Martyyna je nepřehlédnutelnou postavou pražské klubové scény. S kolektivem KSK pořádala večírky už od konce nultých let a byla také součástí djského kolektivu Blazing Bullets. Se svojí hudbou debutovala v roce 2019 na kompilacích labelů Unizone a BCAA system. O rok později vydala debutové EPčko Awaken, které sklidilo nadšení třeba v britském hudebním magazínu Wire. Teď vydává debutové album Written In The Scars, kterému mezinárodní distribuci zajišťuje mexické vydavatelství Infinite Machine. Abstraktní beaty dekonstruované klubové hudby se na něm střídají s ambientními pasážemi náladových syntezátorových ploch a důležitou roli zde hraje i její hlas. Zdá se, že Martyyna svou hudbou vypráví příběhy, zároveň ale kolážovitostí odkazuje i na své aktivity v rámci studia neformální architektury na Tchaj-wanu. Povoláním architektka je fascinována divokou tvorbou nelegálních přístaveb, které organicky vrůstají do velkoměsta podobně jako divné disonantní zvuky do její hudby.
Desku Written in the Scars jsi poprvé veřejnosti představila vloni na podzim na festivalu Lunchmeat. Tehdy už byla hotová, ale na vydání si musela počkat ještě dalších osm měsíců. Co se tak zdrželo?
V té době jsem ještě neměla ani label, který by ji chtěl vydat. Když jsem ho našla, tak se vydání muselo načasovat tak, aby se jim to hodilo do rozvrhu. Deska se musela zmasterovat a také jsem věděla, že před vydáním chci postupně vydat tři singly.
O nahrávce už tehdy nadšeně psali třeba na portále Quietus, bylo logické, že s ní míříš na mezinárodní scénu. Proč nakonec padla volba na Infinite Machine, vydavatelství, kterému šéfuje Charlie Juarez a je rozkročené mezi Mexikem, New Yorkem a Bukureští?
Když jsem desku dokončila, zkoušela jsem ji posílat na různá místa. Využívala jsem především kontaktů mých známých hudebníků, protože bez toho je šance, že si to někdo z labelů poslechne, velmi malá. K Infinite Machine se to dostalo přes Bungalovva, což je můj kamarád, producent, původem z Argentiny, který v minulosti také na Infinite Machine vydával. Strašně dlouho se nic nedělo, až mi jeden den Bungalovv napsal, že se mu Charlie ozval a že je z toho nadšený, a že nechápe, jak to mohl přehlédnout a jestli bych měla stále zájem.
Jsi spokojená s tím, jak se o tebe label stará?
Infinite Machine vydávají široké spektrum nahrávek, ale přijde mi, že se tam docela hodím. Jsem hodně spokojená s jejich prací, dnes je dost těžké získat v médiích nějaké promo, i spousta specializovaných webů funguje na komerční bázi, když chceš, aby o tobě psali, musíš nejdřív zaplatit. Ani sociální sítě už nefungují tak decentralizovaně jako před pár lety. Hudby vychází strašně moc a drtivá většina jí někde zapadne. A je jedno jak moc si dáš záležet třeba na vizuální složce, protože tu už dneska má také promáklou každý.
Jakou výhodu ti dá to, že jsi pod mezinárodním labelem?
Kromě toho, že se o nahrávce víc ví i dál než v ČR, tak mě třeba Infinite Machine zapsali do agentury, která nabízí sound design a releasy pro komerční použití většími společnostmi jako např. Netflix, Nike atd. Je to databáze, díky které se tvoje hudba může dostat třeba do nějaké reklamy.
V jakém časovém rozmezí jsi desku tvořila? Debutové EP Awaken vyšlo v roce 2020…
Materiál z Awaken jsem hodně dlouho předělávala do koncertní podoby a když jsem ho konečně jednou zahrála, odešly mi mikročipy v Macu, protože jsem měla kouřostroj příliš blízko počítače. Takže jsem zase neměla nic a čekala jsem, jestli mi to opraví. Něco se zachránilo, ale už jsem mezitím začala dělat nové věci. Během těch čtyřech let jsem se hlavně snažila nějak vybalancovat to, abych mohla dělat hudbu a současně zaplatit nájem. (smích)
Dřív jsem všechno dělala spontánně, je to pak taková mašina, při které se věci postupně nabalují, až něco vznikne. Teď když mám základy teorie, pomáhá mi to zpětně pochopit, co vlastně při tvorbě dělám.
Nový materiál je částečně postavený na stemech z Awaken. Nikdy nezačínám úplně od nuly, recykluju starší materiál, a i když to třeba nakonec úplně změním, funguje to jako něco, od čeho se můžu odrazit.
Od začátku bylo v plánu, že to bude dlouhohrající deska?
Ano, říkala jsem si, že po čtyřech letech by něco takového bylo vhodné. Já mám alba ráda.
Kdy přišel ten moment, v němž sis byla jistá, že deska je hotová?
Jasnou deadline byl Lunchmeat, kde jsem desku měla poprvé zahrát. Teď už bych asi dělala všechno jinak a rychleji, ale celkově to album je složitější proces, jak je na to napojená spousta dalších procesů od mixu, masteringu přes řešení vizuální identity a promo materiálu, tak se všechno protáhne.
Na Awaken jsi už trochu pracovala se svým hlasem, ale na nové desce je jeho role ještě mnohem výraznější. Kde se vzal tento nápad a jak se vytvářel tvůj vztah k vlastnímu hlasu?
Zpívala jsem na základce a částečně i na střední. Hrála jsem v takových dětských divadlech a k tomu patřil i zpěv. Pak jsem přišla jednou o hlas, v nemocnici mi píchli injekci do hlasivek, aby je znovu nahodili. Na vyšetření mi pak řekli, že mám na hlasivkách uzlíky a že bych vůbec neměla zpívat, že se to tím zhoršuje. Taky mi řekli, že bych neměla kouřit a mluvit moc nahlas, což jsou všechno věci, které dělám. (smích)
Tehdy jsem se zalekla a přestala zpívat úplně. Vrátila jsem se k tomu až po čase, kdy jsem začala produkovat hudbu a napadlo mě mít v ní i nějaké vokály. Že to budou ty moje, dávalo smysl. Zjistila jsem, že hlas neztrácím, naopak jsem začala chodit na lekce zpěvu, kde mě učí, jak hlas používat, abych ho tolik nenamáhala.
Někde jsem četl, že jsi teď dokonce začala studovat i hudební teorii. Jak tě to napadlo?
Učím se noty a hrát na piano, lekce jsem dostala jako vánoční dárek. Chtěla jsem jen někoho, aby mi vysvětlil základní pravidla, ale nakonec se ukázalo, že musím začít úplně od začátku. Dřív jsem všechno dělala spontánně, je to pak taková mašina, při které se věci postupně nabalují, až něco vznikne. Teď když mám základy teorie, pomáhá mi to zpětně pochopit, co vlastně při tvorbě dělám.
Je zvláštní, že jako tvůrkyně elektroniky jdeš zpátky k nějakému klasickému přístupu k hudbě…
Nemyslím si ale, že se kvůli tomu něco změní v mé produkci. Jen mi to pomáhá. Teď například pracuju na jednom školním hudebním projektu a částečně využívám, co jsem se naučila. Ale pořád jsem víc zvyklá dělat věci intuitivně než nad nimi moc analyticky přemýšlet.
Co se skrývá pod názvem Written in the Scars? Ty jizvy mi asociují nějaké vyrovnávání se s traumaty. Chápu to správně?
Je to slovní hříčka, která říká, že tvůj osud není napsaný někde ve hvězdách, ale spíš v jizvách, které ti zůstaly z minulosti. A to, jak se s minulostí vyrovnáš, tě dělá tím, kým jsi v současnosti. Ta tematika sebepoznávání, uzdravování, překonávání a posilování se nakonec dá vyčíst i v názvech tracků.
Bylo to téma, s nímž jsi na desce začala pracovat, anebo vykrystalizovalo až v průběhu?
Koncept mi z toho vylezl až v okamžiku, kdy jsem hledala nějaký název, který by to celé zastřešil. Ale skvěle to sedlo. Skladby se měnily mockrát, hodněkrát jsem si myslela, že to mám hotové, ale pak jsem to zase začala měnit. Skladeb bylo víc, některé jsem dala pryč.
Motiv uzdravovací hudby (healing music) je historicky spojený s osmdesátkovou new age hudbou, kterou mi Written in the Scars také na spoustě míst asociuje. Přijde mi, že se nebojíš ani určitého sentimentu, třeba Every Single Time je vyložený lovesong. Mám pocit, že někde jsem četl, že máš ráda Enyu.
Spíš jsem na ní vyrostla, pamatuju si, jak hrála z rádia a tehdy se mi to líbilo.
Daly by se prozradit i nějaké další inspirační zdroje desky?
Když začneš soustředěněji pracovat na nové hudbě, stopne to poslouchání a objevování něčeho nového. Takže jsem se díky téhle desce ocitla trochu mimo obraz a můj jediný další kontakt s hudbou je, jen když připravuju djské sety, ale to je většinou úplně jiná hudba. Rychlejší, tanečnější, energičtější.
Na desce máš kolaborace s Oliverem Torrem a Portentem, v minulosti jsi udělala track třeba s keňským hudebníkem Slikbackem. Máš ráda tyhle spolupráce, nebo jsi spíš solitérka?
Dlouho jsem se bála za někým přijít a ukázat, co dělám. To už je trochu lepší, ale stejně mám pocit, že nejlépe se mi pracuje sólo. Nejde ani tak o to, že bych byla vyloženě solitérka, ale spíš o to, kde hudbu dělám a jak si na ni najdu čas. Takhle to bylo teď i s Oliverem, začali jsme něco dělat, ale pak jsme si to vzali každý domů a posílali jsme si to. To mi vyhovuje.
A se Slikbackem to bylo jak?
Oslovil mě on. Poznali jsme se, když přijel hrát do Polska na takovou malou akci, měla jsem tam DJ set, který si poslechl. Pak mi napsal, že se mu líbilo Awaken EP. On je hroznej poctivec, proposlouchal můj Soundcloud, na tom je vidět že ho hudba obecně zajímá a prochází si poctivě i další lidi, například i z line-upu, kde hraje..
Roky jsi spolupořádala klubové noci KSK, které do Prahy přivezly spoustu zásadních jmen klubového undergroundu. Jakou má KSK budoucnost? Přijde mi, že poslední roky je scéna v Praze už dost saturovaná.
Je pravda, že takové akce často končí tím, že je dotuješ z vlastních peněz a to si už nikdo z nás nemůže dovolit. Není to snadné, těch lidí, kteří chtějí dělat vlastní večírky, je strašně moc a už ani nemůžeš mít pocit, že přivážíš něco exkluzivního, protože se tady týden co týden objevují muzikanti z celého světa. A pak jsou tu kolektivy, které mají granty. Ta konkurence je prostě strašně veliká a trochu uvadá motivace to vůbec dělat. Na rozdíl od dřívějška, kdy tu nic nebylo. Ale potkala jsem tak spoustu zajímavých lidí, třeba právě Portenta, který nám kdysi hrál v Neone a pak nás pozval do Polska, kde tehdy žil. Teď je v Berlíně.
Když chceš dneska pořádat večírky tak, aby ses z toho uživil, stejně skončíš na tom, že musíš dělat korporátní rave. A pak ti prostě jednoho dne dojde, že sestavuješ line-up tak, aby primárně přitáhnul dav lidí, ale to může být často něco, co tě třeba zvukově tolik nebaví. A nakonec ti to vlastně ani nevydělá dost peněz. Teď už mám dost jiné priority, chci hudbu dělat a ne nutně být v roli promotérky.
Tvoje autorské začátky se datují někde kolem roku 2019, dávno předtím jsi ale působila jako DJka. Jaká byla cesta od djingu k vlastní tvorbě?
Jednoho dne jsem si řekla, že si zkusím poskládat v Abletonu mix. Začala jsem se učit s programem a chytlo mě to. Úplně nejdřív jsem dělala mashupy, kde jsem spojovala třeba k-pop a současnou elektroniku. Tam jsem se naučila pracovat s Abletonem, pak jsem zkusila udělat edity cizích tracků a remixy.
V jakém vztahu je teď tvoje autorská tvorba a djing?
Já nemám ráda, když se moje djské sety nějak spojují s mojí autorskou tvorbou. Tím myslím, když se třeba používá promo k desce jako promo k DJ setu. Je to něco úplně jiného. Ale je pravda, že když tvořím sety, tak pracuju s podobnou dynamikou. Mám pocit, že se se svými sety snažím vytvořit příběh, kde se dá sledovat nějaké drama a pak uklidnění. A podobně to dělám i při produkování.
Na Soundcloudu máš u jednoho setu z Ankali tag #storytelling a skvěle to sedí. Nicméně vyprávění je možná jedna poloha tvé hudby, druhá je možná víc „krajinářská“. Přijde mi, že tvoje tracky jsou jako zvukové krajiny, do nichž posluchačstvo může vstoupit a zažívat zde nějaké dobrodružství. Ostatně vizuální doprovod Igora Loroka, který tě doprovázel na Lunchmeatu, s metaforou putování také pracoval. Jak moc je to spojené s tvojí profesí architektky?
Myslím, že na tohle spojení už narazili Adina Sobotková a Jiří Špičák, když o mně psali. Vlastně mi to nikdy nedošlo, dokud na to neupozornili. Možná víc než skutečná profese k tomu má blíže můj koníček, ve kterém se zabývám architekturou, která vzniká bez zásahu architektů. Tady je myslím jasná vazba na moji hudbu, která vzniká bez znalosti formálních struktur. Jsou to všechno takové otevřené struktury, koláže.
Narážíš na projekt webové stránky Illegal Taipei, na nichž společně s Kateřinou Fejlachovou mapujete divoké přístavby v hlavním městě Tchaj-wanu, kam často cestuješ.
Baví mě na tom ta organičnost, spontánnost, je to něco, co vzniká za hranou tradičních postupů. Z hudebně-produkční stránky je to hodně podobné jako moje postupy při tvorbě hudby.
Kde se tahle fascinace nelegální architekturou vzala? A byla dřív než hudba?
Pro mě to bylo řešení určitého zklamání z profese, v níž jsem se prostě začala nudit. Začala jsem výzkum v Taipei a pak vznikla stránka. Produkovat hudbu jsem začala později. Teď se to potkalo, z neformálního urbanismu se stal předmět mého Ph.D., zároveň teď k disertační práci vzniká hudební doprovod.
Na desce jsou slyšet i field recordings. Jak vznikaly?
Vrací se na ní jeden zvuk přílivu a odlivu moře, který jsem myslím nahrávala na Madeiře. Tak jí proplouvá. Pak jsou tam cikády, ptáci, vítr, šum města nebo vzdálené hlasy lidí. Když někam jedu, tak si sebou vždy beru nahrávadlo, někdy ho mám u sebe celou dobu, jindy ho ani nevytáhnu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás