Miloš Hroch (hudební publicista)
Pitchfork prohlásil, že rok 2023 patřil shoegazeu. Moje bilance to potvrzují, protože jsem čtvrtinu roku strávil v Krakově na literární rezidenci, kde jsem pracoval na knize o českém shoegazeu a byl ponořený do hudby rané Ecstasy of St. Theresa., Here nebo Naked Souls. Můj nejposlouchanější song byl Soft As Snow a deska Loveless, obojí od irsko-skotské kapely My Bloody Valentine, která před více než třiceti lety žánr postavený na hlučných zkreslených kytarách pomohla stvořit.
K tomu se vrátili jejich současníci Slowdive s jemnou deskou everything is alive a ta se mi s každým poslechem líbí víc a víc, protože kapela tu zvládla překročit vlastní stín z devadesátek. Nebylo to ale jen o návratech, jak poznamenává Philip Sherburne pro Pitchfork: ke zkreslenému zvuku kytar, které nezní jako kytary, tíhnou nejmladší zástupci žánru digicore (jako Jane Remover na letošní Census Designated) a na TikToku má hashtag „shoegaze“ publikum kolem 730 milionů. Zdá se, že generaci X a generaci Z spojuje láska k anestetizující melancholii a distortionu.
Kristina Hamplová (podcast Hitparáda ESO)
Rok 2023 pro mě patřil slovenskému rapu. Nová jména, která v posledních letech prokopávala dveře scény, i letos držela stabilní flow a dokazovala, že si svoje místo na slunci zaslouží. Deska East Side Sound je ležérní rap pro cool děcka, co nepotřebují řvát, aby je ostatní poslouchali. Wenovi a Porsche Boyovi, kteří za projektem stojí, stačí občas říct jenom mhm a mají na svojí straně celý klub. „Mladý zmrd“ SIMILIVINLIFE zvládl na svém EP DVOJKABODKAHVIEZDIČKA vytvořit zasněný a zábavný hyperpopový svět jako asi nikdo jiný v československém prostředí. Luisa doplnila své loňské album povedeným EP 28, člen Haha Crew Samey na své desce Slzy ulic připomněl, proč zrovna on je pro mladou scénu vzorem a Dokkeytino na albu Tinocaine potvrdil, že ani on ani slovenský rap se „nemusí prezentovat srandou“.
Václav Adam (Jednota, Letmo Productions, Radio 1)
Shackleton vydal letos jednu ze svých nejsilnějších nahrávek, kde rekapituluje veškeré své polohy, tentokrát navíc i se silným vlivem německého folku. Lea Bertucci poprvé komponuje pro malý ansámbl a výsledek je podmanivý. V podobném duchu, avšak jen s pár hosty, představuje cellistka Lucy Railton svou vizi elektroakustické hudby dneška a nachází i zatím nejautentičtější výraz. The Necks jsou pořád nepřekonatelní naživo, ale album Travel zdárně zachycuje jejich roky vypilovanou spoluhráčskou magii.
Dystopická fantaskní tetralogie projektu Arrowounds exceluje v zoonotické hypnóze. A nakonec dva příjemné anachronismy. Anthony Naples se nechal volně inspirovat alternativou různých stylů devadesátek a nultých let a výsledek je radost poslouchat. Na Hawkwind je pak anachronismus úplně vše, až je to paradoxně osvěžující. Jenže se svou 35. řadovkou nakusují i žánry jako málokdy předtím, a hlavně působí neodolatelně přirozeně. Že by to měl trochu na svědomí Thighpaulsandra, který se poprvé podílel i na hudbě ve studiu?
Sabina Coufalová (hudební publicistka)
Deska, na které jako první uslyšíte omluvu a starost o druhou osobu. Ukazuje zranitelnost a péči jako radikální verzi lásky. Fever Ray vydali po dlouhých šesti letech nahrávku Radical Romantics, kde hledají, jak se vypořádat se všemi naděleními, které přinášejí mezilidské vztahy. Fanoušky The Knife potěší spolupráce s bratrem Olofem, která se výrazně otiskla do zvuku písní.
Schwarzprior nás také drželi v napětí, zda ještě někdy přijdou s novým albem. Hned na začátku roku 2023 vypustili do světa po devíti letech Nemoc. Ačkoli se kapela zmenšila o jednoho člena, v hudbě i textech pořád najdete všechnu špínu světa, zmar a manýru. Více o nich psát nebudu, protože jak sami říkají: „A nedej bože, když venku potkáš nějakýho chudáka, co si pamatuje, že jsi kdysi hrál v nějaký kapele. To se chceš rovnou zabít.“
David Laufer (publicista)
Překvapivě desku do ankety nehledám v nějakých spodních online proudech, ale naopak v tom nejpopovějším popu. Jestli se někomu podařilo dostat do všech rádií, obchoďáků, TikToků a uší veřejnosti fakt zábavnou kvír euforii, tak to byl Troye Sivan a jeho Something to Give Each Other. Camp, bytí sám*samou sebou, ale i experimentace být někým jiným. To, že muži mohou být sexy, hraví a intimní i jinými než macho, patriarchálními či heteronormativními způsoby, je pořád ještě osvěžující vidět. O to líp v totálním mainstreamu. Sivan sympaticky hraje na city synthpopem, citlivějšími baladami i hot klubovou party. A ať už jde o zábavný sample Shooting Stars, estetické videoklipy, či srdceryvně hořkosladkou drag performance v klipu One of Your Girls, aspoň mně osobně Sivanovo album ono Something to Give dalo.
Michaela Šedinová (hudební publicistka)
Techno napnuté na kostrách tradiční arabské taneční hudby. Název druhé desky producentky Deeny Abdelwahed Jbal Rrsas vychází z pojmenování hory v Tunisu, vápencový masiv je tvořen vrstvami sedimentů, které pamatují a spojují dlouhou a rozmanitou historii země. Hudebnice vyrůstala v Kataru a studovala v Tunisu, odkud se později přestěhovala s tehdejší přítelkyní do Francie. To vše se propisuje do výsledného vyznění – různé kulturní vlivy, každá skladba je jedinečná, odlišuje se od ostatních a zároveň tvoří kompaktní celek. Základ desky tvoří studium tradiční hudby, extrahování jejích postupů a rytmů. Každá skladba vychází z taneční hudby jiné arabské země a propojuje ji s footworkem a světovou postklubovou hudbou. Jbal Rrsas je snahou o reapropriaci arabské hudby i příspěvkem do debaty o světovém občanství. Ze všeho nejdůležitější je ale tanec, strhující rytmy, motivy a zvraty.
Michaela Kučová (hudební publicistka, hudba.sk)
Medzi najsilnejšie zážitky pre mňa patrí album My Back Was A Bridge For You To Cross, v ktorom sa Anohni vracia k odkazu Marshe P. Johnson nielen v názve. Tému trans a homofóbie na albume dopĺňajú aj ďalšie výzvy súčasnej spoločnosti a hudobníčka ich prináša v naliehavosti, ktorá pripomína jej rané nahrávky. Anohni si skutočne nekladie servítky pred ústa a svojím nezameniteľným hlasom popisuje násilie páchané na LGBTI* komunite či našej planéte. Zvukovo pritom čerpá z pomerne konzervatívnych zdrojov a opäť sa tisne na myseľ prirovnanie k Nine Simone. Neviazanosť, s ktorou na nahrávke vyjadruje svoje rozhorčenie, trúchlenie či vďačnosť, však prináša vzrušujúce počúvanie a pre mňa osobne aj tak potrebný odkaz o nezlomnosti v čase viacnásobných kríz.
Linda Wojnarova (Gin & Platonic)
Albem roku je pro mě letos bez diskuzí Tracey Denim, které má na svědomí londýnské trio Bar Italia. Tři čtvrtě hodiny hitů, no skips. Pro mě osobně ozvěny starých desek PJ Harvey, Portishead a nebo taky milovaných Enon. Nahrávka, u které mám pocit, že každý track znám už od prvního poslechu celý život. Jejich druhá letošní deska, The Twits, je samozřejmě rovnou v závěsu.
Jan Starý (Jednota, Punctum)
Z několika výrazných letošních alb vybírám dvě s tím, že to první zastupuje širší trend fascinujících styků, průniků a kolizí globálních zvuků se západní experimentální a elektronickou tradicí. DJ Danifox se na Ansiedade ukazuje jako průkopník mezi průkopníky. Batida v podání hudebníků z Príncipe je surová i komplexní, Danifox ovšem v lusofonním žánru našel nečekanou melancholii a dal hrubé elektronice na roveň akustické nástroje a napůl deklamovaný zpěv. Fascinuje mě, kolik toho zvládá dělat skvěle, ať už se bavíme o originalitě, důmyslných rytmech, chytlavých melodiích nebo začlenění vlivů od trapu a gqomu po iberský folk – a přitom to nikdy nezní přeplácaně.
A nečekaně mě dostal Anjimile. The King stojí na něžně hymnickém zpěvu, nekonvenčním procesingu kytary a famózních melodických motivech. Spíš, než často zmiňovaný indie folk, to patří k dědictví experimentů se strukturou písně i zvukem: civilnější Anohni, kvazireligiózní Dawuna, jemnější sourozenec The Narcotix. Tak silné a osobité skladby, jaké tvoří nejmíň půlku alba, umí málokdo. Mimochodem jde stejně jako u Danifoxe o ohromný skok oproti předchozí tvorbě.
Julia Pátá (hudební publicistka)
Polská kytaristka a producentka experimentální elektroniky Martyna Basta už na svém debutu Making Eye Contact With Solitude ukázala svůj smysl pro tvorbu minimalistických a něžných ambientových kompozicí. Zatímco její prvotina, ačkoliv mistrně provedená, si držela notnou dávku emočního odstupu, její druhá dlouhohrající deska Slowly Forgetting, Barely Remembering je evokativním a explicitním vyjádřením nostalgie spojené s vytrácející se pamětí, její fragmentárností, ale i prosakováním minulosti do současnosti. Vzpomínky v podobě vrstvených šepotů, terénních nahrávek a citerových a kytarových motivů jsou na nahrávce Basty chvílemi abstraktní a neuchopitelné, místy překračují hranici reality a stávají se taktilními a organickými jako lucidní sen.
Timon Láska (hudební publicista)
Jen u velmi mála hudebníků či hudebnic jsem natolik fascinován jejich tvůrčím vývojem tak jako u americké experimentátorky Eartheater. Její nová deska Powders je dalším krokem metamorfózy, kolem které Alexandra Drewchin tematicky staví celou svou hudební kariéru. Album upouští od experimentální koncepce, jde více naproti popovým žánrům. Pro Eartheater typická symfoničnost jde s popem a zpěvaččinými enigmatickými vokály symbioticky ruku v ruce. Podporuje ji precizní elektronická produkce, na které se podílela i hyperpopová hvězda Sega Bodega. Zároveň navazuje na předchozí album Phoenix a pokračuje v odhalování křehkých stránek své osobnosti. Je radost metamorfózy Eartheater sledovat, ta poslední zní obzvlášť sympaticky.
Andrej Kabal (DJ, hudební publicista)
Album Against The Wood, Opposed to Flesh od Kavari ma zaujal už od prvého posluchu. Veľmi temná nahrávka, ktorá sa pohybuje na pomedzí noise, field recordings, ambientu spojená dokopy perfektným citom pre sound design. To všetko vo vkusnej duchárskej atmosfére, ktorá nemá ďaleko od atmosféry Silent Hill alebo viktoriánskej špiritistickej seánce. Cam Winters aka Kavari pochádza zo severného Škótska a jej hudobné vplyvy sú dosť pestré. V rozhovoroch zmienila také mená, ako je Yves Tumor, Merzbow, Brian Eno, ale takisto aj Skrillexa vďaka ktorému sa v 11 rokoch začala zaujímať o elektronickú hudbu. Jej nahrávky si už všimol aj Aphex Twin, ktorý sa radí medzi jej fanúšikov. Ja síce Aphex Twin rozhodne nie som, ale jej fanúšik áno.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás