Okurkovou sezónu britské parlamentní politiky letos vyplnil volební souboj Nigela Farage a satirické postavy zvané Count Binface. Přestože tato taškařice působí na první pohled velmi vtipně, pod povrchem moc humoru není. Za veřejné peníze tu totiž lídr populistické až krajně pravicové Reform UK předvedl další ze svých triků.
Reform UK se nadále dostává pozornosti, postupně se ale toto uskupení vrací tam, kde začalo – na okraj politického spektra.
Doplňovací volby v obvodu Clacton vyvolal sám Farage. V posledních měsících na jeho adresu vyplouvají informace, které vrhají nové světlo na jeho financování. Například ještě před zvolením v roce 2024 dostal od britsko-thajského podnikatele Christophera Harbornea astronomických pět milionů liber. Prý jako dar, za který se politik nemusel nijak odvděčit. Velmi blízko měl také k usvědčenému podvodníkovi Georgi Cottrellovi. Farage ovšem Harborneův dar po svém zvolení poslancem nenahlásil, ačkoli zákonodárci a jejich majetky podléhají poměrně přísnému dohledu. Farage se hájí tím, že prý nic přiznávat nemusel, protože v době přijetí daru ještě nebyl poslancem. Parlamentní komisař si ale tak jistý není, a proto spustil vyšetřování, jehož výsledky zatím neznáme.
Ortel lidu? Spíš PR kousek
Tím se dostáváme k onomu epickému souboji. Farage se rozhodl, že nebude odpovídat na otázky novinářů, a místo toho na svůj poslanecký mandát rezignoval s tím, ať o jeho budoucnosti rozhodnou sami voliči v doplňovacích volbách. Nechat rozhodnout lid je docela pěkná myšlenka, ale v tomto případě to byla spíše manipulace. Farage měl totiž takřka jistotu, že v deprimovaném a euroskeptickém přímořském Clactonu opět vyhraje. Ostatní velké strany mu odmítly dělat stafáž a své kandidáty nepostavily.
Farage tedy čelil desítkám takřka neznámých kandidátů. Jako hlavní soupeř se mu postavil „Hrabě Odpaďák“, který je výtvorem komika Jonathana Davida Harveyho. Farage nakonec vyhrál se ziskem více než 60 procent, Count Binface, který obvykle získává sotva procento, ale dostal přes 26 procent hlasů. Našla se tedy téměř třetina voličů, pro které je figura s košem místo hlavy slibující cenový strop na zmrzlinu vhodnějším zástupem než Nigel Farage.
Kampaň byla docela zajímavá. V Reform UK si evidentně nebyli úplně jistí výsledkem, a tak jen do facebookové reklamy nasypali v přepočtu statisíce korun. Farage se stavěl do role šampiona lidu proti establishmentu, který prý chce jeho postup zarazit. To je poměrně vtipné v případě člověka, který je podporován miliardáři, sám je movitý a své finance spravuje se značným účetnickým umem, citlivě řečeno. Mnozí místní si navíc kampaň příliš neužili, prý s příchodem Farage do Clacton-on-Sea přišel do města blázinec. Jiní zase litují, že Count Binface nakonec nevyhrál, čímž by byla budoucnost Farage patrně vyřešena. Nicméně parlamentní vyšetřování stále běží – rezignace a znovuzvolení na tom nic nezměnily. V obvodu Clacton tak možná budou brzy mít třetí parlamentní volby za méně než tři roky.
Jak na krajní pravici
Tím, kdo může nástup Nigela Farage a Reform UK zastavit, jsou však především voliči. Ještě před několika měsíci média Farage pasovala do role budoucího premiéra. A skutečně, Reform UK měla před ostatními stranami poměrně velký náskok. Labouristé se ale po převzetí vedení Andym Burnhamem zvedli a nyní v průzkumech vedou, zatímco Reform klesá. Za propad v preferencích přitom nepochybně může situace kolem Farageových financí. Ukazuje se ale také, že krajně pravicové strany nemusí tradiční partaje vytlačovat donekonečna.
Vzestup Labouristické strany jistě může mít krátké trvání – Andy Burnham si zatím užívá vítězné kolečko, ale brzy může dojít na první spory, nepopulární rozhodnutí, chyby a neúspěchy. Nicméně zatím svou roli zvládá se ctí. Premiér se vymezil proti neoliberálnímu konsenzu, který v Británii vládne už od dob Margaret Thatcher. Mluví se o znárodňování a změně daňového mixu, premiér dokonce lehce snížil výdaje domácnostem. Revoluce to sice zrovna není, ale je to rozhodně něco jiného, než co jsme mohli nejen v britské politice poslední roky sledovat.
Konec premiérských nadějí?
Z Burnhamova úspěchu lze také vyčíst, že ne všichni voliči krajní pravice jsou bytostnými rasisty nebo antisystémovými radikály. Burnhamovi se podařilo část z této skupiny přetáhnout na svou stranu. Stačilo relativně málo: poslouchat jejich obavy, nesnažit se situaci lakovat narůžovo a ukázat ochotu měnit zavedené pořádky. Je jen otázkou, jestli Burnham obstojí v každodenní politice stejně jako v kampani. Pokud se mu to povede, má Reform UK vážný problém. Farage se poslední měsíce snažil stranu profesionalizovat, aby byla přijatelná i pro voliče netíhnoucí k extrému. Zpočátku se to podle preferencí dařilo, ale nyní se zdá, že to bylo pomíjivé kouzlo.
Nepomáhají tomu ani členové strany a lidé blízcí Farageovi. Příkladem je stínový mluvčí pro vnitro Zia Yusuf, který na sociální síti X vyhrožuje a uráží kdekoho – bývalého konzervativního ministra obrany Bena Wallace, dekorovaného vojenského veterána, nazval zrádcem a vedení firmy Vodafone hrozí vězením za to, že prý rozdává SIM karty migrantům. Sponzor a někdejší kandidát Arron Banks zase nechal hledat špínu na novináře, který jen dělal svou práci.
Reform UK se nadále dostává pozornosti, postupně se ale toto uskupení vrací tam, kde začalo – na okraj politického spektra. Pokud nedostane od labouristů šanci etablovat se v hlavním proudu, Farageovy premiérské sny se mohou rychle rozplynout.
Autor je spolupracovník redakce a analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás