihu o levicové melancholii, a to je něco jako moje bible. Píše v ní, že ať se cítíme sebevíc mizerně, musíme se vracet k minulým porážkám a hledat v nich poučení. V angličtině říkáme, že ti co prohráli, nejsou oběti (victims), ale poražení (vanquished). Protože to slovo už naznačuje nějakou možnost dalšího úsilí, dělá z nás aktivní činitele boje. Nemusíš zůstat poražený navždy.
V závěru píšete o tom, že nadějí na překonání retrográdní pravicové nostalgie je naše schopnost remixovat minulost a uchopovat ji nově a po svém. Nevidět v ní jen potvrzení toho, že věci se nemění.
Jsme bombardováni zvuky a obrázky z minulosti do takové míry, že se to už někdy nedá snášet. Kapitalismus vytvořil mechanismy, jak s tím pracovat – vznikají platformy, které umějí tuto nostalgii prodat. Proto je potřeba naučit se vnímat tento proud jako zdroj přesvědčení, že věci mohou být jinak, než jsou teď. Dějiny pokračují.
Když v knize píšete o současném popu, nemůžete se nedotknout kulturních válek a způsobu, jakým pravice – hlavně to, čemu se dnes říká alt-right – dokázala podchytit vztek a nasměrovat ho k prosazení vlastní ideologické agendy. Nejsme jediní, kdo má patent na popkulturu jako subverzivní sílu. Vloni se například dostaly na číslo jedna amerického žebříčku dvě protestní pravicové country písně. V jedné z nich zpěvák Jason Aldean varuje liberály, ať netahají své progresivní vymyšlenosti na venkov. Představuje to nějaké nebezpečí?
Je děsivé, jak důsledně se dnešní pravice učí od „woke“ levice a jak moc podobné taktiky používá. Vysmívají se jim, ale pak jim stejně ukradnou všechny triky. Pokud jde o míchání popu a politiky, úspěch písně Try That in A Small Townbylo opravdu masivní symbolické vítězství, které zatím nemá v historii žebříčkové hudby obdobu. Country je dnes prostorem, kde se vedou kulturní války. Vezměte si poslední desku Beyoncé, která byla opravdu velkou příležitostí říct něco zásadního o současné Americe. Liberální tisk vidí Beyoncé jako radikální revolucionářku a oslavoval její vstup do míst, kde Afroameričané nejsou moc vidět. Jenže Cowboy Carter nakonec nic radikálního neříká a vlastně ani nezní jako country deska, takže se ani nedá hovořit o spojení country s multikulturními aspekty.
V knize píšete o tom, že jsme se ocitli v bezvládí, kdy staré ještě neumřelo a nové se nezrodilo. Zůstáváte optimistou a věříte, že nás v hudbě čeká nějaký další velký zlom, který všechno zase převrátí?
Přiznám, že jsem musel vyvinout hodně snahy, abych knihu ukončil nějak optimisticky. Představoval jsem si čtenáře, který přečte šest stovek stran, jen aby zjistil, že všechno je už v pytli… Podle mě je důležité, abychom boj nevzdávali. Jasně, že kolem sebe máme spoustu věcí, ze kterých chytáme deprese, a chceme se na všechno vykašlat, přestat být aktivističtí a už jen zahradničit. Nepředstírám, že nejsme v krizi, ale nebude to tak na věky.
Kniha Mixing Pop and Politics byla vedená snahou poslechnout si znovu historii populární hudby a najít v ní zárodky rebelie. Dokážu si představit, že to byl hodně náročný úkol, projít všechny žebříčky za posledních sedmdesát let, víc mě ale zajímá, jestli jste narazil na něco, co vás překvapilo svojí radikalitou. Něco, čemu jste předtím nepřikládal takovou důležitost…
Je docela ironické, že jsem při psaní marxistické historie populární hudby používal nástroje platformového kapitalismu, jako je YouTube nebo Wikipedie. Obzvláště Wikipedie je příkladem reálné utopie, o které píše Eric Olin Wright, a to i bez ohledu na politické názory jejího zakladatele. Ale to je jen taková poznámka na okraj.
A co mi při bádání otevřelo oči? Určitě gangsta rap. Když jsem byl mladý, měl pověst toxické, násilnické hudby, kterou všichni démonizovali. Mohl za to moralistický tón, jakým se o něm psalo, i kampaň za zavedení nálepky „Parental Advisory“. Jednoduše jsem ho nebral vážně, myslel jsem si, že je to jen parta pomatenců, kteří se chtějí navzájem pozabíjet. Ale ve skutečnosti je to něco úplně jiného. Tupac má spoustu skvělých písní, ve kterých analyzuje, kde se vzala motivace zabíjet druhé lidi a jaké jsou systémové kořeny násilí v jeho komunitě. Biggie je ve skutečnosti velmi přemýšlivý, citlivý a sebezpytný. A Nas? Illmatic je neuvěřitelné album. Nechápu, jak jsem se mohl nechat takhle ovlivnit.
Mluvil jste o optimismu. Jací hudebníci, kteří dnes operují ve sféře mainstreamového popu, ve vás probouzí naději, že jednou bude lépe?
Lidé se mě na to ptají často, ale já se trochu bojím odpovědět. Nakonec i zmíněný grime byl znovu kooptován a vzdálil se od politiky. Ale pořád si myslím, že třeba Dave je někdo, komu zůstaly politické názory a nebojí se je použít. Central Cee je neuvěřitelně inovativní, co se týče lingvistiky, ale přijde mi, že to, co vydává, ještě úplně nenaplňuje jeho potenciál. Ale jednou to přijde…
