Dodavatelské řetězce jsou narušovány ozbrojenými konflikty, projevy extrémního počasí, zdravotními krizemi nebo výkyvy na mezinárodním trhu a i velká města v bohatých ekonomikách na to musí reagovat. Snaží se proto zajišťovat podmínky pro místní produkci potravin a prostřednictvím městského zemědělství a zahrádkaření zároveň budují zelenou infrastrukturu plnící řadu důležitých funkcí pro městský život. V Česku ale realita již tradičně vypadá úplně jinak. Pražští politici a plánovači, zamilovaní do lesku mrakodrapů a vize proměny stověžaté „matičky měst“ v megapoli globálního střihu, s čím dál větší vervou využívají bytovou krizi jako argument ospravedlňující totální zabetonování města.
Přestože zákon o podpoře zahrádkářské činnosti (221/2021) ukládá městům povinnost chránit a dále rozvíjet zahrádkářskou činnost, dlouho očekávaný Metropolitní plán místo toho vytváří podmínky pro její devastaci převedením značné části zahrádkářských osad i jiného zemědělského půdního fondu na zastavitelné pozemky. Snaha rozvázat ruce developerům tak ohrožuje poslední obdělávatelné plochy ve městě, které přitom mohou být zásadní pro potravinovou bezpečnost i kvalitu života místního obyvatelstva.
Zahrádkářské osady nejsou uzavřená enkláva pro pár vyvolených, ale základní veřejná infrastruktura pro náš budoucí život.
Blížící se schvalování Metropolitního plánu aktuálně mobilizuje řadu občanských spolků a iniciativ, které dostaly jen pár týdnů k shromáždění dostatku podpisů zaručujících možnost podat k plánu námitku. V mnoha případech je předmětem kritiky právě ohrožení konkrétních zelených ploch, ať už jde o pole či zahrádky, nebo některé drobné zelené plochy v centru. Jak na svém facebookovém profilu upozorňuje Anna Vinklárková z nevládní organizace Arnika, chystaný Metropolitní plán nepožaduje povinný podíl zeleně (koeficient zeleně), nijak neřeší tepelné ostrovy ve městě, a dokonce ani nepracuje s požadavky evropského nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Law). Zjevně také ignoruje české zákony, již zmíněný zákon o podpoře zahrádkářské činnosti z roku 2021 totiž obcím ukládá povinnost vytvářet předpoklady „pro vznik, rozvoj a provozování zahrádkářské činnosti v rámci územního plánování“ a také spolupracovat „se spolky při plnění úkolů zejména v oblasti ochrany přírody a zmírnění klimatických změn“.
Pražský magistrát spolu s Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy se nám přitom již několik let snaží podsouvat obrázek Prahy jako pečujícího města, které se upřímně snaží řešit bytovou a klimatickou krizi. Tento obrázek je však plný falešných, povrchních či kontraproduktivních řešení a také řady rozporů. Bytovou krizi Metropolitní plán řeší právě jen rozšiřováním a zjednodušováním možností v Praze stavět. Není v něm však obsažen žádný nástroj, který by zaručoval, že budou nové byty finančně dostupné. Zároveň plán dělá jen velmi málo pro to, aby se lidem v onom idealizovaném kompaktním městě krátkých vzdáleností dobře žilo a například z něj během stále častějších vln veder nemuseli utíkat na chaty a chalupy, které navíc zdaleka ne všichni vlastní, nebo někam jinam na venkov.
Klíčové podmínky fungujícího města krátkých vzdáleností se přitom kryjí se základními opatřeními města, které je klimaticky odolné. Stručně řečeno, obyvatelné a klimaticky odolné město musí obsahovat dostatečné množství zeleně, která ochlazuje budovy a zadržuje vodu. S touto vidinou Praha (ještě za bývalého vedení) ukončila pachtovní smlouvy s konvenčními zemědělci obhospodařujícími městská pole a nové smlouvy uzavřela se zemědělci ekologickými. Paradoxně je však v plánu značnou část takto obhospodařovaných polí v budoucnosti zastavět. Environmentální snahy i úsilí ekologických zemědělců o obnovu půdy na těchto polích tak přijdou vniveč.
Zahrádky jako poslední linie
Magistrát přesto vytváří iluzi přátelského a podporujícího vztahu k zahrádkám. Spolu s neziskovou organizací Kokoza, která v Praze podporuje komunitní zahradničení, například magistrát vydal manuál o tom, jak zakládat komunitní zahrady. Podporu městského zemědělství magistrát dokonce zařadil do svého klimatického plánu v podobě potravinové politiky, jejíž analýza se stala základem článku zaměřeného na to, jak se k transformaci svých potravinových systémů staví či spíše nestaví největší česká města. Pražskou realitou přitom je, že největší objem zahrádkářské činnosti a produkce potravin se v rámci městem vlastněných pozemků odehrává zejména v zahrádkářských osadách. Právě s nimi ale plány a strategie moc nepočítají. Je pravda, že se v Praze poslední roky objevují nové komunitní zahrady, které magistrát podporuje, faktem nicméně zůstává, že se v nich realizuje výrazně méně lidí než v osadách, a zároveň se toho v nich moc vypěstovat nedá. Existují vyjimky komunitních zahrad, které jsou produkční, jako třeba Kuchyňka nebo Metrofarm. Jinak v komunitních zahradách jde hlavně o to dát si po zalití rajčete pivo či kávu se sousedkou na paletové zahrádce u baru v maringotce. Zahrádkářské osady, kde je pěstování nejrůznějších plodin středobodem činnosti, zatím tiše mizí spolu s každou novou plochou, kterou Metropolitní plán určuje jako zastavitelnou.
Nezájem pražského (ale také například brněnského) magistrátu o strategické využití zahrádkářských osad byl inspirací k zpracování další podrobnější analýzy tohoto vztahu, kdy jeden typ zahradničení vadí, zatímco druhý je stavěn na odiv jako ukázka toho, jak moc jsou města zelená, udržitelná a nakloněná zahradničení. Z tohoto i dalších výzkumů vyplývá, že o zahrádkářských osadách si zejména obyvatelé velkých postsocialistických měst zvykli uvažovat jako o jakémsi pozůstatku minulosti, který si dokonce někdy spojujeme přímo se socialismem. Jak ukázaly také boje o záchranu zahrádkářských osad v Brně, řadě lidí vadí, že se do osad nedá vstupovat, a plánovači je považují za prostorové bariéry a uzavřené enklávy. Z českých i zahraničních zkušeností nicméně vyplývá, že o osady nadále existuje enormní zájem. Jak u nás, tak v západní Evropě, kde jsou zahrádkářské osady rovněž standardní součástí měst, existují pro zájemce o pozemek v zahrádkářské osadě dlouhé pořadníky a trvá někdy i mnoho let, než na zájemce přijde řada. Důvod, proč politici i plánovači i tak více inklinují ke komunitním zahradám, je především to, že více ladí s představou moderního města. Lidé v nich fluktuují a navíc se dají snadno vyklidit, pokud mají ustoupit nové výstavbě.
Jsou to nicméně právě zahrádkářské osady, kam se uchylují ti, kteří pěstování potravin začnou brát vážně. Na rozdíl od většiny komunitních zahrad, v nichž bývá kvůli dočasnosti zakázáno např. pěstovat dřeviny, jsou navíc osady místem, kde se nachází skutečně odolné a vyzrálé ekosystémy tvořené vzrostlou zelení, díky níž se město pro obyvatele okolní zástavby stává příjemnějším a obyvatelnějším. Zahrady tak městu poskytují klíčové ekosystémové služby, které nikdy nemůže nahradit několikacentimetrová vrstvička ornice na zelených střechách kancelářských budov ani developerské PR projekty, které se s pomocí pár palet s bylinkami snaží vytvářet iluzi udržitelnosti. Postoj politiků a plánovačů svědčí především o zásadním nepochopení toho, co ve skutečnosti činí město odolným. Svou preferencí povrchních řešení udržitelnosti dávají najevo také nezájem o zásadní energetickou a materiální závislost města na širokém okolí. K městu přistupují, jako by šlo o izolovaný ostrov, který není součástí globálního systému.
Díky neúnavné činnosti Institutu cirkulární ekonomiky (Incien) začalo být trendy alespoň základní chápání toho, že města musí redukovat odpady, které jinak končí v oceánech, atmosféře a na skládkách chudších států. Méně už ale politiky zajímá, odkud pocházejí zdroje, které město čerpá. Právě dovoz potravin patří k těm nejvíce opomíjeným závislostem. V duchu neoliberálního uctívání neregulovaného volného trhu spoléháme na supermarkety, jejichž bohatý sortiment z dovozu zakrývá hlubokou krizi agropotravinového systému. Tato krize spočívá hlavně v destruktivních globálních dopadech konvenčního zemědělství, které celosvětově devastuje ekosystémy, biodiverzitu, zásoby pitné vody i klíčové biogeochemické cykly a je také významným zdrojem emisí. Málo se u nás také mluví o tom, jak ničivé má korporacemi ovládaný agropotravinový průmysl dopady na potravinovou soběstačnost a suverenitu zemí globálního Jihu, kde úbytek tradičních rolníků a pastevců mimo jiné přispívá k růstu chudinských slumů na okrajích měst.
Potíž tkví i v tom, jak se v Česku etablovala představa o nízkém podílu zaměstnanců v zemědělství jako známce vyspělosti. Za vyspělé a moderní považujeme, když zemědělskou práci nedělají lidé, ale stroje. Zatímco v supermarketech vyhledáváme produkty, které se tváří jako poctivé farmářské, kromě klamavé reklamy přehlížíme i to, že zemědělství kromě strojů spoléhá rovněž na otrockou práci vykořisťovaných agenturních pracovníků z východu Evropy nebo na levnou práci obyvatel globálního Jihu. Podléháme iluzi, že v moderní společnosti se potravinovou suverenitou ani soběstačností nemusíme nijak zásadně zabývat, nebo si ji pleteme se snahami Andreje Babiše pojistit si větší odbyt svých výrobků v obchodních řetězcích. Současná nejistá doba nám však ukazuje, jak moc se můžeme mýlit. Hlavní pilíře potravinové suverenity a soběstačnosti Česka netvoří velkopěstitelé řepky a krmné kukuřice. Tuto roli by mohly sehrát především malé rodinné farmy. Těch u nás však po kolektivizaci zemědělství v bývalé ČSSR zůstalo žalostně málo – a v Česku navíc mnoho restituentů o pokračování v hospodaření po revoluci nestálo. V Praze dnes kromě toho rodinným farmářům dodnes nejsme schopni zajistit ani důstojné, cenově dostupné a stabilní odbytiště, například v podobě městské tržnice.
Můžeme nicméně stavět na obrovské tradici samozásobitelství – ještě pořád to mnozí z nás dobře znají. V časech nestability přitom může jít o zcela zásadní strategickou výhodu. Lidé, kteří v Česku hospodaří v zahrádkářských osadách, jsou schopni si tímto způsobem zajistit víc jak třetinu ovoce a zeleniny pro svou domácí spotřebu a ještě svou úrodu rozdávat příbuzným a známým. Většina lidí v Česku (přesně 61 %) jsou příjemci potravin vyprodukovaných na zahradách.
Zahrádkářské osady či jinou zemědělskou půdu ve městě tak nelze považovat jen za území, které je nutné vytěžit kvůli krátkozrakým ekonomickým cílům. Tato území je třeba chápat také jako kritickou klimatickou a potravinovou infrastrukturu, která zadržuje vodu, chladí města a vytváří biodiverzitu, kterou v městských ulicích nezachrání ani tisíc kontejnerů s levandulemi. Zahrádkářský zákon doslova uvádí: „Zahrádkářská činnost se podílí na zachování a ochraně zemědělského půdního fondu, přispívá k zadržování vody, zmírnění dopadu klimatických změn a podporuje druhovou rozmanitost v krajině, má výchovný a estetický aspekt pro utváření vztahu k přírodě mladé generace. Podílí se na ochraně přírody, životního prostředí a pestrosti krajinného rázu.“ Zákon dále definuje zahrádkaření v zahrádkářských osadách jako „činnost k dosahování obecného blaha“.
Beton nad jídlo
Přestože je tedy ekologická a sociální funkce zahrádkářských osad nezpochybnitelná, a dokonce se jejich ochrana a rozvoj opírá o zákon, městské politiky v Praze se zelenými produkčními plochami nadále zacházejí jako s přítěží. Občas se úředníci a plánovači ohánějí tvrzením, že si zahrádkáři beztak místo záhonů stavějí domky a bazény, což ovšem víc než o problému zahrádek vypovídá o nedostatku správy ze strany města, a pochopitelně také o bytové krizi, kterou ledaskdo řeší po svém. Zároveň přitom právě mantry o bytové krizi a městu krátkých vzdáleností fungují jako způsob, jak odvést pozornost od skutečného cíle Metropolitního plánu, jímž je dát co nejvíce prostoru kapitálu a jeho akumulaci v rukou developerů, investorů a všech, které trh s nemovitostmi živí a vydělávají na financializaci bydlení.
„Racionálním“ strážcům „nepokřiveného“ trhu možná zahrádky vadí také jako memento zcela odlišného modelu péče o město a jeho obyvatele. Jsou pozůstatkem dob, kdy ještě komunitní, nekomerční a trhem neřízené funkce měly v lidské společnosti a sídlech své důležité a nezpochybnitelné místo. Brzy však může nastat okamžik, kdy právě na tuto růstovou a individualizující logiku neoliberální zástavby města jako Praha dojedou, a budou v důsledku svého krátkozrakého jednání vystavena zásadním bezpečnostním rizikům. Je proto načase začít pracovat na radikální proměně vnímání městské půdy. Docílit pochopení, že zahrádkářské osady nejsou uzavřená enkláva pro pár vyvolených, ale základní veřejná infrastruktura pro náš budoucí život. V současné krizové době by nemělo být otázkou, zda si je můžeme dovolit zachovat. Položme si spíš otázku, co nás to bude stát, pokud se jich zbavíme.
Autor a autorka jsou sociální geografové.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás