Měřeno podle žebříčků, zažívá hip hop v zámoří svůj historicky nejúspěšnější rok. Na číslo jedna americké hitparády už doputovalo osm rapových desek a nejspíše nebude problém vyrovnat a následně překonat rekord z roku 2006, kdy jich bylo v celkovém součtu devět. Zatímco If You’re Reading This It’s Too Late od kanadské hvězdy Drakea vládne přehledu nejprodávanějších desek s vročením 2015, To Pimp a Butterfly od Kendricka Lamara s přehledem vede půlroční seznamy nejlepších desek podle kritiků. Hip hop je jednoduše na vrcholu.
Bankrot alfa samce
Letošní léto ale zároveň přineslo několik kauz, které vrhají na hiphopovou kulturu (nebo lépe: na hiphopový zábavní průmysl) méně příznivé světlo a odhalují roztržku mezi tím, jak se rappeři prezentují na veřejnosti a jak skutečně žijí. Že by v hip hopu bylo něco shnilého? Pro hudební žánr, který okouzlil bílé teenagery na americkém předměstí (a pak i zbytek světa) zdáním antisystémového, rebelského hnutí posíleného navíc rasovou jinakostí, by to mohl být hřebíček do rakve. Anebo způsob, jak se definitivně přerodit v něco zcela nového.
Pojetí rapu jako autentické výpovědi jednoho konkrétního člověka pomalu ustupuje manufaktuře popových hvězd, za nimiž stojí týmy plné specialistů na každý detail jejich kariéry.
Všechno to na začátku července odstartoval 50 Cent svým bankrotem. Hvězdný rapper, kterého ještě v květnu zařadil časopis Forbes na čtvrté místo mezi nejbohatšími hiphopovými umělci, pořádně překvapil své fanoušky, kterým se na Twitteru a Instagramu pravidelně chlubil novými přírůstky do sbírky luxusních aut. „Všechno je to jen na oko,“ prohlásil podle médií bezelstně, když se ho soudce zeptal, jak je možné, že vyhlašuje bankrot a na fotkách ze sociálních sítí se obklopuje přepychem. „Hip hop je kultura založená na touze po bohatství,“ dodal a vysvětlil, že luxusní auta a šperky se dají vypůjčit na pár dní a pak zase vrátit.
Kariéra poslední velké hvězdy gangsta rapu uvadala už od okamžiku, kdy ho v roce 2007 v souboji nových desek porazil rival Kanye West. Loňské nevýrazné desky Animal Ambition se prodalo jen 124 tisíc kusů, tedy asi stokrát méně než jeho debutu Get Rich or Die Tryin’ z roku 2003. Poslední velký hit I Get Money přišel před osmi lety a v jeho textu se 50 Cent ještě chlubil miliony, které vydělal tím, že Coca Cola koupila firmu na minerální vodu, v níž měl třicetiprocentní podíl. Image superbohatého magnáta ale letos vyprchala, když se ukázalo, že nemá ani na pětimilionovou pokutu, kterou mu soud přikázal zaplatit bývalé přítelkyni znepřátelného rappera Ricka Rosse za újmu na cti poté, co na internetu zveřejnil její erotické video.
Existuje samozřejmě jistá šance, že bankrot 50 Centa je také jen „na oko“, aby se vyhnul placení pokuty a přiznání porážky v dlouhotrvající válce s Rickem Rossem. Na druhou stranu už samotné spojení „bankrot“ s jménem rappera je mimořádně potupné a pokračování jeho kariéry se momentálně jeví dost nereálně. O to víc, že 50 Cent od samotného počátku vystupoval jako nesmiřitelný, testosteronem napěchovaný alfa samec, jakási superhrdinská verze gangstarapových válečníků z ulice. A s tím finanční insolvence moc neladí.
Drsňáci podle scénáře
Hip hop za poslední roky ožil také díky vlně výstředních rapperů z Atlanty, jejichž syrová verze rapu vrací energii do žánru, který poslední roky vykazoval silné příznaky komercionalizace. Jejich sláva se šíří přes internet a přispívají k ní samozřejmě i řádně nafouknuté historky o propojení s drogovým kriminálním podsvětím. Objevily se třeba v dokumentární sérii Noisey Atlanta. Jeden z dílů byl věnovaný triu Migos, kometám z rapového podzemí, kteří po sérii internetových mixtapů a překvapivých rádiových hitů (Versace, Hannah Montana) stojí na pokraji průlomu do mainstreamu.
V dílu Meet the Migos je vidět jejich každodenní chlebíček: ve své vile se poflakují s partičkou kámošů a kam se podíváte, jsou vidět střelné zbraně. Pistole, revolvery a dokonce i samopaly, až to vypadá, že Migos dávají dohromady malou armádu. Že to kromě fanoušků zaujalo i policii, se tak nějak dalo čekat, a trio bylo v dubnu zatčeno na koncertě v Georgia Southern University a obviněno z nelegálního držení zbraní a drog. Jeden z rapperů je za katrem dodnes. V starých dobrých časech klasického hiphopového marketingu by to byla vážně povedená publicita pro jejich debut Yung Rich Nation, jejich první album pro velkou nahrávací společnost. Migos ale z nějakého důvodu nechtějí tuhle hru hrát. „Bylo to všechno nahraný,“ prohlásil minulý týden v rozhovoru rapper Quavo. „Za prvé to nebyl vůbec náš dům. Dali mi scénář, já jsem to zahrál a nejspíš jsem to zahrál dobře, když si všichni myslí, že je to realita,“ dodal jeho parťák Takeoff. Za všechno prý může Noisey (hudební portál hipsterské bible Vice), který chtěl přikrášlit realitu, a Migos tak dostal do pěkné kaše. Zůstat za rapové drsňáky, anebo si zkusit zachránit zadní část těla v probíhajícím soudním procesu? Migos trochu překvapivě zvolili druhou cestu, a to zrovna v týden, kdy vychází jejich debutové album a bojují o první pozici na americkém žebříčku.
Měkký rap
Že časy pouličních hrubiánů jsou v žánru dávno minulostí, dokazuje kanadský rapper Drake, který zvedl rukavici hozenou v minulé dekádě Kanye Westem a uspěl se soft verzí hiphopového soundu. Bývalý dětský herec z televizního seriálu vyrůstající v bohaté židovské rodině je přesným opakem gangstarapových hrdinů a jeho introspektivní texty plné melancholie negují svalnatou maskulinitu, s níž byl hip hop dlouhodobě spojován. Pro ortodoxní fanoušky žánru jsou Drake a jeho „měkký styl“ samozřejmě častým terčem posměchu, těžko lze ale ignorovat šňůru hitů a platinových desek, která z něho dělá nejúspěšnějšího rappera této dekády.
Samozřejmě, že méně úspěšným kolegům nedá jeho sláva spát. Nejnověji se Drake setkal s útokem filadelfského kolegy Meek Milla, který ho v sérii Tweetů obvinil z toho, že si nepíše vlastní texty. To by v hiphopovém světě teoreticky mělo znamenat něco jako úder na solar autenticity, jenže tentokrát je to všechno trochu jinak. Drake odpověděl tracky Charged Up a Back To Freestyle, v nichž třeba připomíná, že nebýt jeho pomoci, Meek Mill by žádnou kariéru neměl (natočili spolu hity Amen a R.I.C.O.), nicméně obvinění z používání nájemných veršotepců nevyvrací.
Zajímá to ještě vůbec někoho? Už před lety Diddy v jednom textu řekl: „Kašli na to, jestli si píšu vlastní texty, místo nich píšu vlastní šeky“ a Kanye West si z natáčení desek udělal „pracovní tábory“ talentovaných producentů a rapperů, kterým vůbec nevadí propůjčit svoje nápady hvězdě (jak připomíná esej na portálu Stereogum). Pojetí rapu jako autentické výpovědi jednoho konkrétního člověka pomalu ustupuje manufaktuře popových hvězd, za nimiž stojí týmy plné specialistů na každý detail jejich kariéry. Je to špatně? Je to dobře? Odpověď není jasná, prostě se to děje.
Meek Mill jako ochránce starých hodnot tahá za kratší provaz. Jeho pobouření je navíc pokrytecké – on sám vstoupil před lety do hiphopové arény s výraznou pomocí Ricka Rosse, tedy chodící reklamy na hiphopovou neautenticitu. Těžkotonážní rapper a šéf labelu Maybach Music se ve svých textech vychloubá kamarádstvím s drogovými bossy a minulostí překupníka, ve skutečnosti ale před nastartováním své kariéry pracoval jako bachař, což potvrdily nezvratné důkazy. Může mít vůbec rapper v životopise nějakou horší profesi? Ross vyzrazení minulosti ustál, vyfabulované příběhy z drogového podsvětí ale z jeho desek nezmizely. A Meek Mill s tím nemá nejmenší problém, zatímco král emo rapu Drake je podle něj vinen ze zpronevěry rapové tradici.
Keep it unreal
Hip hop se proměňuje a trojice červencových kauz ukazuje, že s heslem „keep it real“ se dá v hudebním průmyslu operovat značně proměnlivě. Samozřejmě, že pořád existují rappeři zjevně napojení na reálné gangy (viz současný chicagský underground), na druhou stranu se ale žánr dávno stal odvětvím zábavního průmyslu a v něm má sofistikovaný marketing větší sílu než realita. Pokusy Meek Milla o zdiskreditování „měkkého rapu“ tak připomínají snahy vrátit se od mobilů k telefonním budkám.
V roce 2015 už rappeři nemusí naplňovat úzce vymezené stereotypy černých drsňáků a vlny emo, queer nebo alternativního rapu žánr obohacují, místo toho, aby ho zabíjely. Ostatně i klasikové gangsta rapu N.W.A. (jejichž filmová biografie Straight Outta Compton jde v půlce srpna v zámoří do distribuce) na začátku devadesátých let v jednom rozhovoru přiznali, že větším zdrojem inspirace než pouliční realita jsou pro ně kriminální filmy.
Hip hop dávno překročil hranici mezi undergroundem a mainstreamem a s ní částečně ztratil punc rebelské hudby. Rocku se stalo něco podobného v sedmdesátých letech, ale z různých návratů k původním stylotvorným prvkům přežíval ještě celé další dekády od punku přes grunge až k indie rocku. Držet se za každou cenu iluze autenticity, která stejně stojí na vratkých nohách, by pro hip hop bylo asi nejhorší možnou variantou.
Autor je hudební publicista.