Když jsem přemýšlel, proč už několik dnů nemohu vyhnat z hlavy Vyjádření a výzvu umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG, došel jsem k závěru, že důvodem není petice samotná, ale neustále se vracející otázka: jak to mohli podepsat? Nečetli to? Nebo se „chytli“ jen na něco, co je osobně pálí, aniž by přemýšleli o „podrobnostech“?
Tekutý hněv je dnes schopen rychlostí stepního požáru zachvátit nejen „proruské dezoláty“, ale také kulturní elity, které ani jejich vzdělanost a rozhled neuchrání od toho, aby se staly vysílači a zesilovači pomstychtivé zášti k druhým, s nimiž musíme žít v jedné společnosti.
Hněv je jediným skutečným obsahem petice. Ačkoliv je aktuálně namířen proti konkrétním osobám (souhrou okolností především dvěma ženám jiného než českého původu), ve své podstatě je neadresně univerzální. Proto má výzva takový problém předložit argumentaci, která by měla hlavu a patu. Jde prostě o soubor všeho, co má potenciál spustit dostatečně silnou a zraňující emoci, bez ohledu na smysluplnost celku.
Dnes, kdy si tak naléhavě uvědomujeme propojenost naší existence s existencí druhých lidí, ba i zvířat, rostlin a celých ekosystémů, je klíčovou dovedností schopnost spolupráce, kterou vyzývatelé příznačně dezinterpretují jako kolektivismus.
To výzvu přibližuje některým formám současné politiky, postaveným na vyvolávání morální paniky a kapitalizaci hněvu. Ilustrativním příkladem je režim strany Fidesz v Maďarsku, jehož typickým znakem je i snaha odstranit nejrůznější formy institucionální nezávislosti. Zmiňuji to proto, že nevysloveným, ale klíčovým předpokladem – naštěstí bezzubé – petice je autoritativní potlačení univerzitní samosprávy. Jinak totiž nelze realizovat požadavek na výběr nového rektora či rektorky AVU jakýmsi konkurzem „nezávislých“ (na kom/čem?) osobností – a iniciátoři výzvy to jistě vědí.
Podobnost s autoritářským populismem je i ve snaze podprahově mobilizovat svět normálních a slušných lidí proti světu narkomanie či duševní choroby, a to jen půl roku od střelby na FF UK, na kterou část veřejnosti reagovala v tom duchu, že jde beztak o přirozený důsledek ideově a psychicky perverzního prostředí humanitních studií.
I kdyby přitom nějaký umělecký počin byl projevem osoby s duševní chorobou, pořád je to umělecký počin. I v takovém případě by byl sdělením, sebevyjádřením, které usiluje o pochopení a možná správně ukazuje něco, co ostatním uniká. Výzva ale nepracuje s pojmem duševní choroby jinak než jako s nástrojem stigmatizace, který má vyvolat představu bílých plášťů či svěrací kazajky; je to nástroj symbolického násilí.
Duševní zdraví není něco, co mají lidé s těmi správnými názory, zatímco ti druzí ne. Jeví-li se nám naši oponenti jako „duševně choří“, začneme psychickou rovnováhu dříve či později ztrácet i my – pokud už jsme nezačali. Duševní zdraví je věc, která souvisí se stavem sdíleného a (rozličně) prožívaného světa a kterou je třeba neustále znovu hledat. AVU to dělá a nestydí se za to.
Od starých mistrů k novým idejím
Co přesně se tedy na naší nejstarší umělecké škole vlastně děje? Především jde o nesmírně pestrou škálu přístupů, médií i osobností, rozdělených do téměř dvou desítek ateliérů (známý film Zkouška umění zachycuje tři). Neexistuje jedna formule. Na dnešní AVU se dělá prakticky všechno, co (někomu) dává smysl.
Vyzývatelé chtějí restrukturalizaci školy. Ta už ovšem dávno probíhá. Jenže zatímco oni vyzývají k tomu, aby akademie byla restrukturalizována, AVU se restrukturalizuje. A dělá to na základě toho, že reaguje na proměny okolního světa, z nějž přicházejí její studující.
Je pravda, že ačkoliv je organizačně stále strukturována na studiovém principu (rozdělena do ateliérů), duchem se od světa mistrovských škol AVU vzdaluje. Ne že by v praxi bylo vyloučeno či snad zakázáno, aby studující vnímali své vyučující jako autority, k nimž vzhlíží, nemůže jít ale o strukturující princip. Na slovech záleží. Zatímco mistr má autoritu takříkajíc a priori (formalizovanou např. pojmenováním školy po své osobě), vyučující má spíše jen určitou roli; je průvodcem či koučem, který pomáhá hledat studujícím jejich vlastní cestu.
Úspěchy a uznání v umělecké (nebo třeba vědecké) sféře nejsou zárukou pedagogické kvality, která by přitom měla být na prvním místě. Rozhodující je schopnost předávat relevantní zkušenosti, která není přímo úměrná věku. Pro dnešní studující je relevantní řada věcí, o kterých předchozí generace sice na intelektuální rovině ví, ale neumí je prožít natolik, aby docenila jejich dopad na utváření osobnosti. Třicetiletý vyučující, u kterého spíše platí, že je se studujícími na jedné (potápějící se?) lodi, jim tak může předat víc.
U mistrovského principu existuje korelace mezi zdůrazněnou individualitou vedoucího – je to „jeho“, případně „její“ ateliér – a individualitou, která má být pěstována v jednom každém studujícím. Toto zdůrazňování nebo snad až heroizace individuality patří do určité historické konstelace, jak se k tomu ještě vrátím v souvislosti s generačním aspektem konfliktu. Dnes, kdy si tak naléhavě uvědomujeme propojenost naší existence s existencí druhých lidí, ba i zvířat, rostlin a celých ekosystémů, je klíčovou dovedností schopnost spolupráce, kterou vyzývatelé příznačně dezinterpretují jako kolektivismus.
Schopnost týmové práce není potlačením individuality, nýbrž jejím rozvíjením, a snaha tvořivě reagovat na společenské problémy, které umělce nevyhnutelně ovlivňují, ba trýzní, není o nic větší ideologizací umění, než když někdo vysochá Krista či svatého Václava – nebo když toho Václava posadí na koňskou mršinu a tím demonstruje přežilost provinčního nacionalismu. Rozdíl je jen v tom, že u starých, tradicí zafixovaných děl už jsme jejich ideologický rámec přestali vnímat; s příchodem nových idejí o něj některá zavadí jako o neviditelný drát a spustí se alarm.
Myslbekův Ukřižovaný na poněkud zšeřelé chodbě hlavní budovy AVU je pro někoho prostě „Myslbek“; náboženskost námětu je druhotná, primární je umělecká kvalita. Jenže socha je umístěna tak, že vizuálně dominuje celé chodbě, na jejímž protějším konci jsou dveře do rektorovny; právě odsud efekt nejlépe vynikne – z dálky už vidíme příliš málo detailů na to, abychom si byli jisti Myslbekem, a o to více vyvstává, že jde o krucifix; ten je tak umístěn do jakéhosi transcendentního úběžníku celé scény. Nevím, jak moc to narušuje sekulární charakter školy (popravdě, tenhle Kristus spíš vypadá, že už to zabalil), netvařme se ale, že ten objekt je ideologicky neutrální. Může být víceznačný (dokonce ani ideologie nejsou zcela homogenní útvary, i když by rády), ale nikdy není neutrální.
Příliš dlouhý magistr?
Řada proměn, kterými AVU prochází, je v různé podobě typická pro celé univerzitní školství. V posledních letech tak na akademii vzniklo například pracoviště GRID, pečující o genderovou rovnost a inkluzi, a antidiskriminační platforma, organizovaná nezávisle na vedení školy a umožňující anonymizované stížnosti na nerovné zacházení.
Někomu se to může jevit jako neomarxistická indoktrinace, dnes jsou ale podobná opatření nezbytnou výbavou veřejné vysoké školy. Vychází se z předpokladu, že studující se učí lépe, když mají jistotu, že jsou respektováni a zachází se s nimi férově; a že když má škola vést lidi k demokratickým hodnotám, musí je především sama praktikovat.
Poprvé se na akademii začíná věnovat systematická pozornost pedagogickým kompetencím, protože i ve světě umění, jinak značně svébytném, platí poznatky didaktiky či psychologie. Snahou o maximální kompatibilitu s ostatními školami u nás i v zahraničí je vedeno také zavádění kreditového systému (ano, na AVU dosud nebyl) i opuštění jednoho z největších specifik školy – šestiletého studijního programu zaměřeného na volné umění; napříště bude AVU v tomto oboru nabízet už jen programy bakalářské nebo navazující magisterské (v obou případech tříleté).
Není to chyba? Nebude budoucím umělcům a umělkyním chybět ono dlouhé trvání, poskytující tolik času na zdánlivě bezcílné experimentování? Je pravda, že mnozí studující si existujícího „dlouhého magistra“ pochvalují jako mimořádné privilegium a někteří vyučující se s vyhlídkou na jeho opuštění smiřují jen těžko a obávají se, že v novém systému se nebudou cítit doma.
Na druhou stranu, o AVU se – celkem oprávněně – říká, že se z ní nevyhazuje, což souvisí i s obtížností zhodnotit umělecký výkon. Nový systém bude umožňovat rozloučit se s některými studujícími již po třech letech a vytvořit více míst pro nově příchozí (dostat se na AVU je extrémně těžké; do „dlouhého magistra“ jsou přijaty jedna až dvě osoby z deseti).
A nezapomínejme, že čas je relativní veličina. Možnost získat diplom z Akademie výtvarných umění v Praze již po třech letech od opuštění střední školy sice zkracuje/zrychluje pobyt na akademii, dává ale zase více času zkusit ještě jinou školu či dokonce úplně jiný obor, rozšířit si portfolio a „sociální kapitál“, ale i přispět k propojování umělecké bubliny s jiným prostředím, nakazit je kreativitou. Smysl pro pomalost a prodlévání bychom měli umět pěstovat i bez toho, že budeme mít na všechno šest let, jinak bude obtížně přenositelný do světa, v němž se studující ocitnou po škole a který – jak víme z různých šetření – je straší ještě mnohem víc než krucifix s motýlími křídly.
Jsou to neklidné vody. Kormidluje jimi současné vedení bez chyby? Určitě ne. Cesta k tomu dělat věci lépe však nevede přes restauraci poměrů „devadesátek“, ale přes zkvalitňování vnitřní demokracie, tedy zapojování všech dotčených do rozhodování o věcech, které se jich týkají. Do senátu AVU často opravdu „není zvolen ani jeden profesor“. Je to proto, že senát je zastupitelský orgán, jehož smyslem je lidem naslouchat a reprezentovat je, ne je vyučovat, a pedagogický titul proto nehraje roli (Musím to vůbec připomínat? Soudě podle textu petice asi ano).
Naznačené změny nesporně oslabují výjimečnost AVU či uměleckého vzdělávání obecně. Myslím si, že je to spíš pozitivní trend. Jako každá činnost, i výtvarno má řadu obtížně vysvětlitelných specifik, je ale kontraproduktivní vytvářet kolem něho auru. Výjimečnost není něco, co by samovolně, jakousi (nad)přirozenou silou tryskalo ze samotné ideje umění; výjimečnost je pocit, a ten lze i vyvolávat či pěstovat cílenými postupy. Dotyčná výzva je výmluvným příkladem jednoho z nich.
Nonastalgie: jak nám Západ vzal Západ
Stalo se už progresivistickým klišé hovořit o zamrznutí některých osobností v devadesátých letech. V tomto případě je ale vztah k době těsně po pádu „komunismu“ natolik explicitní, že jej nelze pominout. Ačkoliv text samozřejmě mohou podepisovat lidé různého věku, jedna generační zkušenost je pro něj definující.
Zkusím ten fenomén pojmenovat novotvarem nonastalgie (latinské „nona“ = devět). Nonastalgie je tesknění po (zejména raných) devadesátých letech, a to nejen ve smyslu jednoho časového úseku, ale především ve smyslu určitého časoprostoru. Nonastalgie je totiž paradoxně formou tzv. ostalgie, tedy stesku po světě „reálně socialistického“ Východu. Ten se zde ovšem neuplatňuje v podobě samotného státního socialismu, ale v podobě představ o Západu, které si lidé pod diktaturou jedné strany vytvořili a které byly spíše sadou projekcí a symbolů s pevně fixovanými významy než žitou zkušeností s komplexní a proměňující se realitou západních společností.
Nonastalgie tedy není jen touhou po návratu do dob, kdy „věhlasní pedagogové“ zavedli na AVU „jedinečně fungující systém mistrovských škol“ a tím pomohli uměleckému vzdělávání vymanit se z dědictví marx-leninismu. Je také identitární reakcí, snahou zachovat si specifické privilegium Východoevropana, který může vzhlížet k Západu, aniž by se do něj musel opravdu integrovat a vyrovnávat se s jeho nečernobílou historií nebo řešit nové výzvy, jako je problematika dekolonizace.
Na tu nonastalgici reagují s příznačnou snahou o časoprostorovou izolaci: nás se to netýká, my jsme kolonie neměli – jako by naše „my“ najednou končilo na českých hranicích, jako by se Rakousko-Uhersko neúčastnilo soupeření o kolonie a jako by i čeští cestovatelé či badatelé netěžili z faktu, že neevropské země byly „pacifikovány“ koloniálními mocnostmi.
Touha po časoprostorové izolaci zde souvisí také s již zmiňovaným pocitem výjimečnosti. Okamžik, v němž došlo k pádu nenáviděného režimu opravdu výjimečný byl. A je pravděpodobné, že se tato výjimečnost promítla do generační zkušenosti aktérů tehdejší kulturní sféry. Žádná generační zkušenost se však neproměňuje v jednu a tu samou paměť. Někdo si výjimečnost historických událostí vyhodnotí tak, že byl souhrou šťastných okolností ve správnou dobu na správném místě; a někdo si ji zpracuje jako doklad své vlastní výjimečnosti.
Na ten krátký moment, kdy dozníval pád Zdi, se představitelé disentu a kulturního undergroundu stali předmětem obdivných pohledů ze Západu jako spolustrůjci jeho vítězství ve studené válce – a především živoucími důkazy o morální podstatě tohoto vítězství; oni přece tváří v tvář útlaku pěstovali svobodu tvorby, oni tváří v tvář veřejné lži ubránili autenticitu uměleckého vyjádření, onen znak beethovenovského hrdiny, který čelí osudu a zvítězí, protože lidskost je velikost – a západní demokracie, to je přece právě lidskost…
Tímto vším oni na jeden výjimečný historický okamžik byli – zazářili jako čistější příklady „západnosti“ než Západ samotný, a to bez toho, že by na sobě cokoliv museli měnit.
Jenže pak přišel reálný Západ přelomu století, transformace nejen ekonomická, ale i sociální, kulturní, intelektuální. Soudobé filozofické, ale také historiografické myšlení začalo rozleptávat představy o heroickém individuu a dějinném poslání křesťanské civilizace; o boji s komunistickou totalitou se časem začalo psát v podivných termínech, jako je „vyjednávání“ – všichni prý hrajeme divadlo. S autenticitou už nelze pracovat jako s nějakým věčným, nadčasovým zdrojem umělecké tvorby, protikladným k (umělé a vnucené) ideologii; i autenticita je něco vyjednaného, historického, je to určitá strategie práce se sebou samým, dnes upozaděná ve prospěch identity, jež je přiznaně konstruktivistická.
Nonastalgici žijí ve společnosti, jejíž vývoj se jim do značné míry odcizil. Přetéká ideovými imigranty, kterým nevědomky kdysi sami otevřeli bránu – to, s čím mají dnes problém se ztotožnit, je nepředvídaný důsledek jejich dávných tužeb, nejednou v podobě jejich vlastních dětí.
Byli podvedeni? Nebyli, tohle se s lidským světem děje neustále. Jen se to ne vždy děje tak intenzivně a rychle jako dnes. Nedivím se, že se jim stýská. Kdysi mohli „věhlasní pedagogové“ rozhodovat o tom, co umění je a co jím není. Tu moc už nikdy mít nebudou. Umění jim uteklo. Jako vždycky.
Autor pracuje na AVU jako šéfredaktor Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny a jako metodik kvality. Text vyjadřuje jeho osobní stanoviska.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás