Požadovat otevřeným dopisem odstoupení rektorky Akademie výtvarných umění Marie Topolčanské, radikální proměnu Národní galerie i umělecké Ceny Jindřicha Chalupeckého je vážná věc. K tomu musí existovat řada důvodů takové závažnosti, že je stačí jen uvést, seřadit a nechat působit svou zdrcující vahou. Samozřejmě s potřebnou mírou citlivosti, se kterou vážíte každé slovo. Přece jen se chystáte zničit něčí profesní kariéry. Autorstvo dopisu „Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG“ sepsalo pod tímto požadavkem čtyři strany. Na jejich konci však čtenář s hrůzou zjistí, že část kulturní elity a lidí, co šli zrovna okolo, nezvládne dát dohromady čtyři smysluplné strany, napsat odstavec a nakonec ani jednu větu. V závěru celého textu vás polije pot studu. Pokud je tohle naše elita, pak jsme tím nejubožejším z ubohých národů Evropy.
Slavnou Antichartu vytvořilo politbyro a umělci ji podepisovali pod dohledem strany a kamer. Mnozí z obav o konec své kariéry. Zde sledujeme text v něčem hrůznější, protože si jej dotyční sepsali a zorganizovali sami.
Uvedenou autorkou petice je Barbora Šlapetová, což je manželka Lukáše Rittsteina, který byl z AVU vyhozen pro podvádění a neetické jednání, kdy se pokoušel na školu protlačit svou dceru. To nastavuje laťku celému znění textu i zášti, která se snáší na rektorku Marii Topolčanskou.
Slavnou Antichartu vytvořilo politbyro a umělci ji podepisovali pod dohledem strany a kamer. Mnozí z obav o konec své kariéry. Zde sledujeme text v něčem hrůznější, protože si jej dotyční sepsali a zorganizovali sami. V jakési hrůze z nastupující totality, jak plyne z první věty: „omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova, spojené s cílenou likvidací jedinečnosti a kreativity pod hlavičkou aktivistických tendenčních ideologií na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU), v Národní galerii (NG) a v rámci udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH).“
Po takto nastaveném úvodu volají podepsaní na několika následujících stranách po omezování uměleckého projevu, svobody slova a požadují likvidaci kreativity, která se projevuje jinak, než jak se projevovala kdysi, protože to je nejspíš ten znak kreativity: že vypadá pořád stejně. Asi by mě takové volání zaskočilo i u stavitelů mostů nebo lékařů, protože ani těmto oborům se progrese a vývoj nevyhýbá a leckterý doktor z 19. století by se divil, co je dnes možné. Podobně jako se diví podepsaní v případě umění, kdy se dožaduj neznámo po kom, aby okamžitě nastolil řád a pořádek, jaký panoval za jejich mladých let.
Generační aspekt se přehlédnout nedá, stejně jako to, že převážně muži požadují odstoupení výhradně žen z vedoucích pozic, jako by to byl vůbec jejich největší prohřešek.
Láteření nad úpadkem mladých, kteří se projevují kolektivně, dožadují se nehierarchického řízení a odmítají jako křečci soutěžit o první místo pro jednotlivce, je podtrženo samotným dopisem. Zatímco mladší generace hledá cesty, jak se vyjádřit spolu, k čemuž je nutná spolupráce, vzájemné naslouchání a hledání společných východisek, skrumáž etablovaných uměleckých eg nezvládne dát do kupy ani pár srozumitelných odstavců. Jako by každý dodal jednu svou větu a někdo je náhodně poskládal za sebe.
Nedokážou vysvětlit, co přesně a proč jim vadí, a ani se o to nesnaží. Tady máte tři požadavky a zde dole naše podpisy, to vám musí stačit. Jenomže tím narážejí stejně jako před časem po všech médiích skuhrající Jiří Černický, kterému nakonec nejvíce vadilo, že říká to, co vždycky, ale studenstvo se tomu odmítá smát tak jako kdysi.
Bohužel to však není jen o neschopnosti něco sdělit. Dopis je především koláží nahodilých obvinění, útržků historek, osobních útoků, a dokonce i manipulací, dezinformací a lží. A pod to se podepsaly desítky ve svém oboru respektovaných lidí. A další stovky, které šly okolo.
Drogy a žirafy nechceme
Věta „ve škole je stále uvolněnější vztah k drogám“, ještě vzbuzuje úsměv, kdy čtenář doufá, že se jedná o poťouchlou sebeparodii nebo aluzi na Třicet případů majora Zemana. Za ní však následuje: „Loni tak došlo k tragické smrti dvou studentů na zahraničním výletu ateliéru.“ K této tragédii ovšem nedošlo na akci školy, ale na soukromém výletě dotyčných. Nicméně to čtenář a veřejnost nemá prakticky jak zjistit. A tak se jí předloží jako fakt, že je vedení školy přímo zodpovědné za smrt mladých lidí, což má dokázat jeho naprostou nekompetentnost, nebezpečnost, a tedy oprávněnost požadavku na odstoupení rektorky. Autoři a signatáři petice zneužívají tragické události, která těžce zasáhla celou AVU.
O kus dál je další neuvěřitelná věta: „S tím souvisí ,umělecký projekt‘ Kateřiny Olivové před budovou Akademie, který nemá nic společného ani s uměním, ani s performance, ale připomíná spíše projev psychicky narušené osobnosti před zraky vyděšených dětí a veřejnosti.“
Od anonymních vzteklounů v diskuzích pod články nebo pohoršených maloměšťáků po šesti pivech by člověk takovou větu očekával. Ale co si počít s částí umělecké scény, která má zapotřebí dávat uměleckou performance své uznávané kolegyně do uvozovek a autoritativně ji rovnou vyhazuje z umění. Jako by snad dějiny umění nebyly také dějinami podobných vět, které o každém novém směru a čemkoli nebývalém a komkoli se vymykajícím tvrdí, že tohle už rozhodně umění není. Nejsmutnější je ale samozřejmě ona psychiatrizace Olivové, která to v posledních letech schytává opakovaně za svou pouhou existenci. Žijeme v rybníku tak zahnilém, že zde hrůzu dokáže vzbudit jedna žena každým svým veřejným pohybem.
Čtenář po takové tragické náloži skoro přehlédne, že autorstvo petice dalo Olivovou rovnou i do souvislosti původního plánu AVU přemístit Myslbekův kříž, protože prý studenty straší. To se sice nestalo, ale v té záplavě nesmyslů se to snadno ztratí. A po záplavě kravin přichází další zvolání: „Rektorka svým jednáním vyjadřuje pohrdání kulturním odkazem a dává nepřiměřený prostor aktivistickým trendům, čímž zpochybňuje důvěryhodnost a důstojnost celé instituce!“
Kdybych zrovna připravoval kvíz na téma, poznej, zda je to věta z roku 1974, nebo 2024, tahle by tam byla celá. Kdybych byl rektorka AVU, vytetuju si ji na hruď nebo ji dám vymlátit do kamene a umístím u vchodu školy, coby vzkaz budoucím generacím. Coby varování, že o rozum či soudnost může nakonec přijít každý.
Následující již kratší láteření, že cena Jindřicha Chalupeckého už není, co bývala, pro tematickou repetitivnost přeskočím. Poslední část se věnuje Národní galerii, kde najdeme další masterpiece, o kterém se budou učit budoucí generace. Začíná úvodními výčitkami ředitelce galerie Alicje Knast, že je ženou, a tedy nulou. Pod věty, že vede galerii k bezvýznamnosti, se jako druhý podepsal bývalý dlouholetý ředitel této instituce Milan Knížák, za jehož éry se pravidelně psalo, že ji přivedl na dno provinčnosti a k naprosté bezvýznamnosti, přičemž se ve funkci udržel přes dekádu jen díky tomu, že byl patřičně servilní k vládnoucí moci.
Spolu s ním je na stejné petici jeho tehdejší arcinepřítel David Černý, který se mezitím stal vrchním dekoratérem developerů a obhájcem ideologie posvátnosti soukromého vlastnictví. Což je jen taková poznámka k výpadu vůči Knast, která se prý „ohání nejpomíjivějšími současnými ideologiemi“. Tím se ovšem myslí dekolonizace, což je pomíjivý a cca posledních zhruba 70 let aktuální směr, jemuž se Národní galerie dosud věnovala zhruba tak jednou.
Nicméně poté se petenti rozdovádí nad tématem nesouhlasu s dekolonizací a žirafou v Benátkách – což není projekt ředitelky galerie, ale koho to vůbec zajímá – přichází to podstatné, kdy „na bienále v Benátkách se prezentuje příběh žirafy, přivezené z Keni v době, kdy zde komunisti popravovali Miladu Horákovou.“
Tím dosahuje další pravicově konzervativní výstřel kulturních válek svého cíle. Dokázal propojit celkový úpadek umění a doby vůbec s popravou Milady Horákové. Ve skutečnosti je celý elaborát popravou každé svobodné mysli, otevřeného ducha a důkazem, že jsme všichni jen rozpadající se tělesné schránky, jimž rozum v posledním tažení zavelí zvednout ruku a zahrozit mrakům, že plují po obloze příliš rychle a mizí za obzorem, který nám už nedává smysl. Sláva každému, kdo v této nesnadné chvíli odolá, strčí ruku do kapsy a jde se projít do lesa.
Hrůzná událost naštěstí obsahuje prvek naděje. Tím je stručné prohlášení studentstva AVU, které se postavilo za svou rektorku i školu a vyzvalo ke klidu. To jsou nejspíš ty hrozivé aktivistické tendence, před kterými petice varuje.
