Třpytivá postava ve svatebních šatech drasticky trhá smyčcem jako by někomu řezala hlavu. Chrčící industriální elektronika, rudé blikající světlo, dým a dunící hlas z hlubin vyprávějí hororovou báseň o pádu do žaludku monstra. Právě takto jsme s návštěvníky a návštěvnicemi pražského Puncta prožívali v dubnu tříaktové představení debutového alba The Horgenaith bristolské hudebnice Sarahsson. Hudba promlouvá skrze její performující tělo. Vlají jí vlasy, šaty i končetiny, střídá polohy i nálady, jak se jí zlíbí. Z děsu nás najednou bere do nebeského opojení. Na závěr zklidní, obklopena umělým mechem a kameny povstává znovuzrozena za zvuku ptáků a jímavého troubení na tenorový roh. A to vše na vysokých podpatcích.
„Mám v sobě nutkání transformovat věci. Změna je mi hodně příjemná,“ říká mi Sarahsson při procházce Riegrovými sady. „Možná až moc! Chci ji i tam, kam nepatří.“ Její tvorbu protkanou kontrastem krásy a ošklivosti, zkušenostmi s tranzicí či náklonností k přírodě popsal například už britský The Quietus: „Album The Horgenaith zkoumá ženskost, tělesnou přeměnu a přírodu skrze cronenbergiánský horor.“ Nedělá jí problém přecházet od metalového growlu ke klasickému pianu, mísit teatrálnost opery s hrůznými zvuky vnitřností, na povznášející hymny navazovat uširvoucím noisem, ale ani strávit deset hodin ve vlaku, aby na letošním turné cestovala udržitelně. Těkající, organická elektronika, useknuté či přehlušené vokály, navrstvené zvukové plochy – tím nedávno očarovala i haagský Rewire Festival či loni kutnohorské Creepy Teepee.
Dlouho jsem sama sebe nechtěla vnímat jako trans osobu, protože mi byla vnuknuta představa trans lidí jako monster.
V dětství ji rodiče seznámili s klasickou hudbou. V pěti začala hrát na klavír, v orchestru poté na tenorový roh. Táta byl milovník komplexní tvorby skladatelů Messiaena či Pendereckiho, máma zase holdovala spíše krásným áriím a chorálovému zpěvu. Polychotomie vlivů se tak u Sarahsson objevila už od útlého věku, dále podporovaná i její synestezií a vrcholící poté, co skrze svého staršího bratra Jacka poznala metal. „V jednom lze nalézt momenty toho druhého. V klasické hudbě jsou občas neskutečně metalové chvíle a naopak,“ vysvětluje mi svůj mix inspirací. Od té doby diverzita vzorů jen rostla: Tom Waits, Cradle of Filth, Arca, SOPHIE či Lingua Ignota, ale i komik Noel Fielding nebo módní přehlídky značky Neith Nyer, pro něž začala poprvé tvořit a performovat muziku. „Jsem neuvěřitelně ovlivnitelná. Není toho moc, co bych slyšela a nějak mě to neinspirovalo,“ popisuje Sarahsson chaotičnost vlastní tvorby.
Tu ukázala na albu The Horgenaith podpořeném z grantu instituce Saffron Music usilující o genderovou vyváženost v hudebním průmyslu. Komplexní nahrávka pojmenovaná po fantastické ideji monstra s mnoha krky, varhanními píšťalami a koženými měchy vznikla poté, co se Sarahsson usídlila v Bristolu. Různorodé kulturní prostředí města ji namotivovalo zkombinovat vše zdánlivě nesourodé. Výraznými texturami chce navodit vizuální až fyzický zážitek z poslechu, dotýkat se zvukem, „každý smysl, i sluch, je vlastně dotyk,“ říká. I proto často používá fyzické nástroje, z nichž jeden – takzvaný daxofon – si sama vyřezala ze dřeva.
„Vyprávím příběhy skrze různé momenty nestability, přechody a povrchy,“ zachycuje Sarahsson svůj fluidní přístup k vyprávění, kterým rozmazává hranice mezi kategoriemi. Na albu The Horgenaith zprostředkovává příběh o proměně – těla, smyslů, i toho, co se nám líbí či hnusí.
Ptačí zpěv, hardcore elektronika, opera, tělesné procesy… Jde to všechno držet pohromadě a nezešílet?
Snažím se tu šílenost nějak zvládat. Většinou to vycítím a čekám, co se stane. Snažím se být při tvorbě hodně intuitivní. Ne vždycky to funguje a také v The Horgenaith je řada neúspěchů. Hodně z toho možná nedává smysl, ale nechala jsem to tam, protože v hudbě je právě důležité zažívat tyto destabilizační momenty a nepříjemné, nesmyslné chvíle.
Tvá vystoupení tak často působí. Zdají se být vyčerpávající, někdy až destruktivní. Snažíš se skrze ně ony nesmyslné, destabilizující situace zpracovávat? Dojít ke katarzi?
To fyzické ztvárnění mi umožňuje přetavit myšlenkové procesy v realitu. Mám například problém cítit hněv, ale v mém těle jednoznačně nějaká zlost je. A když ji nemohu vyjádřit pomocí slov, vhodná metoda je projevit ji fyzicky. Hodně se kroutím, házím tělem, lámu ho. Setřese to trochu toho hněvu a zároveň mám opět pocit, že mi mé tělo patří. Možná nad ním chci mít kontrolu. Ale zároveň se jí vzdávám – je to performance a já jsem spektákl. Já, stejně jako publikum, přihlížíme tomu, co se odehrává na pódiu. Děje se to vně mě. Mé tělo se stává obětním tělem, tragickou mršinou mrskající sebou po zemi.
I to bylo během tvé performance dost znát – praskající tělesné zvuky, sporadické pohyby končetin zrcadlící hudební doprovod. Byl to dost tělesný zážitek. Jakou roli hraje tělo v tvém tvůrčím procesu?
Přemýšlím nad tělem jako nad krajinou, což mou tvorbu dost ovlivňuje. Inspirují mě nadpřirozené obrazy Agostina Arrivabeneho a malby žen v přírodě – archetyp nahého ženského těla jen tak bezvládně ležícího v lese nebo na poli. S tělem se pojí obrovské množství mytologie a historie, ale zároveň je i hyperpřítomné. Děje se v něm toho tolik, neustále a ty o tom ani nevíš.
Třeba název skladby Tonsil Pearls („Perly na mandlích“, pozn. překl.) vychází z mé představy mandlových kamenů jako zrnka písku uvnitř těla ústřice, z kterého nakonec vznikne perla. K tomu odkazuje i verš „s ústřicemi v ústech“. Ústřice obalí kousek písku nebo špíny, aby se ochránily před infekcí, z čehož pak vznikne něco takhle nádherného. Nedělají to vědomě. Jejich těla tak prostě fungují. To se snažím napodobit. Pracovat s automatickými až groteskními tělesnými procesy – ať už jde o obalování špíny nebo zubů – a najít uvnitř nich perlu.
To je jedna z dobrodružnějších skladeb na desce. Přelévá se z tklivého žalozpěvu přes rozbité EBM až do deformovaného šepotu. Někde jsem četl, že její název odkazuje i k tvým problémům se zuby v dětství.
Za mlada jsem měla hrozné dentální problémy. Jeden ze zubů mi měl vypadnout, ale nestalo se. Zůstal v puse a hnil tam. Zhnědl, změkl a odlupovala se od něj dáseň. Hnus. To se mi jako dítěti dělo dost často. Díky tomu jsem si uvědomila, že mé tělo někdy není mé. Dělá si, co chce, mně navzdory a já to pak musím napravovat. Bylo zvláštní se s tímhle tehdy smířit, dost mě to zformovalo.
Na jednu stranu mluvíš o hnijících zubech a špíně, na stranu druhou je tvá tvorba plná nebeských momentů, květin, nádherných vizuálů. Pracuješ cíleně s nějakým kontrastem krásy a odpornosti?
Snažím se je vnímat jako dvě strany stejného – dva protipóly stejné hodnoty. Krása a grotesknost je pro mě teď silným tématem, obzvlášť na tomhle albu. Nejjednodušší způsob, jak to ztělesnit, je navrstvit něco krásného přes něco strašného. To tě přinutí hledat krásu v děsu. V nepříjemných, drhnoucích zvucích je také možné najít harmonii, příjemnou frekvenci. Stejně tak při pokojné hře na piano stačí vytrhnout akord z kontextu a bude znít bizarně. Najednou se ti ty harmonie budou tlouct o sebe, noty do sebe narážet, nedávat smysl, znít strašně.
Tvá práce s atypickými harmoniemi a instrumenty mi vnukla myšlenku rozbíjení zavedených norem. Ukazuješ, že krása může znamenat něco jiného, že ji lze hledat jinde – na netradičních místech.
Naše klasická muzika je jen západní standard toho, co se považuje za krásné. To chci trochu nabourat, ukázat že její historie skrývá hodně rasismu, sexismu, ženám nebylo dovoleno hrát na nástroje… Uvnitř té vyzdvihované instituce je toho dost ošklivého. Snažím se od toho distancovat tím, jak pracuju s klasickými nástroji. Sama jsem vyrostla na klasickém pianu, hrála jsem pak i na tenorový roh v orchestru. Za tu zkušenost jsem nesmírně vděčná, protože jsem díky tomu pochopila, jak funguje západní muzika. Ale taky jsem teď v pasti. Občas si přijdu zaseklá v kompozici, omezená rigidností konzervatoře. Moje hudba je tak velmi fyzický pokus tohle rozbít. Při jednom ze svých vystoupení jsem dokonce zničila klavír. Roztrhala ho na kusy, a tím skrze naše pouto poeticky zničila i sebe.
V dětství tě přitahovala nejen klasická hudba, ale později i metal, hardcore, noise. Co tě jako mladou queer osobu přivedlo k těmto značně maskulinním žánrům?
Navíc jsem fakt malá! Šla jsem na koncert Enter Shikari, tehdy jsem neměla ani 160 centimetrů, a všude kolem mě sebou házeli obrovští muži. Byla to fakt sranda. V té době jsem se snažila být víc maskulinní. Možná jsem si chtěla dokázat, že taky můžu patřit do moshpitu. Ale nic jsem si nenalhávala. Nesnažila jsem se být fotbalové děcko, to mě nezajímalo. Na metalové scéně jsem se pohybovala, protože šlo o jinou formu maskulinity, takovou, kterou jsem mohla jednodušeji napodobit a která mě i upřímně zajímala. Myslím, že se mi metal zprvu ani nelíbil, ale předstírala jsem to, protože ho miloval můj starší bratr Jack. Brzy jsem si v něm ale našla to své.
Vlivy metalu se odráží v tvé tvorbě dodnes. Třeba název první skladby alba Ancient Dildo Intro („Intro pradávného dilda“, pozn. překl.) mi připomíná často bizarní názvy metalových skladeb. Kde se takový název vzal?
Rozhodovala jsem se, jestli tam vůbec dát to slovo „Intro“, ale nakonec to znělo fakt vtipně. Vyhledávala jsem si, kde se vzalo slovo dildo, a ve skutečnosti to nikdo neví. Je to stovky let staré slovo. Našli dokonce dilda z doby kamenné. Četla jsem si článek na Wikipedii o „pradávných dildech“, který popisoval materiály využívané při jejich výrobě. Ty jsem použila jako text, mají dokonce takový poetický rytmus a rým. Je to: „tar, stone, wood, bone, ivory, limestone, teeth“ („dehet, kámen, dřevo, kost, slonovina, vápenec, zuby“, pozn. překl.). Říkám si: Zuby? Jak používali zuby? To je svázali, nebo prostě měli obrovské zuby? Tou skladbou si taky trochu dělám srandu z dekonstruované klubové muziky. Každý zvuk kromě ptáků a piana jsem dělala pusou. Což je v tracku o dildu vlastně docela srandovní.
V rozhovoru pro The Quietus zmiňuješ, že se inspiruješ hororem a že to vnímáš jako přirozené tíhnutí pro queer lidi. Album The Horgenaith je také personifikováno jako hororová bytost. Napadá mě k tomu koncept monstrozity, identifikování se s monstry. Jsou pro tebe v tomto ohledu atraktivní?
Naprosto. Ke queer lidem se přistupuje jako k monstrům už odedávna. Určitě mi jde o to si to nějak přisvojit – identifikovat se s monstrem a nacházet krásu v domněle obludných věcech. Dlouho jsem sama sebe nechtěla vnímat jako trans osobu, protože mi byla vnuknuta představa trans lidí jako monster. Jako sebezohavující hříčky přírody. Smíření se se svou trans identitou byla podnětná zkušenost. A pramení z ní velká část alba The Horgenaith. Změny mého vlastního těla, jaké mi ukázal proces braní estrogenu, by mi například v pubertě připadaly dost znepokojující.
Jako dítě bych z toho ale nejspíš byla nadšená. V dětství jsem byla extrémně femininní, nedotknuta neúprosnou společností. Netušila jsem nic o pevnosti genderu. Je mi šest, brzy sedm, jsem kluk, brzy holka. Prostě změna, kdykoliv chceš. Alespoň do začátku střední – být nejmladší v nové škole mezi patnácti sty nemilosrdných dospívajících si totiž vynutilo radikální změnu. Tak jsem si ostříhala vlasy, hodně zmužněla. Je fakt zábavné a šílené se teď koukat na fotky z té doby. Co to je za puberťáka? Toho neznám!
Máš dost specifický slovník, používáš velmi naturalistický jazyk se vším všudy. Ve zmíněném rozhovoru například taky mluvíš o „kastrování“ své skladby Orchidectomy. Jak tě taková věc napadla?
Byl to zase způsob, jak se najít v trans identitě. Nejprve jsem složila takovou fakt primitivní bráškovskou elektronickou skladbu. Měla docela zajímavou texturu, ale hnusila se mi její osobnost. Tak jsem ji trochu sissifikovala (zženštila, pozn. překl.) – skoro takový feminizační fetiš (smích). Vlastně i na poslech připomíná zrezlou břitvu, barvité uřezávání něčeho. Nicméně název té skladby i operace, po níž je pojmenována – orchidektomie – zní velmi poeticky a pokorně. A pak se dozvíš, o jak vážnou věc jde – zákrok odstranění varlete.
Orchideje ostatně hodně figurují v mé vizuální estetice. První track, který jsem před lety složila jako Sarahsson, se jmenoval Perennium – opět hříčka se slovy „perennial“ („trvalka“ pozn. překl.) a „perineum“, což je kus kůže mezi genitáliemi a řitním otvorem. V zásadě tedy hledám květiny na zvláštních místech. Tělo přetvářím v květinu.
Tahle představa transformace těla a přírody je přítomná i u hudebního nástroje daxofonu, který sis vlastnoručně vyrobila. Jaký k němu máš vztah?
O daxofonu jsem se dozvěděla přes Oneohtrix Point Never, když samploval tvorbu Hanse Reichela, vynálezce tohohle nástroje. Chtěla jsem napodobit to, jak měním své tělo hormony. Jak je bereš, přerozděluje se ti tuk v těle – rozšíří se ti boky, zjemní kůže, najednou máš tuk na prsou a kolem stehen… Věci se prostě rozpohybují a nevíš přesně co, kdy, jak. Vytesáváš si nové tělo, nový tvar, a to velmi pomalu, postupně, zevnitř. To jsem chtěla nějak velmi explicitně zrcadlit. Doslova jsem tak z kusu dřeva vyřezala tělo se stejnou mírou nepředvídatelnosti.
U hormonů tak trochu víš, co čekat, ale nevíš přesně co, kdy, jak. Člověk zažije hodně divných změn a překvapení od vlastního těla. A i u daxofonu nám bylo spolu s Jemimou Coulter, s nimiž jsem na výrobě spolupracovala, předem docela jasné, jak má přibližně znít. Ale každé zbroušení, každá úprava či nový otvor změnily jeho zvuk zcela novým způsobem… Docela mě to uzemnilo. Najednou byl celý ten proces skutečný a já ho mohla sledovat zvenčí.
V hudbě je častá transformace vlastní identity prostřednictvím hlasu. Je hraní s hlasem, autotune či podobnými efekty něco, co by tě zajímalo?
Nevím, jestli bych to chtěla dělat digitálně. Jsem posedlá skutečností, fyzickými vibracemi. I proto preferuji fyzické nástroje před syntezátory. Mám radši, když se věci dějí ve vzduchu. Ze zdroje. Pokud bych chtěla nějak změnit svůj hlas, bylo by to fyzickou praxí. Jedna zpěvačka si nechala píchnout do hlasivek botox, což prý v Americe hodně lidí dělá, aby jejich hlas zněl hlouběji. Je to takový gender potvrzující zákrok pro cis lidi. Ale tahle holka to udělala speciálně pro album a znělo to fakt zajímavě. Šlo by to udělat digitálně, ale pro mě je hodně inspirující mít tu reálnou zkušenost a pracovat s tím, jak to zní fyzicky. Spíše než otočit knoflíkem.
Jsi součástí bristolského queer klubového kolektivu Illegal Data. Přispívá nějak atmosféra bristolského nočního života k tomu, jak zní tvá tvorba?
Bristol vlastně neovlivnil můj specifický zvuk, ale jednoznačně mě naučil pracovat s hybridizací. To město je vyloženě koktejl různých žánrů. Na jednom line-upu ti zahraje drag queen, punková kapela a hned nato gabber DJ. Z toho vznikají dost obohacující momenty střetu kultur. Bristol má i značnou historii – Portishead, Massive Attack, Tricky. Taky teď chci díky tomu mnohem víc spolupracovat. U The Horgenaith jsem si nejdřív chtěla dokázat, že to všechno zvládnu sama. Ale teď přichází moje collab era.
Máte v Bristolu dostatek queer prostorů, safe spaces k pořádání raveů? Zdá se mi, že třeba tady v Praze takových míst ubývá.
Dostatek? Ne. Ale nějaká tam jsou. Čím dál víc queer prostorů zavírá a mění se na místa, kde queer lidé nejsou vítáni, a to všude po světě. V Bristolu máme nomádský noční život, kdy sleduješ spíš konkrétní akci nebo její promotérský tým než daný klub. Protože v žádném z nich nelze stoprocentně zaručit bezpečí, pokud jsi queer. Nejsou to vyloženě queer prostory, jsou otevřené mnoha ostatním skupinám lidí, kteří se občas chovají… dost na nic.
Hodně ti v kariéře pomohl grant od Saffron Music. Můžeš přiblížit, o jakou instituci se jedná a jak ti pomohli?
Jde o instituci a label pomáhající zapojovat jiné lidi než muže – ženy, trans, nebinární osoby – do hudební sféry. Celý průmysl je totiž stále neuvěřitelně dominovaný muži. Jde o obdivuhodný a rozsáhlý projekt dělaný ze zápalu pro věc. Dostávali granty od vládou dotované organizace Youth Music a zatímco řada rádiových stanic za ty peníze najme třeba někoho na stáž, Saffron je dá přímo lidem. Měla jsem to štěstí, že mě spolu s pěti dalšíma holkama vybrali. Poskytli navíc i mentoring a trénink. Bez nich by žádné album nevzniklo a jejich podpory na každém kroku si nesmírně vážím. Aktuálně se bohužel potýkají s problémy udržet se nad vodou. Mají řadu fundraiserů, benefičních akcí, stránku na GoFundMe. Kdo může, opravdu doporučuju přispět.
Jedna z tvých posledních nahrávek byla kompilace remixů DECLUTTER (2018–2022). Obsahuje i tvůj cover skladby Is It Cold In The Water tragicky zesnulé producentky SOPHIE, který zarezonoval během online památeční akce Club Quarantine v roce 2021. Jak přistupuješ k remixům – jde o další formu transformace, růstu v něco nového?
Byla zábava se všech těch remixů zbavit, takový jarní úklid. Taky jsem se konečně chtěla rozloučit s tím coverem SOPHIE. Tak dlouho jsem chtěla nahrát pořádnou verzi, ale když u projektu uplyne tolik času, tvůj vztah k němu se změní. Předělávat to by mi připadalo neupřímné. Tak jsem použila původní nahrávku, což možná nebylo to nejprofesionálnější řešení, ale určitě bylo nejupřímnější. Remixy a přetváření nesou obecně hodně zajímavou paralelu s mou tvorbou. Děje se to spíš bezděčně, prostě miluju remixování, předělávání, přeharmonizovávání zvláštními způsoby. Není nad to vzít nějakou melodii, najít ideální akord, a ten pak dát všude tam, kde by zrovna správně být neměl.