Za všechno si mohla sama. Back to Black je bizarní melodramatický jukebox s hity Amy Winehouse

Nový film o životě britské zpěvačky ohýbá její osudy tak, aby za kladné hrdiny byli její otec a exmilenec, a vymazává z její povahy všechno nebezpečné a podvratné.

Karel Veselý
Foto NRK P3, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0 DEED

„Neříkáš si někdy, že dřív bylo všechno lepší? Lepší filmy, lepší muzika, lepší knihy,“ stěžuje si hezounek Blake, kterého zpěvačka Amy Winehouse zrovna potkala v baru. Hrají kulečník a on jí pustí v jukeboxu hit Leader of the Pack od šedesátkové girl group The Shangri-Las. Dvaadvacetiletá Amy se do Blakea ten večer bláznivě zamiluje a také propadne orchestrálnímu soulu, který dominuje její nejprodávanější desce Back to Black. Ta z ní udělá legendu, nešťastná láska k londýnskému floutkovi ji ale zároveň nasměruje k depresím, alkoholu, drogám a také ke smrti ve věku pouhých 27 let.

Tehdy v hospodě v Camdenu v roce 2005 se pro mladou zpěvačku všechno fatálně změnilo. Tedy alespoň tak nám to vykresluje britsko-americký životopisný snímek Back to Black, který vypráví příběh Amy Winehouse od jejích začátků v jazzových klubech až po smrt. Když ji v červenci 2011 našli v jejím domě, pitva shledala, že oficiální příčinou smrti byla otrava alkoholem. Scenárista Matt Greenhalgh a režisérka Sam Taylor-Johnson se diváky snaží přesvědčit, že za její smrt mohlo zlomené srdce a nenaplněná touha po vlastní rodině. Bouřlivý osud zpěvačky, která definovala pravidla autenticity 21. století, problematicky pěchují do syžetů tragického romantického melodramatu jako vystřiženého z červené knihovny.

Film nakonec střídá jen dvě polohy – v jedné je zpěvačka šťastná v náručí svého milého, v druhé je sama a pláče (nejčastěji vsedě na chodníku).

Amy Winehouse by nejspíš s tím, že „všechno bylo dřív lepší“, souhlasila. Její hudba byla jedním z vrcholů retrománie prvních let nového tisíciletí, kdy se populární kultura teprve učila žít s nekonečnou zásobou artefaktů minulosti na internetových úložištích. Stali jsme se závislí na nostalgii a chvíli to vypadalo, že „minulost zadusí budoucnost“, jak o tom psal Simon Reynolds ve své knize Retromania, která vyšla měsíc před zpěvaččinou smrtí.

Že brakovala odkaz slavné éry r’n’b a soulu Amy Winehouse nicméně prošlo, protože měla výjimečný hlas, osobitý projev a psala hity. Jejím největším problémem – jak naznačuje film Back to Black – ale bylo to, že uvěřila v romantický kýč velké „lásky až za hrob“, kterou se zpěvačky soulových skupin šedesátých let také často nechaly opájet a vyzpívávaly ji ve svých písních.

Zmíněný šlágr Leader of the Pack je zpívaný z pozice dívky, která se zamiluje do drsného motorkáře, šéfa místního gangu. Samozřejmě to dopadne špatně – rodiče lásce nepřejí a na konci je naznačeno, že mladík zemřel při havárii. Fascinace nebezpečnými muži v písních soulových zpěvaček byla součástí generační rebelie, kde erupce lásky znamenala také osvobození od rodičovského dohledu. Vysvětlení, že této romantické představě propadla o padesát let později i Amy Winehouse, ale uspokojí snad jen ortodoxní fanoušky televizních romancí. Možná, že ale právě na ně film Back to Black míří. Ukazuje lovestory jako ze starých popových písní.

Přepisování historie

Dokumentární snímek Amy režiséra Asifa Kapadii z roku 2015 vypráví trochu jiný příběh zpěvaččina života. Je poskládaný z archivních záběrů a využívá i výpovědi zpěvačky, takže dostáváme reflexi jejího života z první ruky. Postupně sledujeme, jak talentovaná a citlivá mladá žena podléhá tlaku nahrávacího průmyslu, paparazziů i vlastní rodiny a mizí ve vlastním světě alkoholu a drog, odkud už není návratu.

Mimořádně depresivní snímek dostal Oscara, nicméně otec zpěvačky Mitch Winehouse nebyl spokojený s tím, jak byl v dokumentu zobrazen. Z Kapadiova snímku totiž vychází jako jasný antihrdina, který dceru nutil koncertovat, i když jí nebylo dobře, a prodával její soukromí bulváru, protože věděl, že to znamená další popularitu.

Film Back to Black vznikl pod dohledem pozůstalých po zpěvačce a byl nejspíš motivován snahou její rodiny očistit svůj obraz pošramocený dokumentem. Není divu, že Mitch v něm vystupuje jako dobrosrdečný jazzový fanatik a podporovatel své dcery, který ji – když je potřeba – ochotně doveze do protialkoholické léčebny. Kladně nakonec ze snímku vychází i zpěvaččin ex-partner Blake Fiedler, který vždy ve správný čas zatáhne za záchrannou brzdu. Ve skutečnosti to ale nejspíš byl právě on, kdo ji naučil brát kokain a heroin.

Back to Black je tak další filmovou biografií o slavných hudebnících, která cíleně přepisuje historii ve prospěch žijících (a majitelů práv). Dělal to film Straight Outta Compton o zakladatelích gangsta rapu N.W.A. i životopisný trhák Bohemian Rhapsody. Zatímco příběh kapely Queen se vší silou snažil zamést pod koberec Mercuryho bisexualitu a dělal hrdiny z přeživších členů kapely, v případě Amy Winehouse se překrucuje komplikovaný příběh o vyrovnávání se mladé ženy se slávou do melodramatického, sladkobolného kýče o osudové lásce. Pod povrchem skrývá skandální myšlenku, že Amy si za svůj osud nakonec mohla sama.

Každý za sebe

„Nejsem feministka. Na to mám moc ráda kluky,“ říká zpěvačka v jedné scéně – jako by si tady tvůrci dělali alibi, že ji můžou zobrazovat jako poddajnou dívku, která se nechá od svého milence zlákat k nekonečným drogovým tahům; jako by ani neměla vlastní vůli. A i když ji Blake několikrát zradí, ona pořád věří, že ji nakonec jeho láska zachrání. V podání Marisy Abely je Amy Winehouse standardně krásná, romanticky založená žena z vyšší střední třídy, která se vlastně nikdy nemusela o nic snažit a všechno ji padlo do klína tak nějak samo. Všechno nebezpečné a podvratné je z její postavy vymazáno.

Skutečná Amy ale v sobě měla autentickou drzost a neochotu hrát podle pravidel průmyslu a svou roli zlé holky si tvrdě vybojovala, stejně jako pověst neobvyklého sex symbolu. Její písně možná někdy působí jako zkopírované retro, a to včetně trochu naivních romantických představ, ale zároveň jsou poctivě odžité a je v nich zapsaná reálná touha říct světu něco o své bolesti. Mantra o tom, že chce „být svá“, která se ve filmu opakuje na několika místech, nicméně nakonec v ději odkazuje jen na to, že hrdinky neposlouchá rady své nahrávací firmy.

Zjitřené emoce šedesátkových afroamerických zpěvaček, které Winehouse tak milovala, vycházely z toho, že musely bojovat na několika frontách paralelně – usilovat o ženskou, rasovou i generační emancipaci. Něco z tohoto impulzu u Winehouse zůstalo i o půlstoletí později, přinejmenším snaha mladé ženy žít si život tak, jak sama chce a nenechat se u toho šikanovat průmyslem nebo bulvárem. Dotěrní novináři jsou nakonec jediné skutečně záporné postavy v jejím příběhu.

Šedesátkové zpěvačky, od nichž Winehouse zkopírovala i svůj ikonický účes do „vosího hnízda“, často skončily o dost hůře, než jak si vysnily ve svých romantických hitech. Ronnie Spector z The Ronnettes byla uvězněná ve svém domě a její žárlivý manžel ji vyhrožoval zastřelením, Cher ze Sonny & Cher nebo Tina Turner zažily šikanu od svých násilnických mužů a Mary Ann Ganser z The Shangri-Las zemřela ve dvaadvaceti na předávkování. Že Amy Winehouse směřovala ke stejnému osudu, nakonec viděli všichni v přímém přenosu bulvárního zpravodajství, ale nikdo neudělal nic a všichni se dál bavili jejími alkoholovými eskapádami. Nejspíš i proto, že byli přesvědčeni, že každý je strůjcem svého osudu. Což je zajímavá extenze devadesátkové „girl power“, která hlásala ženskou emancipaci, ale nakonec dospěla k tomu, že si svůj boj se systémem musí každá žena vybojovat sama.

Nesnesitelný patos

Back to Black poctivě a chronologicky odškrtává zásadní momenty kariéry Amy Winehouse – od prvních koncertů v jazzových klubech, přes přebírání Grammy, až po nástup do léčebny. Samozřejmě ale spoustu věcí zjednodušuje nebo zamlčuje – třeba její bulimii, o níž se sice občas někdo zmíní, nicméně herečka má celý film zjevně stejnou váhu.

Film nakonec střídá jen dvě polohy – v jedné je zpěvačka šťastná v náručí svého milého, v druhé je sama a pláče (nejčastěji vsedě na chodníku). Melodrama tak zachraňuje hlavně hudba, která zabírá určitě více než polovinu stopáže. Divák si tak v romantickém jukeboxu Back to Black může dát opáčko ze zpěvaččiny nepříliš rozsáhlé diskografie, a to včetně inspiračních zdrojů, ať už to jsou zmíněné šedesátkové girl groups, nebo její další hrdinky jako Dinah Washington nebo Minnie Riperton.

Když už se zdá, že film nemůže příběh Amy Winehouse překroutit víc, přijde vyloženě skandální závěrečná scéna, v níž se zpěvačka dozví, že Blake má dítě s jinou ženou, a ve svém osamělém domě v Camdenu se dlouze zadívá na klec s ptákem. Vzápětí se z titulku dozvíme, že 23. července 2011 byla nalezena mrtvá.

Svalit podprahově její smrt na nenaplněnou touhu po velké rodině není opodstatněné vůbec ničím, snad jen snahou tvůrců dát jejímu osudu co možná nejmelodramatičtější a emočně vydíravý konec. Tady už Back to Black sklouzává k nesnesitelnému romantickému kýči, který bohužel završí píseň Nicka Cavea a Warrena Ellise Song for Amy doprovázející titulky. „Láska dává všechno, jen aby si to zase vzala zpět,“ zpívá Cave pateticky, a jedno oko v kině nezůstane suché.

Autor je redaktor Alarmu.

Karel Veselý je kulturní publicista a spisovatel. V Alarmu působí od září 2023, píše o hudbě, seriálech, filmu a dalších tématech spojených s popkulturou. Spolu s Michaelou Peštovou a Norou Třískovou vytváří podcast Soundsystem. [email protected]