Charitou proti udržitelnosti

Pomáhat se nedá. Tedy samozřejmě existují situace, kdy nelze jinak. Když voda vezme lidem dům, když se duševně nemocný člověk octne na ulici, je nezbytné bezodkladně a bezpodmínečně podniknout akci k překonání kritické situace. Mají-li však lidé dosáhnout nějaké zásadní změny, zajistit si důstojný život a osobní rozvoj, musí tak učinit sami a chtít to. A měli by mít možnost kvalifikované asistence, která je na této cestě podpoří.

Tento přístup ale nebyl a dosud není v Česku příliš populární. Po velmi progresivním začátku v devadesátých letech se pomoc se stala doménou technokratů a těch, kteří vědí přesně, jak mají věci být správně a co je pro každého dobré. Paternalistická a zbyrokratizovaná péče se stala hlavním proudem. Respekt k potřebným a partnerství s nimi začaly mizet pod vševědoucí kuratelou instantního konzervativního dobra pro každého chudáka.

Solidarita místo charity

Místo hierarchických charitativních struktur potřebujeme partnerství s těmi, kteří zůstali stranou. Stranou ekonomického rozvoje, stranou rovných možností. Co to ovšem znamená? Jaký je vlastně rozdíl mezi tím, co nazýváme charitou, a tím, čemu říkáme solidarita?

Hasit následky nezodpovědné konzervativní politiky nestačí. Místo nocleháren pro bezdomovce potřebujeme dostupné bydlení včetně možnosti zapojení potřebných do výstavby.

Spisovatel a aktivista Tim Wise nabízí všeobecně respektovaný rámec pro pochopení rozdílů mezi solidaritou a charitou:

Kdo způsobuje problém? Charitativní práce je často založena na předpokladu, že marginalizovaní lidé mají určitý deficit. Solidární přístup vychází z toho, že na nespravedlnostech nese vinu i dominantní kultura.

Kdo má znalosti? Charitativní práce plyne z předpokladu, že dárce a poskytovatel služeb má odborné znalosti k tomu, aby rozhodoval o potřebách i způsobu jejich poskytování. Solidární přístup předpokládá, že přijímající komunita je tím, kdo nejlépe zná své vlastní potřeby, a má právo určit, jak, kdy a kým bude služba poskytována.

Kde je zodpovědnost? Charitativní struktury jsou odpovědné samy sobě a svým donorům. Solidární organizace jsou naproti tomu hodnoceny cílovými skupinami.

Po čtvrtstoletí profesionálního angažmá v problematice rozvoje regionů v Africe, Asii a v Evropě se musím ptát, proč sociální práce nefunguje. Stejnou odpověď hledají i lidé, kteří se tím zabývají ještě déle. Například jeden z největších analytiků boje s chudobu Angus Deaton, který kritizuje především humanitární pomoc a mezinárodní rozvojovou spolupráci za to, že vytváří v cílových zemích závislost na dárcích, a nikoliv na demokratických potřebách místních obyvatel. Řešením není omezování financí, ale jejich přesměrování. Podle Deatona by měly prostředky cílit do globálního zpřístupnění znalostí a technologií. Nejde o nic jiného než o to, co už před padesáti lety požadoval ve svých dílech – především v Nástrojích šťastného soužití – filosof a sociální myslitel Ivan Illich.

Danajský dar

Dnes se divíme, proč neustále klesá popularita neziskových organizací, a to včetně těch, které provádějí životně důležité služby pro naši společnost – péči o hendikepované, seniory, bezdomovce apod. Důvodů je několik. Neefektivita je jedním z nich. První azylový dům pro ženy bez domova jsem s kolegy a kolegyněmi stavěl tak, aby mohl být jednou využíván třeba jako hotel, protože naše hlavní práce směřovala k tomu, aby tento problém zmizel. Místo toho byla jeho kapacita mými nástupci zdvojnásobena. Namísto práce na odstranění problému bezdomovectví přibylo zaměstnanců a zařízení, kteří se o bezdomovce starají, bohužel však přitom jen zřídka berou v potaz jejich skutečné potřeby.

Důležitým důvodem je také problematika „daru“ a „dávání“. Podle sociologa Marcela Mausse je s každým darem spojena jistá míra reciprocity a dostávat dar, který nemůžeme vrátit, je vlastně ponižující. Dát dar, jehož hodnota převyšuje možnosti obdarovaného adekvátně se odvděčit, sice může přivodit pocit vítězství, ale pokud toto vítězství nic nepřináší – ani dobrý pocit –, způsobuje to také frustraci.

Charita tedy frustruje příjemce, protože v nich vzbuzuje pocit poražených a zostuzených; frustruje i dárce – tedy velkou část daňových poplatníků, protože nemají pocit, že by za svůj „dar“ něco adekvátního dostali. A nakonec frustruje i samotné aktéry, protože pro svou práci nenalézají ani podporu, ani se jim nedostává společenské prestiže. Charita a filantropie jsou tedy celospolečensky organizovanou sebevraždou soudržné společnosti.

Participace a demokracie na všech úrovních

Nesmíme si samozřejmě myslet, že neefektivita charitativních organizací je nějakým záměrem. A to ani při vší kritice převažujících paternalistických a hierarchických idejí mnoha vedoucích manažerů a manažerek. Podíváme-li se do strategických dokumentů, takřka vždy tam nalezneme cílení na příjemce a posilování jejich vlastnictví projektů. Bohužel při implementaci to vypadá o dost jinak.

To je dáno tím, že chybějí nástroje a lidské zdroje na realizaci skutečné spoluúčasti příjemců v podpůrných aktivitách. Je to, jako bychom chtěli závodit ve formuli 1 s domácím traktůrkem řízeným zahradníkem.

Naše sekundární a terciární vzdělávací instituce dosud připravují absolventy na práci v duchu padesátých či šedesátých let. Existuje jen minimum publikací, které se věnují problémům komunikace, konzultace a spoluúčasti potenciálních příjemců podpory na identifikaci problémů a přípravě i realizaci podpůrných aktivit.

Vzhledem k tomu, že jsem se dlouho zabýval prací „zdola“ a rozvojem lidových svépomocných aktivit, je pro mě těžké uznat, že dnes je to stát – například prostřednictvím projektů některých odborů na Úřadu vlády –, kdo prosazuje progresivní metody orientované na zmocňování marginalizovaných a odstraňování nerovností. I některé státní ústavy jdou dál než jejich nevládní či privátní partneři. Je to dáno například vyšší finanční i personální stabilitou státních organizací, které vedou k menší servilitě a snáze prosazují změny. Roli hraje možná i větší napojení na strategie Evropské unie, které jsou v této problematice o několik dekád před námi.

Na základě zahraničních zkušeností z Evropy i zámoří však stále ještě věřím tomu, že role nestátních aktérů, především spolků a akademické sféry, je nezastupitelná. Ale i v tomto ohledu je u nás co zlepšovat. Odtržení akademie od expertů z praxe a nechuť s nimi spolupracovat a vést odborné diskuze je stálým problémem, který brání celkovému rozvoji.

Jiné strategie, jiné postupy

Pro organizace v České republice je tedy nezbytné nejen změnit své strategie, ale především postupy. Pokud chtějí přežít, musí se opírat více o příjemce než o donory a musí stát jednoznačně na jejich straně. Potřebují více aktivismu a snahy o strukturální změnu, která problémům zabrání. Hasit následky nezodpovědné konzervativní politiky nestačí. Jejich projekty jim umožňují komunikovat problémy s postiženými a na tomto základě hledat, navrhovat a prosazovat řešení, která povedou k celkové nápravě. Ukazatelem úspěšnosti by měl být úbytek klientů, a nikoli jejich přibývání a další bobtnání charity. Tedy pokud smyslem sociální práce nemá být jen příjem dané organizace.

Místo sociální práce s klienty potřebujeme více budování sebevědomých a soběstačných komunit. Místo konferencí o nezaměstnanosti musíme společně s nezaměstnanými pracovat na rozvoji regionu. Místo nocleháren pro bezdomovce potřebujeme dostupné bydlení včetně možnosti zapojení potřebných do výstavby.

Solidární, inkluzivní spolupráce na rozvoji společnosti – a v jejím rámci i jednotlivce – je efektivní cestou k odstraňování problémů a k pozitivní společenské změně. Charitativní nevládky, které se promění v solidární společenství, mohou pomoci k nápravě reputace celého sektoru. Místo organizací pro elitářskou realizaci „dobra“ tu budou spolky, s nimiž se mohou lidé identifikovat a u nichž budou cítit, že stojí na jejich straně. A to je role, které se občanská společnost nemůže zříci, pokud to myslí s bojem proti zemanovsko-okamurovskému populismu vážně.

Autor se dlouhodobě věnuje regionálnímu rozvoji a organizování komunit.