V posledních parlamentních volbách zůstalo těsně pod pěti procenty policejní hnutí Roberta Šlachty Přísaha. V průzkumech do Europarlamentu se toto přehlížené uskupení opět pohybuje okolo klíčové hranice. Do voleb ho nevede bývalý policajt, ale bývalý automobilový závodník Filip Turek. S Přísahou se spojili Motoristé sobě a coby nestraníka si jako lídra vybrali člověka, který umí jezdit rychle autem. Z této dovednosti pak odvozuje veškeré poznání světa.
Motoristé vykazují podobně náhodný slepenec tezí a myšlenek jako Přísaha, takže dává smysl, že se tyto dva politické nesmysly spojily. Věřím, že tím otevřou cestu budoucím kandidujícím koalicím jako jsou Pěstitelé okurek a Chovatelé nutrií sobě, byť zde by to přeci jen mělo nějaký smysl.
Filip Turek se každopádně nebojí říkat nahlas všechno, co si myslí, což je zhruba pět tezí, které různě obměňuje. Ty se točí okolo elementární víry, že co je dobré pro auto se spalovacím motorem, je dobré pro všechny. Jeho ideální svět nízkých daní a minimálního státu ovládaného auty nemá možná příliš daleko k filmovému ztvárnění Šíleného Maxe. Kde chybí Max, přidáte víc šílenství a výsledkem je Filip Turek.
Ten byl a je hostem nekonečné řady obskurních podcastů, videoblogů a talkshow a tímto obsahem pak zamořuje všechny sociální sítě. Obě uskupení ho pak prezentují nejen jako bývalého závodníka, ale také jako politického komentátora. Z této pozice komentuje, zda jsou strany pro auta, nebo proti nim. Víc poloh než světlo a tma jeho svět nemá. Díky tomu dokáže komentovat cokoli s výrazem naprosté sebejistoty. Ta povstává z ničeho a nejspíš proto ji nemůže nic vyvést z klidu, jímž třeba v jednom podcastu dvěma mladíků s vážnou tváří oznamuje, že má v rukou e-maily, které jedné automobilce nařizují zaměstnávat více nebinárních osob, zatímco ve Škodovce si musí lidé povinně onikat. Kluci na něj hledí jako na zástupce boha na zemi, zatímco Turek je zjevně rád, když se při jídle nebodne omylem vidličkou do oka.
Xaverovi pak v jeho pořadu s vážnou tváří vysvětluje, že má schopnost použít průmyslníky v lobbingu proti Green Dealu, jako by ani netušil, že svět funguje obráceně a průmyslníci naopak používají politiky k lobbingu za své zájmy. O pár minut později se ukáže, že nejspíš nikoho z nich reálně nezná a spíše doufá, že ho budou poslouchat, když umí řídit to auto.
Jinde se zase hurónsky směje svým narážkám na Adolfa Hitlera a genocidu v Evropě, pro kterou je prý potřeba tvrdohlavost. Skutečnou perlou je jeho úvaha, že za jeho mladých let nikdo neměl deprese, a to ani když měli lidé hlad. Stačilo si dát láhev ferneta a nic neřešit.
Je docela možné, že většinu svých tezí Turek vymýšlí v zavřené garáži s nastartovaným autem, kdy do sebe lije z kanystru benzin. S tímto tréninkem se pak může chechtat ve studiu změně klimatu s tím, že se vědci stejně furt pletou nebo jinde tvrdit, že se dnes nerodí děti, protože lidé nechtějí přivádět potomky na svět plný progresivistů.
Pokud snad z výše uvedeného vyplývá, že je Filip Turek šašek, který se bere příliš vážně, pak to tak skutečně je. To ale nijak nesnižuje jeho možnosti v politice uspět. Naopak. Svým způsobem nemá konkurenci.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás