Policie zasahující na úřadech práce je důsledkem vládní politiky

Situace na úřadech práce je katastrofální. Vláda to ani nepovažuje za problém.

Pavel Šplíchal

Na úřadech práce minulý týden zasahovala policie. Seznam zprávy popsaly nával na pražském úřadu práce, kam si lidé v předstihu chodili vyřizovat papíry, protože se báli, že jinak budou mít zpoždění. Konflikty podle reportáže vyvolávala i přítomnost Ukrajinců ve frontách. Příchod uprchlíků byl skutečně zatěžkávací zkouškou pro český systém na mnoha úrovních. Házet ale vinu za systémové selhání a kolaps dávkového systému „na Ukrajince“ více než rok po začátku ruské invaze a s ní spojeným příchodem půl milionů lidí do Česka, už není možné. Jde o důsledek kumulace problémů, které se vrší minimálně od prvních lockdownů v roce 2020, a které se množily dál během covidové krize, a nakonec ještě vzrostly po příchodu uprchlíků z Ukrajiny. Špatné podmínky na zejména těch odděleních úřadů práce, které jsou zodpovědné za vyplácení dávek hmotné nouze, tu byly ale ještě před covidem.

Vláda před pár měsíci rozevírala deštník proti chudobě a různé typy sociálních dávek lidem sama doporučovala.

Současné návaly na ÚP jsou mimo jiné způsobené také strmým pádem důvěry v systém mezi příjemci dávek. A není se čemu divit. Stát minulý rok nezvládl vyplatit dávky v termínu, hodně lidí se kvůli tomu dostalo do problémů, a tak si chtějí raději všechno vyřídit pokud možno v co největším předstihu. Ztráta důvěry způsobující ještě větší návaly je ale jen jeden z nedomyšlených efektů přehlcení úřadů. Současná vláda a za sociální agendu zodpovědný ministr Marian Jurečka jako by pořád nechtěli chápat, jak systém funguje a k jakému účelu vůbec existuje. Přitom právě nedávná covidová krize dobře ukázala, k čemu byl sociální stát a dávkový systém vytvořen a proč se vyplatí si ho udržovat. Funkční záchranná sociální síť, která nenechá nikoho padnout na dno, se v těžkých časech obzvlášť hodí. Koronavirová krize naplno odhalila, že český dávkový systém tohoto není schopen a lidem pomáhá, až když už je pozdě. Opakovaně na to v dobách krize upozorňoval například sociolog a někdejší člen NERVu Daniel Prokop. Nejspíš zbytečně.

Bez dávek

Na začátku tohoto roku se v médiích objevily titulky, že lidé se ocitají už třetí měsíc bez dávek, na které mají nárok. Úřady dokonce zřídily speciální telefonní linku, na které se žadatelé mohli dozvědět, jak na tom jsou a s jak velkým zpožděním jim dávka bude vyplacena. Právě tři měsíce ale bývají klíčové a lidé v nenadálé nouzi se bez dávek ocitají na ubytovnách a v dluzích.

Vláda před pár měsíci rozevírala deštník proti chudobě a různé typy sociálních dávek lidem sama doporučovala. Očekávaný nárůst žadatelů ale nebyl spojený s žádným výrazným zjednodušením byrokracie, naopak se skoro celý minulý rok úředníci potýkali se zmraženými mzdami a trpěli podstavem. „Některá pracoviště mají kritický nedostatek pracovníků a další odcházejí. Za současných podmínek stanovených vládou se za ně nedaří najít náhrady. Situace pak eskaluje ve frontách. Lidé jsou v riziku ztráty bydlení, narůstají jim penále za nezaplacené zálohy na energie nebo jsou zcela bez pomoci státu, přestože na ni mají nárok,“ upozorňoval už v srpnu minulého roku Člověk v tísni v tiskové zprávě. 

V lednu se vyjevila malá katastrofa, když se řady lidí ocitly bez dávek i po třech měsících. V tomto ohledu nemá nikdo žádný plán a ani se nesnaží předstírat, že hodlá s touto situací něco dělat, nebo že ji považuje za problém. Vláda a MPSV nejspíš spoléhají na digitalizaci, která má zázračně vyřešit všechny problémy. To samozřejmě dává logiku. Až příliš často se ukazuje, že stát prostřednictvím úřadů po lidech žádá informace, které už má na jiném místě k dispozici. Komplikovanost systému procesování a schvalování dávek ale nevznikla sama od sebe, ale minimálně v případě dávek hmotné nouze jako způsob, jak chudým žadatelům zkrátka komplikovat život v rámci „boje proti příživníkům“ a podobně. Především se však jasně ukázalo, že digitalizace zatím problémy přetížených úřadů řešit neumí.

Policie místo sociální práce

Ani samotná vláda svému sociálnímu systému příliš nedůvěřuje. A raději dělá chyby a dál ho přehlcuje. To se ukázalo u pětitisícového příspěvku na děti do osmnácti let minulý rok. Místo toho, aby vláda využila stávající příspěvek na dítě a krátkodobě nebo dlouhodobě ho kvůli inflaci navýšila, jak navrhovala například Alena Zieglrová z Institutu pro sociální inkluzi, která argumentovala také tím, že by takové opatření nevygenerovalo žádné papírování navíc a cíleně by pomohlo spíše chudším, tak vláda dala přednost extra dávce určené všem s příjmy do jednoho milionu ročně. Byrokracie navíc opět dopadla na úřady práce.

Vláda, ale ani opozice, neproblematizuje existenci chudoby v české společnosti. Ta podle současných politiků zkrátka existuje podobně jako je na Zemi gravitace nebo teplota tání a varu. Ani soft verzi spravedlnosti nazývanou sociální smír nehodlá současná vláda dlouhodobě udržovat. Na úřady práce házela minulý rok stále další agendu, aniž by se jakkoli postarala o to, aby to úřady mohly vůbec zvládnout. Mluví o reformách, o kterých nehodlá citlivě ani komunikovat, a jejich sociální dopady tedy budou vládu zajímat jen těžko.

Už před covidovou krizí byla místa, kde se vyplácely dávky v hmotné nouzi, pro žádající i úředníky a úřednice stresovým místem, kde musela být zostřená ostraha a čas od času sem přijížděla i policie. Dávky v hmotné nouzi se etablovaly jako dávky druhé kategorie vedle dávek státní sociální pomoci. Jakákoliv sociální práce z úřadů vyplácejících tyto dávky tak zmizela, zůstala jen byrokracie, kontrola a přísnost na chudé. A když místo sociální práce nastoupí přísnost, tak se čas od času objevuje policie.

Autor je redaktor Alarmu.

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.