Ve spise Pohlaví a charakter (1903) tvrdil vídeňský židovský antisemita Otto Weininger, že proti židovství může účinně bojovat jen ten, kdo ho musel překonat sám v sobě. Jen on totiž při kritice Židů ví, o čem mluví. Ve slavné propagandistické knize z počátku studené války Bůh, jenž selhal (1951) říká její koeditor, exkomunista Arthur Koestler, něco podobného o boji s komunismem: jedině ten, kdo komunismus zná zevnitř, bude imunní proti iluzím, jimž často podléhají vnější pozorovatelé. Název knihy Stephena Holmese a Ivana Krasteva Světlo, které pohaslo. Vyúčtování připomíná název Koestlerovy studenoválečné brožury. Autoři ovšem neúčtují s komunismem, ale s liberalismem, jenž nad ním před třiceti lety zvítězil. Titul je navíc výpůjčkou názvu prvního románu Rudyarda Kiplinga, spisovatele reflektujícího ve své tvorbě „břímě bílého muže“, jímž byl úkol nechat všechny temné kouty planety proniknout světlem britského impéria.
S ohledem na postkomunistický liberalismus mají Holmes a Krastev právo nárokovat si právě ten typ autority, jejž si nárokoval Koestler s ohledem na komunismus. První z nich, renomovaný americký politický filosof, na sebe vzal v devadesátých letech břímě americké globální hegemonie coby profesor Středoevropské univerzity v Budapešti, která byla v tomto desetiletí jedním z důležitých majáků liberálního milenarismu v našem regionu. Druhý, jenž patřil k první postkomunistické generaci domorodých konvertitů, založil roku 1994 v hlavním městě svého rodného Bulharska Centrum liberálních strategií. Nyní, s třicetiletým odstupem, považují oba svůj tehdejší předpoklad, že porážkou Sovětského svazu byly ukončeny dějiny a jeho někdejším středo- a východoevropským koloniím nezbývá, než se asimilovat do norem kosmopolitního liberalismu, za hlavní příčinu toho, že se v našem regionu v posledním desetiletí zhouplo kyvadlo ke xenofobnímu nacionalismu.
Od liberální asimilace k národní afirmaci
Zpětně si uvědomují paradox liberálního misionářství, které jménem svobody vzalo postkomunistickým společnostem svobodu volby, neboť jedním z článků vítězné víry byl předpoklad, že neexistuje žádná alternativa k demokratickému kapitalismu rozvinutému v euroatlantickém prostoru. S poukazem k ideálu společnosti, v níž mají občané a jejich skupiny nezadatelné právo prosazovat ve svobodné soutěži různé projekty života vespolek, se jeden takový projekt prohlásil za univerzálně závaznou normu, do níž se mají všichni asimilovat.
V míře, v jaké se středoevropští liberálové chtěli na cestě do Evropy vyhnout národu, zrazovali demokratický pól vlastního ideálu: umožnili tím, aby se neonacionalisté prohlásili nejen za obránce národa, ale také za obránce lidu a jeho demokratické suverenity.
Autoři zdůrazňují psychologické a morální náklady tohoto projektu. Nejenže byla asimilantům upřena svoboda volby, ale museli popřít svou identitu. Navíc byli podrobeni soudícímu pohledu svých mentorů, jenž jim neustále připomínal jejich nedostatečnost a při každém dalším pokusu o přiblížení se normě poukazoval ke vzdálenosti, která je od ní ještě dělí. Tak byla potvrzována nerovnost mezi představiteli modelu a jeho imitátory: elity Západu připomínaly těm, kteří se k němu chtěli připojit, že je čeká ještě dlouhá cesta, než si zaslouží uznání za jim rovné. Toto zneuznání podlamovalo v nově příchozích pocit vlastní důstojnosti a hromadilo v nich resentiment a touhu po mstě.
Podle autorů se projekt postkomunistické asimilace opíral o předpoklad, že liberální demokracie nepotřebuje národ. Jenže pokud by tomu tak skutečně bylo, musela by se obejít i bez samotné demokracie: druhou tváří lidu, jenž si má vládnout, je totiž kulturně a teritoriálně partikulární národ. V míře, v jaké se středoevropští liberálové chtěli na cestě do Evropy vyhnout národu, zrazovali demokratický pól vlastního ideálu: umožnili tím, aby se neonacionalisté prohlásili nejen za obránce národa a jeho etnokulturní identity, ale také za obránce lidu a jeho demokratické suverenity.
K tomu došlo během uprchlické krize let 2015 a 2016. Středoevropské politické elity se přihlásily k národním identitám, jež chtěl kosmopolitismus devadesátých let rozpustit v postnacionálním prostoru Evropské unie a planetární americké hegemonie. Nad partikulární příslušností lidí k národu, do něhož se narodili, měla zvítězit univerzální příslušnost k lidstvu. Lidé se měli přestat chovat podle zděděných tradic a začít se řídit všelidskými normami. Konkrétní závazky k jejich společenstvím mělo nahradit právo jednotlivců sledovat své zájmy podle abstraktních pravidel rozumu.
To my jsme budoucnost Evropy
Postkomunistické společnosti měly překonat nacionalistické démony. Po příkladu postnacistického Západního Německa měly také ony nahradit loajalitu k partikulárnímu národnímu kmenu loajalitou k univerzálním hodnotám vtěleným do svých nových ústav: měly svůj zděděný etnický nacionalismus proměnit do „ústavního patriotismu“ (Habermas). Symbolickému oslabení národního bytí odpovídalo jeho reálné oslabení masovou emigrací z východní Evropy: v případě některých pobaltských či balkánských zemí se jednalo často o pětinu až čtvrtinu z celkového počtu obyvatelstva, včetně značné části kulturní a vědecké elity a vysoce kvalifikovaných profesionálů.
Podle autorů byl právě výsledný demografický deficit hlavní příčinou vzedmutí antiuprchlické hysterie v letech 2015 a 2016. Tato pravá příčina však byla vytěsněna a úzkost se přesunula na náhradní objekt: jako by národní existence nebyla ohrožována vystěhovalectvím soukmenovců, ale přistěhovalectvím cizinců. V kontextu již předtím ohlášené krize multikulturalismu v západní Evropě poskytla krize ideální příležitost k vybití resentimentu prostřednictvím imaginárního převrácení rolí. Umožnila tvrdit, že naši průvodci na cestě do země zaslíbené sami sešli z cesty – místo aby nás poučovali, měli být nyní sami poučeni. Nikoliv my se musíme proměnit, abychom dostáli požadavkům doby, ale právě ti, kteří nám doposud sami sebe dávali za příklad.
Roku 2017 tak mohl Viktor Orbán říct: „Před sedmadvaceti lety jsme zde ve střední Evropě věřili, že Evropa je naší budoucností; dnes máme pocit, že to my jsme budoucností Evropy.“ Na místo kosmopolitního liberalismu nastoupil národní konzervatismus: europeismus a globalismus zaklínající se ústavními procedurami brzd a rovnováh a transnacionálními normami lidských práv jednotlivců a nediskriminace menšin měl být nahrazen etatismem dovolávajícím se práva národů bránit suverénní moc svých většin proti takovým omezením.
Když Kreml paroduje Bílý dům
Na konci prvního desetiletí tohoto století, ve chvíli, kdy nahromaděný resentiment středoevropských elit a jejich společností teprve sbíral sílu k osvobodivé pomstě, začal se měnit postoj někdejšího imperiálního centra. Ruské politické elity se na rozdíl od těch středoevropských nikdy vážně nepustily do asimilace liberálních norem, ale omezovaly se během Jelcinova a prvního Putinova období na jejich simulaci. Poděšen „revolucí růží“ v Gruzii (2003) a „oranžovou revolucí“ na Ukrajině (2004 a 2005) vypověděl Putin na mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007 svou poslušnost tomu, co nazval „unipolárním systémem“. Odhodil liberální mimikry a dal najevo, že již nebude tolerovat americké a západní zasahování do vnitřních věcí své země a jejích nejbližších sousedů prostřednictvím placených agentů v podobě nevládních organizací a médií. Zpětně se také ohradil proti západním vojenským intervencím na Balkáně a Středním východě z přelomu minulého a tohoto století.
Zanedlouho po mnichovském projevu vystřídala simulaci západní demokracie na ruské domácí scéně parodie amerického intervencionismu na scéně mezinárodní. Konkrétním spouštěčem bylo uznání nezávislosti Kosova Amerikou a jejími západními spojenci na začátku roku 2008. Vojenská okupace Jižní Osetie a Abcházie v létě téhož roku, zdůvodněná ochranou „lidských práv“ jejich obyvatel, anexe Krymu roku 2014, zaštiťovaná – po vzoru západního zdůvodnění kosovské nezávislosti – právem na národní sebeurčení, vojenská podpora vlastního spojence v syrské občanské válce či vysílání soukromých bezpečnostních agentur do Libye a dalších afrických zemí, to vše nastavilo Američanům znetvořené zrcadlo. Putin jim také vrátil zasahování do vnitřních záležitostí: pomohl-li Clinton dosadit Jelcina do Kremlu roku 1996, pak on o dvacet let později pomáhal dosadit do Bílého domu Donalda Trumpa.
Konec americké výjimečnosti
Svým výlučným důrazem na americké zájmy pak Trump začal – v jakési obrácené imitaci – dělat skutečně to, co vidí v zrcadle nastavovaném Americe Putinovou parodií: copak ta neukazuje pokrytectví, v němž fasáda univerzálních hodnot (lidských práv, demokracie, národního sebeurčení) zakrývá sledování partikulárních, ekonomických a mocenských, zájmů? Jako by Trump uznal kritiku a shodil fasádu. Napříště již Amerika nebude zástupcem celého lidstva a lidství, ale národem jako ostatní – takovým, který sleduje výlučně své vlastní zájmy. Být modelem ostatním totiž přináší větší náklady než zisky: napodobovatelé v posledku vítězí nad napodobovaným v jeho vlastní hře. Podle Trumpa se Americe vymstila poválečná pomoc reindustrializujícímu se Německu a Japonsku, stejně jako její podpora přijetí Číny do Světové obchodní organizace roku 2001. Role univerzálního modelu neoslabuje Ameriku jen navenek, ale také uvnitř: jako magnet přitahuje miliony přistěhovalců, kteří jí kradou národní identitu.
Podle Trumpa je prostě Amerika sama největší obětí multilaterálních institucí, které spoluvytvářela po druhé světové válce, i globalizovaného „světa bez hranic“, jehož ustavení podporovala po zhroucení sovětského komunismu. Musí proto přestat hrát roli světového hegemona: nebýt již ani napodobovaným modelem ve vnitřních záležitostech, ani garantem pořádku ve vnějších vztazích států. Tam, kde to jde, má blokovat fungování mezinárodních institucí a stahovat se z nich. Má se začít starat sama o sebe. Proč by pokračovala ve hře, v níž prohrává?
Hledisko politické psychologie přináší řadu postřehů o příčinách pádu liberálního konsensu ve střední Evropě. Nemůže však přinést jeho úplné vysvětlení, nepodíváme-li se na něj také z hlediska politické ekonomie.
Liberální zdůvodnění globalizace vycházelo z předpokladu, že z ní může profitovat každý. Podle Trumpa je tento předpoklad výrazem pokrytectví nebo hlouposti. Podobně jako Putin i on odmítá ideál světa, v němž není vítězů a poražených, neboť civilizovaná pravidla údajně zajišťují výhody všem. Skutečný svět je podle těchto dvou vůdců darwinovskou džunglí, kde lidé a národy mohou buďto vítězit, nebo prohrávat, ale nic mezi tím. Trump nesouhlasí s tím, že „zjevným předurčením“ (manifest destiny) Ameriky je vést zbytek světa k uskutečnění univerzalistického morálního ideálu svobody a rovnosti, neboť on žije a chce žít ve světě, v němž je svoboda a rovnost některých založená na nesvobodě a nerovnosti jiných. Mesiášské pojetí velikosti Ameriky jako majáku svobody a rovnosti obírá Ameriku o výhody plynoucí z její ekonomické a vojenské síly tím, že je omezuje dobrovolným zohledňováním slabších.
To, že se od nynějška Amerika bude starat jen o sebe, tedy vůbec neznamená, že nebude i nadále využívat své globální nadvlády a vojensky i jinak zasahovat ve světě všude tam, kde jí to může přinést užitek. Podle Trumpa nemá být Amerika veliká tím, že bude pomáhat těm, kteří jsou na tom hůře než ona, aby si zlepšili svou pozici (a stali se sami Amerikou), ale tím, že potvrdí jejich podřadný status a odlišnost: vždyť velikost velkých se poměřuje jejich nadřazeností nad malými. Povýšení druhých znamená snížení prvních. Udělat Ameriku „znovu velikou“ tedy znamená (jen zdánlivě paradoxně) odhodit její pretenzi k morálnímu, politickému a kulturnímu vůdcovství lidstva: proměnit ji v soběstačnou pevnost vyrážející do světa pouze tehdy, když má jistotu, že jí to přinese zisk a vítězství.
Na rozdíl od mnoha liberálů, kteří vidí v Trumpovi jen nebezpečného hlupáka bez koherentního politického názoru, ukazují Krastev a Holmes, že pod jeho slovy a činy leží určitá vize světa. Jejich analýzy však zůstávají neúplné, neboť neberou v úvahu širší sociální a ekologický kontext Trumpova vzestupu. Ten naopak zachycuje Bruno Latour v knize Zpátky na zem. Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu, když v Trumpovi vidí exponenta té části korporátních elit, která se tváří v tvář narůstající kritice sociálních a ekologických důsledků neoliberálního globalismu přiklonila k autoritářství a národnímu izolacionismu.
Dodáme-li tuto Latourovu charakteristiku Trumpa k rozboru našich dvou autorů, je jasné, že jeho úspěch je symptomem krize globálního kapitalismu. Ta je samozřejmě propojena s tím, co se děje ve střední a východní Evropě, ale není z ní vyvoditelná. Líčit Trumpův pokus o proměnu Ameriky v neliberální zemi jako výraz obrácení vektoru imitace, v jehož důsledku někdejší model napodobuje své někdejší východoevropské napodobovatele, jak to činí Krastev a Holmes, znamená obracet pozornost od dlouhodobých a strukturálních zdrojů Trumpova úspěchu (které leží v povaze globálního systému a americké role v něm) ke krátkodobému a nahodilému souběhu okolností.
Mentální železná opona
V identifikaci postkomunistického Východu jako hlavního zdroje nového neonacionalistického autoritářství, které v posledních letech zaplavilo svět, se Krastev a Holmes shodují s Timothy Snyderem z Cest k nesvobodě. Zatímco podle Snydera je za vše zodpovědný Kreml, který vojensky rozvrátil Ukrajinu a politicky a ideologicky střední a západní Evropu a jemuž se dokonce podařilo dosadit svého agenta do Bílého domu, Krastev a Holmes považují ruskou parodii Ameriky (která se do ní v Trumpově nápodobě nápodoby vrací) i nástup středoevropského národního konzervatismu za dvě paralelní a navzájem nezávislé odpovědi na první dvě desetiletí poststudenoválečné hegemonie Západu – odpovědi, které podvracejí jeho základy tím, že převracejí role. Ti, kteří byli v liberální éře na chvostu dějin, se nyní dostávají do jejich čela a někdejší vůdcové se ocitají v roli vedených. Krastev a Holmes i Snyder považují za jeden ze zdrojů této potupné porážky západního liberalismu fukuyamovskou tezi o konci dějin, která mu umožnila usnout na vavřínech. Podle Snydera zbavilo liberály spoléhání se na samopohyb dějin, jenž sám dokončí jejich revoluci, a na schopnost aktivně zdolávat odpor antiliberálních bašt, jako je Rusko či Čína.
Na rozdíl od Snydera, který vidí hlavní zdroj rozvratu západní Evropy v Rusku, tvrdí Krastev a Holmes, že se do ní antiliberální reakce dostala „nakažlivou nápodobou“ ze střední Evropy. Podobně jako v analýze Trumpa i v tomto případě ovšem odvádí zaměření se na mechanismus imitace pozornost od endogenních příčin. Jako by se Orbánovo přání být předvojem Evropy okamžitě stalo realitou. Volební úspěchy Silvia Berlusconiho, Jean-Marie Le Pena či Jörga Haidera v prvních dvou poststudenoválečných desetiletích však dokládají, že západní Evropa nemusela čekat na nákazu zvnějšku. Již před uprchlickou krizí měla připravenou půdu k nástupu antiliberalismu. Různá neonacionalistická a neoautoritářská hnutí současnosti se napodobují, ale tyto mnohasměrné procesy nelze redukovat na jediný vektor.
Odpor vůči liberálním elitám
Pod procesy nápodoby leží společný zdroj. Dáme-li stranou ekonomické a sociální příčiny, je na Západě i (postkomunistickém) Východě populismus výrazem vzpoury proti kulturní a politické globalizaci posledních čtyřiceti let. Odpor proti transnacionálním normám, jejichž zdrojem není „vůle lidu“ či „zdravý rozum“ obyčejného člověka, ale globální či celoevropské sítě expertů či úředníků mezivládních či nevládních organizací, se v posledních desetiletích neprojevoval jen u Poláků, Čechů či Bulharů, ale také u Francouzů a Britů. Resentiment příslušníků nižších středních vrstev náležejících k národním či rasovým většinám vůči liberálním elitám, které jim z pozice nadřazenosti vnucují univerzální pravidla, jimiž se mají řídit ve vztahu k etnickým, rasovým či sexuálním menšinám, není nějakou kulturní zvláštností postkomunistické Evropy, ale je přítomný i v zemích někdejšího studenoválečného Západu.
Nikoliv nakažlivá nápodoba zemí někdejšího Východu, ale hluboká nedůvěra části britských a francouzských voličů vůči proevropským elitám jejich vlastních zemí vedla roku 2016 k brexitu a v roce 2017 k postoupení Marine Le Penové do druhého kola francouzské prezidentské volby. Podobně jako resentiment méně vzdělaných bělošských Američanů Středozápadu vůči povýšené vševědoucnosti Hilary Clintonové přispěl ke zvolení Donalda Trumpa. Přehnaným důrazem na demografický kořen postkomunistického neonacionalismu a jeho nakažlivou povahu oddělují Krastev a Holmes středoevropské a balkánské členy EU od ostatních imaginární železnou oponou. Ačkoliv se autoři distancují od historického či kulturního determinismu vyvozujícího větší míru jejich xenofobie ze zděděné identity regionu, také oni vidí jejich příčinu v jeho minulosti, byť ne předkomunistické či komunistické, ale postkomunistické. Jejím hlavním zdrojem mají být zvrácené psychologické a morální důsledky postkomunistického liberálního asimilacionismu.
Příkop, jejž naši dva autoři hloubí mezi západní a východní Evropou, by mohlo zrelativizovat zohlednění České republiky. Přestože jsme zažili v letech 2015 a 2016 vlnu xenofobie srovnatelnou s jinými postkomunistickými zeměmi, naše demografická bilance je relativně vyrovnaná. Stěží pro nás tedy může platit Krastevovo a Holmesovo vysvětlení této vlny z masové emigrace a demografického deficitu, které by způsobily pocit akutního ohrožení národní existence. Ostatně, kdyby byl takový pocit tím pravým důvodem, těžko by populista, kterého krize vynesla do čela české vlády, mohl být etnickým Slovákem. Na rozdíl od Polska či Maďarska není jeho úspěch ani tak výrazem potřeby národního sebepotvrzení, jako výrazem odporu části společnosti k politickým elitám jako takovým. Podobná nedůvěra vůči politikům a politice vhání do náruče populistů také mnohé Západoevropany. Spíše než hledání jejího specificky postkomunistického důvodu by k jejímu lepšímu pochopení pomohlo zboření železné opony v našich hlavách.
Slepá skvrna neoliberalismu
Recenze Petra Fischera, Kateřiny Smejkalové a Eszter Kovatsové, které vyšly před vydáním českého překladu knihy v Salonu Práva, se mimo jiné věnují ideologickému smyslu Krastevovy a Holmesovy práce. Zatímco Fischer ji vítá jako nadějný krok ke kritické sebereflexi liberalismu, která mu umožní hledat adekvátní odpovědi na současnou ofenzivu jeho vyzyvatelů, Smejkalová a Kovatsová upozorňují na ideologickou neurčitost jejich východisek, která plyne z toho, že autoři nikde nevymezují, jaký má jejich liberální krédo vztah s ekonomickým neoliberalismem. Smejkalová a Kovatsová správně naznačují souvislost mezi touto mezerou a koncentrací na psychologické kořeny středoevropského populismu na úkor jeho kořenů ekonomických. Dovádějí nás tím k mezím Krastevovy a Holmesovy sebekritiky: autoři jsou schopni objevně popsat patologie „návratu“ středoevropských zemí do Evropy v termínech boje o uznání skupinové důstojnosti, aniž by brali v úvahu jejich semiperiferní postavení v transnacionálním systému produkce a rozdělování materiálního bohatství a povahu hospodářského systému, který do nich před třiceti lety začaly zavádět jejich politické elity.
Jejich hledisko, které sami nazývají hlediskem politické psychologie, přináší řadu postřehů o příčinách pádu liberálního konsensu ve střední Evropě. Nemůže však přinést jeho úplné vysvětlení, nepodíváme-li se na něj také z hlediska politické ekonomie. Jejich perspektiva je například schopná kriticky reflektovat liberální opomenutí kulturní podmínky demokracie, jíž je národ, avšak nikoliv podmínky socio-ekonomické, jíž je snižování příliš velkých nerovností mezi sociálními třídami. Tohoto úkolu se v západních demokraciích až do sedmdesátých let zhošťoval keynesiánský stát. Neoliberalismus nastupující v osmdesátých letech odmítl vyvažující a redistributivní roli státu, a uvolnil tak pole transnacionálnímu, stále více „financializovanému“ kapitálu. Výsledkem bylo vyhloubení propasti mezi vítězi a poraženými takto spuštěné globalizace. Formální rovnost politických práv se stala znovu pouhou fasádou reálné nerovnosti, kterou v ní viděl Marx. Instituce liberální demokracie se staly vnější slupkou, která skrývá oligarchické jádro.
Pád sovětského komunismu ve střední Evropě probíhal ve chvíli vítězného nástupu neoliberalismu na Západě a sám ho zpětně – politicky a ideologicky – posílil a stvrdil. Postkomunistické země začaly přechod k západní demokracii právě ve chvíli, kdy tato demokracie začala být stále více podkopávána demontáží intervencionistického a redistributivního státu vybudovaného v desetiletích po druhé světové válce.
Ve své knize Nikdy jsme nebyli moderní z roku 1991 konstatoval Bruno Latour druhou okolnost pádu komunistického systému: Západ oslavoval své vítězství nad ním právě ve chvíli, kdy si jasnozřivější část jeho veřejného mínění začala uvědomovat, že způsob rozvoje, jímž porazil Východ, povede dříve či později k jeho porážce přírodou. Jak hlasy levicových kritiků globalizace, tak hlasy jejích kritiků ekologických byly přehlušeny salvami vítězné euforie. Zpětně to působí tak, že krize globalizovaného kapitalismu měla podobně oddalovaný průběh jako krize sovětského socialismu. Přestože ten dostal smrtelnou ideologickou ránu invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968, byl schopen fakticky přežívat další dvě desetiletí. Podobně zjištění, že příroda není nekonečná a že nastavuje meze globalizaci, sice podlamovala od přelomu osmdesátých a devadesátých let její legitimitu, nikoliv však její realitu. Něco podobného lze říct o odhalení jejích ekonomických a sociálních mezí během krize 2008 a 2009. Ve své poslední knize Už je zítra. Aneb jak pandemie mění Evropu Krastev konstatuje, že neoliberalismus tuto krizi přežil ve zdraví a že účtování s ním započala až koronavirová krize letošního roku. Tento odklad mu dali ovšem také on a Holmes v knize vydané na podzim roku minulého, když neoliberalismus a jeho sociální důsledky opomněli zmínit jako jednu z hlavních příčin krize liberální demokracie.
Na rozdíl od Koestlerova radikálního účtování s komunismem proto oba autoři ve svém účtování s liberalismem zůstávají na půli cesty. Oni sami ostatně za analogii Koestlera nepovažují sebe, ale exliberála Orbána. Otázkou je, zda by bylo možné k jejich vypořádávání se s postkomunistickými iluzemi přidat explicitní zavržení neoliberalismu a neopustit přitom hodnoty individuální volby, rovné důstojnosti a kulturní diverzity, které tvoří jádro jejich liberalismu. Předpokládalo by to radikalizovat kritiku, ale zároveň jí zabránit sklouznout do orbánovského převrácení. Dovést ji až na samé hranice liberalismu, nikoliv však za ně.
Autor je politolog. Působí na Ústavu politologie FF UK.