Polemika: S nacionalismem jsem nikdy neměl a ani nechci mít sebemenší styčné body

Umělec Jiří David reaguje na článek Mileny Bartlové komentující okolnosti protestu umělců v Národní galerii. Text nereprezentuje názory redakce a publikujeme jej v původním znění.

Jiří David

V následujících řádkách cítím silnou potřebu ohradit se vůči polopravdám a zjevným nepravdám, které uvedla ve svém textu Nacionalismus je horší než výkal v galerii moje bývalá kolegyně z UMPRUM Milena Bartlová na stránkách Alarmu.

Aniž by se osobně zúčastnila naší protestní akce ve Veletržním paláci, která měla za cíl upozornit na absentující vizi dalšího rozvoje Národní galerie Praha, Milena Bartlová bohužel jen přebírá zkreslené informace, anebo je vytrhává z kontextu a následně dezinterpretuje tak, jak se jí a názorově jí blízkým hodí. Tím však záměrně odvádí pozornost od skutečně podstatných témat, která jsme na půdě naší přední sbírkové instituce chtěli artikulovat.

Je to sice v Čechách docela běžná praxe a jak se zdá, zcela cizí není ani Alarmu. I když má pod tímto textem redakce (alibisticky) uvedeno cosi o tom, že publikované názory jsou pouze její soukromé. Profesionálně pracující redakce by si však měla, podle mého asi naivního názoru, přeci jen pohlídat korektnost textu, který na svých stránkách zveřejňuje.

Mileno, naše protestní akce nebyla od počátku žádnou fundamentální politickou rozpravou, ale jednoznačně pouze uměleckým aktem.

Opominu tudíž úvod mojí kolegyně, který již svou dikcí připomíná spíše úvodníky Rudého Práva z dob starých pořádků, v nichž byli pravidelně denunciováni režimu nepohodlní intelektuálové, jakož i rozličné protestní kulturní akce. Stejně jako v padesátých letech dvacátého století. Tedy přesně v době, kdy mého otce vyhodili z vysoké školy a dědovi narozenému ve Vídni sebrali nepatrné knihařství, kde zaměstnával pouze mou babičku. V době, kdy si má maminka, jinak cizinka ze Slovinska, vytrpěla na českém venkově své.

Nemám nic proti lidem z jiných zemí

I proto se mě opravdu hluboce osobně dotýká, když mě někdo, jehož dětství mělo politicky zcela odlišné zázemí, plné stranických privilegií, pasuje ve výše zmíněném pamfletu na nacionalistu. Je to hnus a svinstvo! A navíc je z mojí umělecké činnosti zřejmé a veřejně publikovanými názory i doložitelné, že jako občan i jako umělec jsem s nacionalismem nikdy neměl a nemám sebemenší styčné body. Je tomu přesně naopak! A proto když jsem v lehké ironii odvětil nové ředitelce Národní galerie v Praze paní Knast, že neumím anglicky, bylo to zřetelně pouze v kontextu celé naší, jak „vtipně“ pro svou lajkující bublinu Milena Bartlová píše, „zmatené akce“. Podobně jako když František Skála požádal ředitelku Knast, aby mluvila česky nebo polsky. I tomu je ale nutné rozumět jedině v souvislostech nastalé situace a nezapomenout přitom na odlehčenou intonaci tohoto výroku. Nemám absolutně nic, stejně jako František Skála, proti angličtině, polštině, maďarštině a podobně. A již vůbec ne proti lidem pocházejícím z jiných zemí a kultur. Jsem tu po mamince, jak se výše zmiňuji, napůl cizinec, moje manželka je napůl Slovenka a částečně Polka, spolupracuji se dvěma zahraničními galeriemi, polskou a slovenskou atd. Co je to tedy za stupidní úvahy?! Jakkoliv toto téma nebylo vůbec tím, kvůli němuž jsme se sešli. Přesto však mi dovolte připomenout, že existují jistá mezinárodně akceptovaná pravidla, která je podle mého nezbytné respektovat.

Když se Maďar Lóránd Hegyi stal ředitelem v Museum moderner Kunst Stiftung Ludwig (MUMOK) ve Vídni, přirozeně a samozřejmě musel komunikovat německy. Když přišla do ředitelské pozice ve Veletržním paláci slovenská teoretička Katarína Rusnáková, nikdy by ji nenapadlo nehovořit česky. Na zahájení bienále v mnichovském Haus der Kunst hovořil jeho někdejší nigerijský šéfkurátor Okwui Enwezor plynně německy. Mária Hlavajová jako šéfka nezávislého kulturního centra v Utrechtu dostala dokonce při převzetí funkce podmínku naučit se mluvit nizozemsky. Je to jaksi samozřejmé a pokud si dobře vzpomínám, neznám žádného vrcholového manažera kulturní instituce, který by nebyl schopen hovořit jazykem země, v níž působí. Prostě ve Španělsku se mluví španělsky, v Nizozemí nizozemsky, v Itálii italsky a podobně. A nikoho by ani nenapadlo podezírat kohokoliv z nacionalismu, kdyby upozornil na možnou komunikační diskriminaci vzniklou nedodržováním této přirozené zvyklosti, jinými slovy na jazykovou bariéru. Ta existuje a v tomto případě bylo povinností galerijní ředitelky tento problém řešit. Například tím, že si s sebou bude vodit překladatelku, pokud se nenaučí česky, jak ostatně sama hrdě prohlašovala při svém nástupu.

Podlý a manipulativní text

Mileno, naše protestní akce nebyla od počátku žádnou fundamentální politickou rozpravou, ale jednoznačně pouze uměleckým aktem. Pokud chceš kritizovat a osočovat, měla jsi být u toho! Pro nás totiž paní Knast skutečně není onou osobností pro funkci generální ředitelky NGP, která by přicházela s jasnou vizí, co s Národní galerií učinit a s programem, který by zajišťoval její budoucí všestranný rozvoj.

Samozřejmě Ti rozumím. Musíš být loajální, když Tě společně s jinými sociálně demokratický ministr Lubomír Zaorálek dosadil do garanční rady NGP. Zároveň je mi také jasné, že máš různé podobné institucionální komise a rady po celé naší zemi, ba dokonce i na Slovensku, ve značné oblibě. S členstvím v nich ale přebíráš i svůj díl zodpovědnosti za stav oněch institucí.

A snad již závěrem Ti připomenu, že zjevnou lží je tvrzení, že jsem měl v NGP velkou a úspěšnou výstavu. Dokonce, jak píšeš, prý nedávno! To je velká hloupost, neboť jsem žádnou velkou a úspěšnou výstavu v NGP nikdy (!) neměl. Takže nelži. Nechápu, že se svou všude proklamovanou erudicí si nejsi schopna zjistit tak triviální fakt. Možná jsi si to ale spletla a myslela jsi nejspíš na moji reprezentaci České republiky na benátském bienále. To ale není to, o čem hovoříš. Přečti si také bedlivě naše prohlášení, které jsme ve Veletržním paláci zveřejnili. Pak budeš moci asi s překvapením zjistit, že nám ani ženy-umělkyně z textu nevypadly, jak se snažíš opět čtenářům Alarmu vsugerovat.

Další nepravda týkající se mojí osoby je tvrzení, že jsem vysoce komerčně úspěšný umělec. Přeloženo pro Tvou komunikační bublinu to pochopitelně znamená nadávku hraničící se zhnusením. Mileno, stačí si však otevřít značně problematický index umělců sestavovaný investiční skupinou J&T, kde jsou v žebříčkovém pořadí seřazeni ti skutečně nejúspěšnější umělci, jinak řečeno ti takzvaně komerčně nejúspěšnější autoři. Tato Tvoje podprahově vnímaná vsuvka mi opět připomene praxi někdejších stranických sekretariátů z doby před rokem 1989, jež zdejšímu obyvatelstvu sdělovalo, kolik že si vydělávají zdejší umělci (například Zagorová) aby bylo co závidět a koho nenávidět. Zpět k oněm současným žebříčkům. Z nich se totiž jasně dozvíš, že zdaleka nefiguruji mezi prvními. A i kdyby tomu tak bylo, tak to přece automaticky neznamená něco podlého, jak podprahově šíříš.

Naopak za podlost považuji Tvůj manipulativní text, který Ti na české scéně uvěří pouze příslušníci a příslušnice Tvojí bubliny, často bohužel ještě méně informovaní, než jsi Ty. To je smutné a vlastně až tragické zjištění.

Proto Tě tímto veřejně žádám o omluvu, a to na těch stránkách, kde jsi nepravdy o mé osobě šířila. Jsem si však jistý, že se jí nedočkám, neboť ve vaší bublině se až programově měří různým metrem. Přesto ale mou reakci do redakce Alarmu posílám, i když nedoufám v její otištění.

Autor je vizuální umělec.

Reakce Mileny Bartlové:

Omlouvám se Jiřímu Davidovi, že jsem expozici Apoteóza v Národní galerii označila za velkou a úspěšnou výstavu.

 

Čtěte dále