Dozvuky kroků žen pochodujících při takzvaných slut walks v roce 2011 dávno odezněly. Kanadskému strážníkovi, který toto hnutí nechtěně podnítil, se dostalo krátkodobé mezinárodní pozornosti, ale dnes si na jeho jméno vzpomene už málokdo. Dotyčný strážník tehdy poradil studentkám, aby předcházely sexuálním útokům tím, že se nebudou oblékat jako kurvy. Ženy a dívky pak vyšly do ulic v přesně takových oděvech, jaké jim policista nedoporučil, a upozorňovaly na to, že žádný oděv nedává nikomu právo znásilňovat.
Na koho padá odpovědnost
Letošní kauza sexuálních útoků na pražských vysokoškolských kolejích Hvězda v Praze 6 je příběh z podobného soudku. Zatímco u kolejí se množí sexuální útoky na ženy, mluvčí pražských policistů Tomáš Hulan poznamenal, že není v jejich silách, aby v každé ulici hlídkoval strážník, a zdůraznil, že je třeba nezapomínat na osobní zodpovědnost jedince. Ženy se tedy opět dozvěděly, že sexuální útoky jsou otázkou jejich osobní zodpovědnosti. Můžeme si domyslet, že tím myslel něco podobného, co jeho kanadský kolega, tedy asi toto: kdyby nebylo nevhodně oblečených žen v nevhodnou dobu na nevhodném místě, nebylo by ani sexuálních útoků.
Žena, jejíž sexualita je veřejně propírána, hodně riskuje. Pokud se obrátí na policii, je dost možné, že potrestán nebude ani tak viník jako ona sama.
Ani české studentky si takový přístup nedaly líbit. Zaslaly dopis starostce Prahy 6 Marii Kousalíkové a zorganizovaly petici, ve které vyjádřily nesouhlas s tím, že policie přenáší zodpovědnost na ženy, místo aby konala. Správa kolejí nainstalovala na budovu halogenové světlo a kameru. Policie zatím žádné zvláštní kroky nepodnikla. Brání se i tím, že v této oblasti byly za posledních šest měsíců nahlášeny „jen“ tři případy pokusu o znásilnění, ke kterým navíc nedošlo v blízkosti kolejí. Pokud studentky napadení nehlásí, nemá policie na základě čeho reagovat. Co není nahlášeno, z hlediska policie neexistuje.
Proč to studentky nehlásí
Stanovisko policie má svou logiku. Je však zřejmé, že se kolem Hvězdy něco děje, a stálo by tedy za to zvážit i jiná opatření než udílení rad o osobní zodpovědnosti. Pokud se o sexuálních útocích ví a zároveň se ví, že to studentky nehlásí, měla by se policie především zamyslet nad tím, proč to nehlásí. Sexuální útoky jsou vždycky ošemetná věc. Stát se obětí znásilnění má symbolicky jiný rozměr, než když se stanete obětí loupeže. Výstižně to označuje český výraz „zneuctěna“. Ačkoli sexuální revoluce uvolnila ledasjaké tabu, stále existují velmi silné sexuální normy. Od žen se sice již nevyžaduje panenství až do svatební noci, ale určitý nárok na přiměřenou „sexuální čistotu“ v naší patriarchálně laděné společnosti stále je. Proto je znásilněná žena obětí nejen násilí fyzického, ale i symbolického. V očích okolí i sama před sebou je zahanbena, zneuctěna, pošpiněna, neboť skrze znásilnění se jí nepodařilo dostát nároku na vyžadovaný stupeň sexuální zachovalosti. Oběť je vtažena do sexuálního aktu, který kromě toho, že je nevítaný a násilný, se prostřednictvím vyšetřování ještě stane veřejným. Žena, jejíž sexualita je veřejně propírána, hodně riskuje. Pokud se obrátí na policii, je dost možné, že potrestán nebude ani tak viník jako ona sama.
Oběti sexuálních útoků se budou o svá práva hlásit jedině tehdy, když budou věřit, že se celá věc nakonec neobrátí proti nim a že šance na zjednání spravedlnosti je relativně velká. Proto by policie měla v první řadě ukázat, že nehodlá zkušenost poškozených jakkoli zpochybňovat, a všemi prostředky (i když omezenými) usilovat o dopadení viníků. Výrok policejního mluvčího Hulana je svým způsobem pochopitelný, jenže pro napadené je zřejmým signálem, že policie tak zcela na straně obětí sexuálních útoků není. Asi všichni chápeme, že policie nemůže nasadit strážníka do každé ulice a ani bychom to nechtěli. Avšak jednoznačné odsouzení aktů sexuálního násilí není otázka omezených financí.
Autorka je socioložka.