„Má-li být anketa barometrem masové popularity v oblasti pop music, musí držet krok s dobou, mimo jiné s rychlým rozvojem sociálních sítí. Proto jsme zahájili projekt proměny ankety, aby dokázala mnohem více reflektovat kontexty v hudbě i společnosti. To je proces, který si vyžádá delší čas i důkladné prověření fungování. Proto se rozhodli letos anketu nevyhlásit,“ oznámila agentura Musica Bohemica pořádající anketu Český slavík.
Českého slavíka je stále možné číst jako zprávu o žalostném stavu současného tuzemského mainstreamu, jehož představitelé nehnou brvou, když si cenu přijde převzít neonacista.
Po řadě diletantských rozhodnutí, která učinili na základě zástupných důvodů, například diskvalifikaci rappera Řezníka a kontumačnímu druhému místu pro Ortel, se snad i mezi pořadateli dostal ke slovu rozum. Možná tedy nakonec dojde na doporučení publicisty Honzy Vedrala z časopisu Headliner. Ten v rozhovoru pro DVTV pořadatele nepřímo nabádal zpřísnit pravidla internetového hlasování, například nastavit parametry, jako jsou minimální množství prodaných nosičů (včetně digitálních), návštěvnost koncertů nebo počet streamů. Je to dobrá rada, akorát neřeší podstatu problémů, do nichž se Slavík dostal.
Nelze se plně ztotožnit s tezí, že Český Slavík je soukromý majetek a jeho majitelé si s ním mohou dělat, co se jim zlíbí. Navzdory úsilí velkých médií a vydavatelství a upadajícímu zájmu o účast v hlasování stále ještě nejde o absurdní vnitropodnikovou anketu, nad jejímiž výsledky se můžeme nanejvýš útrpně pousmát. Českého slavíka je stále možné číst jako zprávu o žalostném stavu současného tuzemského mainstreamu, jehož představitelé – vyjma vnuka romského partyzána Ernesta Halušky Radka Bangu a pár dalších – nehnou brvou, když si cenu přijde převzít neonacista.
Jaká demokracie, takové hlasování
Představa Českého slavíka jako kolbiště různých fanklubů není ani ahistorismus. Ve velmi hrubých obrysech skutečnosti odpovídala naposledy v osmdesátých letech a pouze do té míry, do jaké to strana a vláda připustila. Ze Slavíka – tehdy „zlatého“ – byli předem vyloučeni všichni, kteří se normalizační nomenklatuře jakkoli znelíbili. Někdy stačila narážka na Chartu, již v textu často viděl jen pověřený komisař na základě kádrového posudku. Na druhou stranu, jindy prošel Trénink Jiřího Korna (1986) i s účastí Michaela Kocába a Michala Pavlíčka z tehdy ještě zakázaného Pražského výběru. Jasná a neměnná kritéria samozřejmě neuváděly ani materiály pro zkušební komise. Směrodatné bylo předivo osobních vazeb a oficiální stranická linie.
Střední proud se od dob normalizace posunul pouze v tom smyslu, že se vyvázal z vlivu KSČ. Ideologický rozměr, jakkoli je dnes vágnější, totiž nezmizel. Namísto socialismu se budují kariéry a neděkuje se za život v míru, ale příležitosti. Obdobně špičce současného českého popu i rentiérům, zaopatřeným sociálním kapitálem už od normalizace, místo KSČ poskytují zázemí globální mediální a vydavatelské domy. Popoví umělci toto rozparcelování hudebního trhu přijali vesměs ochotně. Přece jen se jim dostalo větší péče, než jakou by jim bývalo kdysi mohlo nabídnout předsednictvo KSČ.
Slavík zpívá špatně
Pořadatelé anketu kočírují neuvěřitelně gumovými pravidly a očividně nepoznají rozdíl mezi neonacistou a recesistou. Proto také objem hlasů neustále klesá. Jde o důsledek vleklé frustrace z málo proměnlivých výsledků a nevíry v jakoukoli změnu k lepšímu. A ta jako v každých jiných volbách hraje do karet minoritním extremistům i zjevným trollům.
To ostatně bezděčně potvrdili sami pořadatelé. Ortelu loni neuznali hlasy nikoli proto, že si nepřejí, aby do éteru prosakovaly rasistické a xenofobní myšlenky, ale proto, že jeho fanklub porušil pravidla hry. Kolektiv kolem spekulanta se strachem Tomáše Hnídka by od Slavíka těžko mohl chtít víc. Chatrná image bardů, kteří opatrně naznačují, co většina politiků beztak říká naplno, dostala kýženou náplast. Teď se mohou tvářit, že se jim udála táž křivda jako Martě Kubišové, pro jejíž odpor k invazi vojsk Varšavské smlouvy Husákův režim v roce 1970 kategorii Zpěvačka nechal úplně zrušit.
Tím, že se z gruntu předělá internetové hlasování, se pořadatelé mohou nanejvýš lépe bránit trollení. Totální reformu by totiž potřebovala celá instituce Českého slavíka, jestli na sebe nechce dál strhávat pozornost hlavně dalšími průšvihy. Těsná sepětí s vyumělkovanou fraškou hudebního byznysu ale tuto možnost předem anuluje. Bylo by proto mnohem lepší, kdyby tento přízrak normalizační kultury už nikdy nespatřil světlo světa.
Autor je historik a publicista.