Když Petr Kellner na sklonku března 2021 tragicky zemřel, roztočilo se kolečko veřejného vzpomínání, v jehož středu se nacházela otázka: Kým ve skutečnosti onen muž s titulem „nejbohatší Čech“ byl? Otázka vnucující se o to více, o co se Kellner snažil držet svoje soukromí v ústraní, jakkoli zejména v posledních letech začal veřejnost seznamovat se svým konzervativním světonázorem. Čím častěji se stával jeho životní příběh námětem článků, knih či divadelních her, tím silnější dojem pečlivě střeženého tajemství načrtávání jeho veřejného obrazu vyvolávalo. Z výroků nejbližších spolupracovníků si pak leckdo mohl odnést dojem, že o Kellnerovi by bylo lepší vůbec nemluvit.
Možná i proto pátrání po Kellnerově příběhu pokračuje. Nedávno tak učinili Lucie Korcová a Vojtěch Koval, kteří pro Český rozhlas stvořili podcastovou sérii Kellner. Sedmidílné dílo portrétuje Kellnerovu osobnost a jeho podnikatelské aktivity na základě výpovědí jeho blízkých kolegů a přátel stejně jako novinářů a akademiků a dobových pramenů. Výsledný příběh líčí Kellnerův vzestup od drobného podnikání v neformální ekonomice před rokem 1989 a prvního oficiálního byznysu s výpočetní technikou přes založení investičního fondu, který se stal základem podnikatelské skupiny PPF (První privatizační fond), až po privatizaci České pojišťovny a expanzi na východ.
V každém případě Kellnerův příběh především poskytuje zajímavý vhled do otázky neformality, tedy umění využívat nepsaná pravidla a netradiční řešení za účelem „něco zařídit“.
Na tomto chronologickém podkladu se tvůrci podcastů pokoušejí nahlédnout do osobnosti nezúčastněného protagonisty. Vystupující nás seznamují s jeho specifickými povahovými rysy, analytickým způsobem myšlení, profesními strategiemi, ochotou obklopovat se chytrými profesionály a zálibou v adrenalinových sportech. Postupně se nám tak skládá obraz člověka, jenž díky svému nadání a ustavičné píli vydělal jako málokdo jiný a pro kterého se svět velkého byznysu stal herním hřištěm, kde mohl čerpat uspokojení z překonávání sebe sama. Co všechno to ostatní stálo, zjišťujeme spíše jen v náznacích.
Jak sami tvůrci přiznávají v posledním i bonusovém „making of“ dílu, téměř všichni vystupující byli vůči Petru Kellnerovi extrémně loajální. Získat pro podcast někoho, kdo by Kellnera a jeho podnikání nahlédl kriticky, se ukázalo jako nemožné, případně chtěli oslovení nejprve získat souhlas s vystoupením v podcastu od vdovy Renáty Kellnerové. Ostatně dobře to ilustruje hned první díl. Servilní, občas snad až ustrašené vyjadřování se některých hostů o Kellnerovi vyvolává dojem, že řeč není ani tak o úspěšném podnikateli podporujícím nemalou část politické reprezentace, jako spíše o bezskrupulózním mafiánském bossovi.
V tomto recenzním eseji necháváme otázku, kým doopravdy byl či nebyl Petr Kellner, stranou. Zajímá nás budování jeho veřejného obrazu a to, co nám může říct o našich nejnovějších dějinách. Podcast Kellner a jeho bonusové díly k tomu poskytují bohatý materiál. Přes mnoho nevyřčeného přináší cenné svědectví o době budování kapitalismu po sametové revoluci prostřednictvím životního příběhu jeho nejúspěšnějšího aktéra. Jak zapadá rozhlasové vyprávění o Kellnerově podnikání, proslaveném zejména financemi a mediálními akvizicemi, do toho, co již víme o podnikání v devadesátých letech? Na základě našeho současného výzkumu o podnikání v první porevoluční dekádě nahlédneme na tento širší kontext skrze interpretaci opřenou o koncepty ze sociálních věd: neformalita, edgework, tajemství a sociální reprodukce.
Neformalita
Z našeho výzkumu vyplývá, že pro příběhy o podnikatelském úspěchu jsou příznačné motivy jako pracovitost, podnikatelský duch a poctivost. V podcastu zaznamenáváme všechny tři. O pracovitosti a podnikatelském duchu pravděpodobně nepochybují ani Kellnerovi nejzavilejší odpůrci. S poctivostí už to tak jednoznačné není.
Na jedné straně je Kellner v podcastu kontrastován s typickými padouchy divokých devadesátek, ať už tunelářem Viktorem Koženým nebo ruským mafiánem se samopalem v jedné ruce a hodinkami Cartier na druhé. Oproti nim Kellner podle prakticky všech pamětníků balancoval na té správné straně legality a držel se od podobných postav dál. Na druhé straně slyšíme, jak bylo Kellnerovo podnikání v zahraničí „eticky flexibilní“, jak to poeticky formuloval americký novinář Allan Callison (4. díl). To může v situaci, kdy je přiznáváno uplácení ruských úřadů (rovněž 4. díl), vyznívat přinejlepším eufemisticky.
V každém případě Kellnerův příběh především poskytuje zajímavý vhled do otázky neformality, tedy umění využívat nepsaná pravidla a netradiční řešení za účelem „něco zařídit“. Neformální praktiky jsou důležitou součástí adaptace na podmínky autoritářských režimů, v nichž psané zákony a jejich nestranné vymáhání mohou být dvě různé věci. K bouřlivému rozvoji neformálních praktik dochází zvláště v anomickém období změny režimu, kdy jedna pravidla zanikají a nová se ještě neustavila. Platnost pravidel se vyjednává za pochodu, a kdo to umí, ten je samozřejmě ve výhodě.
Podle podcastu patřil Petr Kellner k těm, kdo uměli. Už na vojně jako jediný unikl potupnému vyholení hlavy díky příběhu o blížící se bratrově svatbě ve Francii, které by se bez vlasů nemohl důstojně zúčastnit. Později se zapojil do obchodování na burzách, tedy neformálních tržištích, kde se na kempingových stolcích či dekách dalo sehnat leccos, od pašovaných hudebních desek přes oblečení až třeba po elektroniku. Tehdejší činitelé tuto formu nelegální směny převážně tolerovali, protože alespoň části ovládaných umožnili dostat se k žádanému nedostatkovému zboží. Jako mnozí jiní i Kellner se už tady mohl naučit, že výdělek čeká na ty, kdo jsou ochotni jej zvednout za cenu podstoupení určitého rizika.
Podcast se této fázi Kellnerova příběhu bohužel věnuje jen málo a úplně opomíjí důležitou informaci, že v osmdesátých letech pracoval jako referent podniku zahraničního obchodu. Tyto podniky tvořily exkluzivní prostředí, kde se již za socialismu získávaly zkušenosti s tržním obchodováním a ze kterého se později rekrutovala řada podnikatelů.
V průběhu devadesátých let, která tehdejší politici v podcastu popisují jako „časy bez dozoru a bez pravidel“ či „politické nezkušenosti“ a ve shovívavé interpretaci jednoho respondenta byla devadesátá léta dokonce „bezelstná“, se Petr Kellner vyšvihl z dealera japonských kopírek na úspěšného investora. Podle pamětníků dodával kopírky také na ministerstvo financí, a právě zde získal informace o chystané kuponové privatizaci, do níž se následně s PPF zapojil. Výrazným milníkem na této cestě se stalo převzetí České pojišťovny, kterému je věnován třetí díl podcastu. Ani zde se bohužel nejde příliš do hloubky. Svědci již nežijí nebo odmítli v podcastu vystoupit. O neformálních praktikách z této doby tak svědčí hlavně postava Richarda Benýška neboli „profesionálního darebáka“, jemuž Kellner v období bez exekučních zákonů svěřil mimo jiné práci s dlužníky, s nimiž si sám nechtěl špinit ruce (2. díl).
Petr Kellner by socializován v době, v níž platilo, že hraní podle vlastního výkladu pravidel patří také do světa velkého byznysu. Nejostřeji se ovládnutí této schopnosti vyjevuje v epizodách o jeho působnosti v Rusku (4. díl) a Číně (5. díl). Díky pamětníkům se dozvídáme, že v zemích řízených nepsanými pravidly jsou klíčovým předpokladem úspěchu „dokonalé mimikry“. To znamená osvojování si a napodobování místních zvyklostí k získání důvěry v byznysových i státních kruzích. Příkladem budiž nazvání Kellnerových fondů v Rusku jménem „Petr Veliký“ či vystupování pod poruštěnými vlastními jmény, včetně otčestev, anebo vytěžování vazeb na nejdůležitější české politiky pro podnikatelský vstup do Číny.
Balancování na hraně
Neformálním postupům se v podnikání devadesátých let naučil kdekdo. Kellner a jeho obchodní partneři to s nimi byli schopni dotáhnout tak daleko i proto, že se dle výpovědí vystupujících v podcastu nebáli jít do velkého rizika. Vyšší míra tolerance k aktivitám s nejistým výsledkem se však neprojevovala jen v Kellnerových podnikatelských rozhodnutích, ale také v jeho zálibě v adrenalinových sportech, jako je kiting nebo heliskiing (jenž se mu stal osudným).
V sociologii se pro dobrovolné podstupování rizika zavedl pojem edgework, což lze volně přeložit jako „balancování na hraně“. Vyhledávání aktivit, při nichž se člověk pohybuje na hranici života a smrti, kontroly a chaosu, je odpovědí na rutinní a byrokratizovaný život moderních společností. Balancování na hranách moderní existence přináší člověku vzrušení a příležitost prověřit sebe sama tváří v tvář potenciálně nevratným ztrátám. Slovy jednoho z blízkých jde o „kalkulovatelné riziko“, nebo alespoň riziko, o němž zúčastnění soudí, že jej mohou odhadnout a opanovat.
Nudu mohou samozřejmě zažívat všichni příslušníci moderních společností, ale podoby jejího překračování se liší v závislosti na pohlaví, věku či třídě. Podle toho jsou také společností stigmatizovány nebo oceňovány. Zatímco mladí lidé na velkoměstských předměstích si mohou zariskovat třeba účastí na aktivitách mládežnických subkultur, vrcholoví manažeři budou podobné zážitky hledat spíše ve sportovních či podnikatelských aktivitách. Jedni mohou být považováni za delikventy z no-go zón, druzí za obdivuhodné dobrodruhy.
Petr Kellner poměrně brzy nabyl tak velké bohatství, že si mohl připadat zabezpečený po zbytek života a nudu své každodenní existence zahánět nebezpečným sportem. Akumulace kapitálu však našeho miliardáře nikdy bavit nepřestala, a to nejspíš i díky vzrušujícím okolnostem putinovského Ruska či státně-kapitalistické Číny. Na zavedených západních trzích je ostatně žádné velké příležitosti, jak si Kellner a spol. sami vyhodnotili, nečekaly.
V očích české a západní veřejnosti přinesla východní expanze českolipskému rodákovi aureolu dobrodruha, který uspěl tam, kde se o to řada jiných ani nepokusila. Podcast Kellner vyjevuje, že k získání takové reputace je zapotřebí ještě něco. Podobně jako v případě obchodníků vydávajících se na výpravy do Afriky z koloniálních mocností, poutavě vylíčených v knize Vyhlaďte všechny ty netvory historika Svena Lindqvista, je touto ingrediencí rozsáhlé tajnůstkaření.
Tajemství
Veřejný obraz Petra Kellnera je nerozlučně spjat s představou člověka, který se záři reflektorů společenského zájmu snaží maximálně vyhýbat. Díky tomu se na veřejnosti mohl dlouho pohybovat de facto incognito; Prahu projížděl na své velké motorce a nakupoval v běžných obchodech. Výpovědi pamětníků potvrzují, že se držel v ústraní hlavně proto, aby ochránil sebe i svou rodinu před zbytečnou publicitou. Kellnerově vyhýbání se zájmu médií popisuje hlavně 6. díl. Zároveň ale ukazuje, že si na uznání potrpěl – například těžce nesl, když ho ochranka na rockovém koncertu v O2 hale, kterou si koupil, nepoznala.
Mlčení však nebylo jedinou strategií, kterou ke své ochraně přijal a která se zdaleka netýkala jen soukromého života. Novinář Jaroslav Spurný v rozhovoru pro Český rozhlas Plus popsal, jak neochotně PPF distribuovala informace o vlastní činnosti a často agresivně tlačila na vydavatelství i jednotlivé autory, aby měla svůj obraz pod kontrolou. Tím se Kellnerův podnik patrně příliš neliší od jiných nadnárodních kolosů, pro které se firemní tajemství rovná konkurenční výhodě. Jenže na Západě sílící společenský tlak na otevřenost a transparentnost byznysu tomu brzy nastavil mantinely. Jestliže v raných devadesátých letech se v českém prostředí dokázali vyšvihnout ti, kteří dokázali pravidla ohýbat či je sami vytvářet, postupně se i oni museli přizpůsobit požadavkům globální ekonomiky.
Kellnerův odpor vůči tomuto vývoji v podcastu názorně ilustruje ohlédnutí za kauzou Sinoskop. PPF tento server skrytě financovala, aby vylepšila image Číny v české společnosti. Z výpovědí účastníků vyplývá, že toto úsilí mohlo být motivováno snahami o rozšíření dosavadního podnikání se spotřebitelskými úvěry v Číně. To měla čínská vláda údajně podpořit výměnou za posílení její měkké moci v Evropě.
Manipulace s tajemstvím je příznačná pro neformální kontexty. Od kriminologa Dicka Hobbse víme, jak důležitou roli v utváření společenského řádu v těchto kontextech hrají násilí, drby a pověsti. Kdo jimi dovede vládnout, ten si zajistí vysoké postavení ve společenské hierarchii. Podcast Kellner nabízí dostatek vodítek, abychom právě takto k úspěchu PPF přistoupili – jako k výsledku neformálních strategií tajnůstkaření a mimikry, které lze zhodnotit v zemích charakterizovaných větší či menší mírou propojení politiky s byznysem, avšak v situaci tlaku na větší transparentnost se stávají přítěží.
Sociální reprodukce
Od sedmdesátých let 20. století zaznamenává západní svět pokles síly práce ve prospěch kapitálu. Z přidané hodnoty si stále více ukrajuje zisk firem, zatímco růst cen mezd se zpomaluje. Aby tyto změny neohrozily ekonomický růst, rozhodly se vlády posílit spotřebu rozšířením spotřebitelských úvěrů. Jinými slovy, v situaci, kdy hrozilo, že pracující nebudou mít z čeho hradit uspokojování svých potřeb, jako je bydlení, strava, ošacení aj., byly spotřebitelské dluhy použity jako důležitý doplněk mezd. Důsledkem je závratný růst zadlužení domácností, z nichž některé nejsou s to se dluhů zbavit jinak než insolvencí.
Kellnerova PPF investovala do řady odvětví, ale z podcastu je patrné, že důležitou oporou jejího podnikání byly právě spotřebitelské úvěry poskytované společností Home Credit. V Česku patřila tato firma mezi průkopníky tzv. predátorského úvěrování, které významně přispělo k rozvoji exekucí jako společenského problému. Některé zdroje uvádějí, že k podobnému vykořisťování se PPF uchylovala také v zahraničí. Sama společnost to však odmítala.
V celém podcastu je problematická stránka Home Creditu zmíněna pouze v souvislosti s rozhodčími doložkami (3. díl). Ty umožňovaly svěřit rozhodování o spotřebitelských sporech a sankcích rozhodci namísto obecného soudu. V praxi to často znamenalo, že dlužník přišel i o tu chabou ochranu před různými nekalými praktikami, kterou mu tehdejší zákony poskytovaly. I proto byly rozhodčí doložky v Česku zakázány a predátoři se byli nuceni přeorientovat na jiné aktivity.
Je velká škoda, že se právě na tuto stránku Kellnerova podnikání nepodívali tvůrci podcastu podrobněji. Díky působení ve třech kulturně odlišných zemích bychom mohli lépe porozumět její roli v sociální reprodukci, včetně zhodnocení sociálních přínosů a nákladů. To znamená, pomohlo Kellnerovo podnikání české, ruské a čínské společnosti, nebo svého úspěchu dosáhl na jejich úkor? A pokud to bylo na úkor, je taková koncentrace bohatství vůbec legitimní? Bohužel tyto zásadní otázky nejsou v podcastu ani naznačeny.
V posledních letech se však růst sociálních nerovností stává stále více terčem legitimní kritiky, kdežto v devadesátých letech byl považován za nezpochybnitelný předpoklad úspěšné tržní transformace. Možná právě zde je třeba hledat vysvětlení Kellnerovy obavy o úpadek tradičních hodnot a nástupu rovnostářství a nových ideologií. Tyto obavy s ním koneckonců sdíleli a dodnes sdílí jeho miliardářští vrstevníci v Česku i zahraničí, kteří k jejich rozptýlení volí stále užší spojenectví s nejvyššími politickými kruhy.
Kellner jako produkt své doby
Petr Kellner by se patrně podnikatelsky uplatnil, i kdyby se narodil v USA nebo Německu. Respondenti v podcastu kladli důraz na roli protagonisty jako strůjce porevolučních poměrů. Jeho raketový vzestup ovšem souvisí se specifickými podmínkami tří transformujících se ekonomik vyznačujících se pokročilou mírou neformálního fungování. Kellner se v nich podle všeho cítil dobře. Nezdráhal se vydat tam, kam jiní ne, a díky ochotě balancovat na hraně získal aureolu dobrodruha, která byla chráněna pečlivou distribucí informací o sobě samém i činnosti PPF.
Slavná reputace by neměla zastřít, že toto balancování – jak ukázala finanční krize v roce 2008 – se mnohdy děje na něčí úkor. V prostředí proměny sil práce a kapitálu, kdy úbytek příjmu ze mzdy a současný tlak na osobní spotřebu, se spotřebitelské úvěry staly obzvláště výnosnými. Mnozí je sice splatí, ale pro některé to znamená v podstatě cestu do dlužního otroctví krytou ideologií osobní odpovědnosti.
Vyprávěný příběh tak nezapře otisk specifických historických okolností, z nichž Kellner vzešel a které jeho úspěch do značné míry umožnily. Nabízí tento příběh něco, co jsme dosud o budování českého kapitalismu nevěděli?
Jde jistě o příběh o výjimečném osobním a firemním úspěchu, avšak kulisy, které jsme se zde snažili popsat prostřednictvím čtyř konceptů, jsou již dobře zmapované. Podcast tak znovu ukázal budování kapitalismu po česku jako proces úzce svázaný se zájmy nejmocnějších, jako společenskou transformaci, ve které klíčovou roli sehrály známosti a politické krytí a pro kterou je příznačné vzrušení z nových podnikatelských příležitostí a byznysu, jehož povahu je před veřejností lepší tajit. Autoři podcastu tak spíše posílili představu o „mafiánském kapitalismu“, než aby nabídli jiný pohled. Je samozřejmě otázkou, zda jim k tomu přizvaní hosté vůbec dali možnost. Otázka „Ví o tom Renáta?“, kterou autorům někteří z nich kladli, možná nakonec o této době říká víc než cokoli jiného.
Autoři jsou sociální vědci pohybující se na pomezí kulturní historie a kulturní kriminologie.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás