Lidé po detranzici si zaslouží naši účast, transfobní názory ale musíme odmítnout

DVTV zveřejnila rozhovor s Danielem Blackem, který nedávno prošel detranzicí a trans komunitu hlasitě odsuzuje.

Jamie Rose

Když Daniel Black ke konci svého nedávného rozhovoru pro DVTV prohlásil, že vůči trans lidem cítí určitou empatii, protože pro něj je „trans člověk obětí propagandy“, trochu mě to zarazilo. Ne proto, že by šlo o až tak překvapující tvrzení, ale proto, že to je vlastně ten samý pocit, který já cítím vůči němu.

Nemyslím si, však, že to nutně byla aktivní politická propaganda, která ho dohnala k detranzici. Přeci jenom, pokud považujeme gender za fluidní společenský konstrukt, musíme si uvědomit i to, že člověk, který v jedné části života tranzici podstoupí, se od ní může později také odklonit. Gendery nás všech se v průběhu života různě vyvíjejí a mění, někdy drobně, jindy dramaticky – nemůžeme jim však odporovat ani přikazovat. Jindy zase může člověk k detranzici přistoupit ze strachu či nátlaku ze strany rodičů, dětí, lidí z práce nebo i širší společnosti a její obecné transfobie.

Mnoho detrans lidí se však následně ocitá bez společenského prostoru, kde by našli porozumění a pochopení. Trans komunitu většinou opouštějí (nebo, pokud mají transfobní názory, jsou z ní rovnou vyhnáni) a pro svou rodinu a staré přátele často zůstanou navěky pouze „transkou“. Stávají se tak potom snadnými cíli pro transfobní skupiny, které chtějí jejich příběhy využít jako názorný příklad sloužící k varování před rozšiřováním práv trans osob, například snadnějšímu přístupu k tranzici.

I diagnostikování trans dětí je pro Daniela zásadní problém, přestože u nás přijímá trans děti naprosté minimum sexuologických klinik.

Když Daniela poslouchám, slyším, jak se do reality jeho bolestného příběhu mísí dezinformace propagované antitrans skupinami, které neodpovídají realitě obecně, ale té české ani vzdáleně. Česká sexuologie je údajně „velmi otevřená“ k diagnostikování lidí jako trans (pomineme zde otázku validity diagnostikování genderu) a onu diagnózu může člověk obdržet „za hodinu dvě“. O pár minut později Daniel přiznává, že na diagnózu čekal půl roku. Já, jenom tak pro informaci, jsem diagnózu dostala asi až po třech nebo čtyřech letech navštěvování sexuologických ordinací. I diagnostikování trans dětí je pro Daniela zásadní problém, přestože u nás přijímá trans děti naprosté minimum sexuologických klinik. V jeho vyjádřeních slyším slova, která se v antitrans kruzích omílají již alespoň celé desetiletí: zohyzďování dětí; děti neví, co chtějí; minimálně od pětadvaceti; a co když mají jiné poruchy; můžou za to sociální média…

Já zde nepopírám to, čím si Daniel prošel, ale vidím zásadní problém v tom, že je ochoten svou zkušenost a empatii, kterou tato zkušenost v lidech vzbuzuje, použít jako nástroj proti trans lidem. Stává se tak, ať vědomě či nevědomě, nástrojem ideologie, jejímž finálním cílem není zajistit, aby se od zdravotnického systému dostalo všem té správné pomoci, ale naopak zajistit, aby lidem nebyla tranzice umožněna vůbec. Pokud každá trans osoba bude muset projít vyšetřením na všechny ostatní možné „poruchy“, kolika z nich se ve finále dostane potřebné péče, zejména v době na začátku tranzice, kdy si mnoho trans lidí ze zoufalství bere život? A co má systém dělat, pokud se přijde na to, že osoba dožadující se tranzice má anorexii, BPD (hraniční poruchu osobnosti) či autismus? Má se jim snad tranzice zamezit úplně s tím, že jejich velmi silné genderové prožitky jsou pouze manifestací něčeho jiného a mají je v sobě raději zadusit a ignorovat je?

Vytlačování na okraj

V roce 1979 napsala Janice G. Raymond, vůdkyně tehdejšího TERF (trans-exclusive radical feminist) hnutí vycházejícího ze separatisticko-lesbického feminismu, že „nejlepším řešením pro problém transsexualismu by bylo jeho morální vykázání z existence.“ Ty a ti, kdo dodnes kráčejí v jejích šlépějích, zneužívají zranitelných detrans lidí k dosažení tohoto cíle. Z bolestivých příběhů detrans osob se tak stává munice v boji proti trans právům.

Ony příběhy a zkušenosti jsou pak často překrucovány tak, že z něčeho, co bylo velmi osobním prožitkem konkrétního člověka, se najednou stává objektivní realita, kterou si nějakým způsobem procházejí všechny trans osoby. Ty však tuto zkušenost údajně ignorují, protože jsou zaslepeny zlomyslnou „trans agendou“, přičemž rozdíl mezi obecným antitrans hnutím a altright už je potom jenom v tom, že altright otevřeně tvrdí, že ví, kdo za touto agendou stojí. Detrans osoby, které tyto pozice zastávají, jsou následně oslavovány jako lidé, kteří z tohoto omámení „prozřeli“ a „nebojí se říct pravdu“. Být trans je zde otevřeně přirovnáváno k tomu být součástí náboženského kultu – i to je možná důvodem, proč se Daniel, jehož rodina byla ve svědcích Jehovových, od trans hnutí až tak urputně distancuje.

Pokaždé, když v médiích vidím detrans osoby otevřeně vystupující vůči trans komunitě, tak mi v žilách vře krev. Ne z opovržení vůči nim samotným, ale ze zloby vůči těm, kdo je k těmto přesvědčením dovedli. Z té úrovně sebenenávisti, kterou slyším ve slovech jako „věděl jsem, že nikdy nebudu žena“ a i proto, že vím, jak tato slova působí na některé trans osoby, zejména ty, které jsou na začátku tranzice nebo se k prvním krokům teprve odhodlávají.

Ačkoliv Daniel tvrdí opak, překročit tu hranici a vydat se na tu cestu vůbec není snadné. Ale v jednom má pravdu: spousta trans lidí by do tranzice nešla, kdyby nebylo sociálních médií. Není to ale proto, že na sociálních médiích vládne nějaký neodolatelný trans kult, ale proto, že tím největším popostrčením pro lidi, kteří neví nebo váhají, je vidět opravdové, žijící, šťastné, milující a vzdorující trans osoby.

Autorka je amerikanistka a tvůrkyně podcastu Transistorie.

Čtěte dále