„Většinou jsou naštvaní, že jim nechci pomoct, někteří mě přemlouvali, že mi dají prachy, když jim pomůžu.“ Lidí, kteří po Janě chtěli, aby jim asistovala s odchodem ze života, potkala za svou dvacetiletou praxi pečovatelky několik. Vždy je odmítla. Klienti, již na ni naléhali, byli buď ve špatném zdravotním stavu, anebo je trápila samota.
„Prosili mě o prášky. Prosili mě, ať nevolám sanitku, ať je nechám odejít,“ vypráví rodilá Ostravanka. Nejtěžší pro ni byl zážitek se seniorem, který si k prosbám přibral rovnou nástroj, s jehož pomocí hodlal svůj život skončit. „Byla jsem ještě relativně dost mladá. Člověk samozřejmě nemá zkušenosti a neví, jak se situací pracovat,“ říká Jana. Postupem času se naučila odvracet pozornost svých svěřenců pryč od tématu.
To ale většinou nikam nemizelo. Snahy mluvit o něm s ošetřovatelkou se opakovaly. Jana to pozorovala zejména u lidí, kteří byli sami a neměli rodinu. „Stýskalo se jim a nebavilo je být na světě o samotě, chtěli to nějak urychlit. Co jim na to v tu chvíli máte říct?“ ptá se. Na žádném kurzu, jež absolvovala, se o tom, jak jednat, když někdo z klientů přemýšlí o sebevraždě, nedozvěděla.
Že hovory o smrti nejsou ve vzdělávání pečujících osob dostatečně probírány, si myslí také sociální pracovnice Jitka. Při práci s osobami s demencí, se i ona setkávala s žádostmi o pomoc s odchodem ze života.
Pomalu se začíná vytvářet takový úzus, že kdo nemaká, je neužitečný a vysává systém a bylo by lepší, kdyby tady nebyl.
„Třeba paní, která měla celý život těžké deprese, vyloženě rezignovala na život. Pokud jste jí podávali stravu, prostě nežvýkala a nechávala jídlo, aby jí padalo nebo teklo z pusy. Odmítala chodit, měla pocit, že už to neumí, nezvládne. A vyloženě se dožadovala, abychom ji nechali umřít,“ popisuje Jitka jednu ze zkušeností, kterou při práci prodělala.
Přesto nejsou myšlenky na odchod ze života ničím, co by mělo být automaticky spojováno se stářím. „To, že člověk uvažuje o sebevraždě, znamená, že dlouhodobě zažívá obrovské psychické utrpení a nedostává se mu dostatečné opory,“ vysvětluje Kateřina Bohatá z organizace Elpida. Vedoucí Linky seniorů mluví klidným, až terapeutickým hlasem, což je k takto těžkému tématu víc než vhodné. Mezi těmi, kteří se pokusí vzít si život, jsou totiž senioři druhou nejpočetnější skupinou. Kdybychom se podívali na počty fatálních pokusů, drží smutné prvenství. Souhrnná zpráva o stavu suicidálního chování v letech 2022 a 2023, kterou vydal Národní ústav duševního zdraví letos v červenci, pak udává, že míra sebevražednosti je dlouhodobě nejvyšší u mužů nad sedmdesát let a u žen po osmdesátce.
„Starší lidé žijí častěji osaměle, což bývá důvod toho, proč jsou ty pokusy dokonané,“ říká Bohatá. „Nikdo je nenajde včas.“ Seniorům také častěji chybí sociální podpora, protože jim umírají blízcí, rodinní příslušníci, přátelé, a tím pádem se jim zužuje síť kontaktů, která by je v případě nějaké krize uměla zachytit. „Poměrně často se potkáváme s tím, že vyhledat služby péče o duševní zdraví je pro tyhle lidi tabu. Je to něco, na co nebyli nikdy zvyklí. Často o tom mluví jako o něčem, co se s nimi potáhne,“ popisuje Bohatá. Říct si o pomoc, je pořád poměrně stigmatizující, zvlášť když jsou psychické obtíže částí společnosti stále marginalizovány. A byť se atmosféra pomalu mění, pořád panuje tak trochu přesvědčení, že do veřejného prostoru nepatří, a každý by si je měl vyřídit v soukromí.
„Tato generace má ještě pořád hodně zakořeněno, že nechce nikoho obtěžovat a nebýt za nic nikomu vděčná. Narážíme na to pořád,“ vypráví mi Alena, která pracuje v jednom pražském domově seniorů. Líčí, jak se senioři bojí například toho, aby moc neobtěžovali personál. „Mají strach, že se na ně bude zlobit a nebude je mít rád,“ popisuje žena, jež je zároveň i psychoterapeutkou. S obavou říct si o pomoc, studem a bagatelizací vlastních problémů se u lidí v seniorském věku setkává i Aneta Mundok Nitschová, vedoucí Senior telefonu v organizaci Život 90.
Nepracuješ, nepečuješ, nejsi
„Je tlak na výkon a individualitu. Pomalu se začíná vytvářet takový úzus, že kdo nemaká, je neužitečný a vysává systém a bylo by lepší, kdyby tady nebyl,“ myslí si Jitka. „Seniory trápí, když někoho zatěžují. Vidí rodinu, která za ně musí platit péči, strhaný, unavený personál, jak chodí kolem a udržuje je v nějakém základním chodu, ale zároveň nikdo moc nemá čas si s nimi sednout, povídat a zapojit je do života. Hodně se cítí mimo, protože už nikomu nevaří, nestarají se o děti, už na nich nikdo není závislý a nepotřebuje je,“ dodává.
Řešením životní vyprázdněnosti ale podle Jitky nejsou infantilní aktivity, které jsou seniorům někdy nabízeny. To se pak někteří uzavřou do sebe a nechtějí se ničeho účastnit, jelikož rovnou čekají, že se s nimi bude zacházet jako s malým dítětem.
„Nejsem přece žádná babka, abych kreslila omalovánky, nejsem holčička, abyste mi říkali, kam mám chodit,“ shrnuje Jitka myšlenkové pochody svých klientů. Těm totiž nezřídka dochází, že aktivita, jíž se věnují, je jen výplň času bez reálného dopadu. Jak ale napovídá Jitčina zkušenost, pokud dává činnost opravdu smysl, mají senioři chuť se na ní podílet. „Když za nimi přišly děti vybarvovat omalovánky, začali je učit. Najednou to pro ně přestala být infantilní aktivita, protože měla smysl.“
Kromě toho, aby jejich život nebyl samoúčelný, trápí seniory mnohdy i samota, nebo narůstající závislost na druhých, s níž se mnohdy odmítají smířit. Všechny tyto otázky poukazují na důležitost mezilidských vztahů, jež dokážou v těžkých momentech ulevit, pokud jsou zdravé.
Člověka tedy do velké míry ovlivňuje i jeho sociální síť, která je částečně dána i místem bydliště. Ve městě třeba panuje oproti vesnici větší anonymita. Jeho obyvatelé si však mohou svoje známé více vybírat, například na základě toho, co je baví. „Senioři chodí do vzdělávacích kurzů, do galerií, chodí cvičit. Pěstují nějakým způsobem své zájmy, čímž si saturují sociální síť,“ přibližuje Bohatá. Na vesnici takový výběr nebývá. Lidé si častěji musí vystačit pouze v rámci komunity, která tam žije. Mezi takové místně blízké vztahy se počítají sousedi, prodavačka nebo pošťačka. „Senioři jsou odkázáni na to, kdo s nimi žije, což může ovlivňovat i to, jakou míru důvěry a opory cítí,“ říká Bohatá. Sdílet s někým veřejný prostor, neznamená rozumět si.
Neutíkat od tématu, i když jde o smrt
Téma nekomplikuje jen zdravotní stav seniorů nebo stereotypy a představy, jež si tahle generace nese s sebou, ale i celá řada mýtů. Jedním z nich je takzvaný bilanční odchod ze života. Podle tohoto mýtu si lidé v seniorském věku chladnokrevně, rozumově vykalkulují, že jejich život už nemá dál smysl a bude lepší ho ukončit. Stejně tak neplatí zakořeněná představa o tom, že člověk, který o ukončení života mluví, by to neudělal.
„Když se dělají celosvětově různé výzkumy, tak naprostá většina lidí, kteří uvažují o sebevraždě, o tom nejdřív někomu řekne. Často to nebývá jeden člověk, bývají to v průměru čtyři,“ sděluje Bohatá.
Stejně tak o odchodu ze života nepřemýšlí jenom jedinci s duševním onemocněním, jak se ve společnosti také traduje. To, co k podobným myšlenkám lidi přiměje, bývá podle Bohaté například krátkodobá, zato však intenzivní krize. Do toho vnímá, že je seniorská populace poddiagnostikovaná, co se týká duševního zdraví.
Senior, který zvažuje opuštění života, se v případě, že se svěří, mnohdy setká se zlehčováním své situace. Za tímto chováním může stát, jak se shodují Bohatá i Nitschová, obava okolí z tématu smrti.
„Mluvit o ní nás ohrožuje na té nejcitlivější úrovni. Když vám někdo blízký začne říkat o tom, že myslí na sebevraždu, nejčastěji vás to šokuje,“ zmiňuje Bohatá. Bagatelizaci by proto nikomu nevyčítala. Podle ní je to zcela přirozená lidská reakce, která ale, jak zdůrazňuje, není správná. A to i přesto, že v jejím pozadí bývá snaha blízkého člověka podpořit a přivést ho na jiné, příjemnější myšlenky. Jenže on v takové situaci potřebuje mluvit právě o tom, že myslí na svůj předčasný konec. Zlehčování tématu jen posiluje pocit, že nemá smysl si říkat o pomoc, protože odmítnutí a pokusy převést hovor jinam dávají dotyčnému signál, že jeho skutečné pocity nikoho nezajímají.
Hovořit s někým o sebevraždě totiž neznamená, že přejde od slov k činům. „Tím, že se na to otevřeně ptáme, nabízíme důvěrný prostor pro sdílení černých myšlenek,“ vysvětluje Nitschová a přidává zkušenost z linky Senior telefonu. „Ptáme se na to, jestli už mají třeba nějaký plán a lidem se často velmi uleví, když o tom s nimi někdo otevřeně hovoří,“ popisuje.
Má-li k takovému hovoru dojít mezi blízkými, vyžaduje to trpělivost a čas, což může v lidech vzbuzovat strach. „Myslím, že nás ani nikdo svým způsobem neučil, jak o těchto věcech mluvit,“ myslí si Nitschová. Lidé však podle ní mohou situaci zlehčovat i tehdy, když si neví s pocity svého blízkého rady a netuší, jak na ně reagovat. Nitschová říká, že je někdy lepší nabídnout odbornou pomoc, anebo ji sám vyhledat a poradit se o postupu s odborníkem.
Důležitost bezpečného prostředí podtrhuje i Alena a ze zkušenosti říká, že pokud klienti dostali nabídku promluvit si o svých pocitech, většinou toho využili. „Musí ale získat důvěru, že je to bezpečné, že to nebudete někde vyprávět a soudit je,“ upozorňuje. Vyhrožovat lidem, kteří promluví o sebevraždě, blázincem nebo Bohnicemi, je z jejího pohledu to nejhorší, co lze udělat. Ve výsledku přijde strach a blok.
Autorka je novinářka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás