Arménská genocida: První globalizace, velká válka a český tisk

Arménské genocidě během první světové války předcházely v letech 1895 až 1896 tzv. hamídijské masakry. Informace o rozsáhlých pogromech páchaných na arménském obyvatelstvu v Istanbulu a různých městech a vesnicích Malé Asie se dostávaly do českých zemí prostřednictvím zpráv přejímaných z tisku vycházejícího v evropských metropolích. Český čtenář byl součástí světového čtenářstva v éře tzv. první globalizace, které dominovala západní impéria. Mezinárodní situace byla v té době poměrně klidná. Odsouzení masakrů páchaných pod patronátem konzervativního sultána Abdülhamida II. souznělo s představami o orientálním barbarství a dekadenci. Pro západní žurnalisty tedy nebylo obtížné se vůči těmto zločinům vymezit. (Tento aktivní přístup kontrastuje s vnímáním násilí páchaného na muslimském obyvatelstvu během úpadku Osmanské říše na Balkánském poloostrově v 19. a na počátku 20. století, které bylo na Západě buď přehlíženo, nebo přímo oslavováno.)

Mlčení rakousko-uherské propagandy

Na první pohled může být překvapující, že právě hamídijské masakry, které si podle různých odhadů vyžádaly sto až dvě stě tisíc obětí na životech, byly v českém tisku popsány a interpretovány velmi důkladně. Oproti tomu arménská genocida, během níž přišlo o život asi milion lidí, se v českém tisku objevila jen velmi okrajově. O masakrech vycházely v hlavních českých denících (Národní politika, Národní listy) desítky telegrafických zpráv, ale i řada původních interpretací, včetně úvodníků. Bylo to téma, o němž věděl prakticky každý, kdo četl noviny. O deportacích a masakrech téměř veškerých osmanských Arménů během první světové války se však ve stejných českých denících nedočteme prakticky nic.

Arménská genocida se odehrála v rámci téhož světového konfliktu, kde bojovaly i statisíce českých vojáků. V pozadí genocidy navíc stál nacionální konflikt dvou rozvíjejících se národních hnutí o politické uspořádání východu Malé Asie.

Příčiny tohoto nepoměru spočívají v rozdělení světa první světovou válkou. Propaganda na obou stranách se snažila zdůraznit zločiny nepřítele a přehlížet či přímo popírat ty vlastní. V českém veřejném prostoru je dnes stále více zpochybňována představa o předválečném Rakousku-Uhersku jako o „žaláři národů“. Mocnářství je stále častěji vnímáno jako státní útvar schopný postupných demokratických reforem a pokoušející se vybalancovat často neslučitelné požadavky různých národních hnutí. Nicméně během první světové války se Rakousko-Uhersko změnilo ve vojenskou diktaturu. Počínaje rokem 1915 koordinovali Mladoturci z Istanbulu kombinaci vyhlazovacích, deportačních a asimilačních opatření vůči vlastnímu arménskému obyvatelstvu. Jak je zřejmé z dochovaných diplomatických pramenů, jejich němečtí i rakousko-uherští spojenci byli o probíhající genocidě velmi dobře informováni a chápali, co se děje, přesto ale pomáhala válečná cenzura v obou zemích tento zločin ututlat.

Nešlo přitom o okrajovou záležitost ale o největší zločin spáchaný na civilním obyvatelstvu během první světové války. Propaganda dohodových mocností se jej neostýchala využít ve svůj prospěch, a utrpení Arménů se tak stalo velkým tématem tisku v zemích spojenců. Ve Spojených státech byla ještě během války založena Near East Relief (NER), průkopnická organizace v historii moderní mezinárodní humanitární práce, jejímž cílem bylo zachraňovat přeživší, mezi které patřily zejména děti a ženy.

Cestovatel Karel Hansa v Sýrii a Libanonu

Pohled české veřejnosti na arménskou otázku byl v drtivě většině zajišťován přejímáním zpráv ze zahraničního tisku. Je zde však jedna výjimka – Karel Hansa (1890–1967). Hansa se jako dítě s obtížemi protloukal po různých školách a nakonec vystudoval lesnictví. Později odešel pracovat v oboru do Bosny. Z první světové války si odnesl medaili I. třídy za statečnost a tříčtvrteční invaliditu. Hansa odjížděl na svou cestu „do Orientu“ s touhou po exotice a zážitcích, s literárními ambicemi, ale především jako romantik se sklonem chytnout se vzletné myšlenky, která zrovna poletovala ve vzduchu.

Se svým cestovatelským deníkem a fotoaparátem doputoval na konci léta 1922 do syrského Aleppa, kde zmíněná americká humanitární organizace NER poskytovala pomoc tisícům přeživších. V té době také organizovala přesun svých sirotčinců z tureckého území do Sýrie, která byla tehdy pod mandátem francouzské vlády. Hansa se spřátelil s pracovníky NER, ubytoval se v domě patřícím organizaci a po nějakou dobu se účastnil její činnosti, včetně doprovodu karavan sirotků z Turecka do Aleppa. Své dojmy z práce pro sirotky v Sýrii později zaznamenal ve dvou knihách, které poskytují i v mezinárodním srovnání cenné informace o přesunu dětí do Sýrie.

Po návratu do Československa vydal Hansa v roce 1923 svou první knihu Hrůzy východu věnovanou právě arménské genocidě. Kniha byla narychlo složeným kompilátem vlastních dojmů a dostupných informací. Český cestovatel také začal objíždět republiku s přednáškami na totéž téma a založil účet při Československém červeném kříži, kam postupně nashromáždil asi pět tisíc korun. Sen o založení nového sirotčince pro arménské děti v Libanonu se však Hansovi nevyplnil. Spolek na podporu arménských sirotků s Hansou jako předsedou se malicherně rozhádal a fakticky rozpadl po pár týdnech své činnosti. Vybrané peníze zůstaly ležet na účtu při Československém červeném kříži do roku 1937, kdy Hansa část z nich využil na vánoční dárky pro chudé děti na Podkarpatské Rusi.

Ne tak vzdálené historie

Vraťme se však zpět do roku 1918, kdy se rozpadlo Rakousko-Uhersko a s ním skončila i válečná cenzura. Poválečná léta a měsíce přinesly i pár drobných zpráv v novinách, které poměrně přesně uváděly věci na pravou míru. Těch několik zmínek o největším zločinu na civilním obyvatelstvu během světového konfliktu se však v bouřlivé poválečné době ztratilo jako kapka v moři. A absence zpráv o arménské genocidě v době, kdy skutečně probíhala, jen posílila náhled na ni jako na obskurní událost.

Arménská genocida je v českém prostředí často vnímána jako historická událost svou povahou bytostně cizí naší vlastní historii, protože se tato tragédie řídila podle pravidel jakéhosi těžko pochopitelného východního barbarství – podobně ji vnímal například i Karel Hansa. Nicméně arménská genocida se odehrála v rámci téhož světového konfliktu, kde bojovaly i statisíce českých vojáků. V pozadí genocidy navíc stál nacionální konflikt dvou rozvíjejících se národních hnutí o politické uspořádání východu Malé Asie. Obdobný geopolitický řád založený na národních státech se všemi svými vnitřními rozpory se v té samé době prosazoval i ve střední Evropě. Arménská genocida je proto součástí procesu společenské modernizace a evropských dějin více, než si většinou připouštíme.

Autor je doktorand na FF UK.

Text je věnován památce profesorky Ludi Klusákové.