Cíl Pařížské dohody z roku 2015, zastavit oteplování planety pod hranicí 1,5 stupně, naplněn nebude. K jeho definitivnímu prolomení dojde v několika příštích letech. Otázkou nyní je, zda dokážeme zastavit oteplování alespoň pod dvěma stupni a současně si tak připravit možnost, že by se na konci století začala globální teplota pomalu snižovat. Možné to je, státy by ale musely prakticky okamžitě začít radikálně snižovat emise a transformovat své ekonomiky na uhlíkově neutrální nejen ve slibech, ale také v realitě. Paralelně je třeba zavést celou sérii adaptačních opatření, které zvýší naše šance na přežití v nadcházejících letech.
Je zcela nezbytné, aby všechny země zaváděly mitigační opatření, která umožní přežití lidí a zabrání sociálnímu kolapsu v příštích dekádách, kdy se budou stupňovat dopady a důsledky oteplování, ke kterému již došlo a které bude setrvačností nevyhnutelně pokračovat. Věnuje se tomu poslední zpráva OSN „Jak se vypořádat s překročením hranice 1,5 °C a cesty k návratu k původnímu stavu.“
Pokud budou pouze pokračovat dosud zavedené nebo plánované klimatické politiky, globální emise se do roku 2030 nesníží, ale zůstanou na vysoké úrovni. To povede k oteplení planety do konce století o 2,6 stupně, kdy odhady hovoří o rozmezí mezi 1,9 °C až 3,6 °C. Každá desetina stupně oteplení navíc přitom nelineárně zvyšuje rozsah důsledků a škod, kdy již samotná hranice 1,5 stupně není v žádném případě bezpečná, jak ostatně vidíme v posledních letech či v událostech posledních měsíců či dnů.
Abychom dosáhli „optimistického“ scénáře, kdy se oteplování podaří postupně zastavit okolo hranice 1,8 stupně s nadějí na postupný pokles na konci století, musíme podle zprávy přijmout sérii opatření. Znamená to agresivní redukci emisí metanu – v těžbě fosilních paliv, v nakládání s odpady a v zemědělství. Zvýšit podíl obnovitelných zdrojů do roku 2030 na 70 procent a současně zastavit investice do fosilní infrastruktury. A dále zvýšit energetickou účinnost, elektrifikovat dopravu a vytápění.
Do poloviny století musíme v rychlém tempu dosáhnout nulových emisí a paralelně pracovat na jejich aktivním odstraňování, ať už se jedná o zalesňování nebo technologické odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry. To však samo o sobě nebude v žádném případě stačit a klíčovým faktorem proto zůstává zastavení produkce skleníkových emisí.
Jelikož ke změnám klimatu již došlo, a i v nejoptimističtějších scénářích budou změny pokračovat, je podle zprávy zcela nezbytné současně se snižováním emisí zavádět hluboké adaptační mechanismy, které nám umožní přežít dopady změn klimatu.
Znamená to například změnit způsob uvažování o všem, co do budoucna děláme, tedy že se to nebude odehrávat ve stabilním klimatu. Tomu musí odpovídat navrhování a dimenzování budov, měst, dopravy a také samozřejmě opatření v lesnictví i zemědělství. Nelze se připravit na jeden scénář, ale je nutné počítat s různými verzemi budoucnosti.
Při navrhování budov a infrastruktury musíme například počítat s většími rezervami a tolerancemi vůči možným extrémům. K tomu také patří zahájení diskuze o preventivním ústupu a přemístění sídel, které jsou s ohledem na budoucnost neudržitelné.
Zcela jinak musíme přistupovat ke stromům ve městech, k parkům, krajině a chráněným územím, která musíme chápat jako klíčovou klimatickou infrastrukturu, která nám pomůže budoucnost zvládnout či přežít. Proto je také nutné třeba ukončit obnovu lesů ve formě monokultur, které jsou zranitelné a předem odsouzené k zániku.
Zpráva se detailně věnuje také dalším oblastem, jako je nakládání s vodou, zemědělství, zdravotnictví či způsob vládnutí. Příprava na to, co nás čeká, jde daleko za naše současné plány o výstavbě tří přehrad a výsadbě pár stromů kolem cest. Pokud chceme přežít, musíme uvažovat novým způsobem a jednat bezodkladně.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás