Film jako terapie. Spielbergovi Fabelmanovi jsou působivé drama o síle filmu i možnosti odpuštění

Osobní témata nestála ve filmech Stevena Spielberga nikdy stranou. Tentokrát je konfrontuje přímo. Vyspěle a bez zbytečného sentimentu.

Jan Šíma
Foto Universal Studios

V současném Hollywoodu by se jen těžko hledal klasičtější tvůrce než Steven Spielberg. Ve chvíli, kdy začal skomírat tzv. nový Hollywood s jeho autorskými, pesimistickými filmy, měl to být spolu s Georgem Lucasem právě on, kdo snímky jako Čelisti či Blízká setkání třetího druhu nastartuje éru moderních blockbusterů. Při pozornějším pohledu na jeho tvorbu se ale ukazuje, že řazení Spielberga do škatulky tvůrce odosobněných hitů pro masy neobstojí. Jeho filmy mají vždy osobitou perspektivu, obsahují reflexi vlastní zkušenosti s rozpadem rodiny jako E.T. a Blízká setkání třetího druhu či stavu americké společnosti po útocích 11. září – Minority Report, Válka světů.

Právě motiv rodičovství, ztráty rodinných vazeb a hledání cesty k usmíření, je ve filmografii slavného režiséra téměř všudypřítomný. Ve spojení s výrazným sentimentem je tím, co řadě jeho filmů propůjčuje emocionální hloubku, zatímco u jiných, temněji laděných snímků, působí spíše rušivě. Je pozoruhodné, že Spielbergova zkušenost s rozvodem rodičů v důsledku matčiny nevěry se do jeho filmů dostávala v podobě metafory, která obohacovala jednotlivé náměty, ale nebyla nikdy konfrontována přímo. Tento moment osobní zpovědi nastává až v jeho novém filmu Fabelmanovi, v němž se režisér ohlíží za vlastním dospíváním i počínající lásce k filmu.

Mezi technikou a sněním

Propojení rodinných vztahů i raných setkání s filmem je patrné hned od první scény. Rozechvělý Sammy má právě jít s rodiči na svůj první film, sám je ale před první návštěvou kina plný obav. Oba rodiče se jej snaží uklidnit, jen každý po svém. Otec Burt (představovaný Paulem Danem), který pracuje v rozvíjejícím se oboru výpočetní techniky, se snaží záhadu filmu přiblížit tím, že jej vyloží jeho technickými vlastnostmi. Film tak představuje jako rychlou projekci statických políček, které vytvářejí iluzi pohybu. O poznání empatičtější matka Mitzi, kterou hraje Michelle Williams, naopak zdůrazňuje mysteriózní povahu filmu, jež z něj dělá něco přitažlivého. Filmy jsou totiž jako sny, v nichž se vydáváme objevovat nové světy. Poté, co s rodiči navštíví projekci filmu Největší představení na světě, Sammy propadne filmu a zejména spektáklu, který nabízí.

Spielberg přesto zůstává především klasickým vypravěčem. Autorská sebereflexe kromě střídání různých filmových materiálů nevede k výrazným formálním experimentům, a film proto nikdy nepůsobí rušivým či zcizujícím dojmem.

Tato chvíle, která snad až příliš čitelně vyloží odlišné přístupy obou rodičů, tak Sammyho staví před volbu mezi dvěma principy. Spielbergovo alter ego však využívá obou. Dokáže být důmyslným technikem a současně pracovat se svou imaginací. Oba přístupy u něj koexistují, mezi jeho rodiči je ale propastný rozdíl. Zatímco Burt díky vysněné práci zaopatřuje rodinu, Mitzi musela kvůli péči o děti rezignovat na ambice profesionální pianistky. Právě proto ale nachází pochopení pro Sammyho novou vášeň. V návaznosti na scénu, kterou viděli v kině, chce Sammy zrekonstruovat havárii vlaku se svou novou hračkou. Díky domácí kameře pak tento jinak nepatrný moment promění ve velkolepou podívanou. Film se tak pro něj stává zábavnou atrakcí, spolu se svými sestrami napodobuje řadu žánrů. Až postupně, když se rodina stěhuje do Arizony, obrací svou pozornost i k běžnému životu a dokumentuje jej.

Film jako výpověď o skutečnosti

Spolu s Fabelmanovými se stěhuje i Burtův spolupracovník Bennie (Seth Rogen). Ten je přijímán jako zábavný rodinný přítel, který oproti méně emocionálnímu Burtovi dokáže být Mitzi oporou. Dospívající Sammy, kterého hraje Gabriel LaBelle, dále pokračuje v natáčení amatérských filmů. Tentokrát je pro něj formativní snímek Johna Forda Muž, který zastřelil Libertyho Valance, jenž krom westernové akce nabízí i reflexi mýtů, které si o sobě Amerika vypráví. Sammy se tak postupně přesouvá od pouhých atrakcí k ambicióznějšímu vyprávění a sám se snaží napodobit tyto velké příběhy – ať už vlastním westernem nebo filmem z druhé světové války, o které mu vyprávěl jeho otec. Ten sice dokáže ocenit vynalézavost při vymýšlení speciálních triků. Přesto pro něj synovy filmařské experimenty představují jen nepraktický koníček.

Počáteční scény rodinné pohody a sdílených radostí někdy působí trochu těžkopádně, jako kdyby měly sloužit hlavně jako kontrast k dalšímu vývoji než k přirozenému vystižení vztahů. V jiných ohledech však Spielberg dokáže i komorní vyprávění podat jako dynamickou podívanou. Film nijak nešetří dialogy, přesto po prvotním načrtnutí postav přechází od didaktičnosti k větší vizuální invenci, kdy prostřednictvím rámování či mlčenlivých gest vystihuje pocity postav i prohlubující se rozdíly mezi nimi. Emocionálnější Mitzi si stále více uvědomuje, že ve svém životě nenachází příležitosti pro vyjádření vlastních talentů. Následovná smrt matky dál prohlubuje její smutek. Burt proto požádá Sammyho, aby sestříhal film z materiálu, který natočil na rodinném výletu, kam si jako rodina vyjeli spolu s Benniem. Při přípravě filmu však Sammy dojde k nečekanému zjištění, když v pozadí jednoho záběru odhalí důkaz matčiny nevěry. Tato informace pak vrhá nové světlo jak na ostatní záběry z filmu, tak na jejich skutečné rodinné vztahy.

Film přestává být pro Sammyho pouhou zábavou. Zjišťuje, že může také vypovídat pravdu, a dokonce ovlivňovat životy. Když kvůli této skutečnosti dojde k ochlazení jeho vztahů s Mitzi, výsledná konfrontace pak nekončí hádkou, ale předvedením důkazu. Přehraje jí vystřižené scény. Spielberg ovšem ukazuje pouze emocionální matčinu reakci. Ačkoliv je ve Fabelmanových dostatečný prostor pro natáčení amatérských filmů, ještě větší pozornost autor věnuje právě záběrům na tváře diváků, kteří mohou na dění na plátně reagovat různě. V těchto působivých výjevech z kinosálů je divácký zážitek sice kolektivní, ale přesto velmi osobní, neboť filmy přímo promlouvají k naší životní zkušenosti. Fabelmanovi tak často poukazují na oboustranné prolínání života s filmy. Spielberg přesto zůstává především klasickým vypravěčem. Autorská sebereflexe kromě střídání různých filmových materiálů nevede k výrazným formálním experimentům, a film proto nikdy nepůsobí rušivým či zcizujícím dojmem. Pouze nám umožňuje se ponořit do toho, jak jednotlivé postavy prožívají svůj život a jak pro ně umění představuje příležitost k sebevyjádření.

Usmíření místo pomsty

Když se v poslední třetině přestěhují Fabelmanovi do Californie kvůli Burtově výhodné pozici, vztah mezi otcem a matkou dále slábne. Větší důraz na středoškolské prostředí, kde se Sammy setkává s šikanou i první láskou, zpočátku narušuje komorní pojetí filmu, v němž se většinou střídaly jen rodinné scény s natáčením filmů. Scénář však dokáže tyto dějové linie snadno zařadit do původního vyprávění. Kvůli svým osobním i rodinným problémům Sammy postupně přijímá, že se jeho život nebude vyvíjet tak, jak by si přál. Zatímco nad ním kontrolu nemá, může ale hledat útěchu ve svých filmech. Nenabízejí totiž jen eskapismus, ale i katarzi. Při přípravě záznamu středoškolské akce na místní pláži tak využívá film k tomu, aby se vypořádal se spolužáky, kteří jej šikanují. Film se stává nástrojem pomsty, ale i možného usmíření.

Spielberg ve Fabelmanových jednoznačně volí druhou cestu. Zatímco ve svých dřívějších dílech, jako je Indiana Jones a chrám zkázy nebo Chyť mě, když to dokážeš, zobrazoval ženy misogynním způsobem, tentokrát má jeho terapie filmem smířlivější podobu. Nabízí empatii vůči všem postavám, takže nikdo nepůsobí jako prvoplánový antagonista bez vnitřního života. Zprvu sobecké jednání Mitzi se stává pochopitelným a blízkým Sammyho urputné snaze stát se režisérem. Citace známých filmů a amatérské natáčení pak nepředstavují jen narážky pro úzký okruh zasvěcených cinefilů. Naopak s lehkostí přibližují všem divákům Spielbergovy inspirace i způsob, jakým se jeho zájem o filmy proplétal s jeho životní zkušeností. Fabelmanovi tak nabízí mýtus o genezi Spielberga jako filmaře, který nikdy neopustil snahu o velkou podívanou, pouze si začal uvědomovat sílu filmu i v jeho vážnějších polohách. Rozhodnutí nezakončit film sentimentálním a přepjatým finále, které často sráželo hodnotu jeho filmů, pak může vypovídat o přijetí života v jeho nepředvídatelnosti. Nenutí postavy svých rodičů k překonání vzájemných rozporů, ale nahlíží je jako samostatné individuality s vlastními životními plány i přáními. Rodina je tak stále zásadní, ale stává se spíše otevřeným vztahem, v němž je prostor na chyby i odpuštění.

Autor je filmový publicista a doktorand politologie.

Čtěte dále