Sociální služby se v Praze kvůli Udženiji vracejí do reálného socialismu

Moderní trendy, které lidem s postižením přinášejí důstojnější život, jsou pražské ODS zjevně proti srsti. Místo rozvoje komunitních pobytových služeb se má stavět zařízení 120 kilometrů od Prahy.

Saša Uhlová
Foto Aktron, Wikimedia Commons, CC BY 3.0

Kdysi v době turbulentních let devadesátých jsem viděla dokumentární film o lidech s postižením. Věta, kterou si dodnes živě pamatuju, se vztahovala k hodnocení minulého režimu, který péči o děti s postižením přesunul do velkých ústavů, zřízených v zabavených zámcích a klášterech daleko od zraků všech. Optimistický hlas tehdy sděloval, jak je dobře, že je ta ošklivá doba už pryč a my už děti s postižením netýráme tím, že bychom je zavírali do ústavů někde v pohraničí.

Království Alexandry Udženiji

Od roku 1989 uplynulo pětatřicet let a lidé s postižením či rodiče dětí s hendikepem v Praze stále bojují s tím, že se dostatečně nerozvinuly stacionární a pobytové komunitní služby. Za minulé pražské vlády, kdy radní pro sociální politiku a zdravotnictví byla Milena Johnová (Praha sobě) to vypadalo, že se blýská na lepší časy. Johnová prosazovala růst terénních a odlehčovacích sociálních služeb, aby dospělí i děti se zdravotním znevýhodněním mohli žít v přirozeném rodinném prostředí. Součástí jejích snah bylo ukončení praxe, kdy jsou tito lidé umisťováni do ústavních zařízení mimo Prahu.

Rada chce zřejmě pokračovat v praxi, kdy lidé, kteří potřebují mít nablízku rodinu a blízké, dostávají umístěnky daleko od domova. Komunitní pobytové i stacionární služby jsou podle kuloárů prý příliš drahé.

Další volby vyhrála ODS a na pozici radní pro sociální oblast vystřídala Johnovou dlouholetá politička ODS Alexandra Udženija. Ta se v sociální oblasti už stihla prezentovat faktickým zrušením systému sociálního bydlení. Ukazuje se ale, že kromě lidí bez domova jsou jí ukradení i lidé se zdravotním znevýhodněním, kteří se neobejdou bez péče. Místo toho, aby pokračovala v trendu nastaveném za funkčního období Johnové, rada pro sociální politiku se rozhodla za 56 milionů postavit zařízení v Krásné Lípě, což je přes 120 kilometrů od Prahy. A to přesto, že Udženija těsně před svým zvolením v únoru 2023 řekla, že „kvalitní péče musí být pro Pražany dostupná primárně v Praze, tedy tam, kde většina z nich strávila celý svůj život“.

V programovém prohlášení Rady hlavního města Prahy se uvádí: „Finančně spravedlivý a stabilní systém podpory sociálních služeb zajišťující pomoc a podporu potřebným osobám budeme dotvářet a udržovat primárně na území Prahy. Podpoříme tvorbu nových kapacit komunitních pobytových a odlehčovacích služeb, poskytujících služby rodinám i dětem se zdravotním postižením s vysokou intenzitou potřeby péče (například osoby s PAS+).“

Jenže realita je jiná – projekty, které měly tento trend zajišťovat, byly zastaveny a rada chce zřejmě pokračovat v praxi, kdy lidé, kteří potřebují mít nablízku rodinu a blízké, dostávají umístěnky daleko od domova. Komunitní pobytové i stacionární služby jsou podle kuloárů prý příliš drahé.

Lásku potřebujeme všichni

Každý potřebuje cítit lásku. To platí pochopitelně i pro lidi, kteří jsou nesamostatní a jsou upoutáni na lůžko. Mezi lidmi s postižením je ale také řada těch, kteří se s trochou pomoci mohou stát do značné míry samostatnými. Mohou se naučit vařit, uklidit si, někteří mohou chodit do práce. K tomu ovšem potřebují prostředí, které jim to umožní, ať už se jedná o rodinu, přátele nebo různé spolky, jako jsou třeba skauti. A pokud dostávají neformální neplacenou pomoc, náklady na péči se pochopitelně snižují.

U podobných témat často přemýšlím, zda argumentovat pragmaticky tím, že změna, která povede k lidské důstojnosti a k respektování potřeb lidí (ať už se jedná o porody, novorozence či malé děti v ústavech, inkluzi, alternativní tresty nebo třeba o seniory), se společnosti vyplatí i finančně. Ona se totiž většinou finančně z dlouhodobého hlediska opravdu vyplatí (třeba proto, že ústavní péče je skutečně velmi nákladná), ale asi by to neměl být hlavní argument. I kdyby některé opatření bylo pro společnost dražší, primární je přeci, aby se lidé cítili dobře a mohli žít v láskyplných vztazích, obklopeni svou komunitou. To by měl pochopit každý, ať už je konzervativec, liberál nebo socialista. Opuštění lidé v ústavech, vzdálení mnoho kilometrů od rodin, bývají osamělí, blízcí za nimi nemohou jezdit dost často a také se nemohou naplno rozvíjet jejich dovednosti. To opravdu chceme udělat rodinám, kterým svitla naděje, že Praha konečně bude rozvíjet služby, které potřebují?

Autorka je redaktorka Alarmu.

Saša Uhlová je novinářka, od roku 2017 je redaktorkou Alarmu. Vystudovala romistiku na Karlově univerzitě a v minulosti pracovala jako terénní výzkumnice a učitelka. Ve svých textech se věnuje sociálním tématům a pracovním podmínkám.