Po dvou úspěšných EP vydávají Berlin Manson konečně svůj dlouhohrající debut. Jmenuje se Poor But Sexy a shrnuje, jaké to je být mladý a žít ve východní Evropě, kde člověka drtí vysoké nájmy a za rohem čeká vyhoření. Adam Dragun a Patrik Nagy o tom sami něco vědí. Potkali se během covidové pandemie a založili kapelu, která si bere něco z punku, rapu i nové vlny. V textech jsou otevřeně političtí, zároveň ale přiznávají, že kapelu neberou tak vážně, jak se může navenek zdát. V rozhovoru mluví o absurditě, provinilých potěšeních i hledání naděje v marasmu současného života.
Deska se jmenuje Poor But Sexy podle stejnojmenného singlu. Je to odkaz na knihu polské publicistky Agaty Pyzik? Co vás na tomto sloganu baví?
Adam: Je mi 25 let a někdy před rokem jsem si uvědomil svoji identitu Východoevropana. Došlo mi, že existuje jakési „žeravé znamenie východnej Európy“, že se nedá skrýt, ale zároveň se s ním dá i nějak pracovat, ba dokonce může představovat vhodnou perspektivu při snaze popsat, v čem spočívají současné politické krize. To téma mě tehdy začalo fascinovat a napsal jsem text k téhle písni, ale až teprve potom dostala refrén „poor but sexy“ podle zmíněné knihy, protože to ten paradox trefně pojmenovává. Mám v plánu Agatě napsat a poděkovat jí za inspiraci.
Říkali jsme si, že musíme udělat něco komplexnějšího. Kapely mají alba, tak musíme taky jedno natočit…
„Poor but sexy“ je v knize Agaty Pyzik ve zkratce způsob, jakým se západní Evropané dívají na ty východní. Vzpomeneš si na nějaký moment, kdy ses tak cítil?
Adam: Těžko to zpětně identifikovat, ale hráli jsme třeba jednou v Berlíně a mě došlo, že většina věcí, o kterých zpíváme, jsou na západ od nás absolutně nepřenosné. Mám ve zvyku mezi písničkami mluvit, ale nejsem v angličtině moc dobrý v improvizaci a do toho přišel ten pocit, že se nemám o co opřít, tak jsem ze srandy řekl, že jsme „eastern-european barbarians“. To bylo osvobozující jednak tělesně a jazykově, ale taky intelektuálně.
Říkáš ale, že se s tím ale dá pracovat i pozitivně. Postavit na tom svoji identitu…
Adam: Když jezdíš po showcase festivalech, tak tam se skloňuje otázka, jestli kapely z Východu vůbec mají šanci na Západě uspět. Pak máš ale případ třeba Molčat Doma, kteří svoji prezentaci postavili na tom, že jsou z postsovětské země. Reflektuješ svoji nevýhodnou pozici a nutí tě to zapřít se o to jediné, co máš k dispozici. Podobně to má třeba Siksa, která je taky „poor but sexy“ a už asi bude na Západě navždy spojená se Strajkem Kobiet. Nedokážu ti ale říct, jestli je to dobře, nebo špatně. Ale mnohem víc než marketingová nálepka mě to zajímá jako autorská nebo řekneme politická pozice.
Na desce podle vás zachycujete „paradoxy života ve východoevropské verzi pozdního kapitalismu“, a když člověk Poor But Sexy poslouchá, je to opravdu takový katalog dnešních problémů mladé generace od neutěšené bytové situace a sexismu po nebezpečí vyhoření a nemožnost lásky. Adame, jak vznikají texty, je za tím nějaký katalogizační úmysl?
Adam: Už se mě na to pár lidí ptalo, ale já nemám žádnou odpověď. Myslím, že to, co mi jde, je být citlivý na nějaké paradoxy a aporie a pak je přenést do textu. Konkrétní témata se tam pak objevují organicky. Když jsme začali natáčet desku, Patrik přišel s nápadem, že by to mělo zachycovat ne období od našeho posledního EP, ale jen dobu, kdy jsme desku skutečně nahrávali. Tedy těch posledních několik měsíců. Když teď ty texty poslouchám, mám pocit, že to tomu konceptu skutečné odpovídá a v textech poznávám jednotlivá témata, která pro mě byla během tohoto období důležitá.
Tvůj projev je svébytný. Zníš trochu naštvaně, trochu ironicky, ale zároveň je všechno, co říkáš, potřeba brát vážně. Jak těžké bylo trefit tuhle polohu? Musel jsi na ní pracovat?
Adam: Nikdy jsem nad tím moc nespekuloval. Přijde mi, že mám k takovému výrazu tendenci ve všech věcech, které dělám. V textech pro punkovou kapelu je to ale určitě nejvýraznější. V mládí mě hodně ovlivnili textaři jako Denis Bango (Fvck_kvlt), ještě z původních časů s The Wilderness, anebo Aleš aka Johnny Násilník. Ukázali mi, jak může vypadat text a jak se některé věci dají formulovat. Musím zmínit i Matěje Mysloviče (Edúv syn), když hrál s Erika je moja, nebo uskupení Edošův kurník. Ty jsem sledoval, když jsem byl ještě skutečný pankáč… (smích)
Mluvíš o punku, který k Berlin Manson vždycky patřil, nicméně na desce se žánrové spektrum rozšiřuje i o rap nebo synth pop. Bylo to záměr, posunout se od zvuku prvních dvou EP někam dál?
Patrik: Když jsme spolu začali dělat hudbu, tak jsme nejdřív vůbec nevěděli, jak na to. Takže je jasné, že jsme přes ty EP nabrali nějaké skills, a taky teď posloucháme víc žánrů. Už víme, jak něco udělat, a proto je to logicky jiné než naše předchozí tvorba.
Adam: My se často bavíme o svých hudebních guilty pleasures a často z nich vychází nápady na písničky. Vůbec se jich nebojíme, během koncertů třeba používáme vysamplovanou pasáž od System of a Down. Slogan „moje srdce – osamelý jazdec“ je třeba moje guilty pleasure. Když jsem jako malý četl třeba Shakespeara, přišel mi ten ornamentální jazyk hrozně sexy.
Vidíš, tady jsem si chvíli myslel, že to už někdo použil a ty to jenom cituješ…
Adam: Je to vlastně taková volná parafráze na název knihy Srdce je osamělý lovec od americké autorky Carson McCullersové.
Na pár místech desky se objevuje motiv slávy a vyrovnávání se s ní, třeba hned v úvodním tracku Aha Mama. Cítíte se být slavní?
Adam: To patří k realizaci Paťova nápadu zachytit na desce konkrétní období. Je to jedna z těch věcí, které v nás silně rezonují. Je asi dobré říct, že my jsme kapelu a věci kolem ní nikdy moc dopředu neplánovali, a tak se teď často dostáváme do situací, kdy se musíme vyrovnávat s něčím novým. Některé ty věci působí třeba z odstupu docela směšně, jako když jsme řešili, jestli budeme spolupracovat s FVLCRVMom. Neznali jsme ho, přišel nám jako někdo úplně mimo náš dosah. Dneska už jsme s Pištou nejlepší kamarádi, ale skutečně jsme tehdy řešili, jestli už pro nás není moc pop.
Jsou tu i méně příjemné věci. Třeba jestli převezmeme hudební cenu, za kterou stojí nějaká pochybná nadace jedné banky. Nebo koncert s Nikem Tendem. Viktor Ori ze Shallov to dobře pojmenoval, když řekl, že je podružné, jak se rozhodneš, protože to, že to musíš řešit, si nevybereš. Už jsi v bodě, kdy se nemůžeš vrátit zpátky. To generuje strašné napětí, které se dostává i do těch textů. Třeba slogan „aha Mama, som v telke“ vznikl právě, když jsme řešili tu cenu od zmíněné banky.
S novou deskou se to může ještě intenzifikovat, nemyslíte?
Adam: Nečelíme tomu ale sami, je to širší kontext slovenské scény. Já si třeba pamatuju, když se řešilo, jestli mají The Wilderness hrát na Pohodě, protože festival byl prostě v určitých kruzích považován už za moc komerční. Teď je všechno jinak, Mišo Kaščák z Pohody pořádá politické koncerty a happeningy a jsme všichni na stejné straně barikády. Myslím, že speciálně na Slovensku přestalo fungovat rozdělení na DIY a mainstream. Místo toho se řeší víc politické věci.
Ty o politice umíš psát hodně osobně, ale zároveň nepotřebuješ vršit nějaké politické slogany…
Adam: Všiml jsem si zpětně, že na desce se často opakuje téma intimního vztahu. Nemusí být nutně romantický, jde prostě o vztahy, které považuješ za soukromé a pak pozoruješ, jak se politika stává i jejich součástí. To je fascinující téma, vztahy jako odraz politické nebo sociální situace. Ale i v tom je podle mě průkopník Denis Bango, který na malém prostoru přeskakuje od absolutně politických věcí k těm úplně osobním a funguje to.
Pak je tu ještě jeden motiv, který se vrací v několika skladbách. Je to zachycení situace, kdy se něco úplně podělá a už to nejde vrátit zpátky. Moment, kdy už je na všechno pozdě. Přijde mi, že to slyším třeba v Hotelu Kyjev nebo hned na úvod desky, kde zpíváš „Svet, aký si poznal, skončil pred pol hodinou.“ To je taky politická věc?
Adam: Je to uvědomění, že jsme se ocitli v situaci, kde jsme rozhodně nikdy nechtěli být, a to jak v osobní, tak i v politické rovině. S tím souvisí taky poznání, že se už nemůžeme vrátit zpět, a předstírat, že to jde, by byla jen fraška.
Takže ten moment, ze kterého se už nejde vrátit, nastal?
Adam: Na Slovensku určitě čelíme něčemu, pro co třeba v Česku není moc paralela. Je to situace, která je charakteristická mimo jiné i tím, že nikdo se už ani nesnaží předstírat, že jsou věci v pořádku. To je samozřejmě strašně negativní a frustrující, ale zároveň to otevírá nové možnosti. Nechci znít přehnaně optimisticky, ale ta krize generuje i něco pozitivního. Třeba v hudbě je to konkrétně bourání žánrových hranic. Není už podstatné, kam hudebně patříme my, Kaščák nebo FVLCRVM, ale že jsme na stejné straně barikády. Přiznání si toho, v jaké situaci se reálně nacházíme – podobně jako jsem si to musel přiznat já v Berlíně – zároveň otevírá aspoň malou šanci, že se něco může změnit. Je v tom i naděje, kterou si konečně dokážeme nějak představit. A dávat naději je vlastně politický akt – obsahuje i sílu k odporu.
V tvých textech je hodně absurdity. Třeba když v tracku Benefit na Amazon zpíváš o kapelách, které hrají na podporu nadnárodní firmy. Zní to absurdně, ale zároveň je to něco, co by se vlastně docela dobře mohlo stát. Možná, že absurdita je dobrý způsob, jak přemýšlet o dnešním světě, který se jeví skrznaskrz absurdní.
Adam: Je to tak. Je to pro mě přirozený způsob, jakým přemýšlím. Všechna ta napětí a paradoxy, o nichž zpívám, nutně generují absurditu. Existuje citát od Mao Ce-tunga, který hovoří o tom, že dobrý soudruh se musí vydat tam, kde jsou společenské rozpory nejvyhrocenější. Ten citát mi utkvěl v hlavě, protože se s jeho logikou ztotožňuju. Myslím, že to, co se jeví na první pohled jako absurdita, paradox či nesmysl, může obsahovat klíč k pochopení reality.
Drží desku pohromadě nějaký koncept?
Patrik: Já jsem čekal, kdy se konečně zeptáš… (smích) Když už je to album, tak jsem tam chtěl schovat nějaké věci z té poslední doby. Měl jsem třeba nápad, že vezmu naše fotky a udělám z nich zvuk, což některé pluginy umí. Ale nakonec je tam něco jiného. V každém tracku je schovaný ještě jeden. Jsou tam takové zvukové útržky, kterých si na první poslech nemusíš všimnout. Třeba je tam schovaný jeden projev Sinnead O’Connor, kusy písně od Stevea Lacyho, Yung Leana, Mira Žbirky nebo Lady Gaga. Každý zvuk, který ti přijde nějak divný, tak je tam naschvál…
Mají to být taková easter eggs, která mají posluchači objevovat?
Patrik: Cílem je to, že jakmile to uslyšíš, už ty písničky nebudeš nikdy poslouchat stejně.
Cítili jste po úspěšných EP nějaký tlak? Věděli jste, že teď už musí přijít plnohodnotné album?
Patrik: Říkali jsme si, že musíme udělat něco komplexnějšího. Kapely mají alba, tak musíme taky jedno natočit… (smích) My ale kapelu neřešíme tak vážně na to, jak se tato kapela může zdát vážná. Bereme ji pochopitelně vážně, jsme v situaci, kdy už nám platí nájem, ale zároveň nikdy nepřemýšlíme nad tím, co udělat, abychom se zalíbili co nejvíce lidem. Třeba se zítra probudíme a já budu už dělat jen rap a Adam si usmyslí, že chce už jen tancovat, a tak kapela skončí a on bude tancovat.
Vzpomenete si na nějaký moment, kdy vám došlo, že Berlin Manson může vážně být úspěšná kapela?
Patrik: Možná to bylo, když mi poprvé napsal FVLCRVM a chtěl se se mnou potkat. Vůbec jsme se neznali, a první věc, co mi řekl, bylo, že se mám vykašlat na práci a že Berlin Manson by mě mohl živit. Já jsem pak ještě rok chodil do továrny, normálně na šestou, pak jsem toho nechal, ale dodnes mám trochu pochybnosti. Nevnímám, že jsme kdovíjak úspěšní, je to nakonec jen „taká drbnutá kapela“…
Nějaký čas už nejste dvojice, ale trojice. Součástí Berlin Manson je i Tomáš Tabiš, který je primárně koncertním bubeníkem. Pokud se nepletu, je ale i na obalu, byť je tam trochu skrytý. Měl i nějaký podíl na desce?
(Tomáš se zjeví na webkameře a zamává.)
Patrik: Maličký. My jsme kámoši, hráli jsme v jedné kapele, a když jsme chtěli oživit Berlin Manson o bubeníka, tak mě jako první napadl on.
Adam: Když píšeš tracky a máš k dispozici bubeníka, tak nad nimi přemýšlíš jinak, ne?
Patrik: Ne, vůbec. (smích)
Na desce je také v jedné písni Katarzia. Jak se tam dostala?
Adam: Měla tam být původně Jana Kirschner, ale ta nám neodepsala. Katarzia odepsala. (smích) My jsme se s ní seznámili už na Radio_hlavách, a když jsme pak přemýšleli, koho pozvat na desku, napadla nás ona. My jsme chtěli, aby se v roli hostů objevovali lidé, které by tam nikdo nečekal. Takže proto Kata.
A Drax, který se objevuje v jednom z čistě rapových tracků?
Adam: To je můj bratr Oliver. Hraje v kapele Pipesh nebo funguje s rapovou crew Kedinygeng. Dělá spoustu věcí. Má to nejlepší ze mě a z Patrika zároveň. Vzniklo to vlastně tak, že já jsem jednou nebyl na zkoušce a oni to nahráli.
Patrik: Oliver to v sobě má stejně jako Adam, natočit ten track netrvalo ani pět minut.
Když jsme u toho rapu, na desce je i jeden klasický rapový posse cut, kde jsou různí spříznění rappeři z Kvlt crew – Edúv syn, Fvck_kvlt, Dušan Vlk a další.
Patrik: Tenhle track byl největší pain. Strašně dlouho trvalo, než všichni odevzdali svůj part. Nemusím ani říkat, na koho se čekalo nejdéle…
Jak vlastně dnes Kvlt crew funguje? Když se ptám různých lidí, kteří jsou s tímto volným sdružením spojení, na to, kdo do něj patří, dostanu odpověď, že každý, kdo chce…
Adam: Mě nedávno někdo říkal, že bychom neměli hrát s Dušanem Vlkem nebo Fvck_kvltem, protože lidi pak moc čekají, že budeme dělat rap. Ale my jsme především kámoši a známe se všichni už strašně dlouho. Třeba já se s Denisem znám z doby, kdy jsem měl punkovou kapelu v Košicích a jeho The Wilderness s námi hráli první koncert. A Patrik a Edúv syn se znají dlouhé roky.
Patrik: Bydleli jsme spolu v Bratislavě, to je možná tak dvanáct let.
Teď se vlastně všichni potkáte na jednom pódiu jako Kill Your Idols. Bude to na konci dubna na festivalu Sharp…
Adam: Mišo Berezňák, který dělá Sharp, měl takový nápad, že by se udělal raperský otevírací večer.
Patrik: Dostal jsem to za úkol sezvat. To se nakonec povedlo. Teď ještě aby všichni fakt přišli…
Deska končí outrem, které se ještě vrací k situaci z prosince 2022, kdy vás napadli ve Skalici neonacisti, kterým se nelíbila duhová vlajka. Byl za ten útok už někdo odsouzen?
Adam: Není to ještě dořešené, bůhví jak to dopadne. Když byl Patrik naposledy u výslechu, tak mu dokonce naznačovali, že někoho zbil on, a ne naopak. Takže třeba ještě půjdeme do basy my… (smích)
Berete tu situaci jako nějaký symbolický milník v rámci fungování Berlin Manson?
Adam: Možná spíš v kontextu celého Slovenska. Bylo to krátce po útoku v Teplárni, kde byli zabiti dva mladí lidé. Pak tam ještě byla ta věc v Trnavě, kde nácek napadl aktivistku za to, že měla na sobě duhové symboly. Byl to moment, kdy se věci začaly jen zhoršovat.
Patrik: Když jsme začali přemýšlet nad albem, tak nás napadlo, že tam musí být nějaké outro. Zeptal jsem se Adama, jestli nemá nějaké nahrávky a on našel ty samply ze Skalice.
Adam: Já si nahrávám na mobil různé situace a tady se v nemocnici ptám sestřiček, jestli dostanu prášky na bolest a ony mi říkají, že až ráno. Je to trochu brutální to poslouchat.
Patrik: Proto je tam ten budík na konci, který má být nepříjemný a nechutný zároveň. Má to ale být i takové ukončení celé té kauzy, protože jeden čas jsme byli strašně medializovaní a lidi třeba ani neposlouchali naši hudbu, ale věděli, že jsme ta kapela, kterou zmlátili. Bylo načase to nějak ukončit.