Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) zveřejnil první návrh státního rozpočtu na příští rok. Mezi řádky se schovává věta, která může rozložit desítky let budovanou infrastrukturu veřejných služeb: národní dotace pro všechna ministerstva jsou v návrhu na nule. To znamená konec podpory tisíců projektů a organizací po celé zemi – od sociálních služeb přes kulturu a sport až po ochranu přírody. A především: náhlý kolaps sítí, které drží pohromadě každodenní život lidí.
Sociální služby jako první na ráně
„Síť osobní asistence není plně pokrytá ani dnes – a už teď to nikdo nechce dělat, protože ta práce není dobře zaplacená. Pokud stát dotace zruší, potřební budou nešťastní a budou chtít umřít. To není od českého státu vůbec solidární a lidské,“ říká Alena Jančíková, ředitelka České asociace paraplegiků CZEPA a členka Rady vlády pro osoby se zdravotním postižením. Osobní asistence není luxus, ale základní infrastruktura. Jde o hygienu, jídlo, pomoc při vyprazdňování, doprovod k lékaři. Bez ní lidé s těžkým postižením nemohou žít doma – a doma chtějí žít téměř všichni. Ne proto, že by měli něco proti pobytovým zařízením, ale proto, že domov je místem, kde mají vlastní rytmus, soukromí, blízké, domácího mazlíčka, sousedy, možnost rozhodovat o svém dni.
Síť služeb a organizací, která dnes drží společnost pohromadě, vznikala celé dekády – ať už jde o sociální práci, kulturní instituce, komunitní centra nebo dobrovolnické iniciativy.
Česko se přitom zavázalo, že bude rozvíjet deinstitucionalizaci. Škrty naopak znamenají návrat k ústavnímu modelu nebo k naprostému bezpráví, kdy člověk zůstane bez pomoci. Nejde však jen o sociální oblast. Kulturní domy, sportovní kluby, ekologické iniciativy, vzdělávací programy – vše, co dnes funguje díky kombinaci veřejných peněz a dobrovolnické práci, může ze dne na den skončit. Pro většinu lidí je funkční síť služeb neviditelná. Když je dobrá, nepotřebujete ji řešit. Ale až vám onemocní rodiče, narodí se dítě s postižením nebo budete potřebovat azylové bydlení, zjistíte, že bez ní to prostě nejde.
Stanjura škrtání prezentuje jako odpovědnou pravicovou politiku. Ve skutečnosti jde o ekonomický nesmysl. Ekonomika se rozjíždí investicemi, ne škrcením. Každá koruna do služeb znamená práci, odvody a daně. Rozpad služeb naopak přinese nové náklady – zdravotnictví zaplaví akutní případy, poroste nezaměstnanost, kriminalita a sociálně patologické jevy. Spokojenou a stabilní společnost bez dostupných veřejných služeb nepostavíte.
Spokojenou a stabilní společnost bez dostupných veřejných služeb nepostavíte, protože právě ony jsou tím, co drží společenskou strukturu pohromadě. Školy, zdravotnictví, sociální péče, dopravní obslužnost, bezpečnostní složky nebo přístup k vodě a energii nejsou luxus ani „bonus“ – jsou základním infrastrukturním podložím, na kterém stojí možnost vést důstojný život.
Bez dostupných služeb se prohlubují nerovnosti: lidé s nižšími příjmy či ze znevýhodněných regionů ztrácejí přístup ke vzdělání, zdravotní péči nebo právní ochraně, což vede k frustraci, pocitu nespravedlnosti a napětí ve společnosti. Tam, kde stát nebo samospráva neplní svou roli, nastupuje chaos – služby se stávají výsadou bohatých, kvalita života většiny klesá a solidarita mizí.
Dostupné veřejné služby navíc fungují jako prevence krizí. Levnější je mít fungující síť lékařů a sociálních pracovníků než řešit epidemii či sociální kolaps. Levnější je financovat veřejnou dopravu než stavět nové dálnice pro další auta. Levnější je udržet školu na vesnici než později řešit odliv obyvatel a vylidňování regionu.
Zničit snadné. Obnovit nemožné
Neziskovky nejsou „zbytečný luxus“. Jsou pilířem demokracie – dávají hlas těm, kdo by jinak nebyli slyšet. „Když se ořežou služby a organizace, které hájí práva vyloučených a zranitelných skupin, demokracie přestane být pro všechny. A voliči, kteří přijdou o podporu, se obrátí k extremistům,“ varuje Jančíková. Síť služeb a organizací je jako živý organismus. Buduje se roky, ale zničit ji lze jedním rozpočtovým rozhodnutím. A když jednou přestanou fungovat, už je znovu nenastartujeme.
Síť služeb a organizací, která dnes drží společnost pohromadě, vznikala celé dekády – ať už jde o sociální práci, kulturní instituce, komunitní centra nebo dobrovolnické iniciativy. Je to neviditelná infrastruktura, bez které by naše každodennost vypadala úplně jinak. Když ji jedním rozhodnutím zrušíme, už ji nedokážeme vrátit v původní podobě. Odborníci odejdou jinam, know-how se ztratí, dobrovolníci vyhoří.
Pokud vláda myslí vážně sliby o soudržné společnosti a právním státu, musí tento návrh skončit v koši. Nejde jen o peníze – jde o to, jestli stát zůstane státem, který plní svou základní roli, nebo se promění v prázdnou schránku, která nechává slabší napospas a zbytek společnosti v nejistotě. Zodpovědná politika se nepozná podle toho, kolik seškrtáte v Excelu, ale podle toho, jestli dokážete udržet funkční základ, na kterém stojí důvěra lidí v demokracii. Když ten základ zničíte, nevrátí se jen chudoba a chaos – vrátí se i politika strachu, která už jednou v Evropě napáchala víc škody než jakýkoliv rozpočtový schodek.
Autor je sociální pracovník.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás