Je nedělní večer a velká část Evropanů netrpělivě sleduje, jak dopadnou volby do Evropského parlamentu. Vítězství Národního sdružení včele s Jordanem Bardellou je zcela očekávané, otázkou zůstává, s jakým náskokem a před kým. Přesně hodinu po uzavření volebních místností a bezprostředně po zveřejnění předběžných výsledků předstupuje Emmanuel Macron před své „compatriotes“ s tragickou vážností v tváři. „Rozhodl jsem se, že Vám dám možnost rozhodnout o směřování naší země pomocí voleb. Proto dnes večer rozpouštím Národní shromáždění,“ prohlásil Macron.
Jednou z priorit je také boj proti antisemitismu, rasismu a islamofobii. Program se zabývá i bezpečností a chce nabrat více lidí do bezpečnostních složek, zejména k policii, která působí v lokálních komunitách.
Tento blesk z čistého nebe má za následek šok a paniku ve všech politických frakcích. Poslanec severofrancouzské Sommy a významná postava současné francouzské levice François Ruffin přichází s rychlým návrhem a na své sociální sítě vkládá video, v němž apeluje na všechny více či méně relevantní levicové strany, aby pomohly vzkřísit bájný odkaz Lidové fronty. Ano, té levicové vlády premiéra Leona Bluma, která vítězí ve volbách roku 1936 a jíž nejen francouzská společnost vděčí za celou řadu významných sociálních reforem jako například zkrácení pracovní doby na čtyřicet hodin týdně anebo placenou dovolenou.
Kontext, na nějž reagovala, by se mohl zdát až hrozivě podobný. Bylo třeba postavit se masivním akcím organizovaným fašistickými skupinami, jako byla například Action Française, a také sjednotit levici. V polovině třicátých let se to povedlo! Jak tomu bude nyní, si musíme počkat minimálně do prvního kola legislativních voleb, které proběhne v neděli 30. června. Už teď se ale můžeme podívat Nové lidové frontě trochu pod kůži.
Nečekaná shoda na levici
Zpočátku se zdálo nemožné, že by se levicové strany dokázaly opět domluvit. Původní volební koalice levicových stran NUPES (Nová lidová, ekologická a sociální unie) se v průběhu dvou let společné práce začala pomalu ale jistě rozpadat, aby její fungování zřejmě zcela dorazilo datum 7. října. Nejen, že se strany nedokázaly ideologicky dohodnout na tolik diskutované důchodové reformě, vzdalovaly se od sebe i ideově, což vyvrcholilo několik dní před evropskými volbami, kdy zástupci Nepoddajné Francie (France Insoumise) a někteří zelení sjednotili své oblečení tak, aby jejich těla formovala palestinskou vlajku s cílem upozornit na trvající masakr v Gaze. Některé socialistické předáky to šokovalo a opovržlivě se od svých spojenců odvraceli.
Nyní byla ale situace velmi vážná a bylo třeba podat kandidátky nejpozději v neděli 16. června. Levicové strany musely jednat rychle. Hned v pondělí po evropských volbách usedají zástupci Nepoddajné Francie (která si v evropských volbách o dvě procenta polepšila), socialistů (které naprosto nečekaně vytáhl Raphael Glucksmann ze zapomnění s více než třinácti procenty), zelených (ti naopak pohořeli), komunistů a menších přidružených stran ke společnému stolu. Debaty jsou těžké, zdlouhavé, tématem nejsou jen volební okrsky, kterých je 577. Francouzi do Národního shromáždění volí dvoukolovým většinovým systémem, takže ve druhém kole se nejčastěji utkají dva až tři kandidáti, kteří se přehoupli přes hranici 12,5 procent.
Neshoda levicových stran panuje i na programových bodech, na reflexi Macronovy politiky, na zahraniční politice. Za zavřenými dveřmi se odehrává bratrovražedný boj o pozice, o moc, o ego, navenek působí spojení idylicky, jako by byly všechny sváry minulosti zapomenuty. Stále se neví, v jaké konfiguraci bude levice kandidovat, ale hned několik osobností se nezávisle na sobě nechá slyšet, „že by si na Matignon (sídlo předsedy vlády) troufly“, mezi nimi jak Glucksmann, tak Mélenchon nebo i Ruffin.
Naruší zrady a komplikace jednotu?
Zdá se ale, že ega a šarvátky šly na chvíli stranou. Ve čtvrtek ráno už se média a sociální sítě hemžily titulky, které jasně hlásaly, že došlo ke shodě a vznikla Nová lidová fronta. A zatímco pravice se nemůže shodnout, kdo je větší kamarád Marine Le Pen, jestli její neteř Marion Maréchal nebo prezident republikánů Éric Ciotti, levice v tom všem chaosu najednou vypadá až nevinně. Tento stav ovšem netrval dlouho, jelikož vyplulo na povrch, že některé zakládající osobnosti Nepoddajné Francie a bývalé pravé ruky Mélenchona své pozice poslanců a poslankyň nedobrovolně neobhajují a byly nahrazeny jinými kandidáty. Ve velké většině jsou to lidé, kteří jsou aktivní v místních komunitách a často jsou jiného než francouzského původu.
V oficiálním „komuniké“ strana argumentuje tak, že chce k volbám přivést nevoliče, lidi ulice. Jisté je, že Mélenchonova strana delší dobu volí strategii, která spíše nahrává komunitarismu a silně se obrací na muslimské obyvatelstvo. Tato strategie je také jedním z bodů, na kterých nepanuje s tzv. tradiční levicí shoda. „Jsem v šoku a žádám, abychom se všichni znovu sešli,“ deklaruje předsedkyně zelených Marine Tondelier, když vyjdou některé informace na povrch. Chvíli to snad i vypadá, že jak rychle Nová levicová fronta vznikla, tak i zanikne.
Nedělní deadline pro podání kandidatur se blíží a stále není nic jasné, jediným náznakem snahy o zklidnění situace je stáhnutí kandidatury Adriena Quatennense, poslance ze severní Francie, který byl v roce 2022 odsouzen za domácí násilí, jehož se dopustil vůči své partnerce. Zdá se, že první vážnější krize nového uskupení je částečně zažehnána, ale dokazuje jeho křehkost. Jak to tedy vypadá s potenciálními křesly? Jak si koalice rozdělila okrsky?
Od antikapitalisty k bývalému prezidentovi
Nejvíce jich získala právě Nepoddajná Francie (229), která svou legitimitu stále silně opírá o skvělý volební výsledek Jean-Luca Mélenchona v posledních prezidentských volbách (necelých 22 procent hlasů). On sám je spíše v pozadí svého hnutí a i když sám nekandiduje, jeho rukopis je ve straně stále velmi znát. O celých sto okrsků si oproti volbám před dvěma lety polepšili socialisté (175), v necelé stovce kandidují zelení a v padesáti místech budou za barvy Nové lidové fronty bojovat zástupci Komunistické strany Francie.
V některých místech dostaly prostor osobnosti krajní levice jako například představitel Nové antikapitalistické strany Philippe Poutou kandidující v Bordeaux, kde se postaví úřadujícímu poslanci za Národní sdružení. Za Novou lidovou frontu ale do boje vyráží i velmi středo-levicoví, pro někoho až centrističtí kandidáti. Jedním z nich je i nám jistě známý François Hollande. Bývalý prezident se pustil do kampaně ve svém rodném městě Tulle v Nové Akvitánii, kde byl i starostou. Ve videu, které publikoval na svých sociálních sítích, vysvětluje, že se rozhodl hájit levicovou a demokratickou Francii a podpořit unikátní levicový projekt, kterým Nová lidová fronta bezpochyby je. Podle něj totiž není jiná možnost, protože hrozba nástupu krajní pravice je větší než kdy dřív.
Není to poprvé, kdy se bývalá hlava státu rozhodne stát se poslancem. V roce 1984 byl v centrální Francii zvolen Valéry Giscard d`Estaing. Půjde Hollande v jeho šlépějích? Odborníci se shodují, že můžou nastat oba scénáře. Buď bude Hollandův krok vnímaný spíš jako oportunismus a lidé na roky jeho vládnutí ještě tolik nezapomněli, anebo se naopak ukáže, že se vrací „staří dobří socialisté“. Bývalý premiér a levicový vyzyvatel Chiraca Lionel Jospin o Hollandovi dokonce říká, že byl „posledním opravdovým socialistou“.
Rozhodne francouzské volby antisemitismus?
Program Nové lidové fronty zůstává velmi ovlivněný politikou tzv. krajní levice, je poměrně ambiciózní a zcela jasně se vymezuje vůči sedmi letům Macronovy vlády. „Pokud dostane Nová lidová fronta v těchto volbách důvěru, 4. srpna (datum odkazuje na 4. 8. 1789, kdy byla během Velké francouzské revoluce odebrána privilegia) získáme v Národním shromáždění podporu pro sedm nejdůležitějších opatření, která opět vrátí Francouzům kupní sílu i důstojnost,“ dočteme se v prvních odstavcích společného programu. Co se týká mezinárodních témat, mezi prioritami najdeme podporu Ukrajině, snahu zastavit genocidu v Gaze nebo odstoupení od evropských smluv o volném obchodu.
Související článek:
Na národní úrovni je na prvních stránkách zrušení důchodové reformy, fixace cen základních potřeb nebo zrušení navýšení cen pohonných hmot, které se chystá od 1. července tohoto roku. Vyšší daňová progrese, větší kontrola daňových úniků nebo navýšení administrativních zaměstnanců ve zdravotnictví a ve školství. Jednou z priorit je také boj proti antisemitismu, rasismu a islamofobii. Program se zabývá i bezpečností a chce nabrat více lidí do bezpečnostních složek, zejména k policii, která působí v lokálních komunitách. Co se týká migrace, koalice si dala za cíl zrušit a předělat nedávno přijatý migrační zákon, zahrnout status „klimatického uprchlíka“ do migrační legislativy a také významnější pomoc zemím původu takových uprchlíků. Nová lidová fronta chce také umožnit, aby měli migranti znovu nárok na bezplatnou zdravotnickou péči.
V průzkumech, které instituty veřejného mínění nejčastěji opírají o výsledky evropských voleb, se často objevuje, že by volby skutečně vyhrálo Bardellovo Národní sdružení se zhruba třiceti procenty, je ovšem velmi složité dělat modelace konkrétních získaných křesel, protože voličské chování v druhých kolech se poměrně obtížně odhaduje. Nová lidová fronta se pohybuje okolo devětadvaceti procent. Třetí by měla být s výrazným odstupem Macronova Renesance (zhruba 18 procent). Takový výsledek by zemi pravděpodobně paralyzoval. Jordan Bardella deklaroval, že funkci předsedy vlády přijme jen v případě, že bude mít jeho strana absolutní většinu (289 křesel). Mohla by se tedy nabízet případná koalice Nové lidové fronty a prezidentovy strany, což je prozatím poměrně nepředstavitelné.
Klíčovou roli bude hrát rozhodování voličů v případě, že v druhém kole proti sobě stanou kandidáti RN (Národního sdružení) a NFP (Nové lidové fronty), kdy se celá řada i liberálně pravicových politiků (například europoslanec za republikány François-Xavier Bellamy) vyjadřuje tak, že „bude samozřejmě volit Le Penovce, nežli krajní levici.“ Honu na čarodějnice nepomohl ani Emmanuel Macron, který ve svém projevu velmi silně odrazoval před volbou „extrémů“ a dokonce se prezident, který asi zapomněl, že má se vzniklou situací poměrně co dočinění, vyjádřil tak, že „Léon Blum se při pohledu na antisemitskou levici obrací v hrobě.“
A je to právě antisemitismus, kterým se nyní volby rámují, a ze strany, jíž přeci jen založili podporovatelé nacistického Německa, se stává „jediná strana, která brání francouzské Židy.“ On i Maréchal Pétain tvrdil, že o francouzské Židy se postará. Bohužel se ale téma podpory Palestiny a kritiky Izraele propisuje do celonárodní atmosféry a Jordan Bardella, jako to v minulosti už dělala Marine Le Pen, hledá hlasy v židovské komunitě. A byl to jeden z potomků přeživších holokaustu Arno Klarsfeld, který se nechal slyšet, že bude-li ve druhém kole duel představitele jasně protižidovské (Nová lidová fronta) a jasně prožidovské (Národní sdružení), bude volit tu prožidovskou.
Ale ani občanská společnost nemlčí. V sobotu 15. června zorganizovaly odborové organizace po celé zemi demonstrace proti extrémní pravici, kterých se zúčastnilo podle policie na čtvrt milionu Francouzů, podle odborů necelý milion. Došlo ale také k historickému momentu, kdy odbory CGT (odborová konfederace) oficiálně podpořily program Nové lidové fronty a apelovaly na své členstvo, aby tuto koalici volilo. „Program NFP je jediným, který reflektuje skutečné problémy současných pracujících. Ať už je to zrušení odchodu do důchodu v 64 letech nebo navýšení minimální mzdy,“ deklarovala generální tajemnice CGT Sophie Binet.
V následujícím týdnu proběhne několik debat představitelů hlavních kandidujících stran, které by mohly osvětlit některá programová témata a konkretizovat jednotlivé návrhy. Situace ale zůstává velmi nepředvídatelná a nejistá. Roli budou hrát i blížící se Olympijské hry, které komplikují každodenní život velké části obyvatel Paříže (zejména lidem na předměstí), ale také prázdniny, protože Francouzi jsou obecně velmi disciplinovaní a své letní pobyty si domlouvají dlouho dopředu, tudíž je možné, že se jim nebude chtít své plány kvůli volbám rušit. Politologové očekávají účast mezi 65 až 70 procenty.
Autorka vystudovala politologii.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás