Robin Yassin-Kassab je syrsko-britský novinář a spisovatel. Narodil se v roce 1969 v Londýně, žil a pracoval ve Velké Británii, Francii, Pákistánu, Turecku, Sýrii, Maroku, Saúdské Arábii a Ománu. Je autorem románu The Road from Damascus (Cesta z Damašku) a spoluautorem vlivné knihy Burning Country: Syrians in Revolution and War (Země v plamenech: Syřané během revoluce a války), která byla v roce 2017 vybrána do užšího výběru prestižního ocenění Folio Prize. Robin Yassin-Kassab byl spolueditorem magazínu Critical Muslim a v současnosti přispívá do internetového magazínu PULSE, který byl časopisem Le Monde Diplomatique označen za jeden z pěti nejlepších žurnalistických webů. Jeho články o Sýrii vyšly na The Guardianu, The National, Foreign Policy, Daily Beast, Newsweek nebo v Al-Džazíře.
V současnosti žije Yassin-Kassab v Británii, píše řadu kratších próz a společně se svou manželkou Lajlou al-Šámí komentují nejen situaci v Sýrii a na Blízkém východě, ale i na Ukrajině. Její text Antiimperialismus idiotů se stal základním opěrným bodem pro diskusi o tzv. antiimperialistické levici na Západě a bylo na něj několikrát odkazováno demokratickou a antiautoritářskou levicí v prostoru východní Evropy v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině.
Jaké největší rozdíly nebo naopak paralely vidíte mezi situací na Ukrajině a situací v Sýrii? Jaké byly vaše první myšlenky, když jste se dozvěděl, že Rusko napadlo Ukrajinu?
Pro Syřany a lidi napojené na Sýrii je situace na Ukrajině velice traumatizující. Přináší nám to nepříjemné vzpomínky na dobu, kdy se Rusko zapojilo do války v Sýrii. Mnoho lidí bylo v šoku, když viděli, jak Rusko bombarduje civilisty, nemocnice, školy a další civilní cíle. Nás Syřany to nepřekvapilo, je to ruská válečná metoda. Ve všech válkách se ubližuje civilistům, ale v ruském případě jsou civilisté často hlavním cílem. V Sýrii bylo jejich strategií zničit občanský základ syrské revoluce, zničit lidi, na kterých by demokracie mohla stát – ty, kteří se organizovali na demokratickém základě. Rusko v Sýrii ničilo nemocnice a další civilní cíle jako pekárny, školy, obytné čtvrti. Bombardovali je opakovaně, dokud nebyly úplně zničeny. Jejich cílem bylo vyhnat místní populaci pryč. Miliony lidí se tak daly do pohybu. Odešli do okolních zemí, do Evropy, kde byli tito uprchlíci použiti jako zbraň (nejen) proti Evropě.
Mluvil jste o demokratické revoluci v Sýrii. To ale není úplně běžný pohled. Většina lidí mluví v souvislosti se syrskou revolucí o džihádistech a teroristech. Vy osobně jste byl v kontaktu s představiteli demokratické opozice v Sýrii. Nyní se Rusko pokouší o něco podobného, mluví o nacistech na Ukrajině. Tento mýtus ale není zatím tak přijímaný jako mýtus o syrských teroristech. Čím to podle vás je?
Ve chvíli, kdy do Sýrie dorazily ruské jednotky, byly v zemi džihádistické skupiny. Existoval tady rozdíl mezi syrskými islamistickými skupinami, jejichž cílem bylo svrhnout Bašára al-Asada a nastolit v Sýrii islámsky zaměřený systém, a mezi mezinárodními džihádistickými skupinami, které využily chaos v zemi. Ti druzí přišli ze zahraničí a využili politické vakuum. Mám na mysli skupiny jako Al-Káida a Islámský stát. Tyto skupiny tady byly přítomny, už když Rusové přišli. Lokální džihádisty ale stvořila Asadova válka proti syrskému lidu. Když v roce 2011 začala revoluce, skoro žádní tady nebyli. Drtivá většina lidí tehdy protestovala a riskovala svoje životy na demonstracích bez jakékoliv výzbroje. Mluvíme o milionech lidí. Jednalo se taky o všechny národnosti a náboženské vrstvy syrské společnosti. Všichni protestovali za lidská práva, demokracii, konec korupce a právní stát.
Vojenská porážka Ruska na Ukrajině a jeho následný kolaps by byla dobrou zprávou nejen pro lidi v Evropě, ale i na Blízkém východě a v Sahelu. Otevřelo by to větší svobodný prostor nejen v těchto oblastech, ale i v samotném Rusku. Já v porážku Ruska doufám a doufám, že bude drtivá.
Pro pochopení vývoje revoluce v Sýrii je důležité zaměřit se na způsob, jakým Asadův režim podpořil islámskou a džihádistickou opozici. Islamisté v syrské společnosti existovali. Podívejme se na situaci v zemi v osmdesátých letech. V letech 2011 a 2012 ale moc vlivní nebyli. V relevantní složku opozice je proměnilo až to, jak režim zareagoval na demonstrace a protestní hnutí. Mám na mysli především extrémní násilí, které mělo silný traumatizující efekt. Mnoho běžných lidí se začalo upínat k náboženství. Je to přirozená reakce. Když vidíte umírat své příbuzné a kamarády, začnete více přemýšlet o Bohu a posmrtném životě. Zejména pak ve společnosti, která je nábožensky založená. Jakmile režim zatkl několik desítek tisíc často mladých, sekulárních a demokraticky smýšlejících lidí, ve stejnou chvíli propustil z věznic také zhruba 1 500 islamistů a džihádistů. Mezi těmito lidmi byli například Zahrán Allúš (velitel Džajš al-Islám) nebo Hasan Abbúd, který založil skupinu Ahrár al-Šám. Propouštění islamistů a džihádistů z vězení ve stejnou chvíli, kdy jsou zatýkáni a vražděni demokraté a sekularisté, to byla promyšlená taktika Asadova režimu.
Syrská revoluce nikdy neměla větší podporu ze strany západních politiků, intelektuálů ani aktivistů. Demokratické opozici v Sýrii Západ nikdy nevyjádřil stejnou podporu jako nyní ukrajinskému lidu v boji proti ruské agresi. Teď nejsme tak striktní a nehodnotíme, zda nějaké části ukrajinské společnosti nejsou třeba více nacionalistické. Proč to bylo v případě Sýrie jinak?
Podle mě za to mohla směs ignorance, rasismu, islamofobie a selhání opozičních politiků na Západě. Lidé si myslí, že toho o Sýrii a Blízkém východě vědí docela hodně, ale ve skutečnosti tomu tak není. Aplikují svoje znalosti, které mají třeba z Iráku nebo Palestiny na Sýrii. Je to pro ně jeden „arabský svět“, jsou to „muslimové“. Myslí si, že když znají jednu věc o Arabech nebo muslimech, mohou to přenést na celý islámský svět. To je stejně absurdní, jako kdybych si myslel, že znalosti o skotské politice mohu aplikovat na politiku v Bělorusku nebo v Texasu. Existovalo tu přesvědčení, že není potřeba se ptát Syřanů na jejich zkušenosti a názory, protože už přece víme, jak to je. Jestliže byl Irák uvržen do chaosu kvůli americké invazi, tak i problémy v Sýrii musí být určitě následkem amerického nebo západního vměšování se do syrských záležitostí. My na Západě také víme, že na Blízkém východě operují džihádistické skupiny, a proto když prezident Sýrie řekne, že bojuje s džihádisty, prostě mu věříme. To je až groteskní zjednodušení.
Co jste měl na mysli tím selháním politické opozice na Západě?
Hodně jsem kritizoval levici a někteří lidé si myslí, že to je proto, že jsem napravo. Rozhodně nejsem pravičák, sám bych se označil spíš za anarchistu a liberála. Demokracie je pro mě ale zásadní věc. Měli bychom hledat cesty, jak demokracii posílit, prohloubit a radikalizovat. Nemyslím si, že bychom měli házet špínu na liberální demokracii nebo na lidi toužící po takové demokracii, kteří žijí v diktátorských režimech. Nyní je demokracie v ohrožení a měli bychom dělat vše pro to, abychom ji ubránili. Levice podle mě přestala věřit lidem. Na začátku 20. století ještě věřila, že masová lidová hnutí mohou docílit větší a radikálnější demokracie. V průběhu 20. století ale levice ztratila víru v lidi a v jejich schopnost rozvíjet a radikalizovat demokracii. Začala se na svět dívat optikou jakési „hry států“.
Je to velice zjednodušující, binární pohled na svět, v němž máte na jedné straně mocnosti jako Spojené státy a na druhé straně státy jako Rusko, Írán, Indii nebo Brazílii. Někteří představitelé levice si začali myslet, že musíme podporovat třeba Sovětský svaz proti Spojeným státům, aby došlo k jakési geopolitické rovnováze. Že je potřeba podporovat „antiimperialistický“ Írán proti „imperialistickým“ státům jako Spojené státy a Izrael. Tento binární pohled na svět je samozřejmě směšný a lidem v daných zemích nijak nepomáhá. Nepomáhá lidem v Rusku nebo v Íránu. Takový pohled zcela ignoruje fakt, že Írán může být obětí západního imperialismu a zároveň být sám imperialistou v Sýrii, Iráku, Libanonu nebo v Jemenu. Tento pohled vůbec neřeší problém imperialismu. Nebere v potaz, že se všechny státy snaží rozšířit svůj vliv na svoje sousedy nebo na slabší státy. Tímto způsobem vidíme problém jen perspektivou států, která pomíjí pohledy lidí bojujících za svobodu uvnitř těchto států samotných.
V Česku nedávno probíhala na sociálních sítích debata, jestli byla větším spojencem Putinova Ruska levice nebo pravice. Máte na to nějakou odpověď?
Všichni byli spojenci Putinova Ruska. Levice, pravice i centristé. Rusko je jakýmsi celosvětovým sídlem krajní pravice – duginismu, současného fašismu, křesťanského radikalismu.
Není v tomto kontextu trochu směšné, že se v souvislosti s Ukrajinou mluví tak často o brigádě Azov? Přitom krajní pravice na celém světě dostává peníze od Ruska.
Ano, Rusko doslova krmí globální extrémní pravici. Všichni lidé od Orbána, přes Steva Bannona, Tuckera Carlsona, až po otevřeně neonacistické skupiny často dostávají přímou podporu z Ruska. Rusko se tím ani netají. Je absurdní se zaobírat Azovem a ignorovat zcela zřejmý fašismus, který přichází z Moskvy. Ještě bych se ale rád vrátil k levici.
Často to působí tak, že levici kritizujete víc než pravici? Proč když jste teď řekl, že se za pravičáka rozhodně nepovažujete?
Pokud Syřané v roce 2011 očekávali na Západě nějakou podporu, určitě ji neočekávali od pravice, ale od levice. Nacionalistická nebo liberálně kapitalistická pravice ani nepředstírá, že by podporovala progresivní nebo revoluční hnutí. Ze své podstaty je proti těmto hnutím. Buď nevyhovují jejím finančním zájmům, nebo narušují danou hierarchii. Očekávali jsme ale podporu od liberálů a levice. Čekali jsme, že podpoří revoluci proti fašistickému a neoliberálnímu režimu, která byla organizována zdola a jejímž cílem byla demokracie a spravedlivější systém. Přišlo nám téměř jako samozřejmost, že nás podpoří lidé jako Chomsky, britská Labour Party nebo levicové křídlo amerických demokratů. Asi to byla naše neznalost, ale stal se přesný opak.
Jedná se o nějaký dlouhodobější trend, nebo to byla věc vzešlá až z událostí v Sýrii?
Tento problém tu byl dávno před rokem 2011. Celá řada levičáků podporovala Miloševiče v Jugoslávii, protože uvažovali v intencích států. USA bojují na jedné straně, tak my musíme podpořit tu druhou. Tento přístup ale samozřejmě nic nezměnil na tom, že v bývalé Jugoslávii probíhala genocida muslimů. Sám Chomsky popíral genocidu v Kambodži v době vlády Rudých Khmerů. Jsem přesvědčený, že Chomského měli v sedmdesátých letech lidé vyzvat, aby uznal, že se v případě Kambodži mýlil. Stejně tak v případě Bosny měli jasně odmítnout ty, kteří přicházeli s postoji podporujícími Miloševiče. Levice měla jasně odmítnout dezinformace a popírání genocidy. Kdybychom to tehdy udělali, možná bychom v době arabského jara více podporovali demokratické tendence a jasně odmítli ty, kteří vidí svět pouze jako souboj států.
To se nevztahuje jen k současnosti, ale i k minulosti. Hodně levičáků zaujímá romantizující postoje ke zločinům autoritářů minulosti. Máme tu lidi, kteří si hrdě pochodují po univerzitě a říkají „jsem maoista“, „jsem leninista“ či „trockista“, protože si myslí, že je to cool. Měli bychom o tom vézt vážnou diskusi. Mao byl zodpovědný za vraždu desítek milionů lidí. Ignorovat to, protože se nám líbí část jeho ideologie, je vskutku otřesná forma rasismu ignorující utrpení místních lidí. Levice se i v minulosti dala na scestí, protože byla autoritářská, protože autoritářství neodmítla, a protože si myslela, že demokracie není zas tak důležitá. Myslela si, že společnost může vézt malá skupina lidí a že ti budou rozhodovat za ostatní. „Všechnu moc sovětům!“, ale všechna moc byla sovětům odebrána a uzurpována malou skupinou ve vedení Komunistické strany.
To všechno vedlo ke zotročení dělníků, ke genocidám, a nakonec také ke kolapsu v devadesátých letech. Dobře teď vidíme, kam až to vedlo, a následky pociťujeme také dnes, kdy máme fašistickou verzi ruského autoritářství. Pokud chce být levice zase relevantní, musí si uvědomit, že toto všechno bylo špatně. Musíme vytvořit širokou shodu na antiautoritářství a razit tezi, že demokracie, kterou máme například ve Skotsku nebo Česku, nesmí být luxusem pro střední a vyšší vrstvy obyvatel, ale musíme ji zachovat, prohlubovat a rozšiřovat i na ostatní.
V souvislosti s válkou v Sýrii zastával velmi kontroverzní postoje i Jeremy Corbyn. Jak ho vnímáš ty?
V roce 2014 Corbyn v souvislosti s obsazením Krymu používal řadu argumentů, které dnes slyšíme z Kremlu jako hlavní důvody pro invazi na Ukrajinu. Když agenti FSB otrávili Skripala, přišla britská policie se závěrem, že to mají na svědomí Rusové a že ho otrávili novičokem. Podle Corbyna to ale nebylo tak jasné. Emily Thornberry, která byla Corbynovou stínovou ministryní zahraničních věcí, vytáhla v britském parlamentu otázku Bílých helem. Požadovala, aby Bílým helmám nešly žádné peníze z Velké Británie, protože prý jsou přímo napojené na Al-Káidu. Emily Thornberry je stále ve vedení Labour Party i za Keira Starmera. Thornberry nyní také tvrdí, jak je proti Putinovi, ale přitom ještě před pár měsíci v britském parlamentu šířila ruskou propagandu o Sýrii ve věci Bílých helem. Corbyn je jeden z předních představitelů Stop The War Coalition, což je organizace, která okamžitě organizovala demonstrace, kdykoli Západ symbolicky bombardoval nějaký prázdný Asadův sklad. Nikdy se ale nevyjadřovali k násilí páchanému Asadem, Íránem nebo Rusy v Sýrii. Nyní přichází s tezí, která je u západní levice častá, že Rusko bylo Ukrajinou v podstatě vyprovokováno tím, že hrozil její vstup do NATO. V praxi to znamená, že odsoudíme ruskou agresi, ale jedním dechem dodáme, že mnohem důležitější je postavit se další expanzi NATO.
To je argument, se kterým nemohu souhlasit. Zcela abstraktně můžu souhlasit s myšlenkou, že bychom neměli podporovat žádné vojenské aliance tvořené státy a že bychom se měli snažit vytvořit svět, kde takové aliance nebudou existovat. Realita je ale taková, že země, které byly v minulosti kolonizovány Ruskem, už nechtějí být Ruskem kolonizovány, a proto se snažily dostat do NATO. A nutno uznat, že k tomu měly dobré důvody. Američané je k tomuto kroku nenutili. Tyto země se bály, že je Rusko bude chtít kolonizovat znovu, a nyní vidíme, že to byl strach oprávněný. Pokud by Ukrajina měla možnost se k NATO připojit, nebyla by dnes její města pod ruskou palbou. Tehdy to zamítlo samotné NATO, protože nechtělo naštvat Rusko. Proto dnes vidíme změnu ve Finsku a Švédsku, které v reakci na ruskou agresi chtějí vstoupit do NATO. Dříve, než začneme řešit NATO, musíme vyřešit ruský imperialismus.
V tomto ohledu jsem opravdu rád, že Corbyn teď není u moci. Je to paradoxní, protože teoreticky bychom měli stát na stejné straně, ale není tomu tak. Tvrdí o sobě, že podporuje Palestinu. Já jsem také pro Palestinu, proti izraelskému státu, jeho apartheidu a podporuji práva Palestinců. Ale způsob, kterým Corbyn vyjadřuje podporu Palestině, je podle mě často až na hranici antisemitismu. Corbyn v roce 2012 v interview pro íránskou televizi řekl, že v teroristickém útoku v Egyptě vidí „izraelskou stopu“, protože je v zájmu Izraele, aby byl Egypt destabilizován. Pro izraelské zapojení ale nebyl žádný důkaz. Palestincům nijak nepomáháte, když bez důkazů tvrdíte, že Izrael stojí za teroristickými útoky v Egyptě. Je to pouze ignorance a neschopnost porozumět tomu, že svět je mnohem složitější a že se v Egyptě můžou špatné věci odehrát i bez toho, aniž by do nich byl zapojený Izrael.
Když se Corbyna zeptali na jeden z Asadových chemických útoků v Dúmě, tak řekl: „Víte, musíme být velice opatrní a sledovat, co dělají Saúdové s britskými zbraněmi.“ Co tím chtěl říct? Že chemický útok v Sýrii spáchali Saúdové? Nebo tím snad chtěl nepřímo říct, že to, co dělají Saúdové v Jemenu, je horší než to, co dělá Asad v Sýrii, a proto bychom o zločinech v Sýrii neměli mluvit? Přesně takto funguje ruská propaganda a dezinformace. Vypustí se různé polopravdy. Některé si vezme pravice, jiné zase levice. Tak se nastolí zmatení, v němž si nikdo není jistý tím, co se doopravdy děje. Najednou je tu tolik možností, že není možné mít jasný názor a úsudek. Lidé nejsou schopni zastávat pozice a jakkoli jednat. Je to strašně nebezpečný druh politiky, není to rozhodně levicové. Nikomu to nepomáhá. Ani utlačovaným a chudým, nepomáhá to Palestincům, nepomáhá to Syřanům, ani Ukrajincům. Levice je kvůli tomu jen stále méně relevantní, zato nebezpečnější. Mnoho mladých progresivních lidí, když vidí Corbyna a současnou politickou reprezentaci, tak si řeknou: „ten je proti rasismu, proti válce,“ a podporují ho. Ve skutečnosti je ale jeho politika založená na konspiračních teoriích, nesmyslném binárním pohledu na svět a autoritářství.
Vy jste Syřan, aktivista a člověk, který je v kontaktu s opozicí a demokraticky smýšlejícími lidmi v Sýrii. Jak se tito lidé dívají na válku na Ukrajině?
Většina z nich se o Ukrajinu zajímá. Mají pocit, že mají stejného nepřítele. V tuto chvíli je ale důležité říct, že syrská revoluce byla rozdrcena. Neznamená to, že byla poražena navždy, může se vrátit v jiné podobě, ale opravdu byla poražena a může za to Rusko. Stejně tak je nutné uvést, že ne všichni Syřané jsou a byli proti režimu. Je zde část obyvatel, která režim podporuje a tím pádem podporuje i Rusko, protože režim žije jen díky Rusku. Syrský režim by neměl žádnou moc, pokud by neexistoval ruský imperialismus, který jej živí. Proto teď taky vidíme, že někteří loajální Syřané odchází bojovat za Rusko na Ukrajinu. To samé vidíme i v Libyi, kde z území ovládaných Chalífou Haftarem odchází bojovníci na Ukrajinu. Nevím, jaký reálný vojenský dopad to může mít, ale je to jak scéna vystřižená z 19. století. Je to klasický imperialismus. Stejně to dělali Francouzi. Když ve dvacátých letech pacifikovali povstání v Sýrii, povolali vojáky ze Senegalu a Maroka. Stejně to dělali i Britové. Je to prostě typické imperialistické chování.
Syrská opozice, což jak pevně věřím, je stále většina lidí v Sýrii, si to uvědomuje a vidí Rusko jako imperialistického nepřítele. Kdyby nebylo ruského bombardování, Asad by válku prohrál, a proto jsou Syřané na straně Ukrajiny. Vidíme demonstrace na podporu Ukrajiny v Idlibu, demonstrující mávají ukrajinskými vlajkami nebo malují murály vyjadřující odpor k ruské válce na Ukrajině. Dokonce jsou i Syřané, kteří by se rádi zapojili do bojů proti Rusku na Ukrajině. Je to stejné jako v případě Čečenců. Na jedné straně zrádce čečenského lidu Kadyrov a na druhé brigády šejcha Mansúra bojující na straně Ukrajiny proti Rusku za osvobození Čečny.
Zmínil jste Idlib. Ten je na Západě často velice zjednodušeně viděný jako sídlo terorismu, kde neexistuje žádná opozice proti náboženskému fanatismu. Může ta aktuální situace proměnit pohled na Idlib?
Opravdu nevím, jestli Západ svůj názor změní. Aby se tak stalo, musí na Západě existovat tlak veřejnosti. Proto musíme znovu a znovu vysvětlovat, že situace v Sýrii je mnohem složitější. Není tady jen boj džihádistů proti sekulární vládě. Existuje tady nějaká souvislost mezi smířením se s ruskými zločiny v Sýrii a sebevědomím Ruska napochodovat na Ukrajinu a začít bombardovat města v Evropě. Evropské mocnosti dovolily Rusku denně bombardovat nemocnice v Sýrii a zároveň budovaly další ruský plynovod, a to ve chvíli, kdy tisíce a tisíce syrských uprchlíků žádaly o azyl kvůli ruským bombám dopadajícím na jejich hlavy. Protože jsme v Evropě akceptovali ruské dezinformace o Sýrii, věřilo Rusko, že mu projde jeho směšná záminka v podobě „denacifikace“ Ukrajiny. A jen proto, že jsou Ukrajinci Evropané, křesťané a že jsou bílí, je pro ruské propagandisty obtížnější tyto dezinformace šířit. Celá řada lidí, kteří v minulosti tyto dezinformace šířili, jsou nyní potichu.
Co se Idlibu a Sýrie týče, mnoho místních to prostě vzdalo. Bylo toho na ně moc a zaměřili se pouze na holé přežití. Nejenom v Idlibu, ale i na územích kontrolovaných Asadem. Lidé jsou hodně chudí, neexistuje žádná ekonomika, Sýrie je stát živící se prodejem narkotik typu captagon a je z velké části ovládána warlordy napojenými na Asada, Rusko, Írán nebo další složky ovládající zemi. Běžní lidé jsou vyčerpaní a starají se jen o to, jak sehnat jídlo nebo peníze na topivo, aby si mohli v zimě vyhřát svoje obydlí. Většina lidí z opozice je nyní opravdu v Idlibu, ale nesmíme zapomínat na problém s Haját Tahrír al-Šám, což je autoritářská džihádistická skupina, která Idlib ovládá. A samozřejmě je tu problém s Tureckem. Většina jednotek bojujících za revoluci proti Asadovi jsou nyní pod jeho kontrolou a nemohou jednat nezávisle na něm. Lidé z opozice jsou v různých uprchlických táborech nebo v Evropě. Je to opravdu hodně složité. Nesmíme taky zapomínat na to, že ruský imperialismus nesvírá jen Sýrii, ale také Libyi, země Sahelu, Středoafrickou republiku.
Vidíte nějakou souvislosti mezi ruským angažmá v Sýrii a v Africe?
Minimálně v tom, jak Rusko de facto ovládalo migrační toky uprchlíků ze Sýrie a využívalo jich jako zbraně proti Evropě. Země Sahelu hluboce zasahují dopady klimatické krize, bují v nich terorismus a násilí. Je pravděpodobné, že kvůli rozpadu států, suchu a na to navázaným faktorům uvidíme v příští dekádě větší vlny lidí prchajících za bezpečím do Evropy. Rusko může svojí přítomností tyto vlny kontrolovat a ovládat tak politiku v Evropě tím, že bude sponzorovat antiimigrační strany, které jsou často právě proputinovské a protievropské. Vojenská porážka Ruska na Ukrajině a jeho následný kolaps by byla dobrou zprávou nejen pro lidi v Evropě, ale i na Blízkém východě a v Sahelu. Otevřelo by to větší svobodný prostor nejen v těchto oblastech, ale i v samotném Rusku. Já v porážku Ruska doufám a doufám, že bude drtivá. Doufám, že se Rusko rozpadne a národy v Rusku se osvobodí.
Takže by zde proběhlo něco jako ruská dekolonizace?
Ano, přesně tak. Je to dekolonizace. Všichni se shodneme na tom, že by Amerika neměla říkat Kubě nebo Venezuele, co má dělat. Neměla by jim říkat, jak dělat politiku nebo v jakých vojenských uskupeních by měli či neměli být. Všichni podporujeme práva těchto zemí, i když jsou to diktatury, aby se rozhodovaly samy za sebe. Stejně tak přece musíme respektovat, že Ukrajina, demokratický stát, může sama za sebe rozhodnout o svém ekonomickém směřování nebo o svých vojenských spojencích. A je od nás naprosto imperialistické vyžadovat, aby se Ukrajina rozhodovala podle toho, co si její větší imperiální soused, který ji navíc v minulosti kolonizoval, myslí. Stejně jako si Francie nebo Británie prošly, ne vždy úspěšným, procesem dekolonizace svojí vlastní kultury, musí si jím projít i Rusko. Je dobře a správně, že se britské impérium rozpadlo. Je dobře, že se rozpadlo to francouzské.
Totéž se teď musí stát i v Rusku. Tato obrovská země, která se rozkládá od Japonska až k finským hranicím, není jednou zemí. Je to impérium. Všechny země v jeho okolí, jako jsou například státy ve Střední Asii, musí být nezávislejší a demokratičtější. Stejné je to se státy na Kavkaze a jinde. Čím nezávislejší a demokratičtější tyto země budou, tím lepší a bezpečnější to bude pro svět jako celek. Proto doufám v porážku Ruska, v takovou, jako byla porážka nacistického Německa na konci druhé světové války. Neříkám, že chci vidět zničená ruská města a miliony Rusů bez domovů, to určitě nechci. Ale doufám, že Rusko jako stát a jako impérium bude zničeno. A tím pádem budou moci i obyvatelé Ruska a na něj navázaných států žít svobodnější a lepší život založený na lidských právech a důstojnosti pro všechny.
Mohla by to být i šance pro Západ. Šance striktněji respektovat lidská práva, důstojnost. Může to být pro nás i ponaučení. Akceptovali jsme dezinformace, akceptovali jsme zabíjeni chemickými zbraněmi, akceptovali jsme anexe. Samotný Západ byl strůjcem lživých válek jako té v Iráku. Mohla by to být příležitost odčinit tyto chyby a už je nikdy neopakovat.
Stále v to doufám, ale potom, co se stalo v Sýrii, jsem trochu větší cynik a pesimista. Nejsem si jistý, jestli se lidé někdy poučí. V posledních měsících jsme zároveň viděli, jak radikálně a rychle se věci v Evropě a v USA změnily. Nezměnily se podle mě dostatečně a jako první mělo přijít totální embargo na ruský plyn a ropu. Samozřejmě dobře vím, že zvýšení cen bude mít dopad na celou společnost a přinese mnoho problémů. Nicméně jsme ve válečném stavu a věřím, že ztráta tří nebo čtyř procent HDP v Německu se všemi negativními jevy, je stále lepší varianta než totální válka. A v té se ocitneme, pokud Putina teď nezastavíme.
V Česku jsme zaznamenali třeba změnu ve vztahu k bloku V4 a k Orbánovi. Spousta pravicových politiků a novinářů Orbána v minulosti přijímala a omlouvala. To se teď mění…
To je dobře. Je dobré, že lidé začínají brát politiku vážněji a že jim pomalu dochází, že nekonečný ekonomický růst není všechno. Doufám, že nás to přiměje změnit i přístup k Číně. Čína je obří země, mohutná ekonomika s velkou populací a bohatou historií, a tudíž je nevyhnutelné a správné, že hraje zásadní roli ve světě. Musíme si ale uvědomit, že pokud krmíme monstra, pak tato monstra rostou a rostou. To se dělo i v případě čínského státu. Já samozřejmě nemám problém s Čínou jako takovou, ale s čínským státem, který je nejen imperialistický, ale též genocidní.
Není možné mít s Čínou standardní vztahy ve chvíli, kdy víme, co páchá na Ujgurech nebo v Hong Kongu. Doufám, že dnešní situace všechny přiměje více uvažovat o svojí politice, bezpečnosti, demokratických hodnotách a o tom, v jakém světě chceme žít. Stejně tak doufám, že se změní náš postoj k dezinformacím. Nyní jsme se konečně probudili. Když jsou ničena města v Evropě, vidíme miliony uprchlíků, kteří jsou bílí a křesťané. Proč jsme ty samé dezinformace akceptovali, když byli těmi uprchlíky muslimové z Blízkého východu? Lidé se musí probrat a využít tuto příležitost, uvědomit si, jaké hodnoty jsou pro nás důležité a jak v budoucnu zabráníme, aby se fašistické a imperialistické dezinformace šířily, a jak zabráníme našim politikům, aby tyto dezinformace zneužívali. Ale přiznám se, že příliš optimistický nejsem.
Proč ne?
Vše je zčásti způsobené tím šokem, který jsme zažili. Ceny pohonných hmot stoupají a třeba ve Spojených státech rozhodně není vyloučeno, že se Trump znovu stane prezidentem. Vše by teď probíhalo úplně jinak, kdyby byl Trump prezidentem. Celá tragédie na Ukrajině se ještě potáhne a Rusko bude měnit svoje pozice. Politici na Západě začnou říkat, proč bychom měli trpět ekonomicky a že Rusko má právo si zajistit svoji bezpečnost a podobně. Teď vypadá všechno lépe, protože Rusko opravdu podcenilo reakci Západu, sílu sankcí a sílu ukrajinského odporu. My bychom se ale z toho všeho měli dobře poučit a dobře si zapamatovat, které hodnoty jsou ty zásadní a nepřestávat za ně bojovat.
Proč se podle vás globální Jih příliš nezajímá o to, co se na Ukrajině děje, a proč je pozice Ruska v mnoha zemích globálního Jihu poměrně dobrá?
Napadení Ukrajiny je jasným příkladem imperialismu aplikovaného jedním z nejdestruktivnějších impérií v historii. V tomto kontextu je třeba zmínit, že se jedná o stejné impérium, které poškodilo muslimská společenství ve Střední Asii, a které páchalo brutální násilí na muslimských společenstvích v Afghánistánu, Čečensku a Sýrii. Proto je tak depresivní vidět, že tolik muslimských států není schopno projevit solidaritu s Ukrajinou, a naopak sympatizují s Ruskem. Je důležité říct, že v první řadě slyšíme, co si myslí vlády a elity, nikoli, co si myslí lidé. Mnoho režimů má své důvody nenaštvat Rusko. Rusko dodává zbraně indické armádě, v některých afrických státech bojují milice Wagnerovců na straně vlády proti povstalcům nebo džihádistům.
Do jisté míry je ale veřejnost v zemích globálního Jihu automaticky podezřívavá k Západu, a to především vzhledem k vlastní koloniální zkušenosti a k současným excesům, jakým byla katastrofická okupace Iráku. Často tudíž raději věří ruské propagandě o expanzi NATO. Západ platí za svoje minulé zločiny, a měl by proto dobře zvážit svoje chování v budoucnosti. Toto bychom měli na Západě chápat především jako varování, protože vstupujeme do éry, ve kterém je Západ pouze jedním z mnoha center moci. Pokud chce Západ získat podporu a pochopení zbytku světa, musí ukázat touhu spolupracovat a dodržovat mezinárodní právo. Ve stejné chvíli leží ale zodpovědnost také na aktivistech a intelektuálech v zemích globálního Jihu. Ti by měli bojovat proti zjednodušenému vidění světa, které nakonec vede lidi k podpoře jednoho imperialismu proti druhému. Každý imperialismus musí být zavržený. Musíme zničit léta sovětské propagandy, kdy v binárním světe studené války ruské impérium sebe samo prezentovalo jako bojovníka proti imperialismu. Nikdy to nebyla pravda a není to pravda ani teď.