Debata o takzvané „cancel culture“ se v posledních letech stala jedním z nejčastějších politických hesel. Konzervativní politici i komentátoři ji líčí jako diktát přecitlivělých „woke aktivistů“, kteří prý ničí humor a znemožňují komikům dělat si legraci z čehokoliv. Jenže skutečný zásah proti svobodě projevu v posledních týdnech nepřišel z univerzitních kampusů ani ze sociálních sítí. Přišel shora – od regulátorů, médií a politiky, která se bojí být terčem vtipu.
Pokud dnes zmizí Kimmel, zítra si jiný komik rozmyslí, jestli vůbec stojí za to riskovat kariéru kvůli politickým vtipům. I když se pozítří Kimmel opět vrátí. A tak se pomalu posouvají hranice toho, co je „bezpečné“ říkat.
Ještě před pár lety by se zdálo nemyslitelné, že by se v USA dostal komik do potíží jen proto, že si dělá legraci z prezidenta. Politická satira tam vždy patřila k základním projevům svobody. Byla samozřejmou součástí demokratické kultury a jakousi pojistkou proti tomu, aby se mocní začali brát příliš vážně. Teď se ale ukazuje, že tato samozřejmost není nezničitelná.
15. září otevřel Jimmy Kimmel svůj monolog komentářem k reakcím Donalda Trumpa, jeho administrativy a dalších konzervativců na vraždu Charlieho Kirka. Podle pozdějších zjištění měl Tyler James Robinson Kirka napadnout kvůli jeho nenávistným výrokům proti trans lidem, přičemž sám žil ve vztahu s trans spolubydlícím. V době vysílání ale Kimmel vycházel z dostupných informací, že Robinson pocházel z konzervativního prostředí, a reagoval hlavně na snahu pravice okamžitě překroutit příběh ve svůj prospěch.
„Dostali jsme se na úplně nové dno, když se MAGA gang zoufale snaží vykreslit toho kluka, který zavraždil Charlieho Kirka, jako někoho jiného než jednoho z nich – a dělají všechno pro to, aby na tom získali politické body,“ řekl ve svém pořadu Kimmel. Dodal také přirovnání, že Trumpovo vyjádření k vraždě připomínalo spíš čtyřleté dítě truchlící nad zlatou rybičkou, protože prezident v odpovědi na otázku, jak se vyrovnává s Kirkovou smrtí, náhle odbočil k popisu plánované přestavby Bílého domu.
Skutečně ekonomické rozhodnutí?
Reakce proti Kimmelovu monologu byla bezprostřední. Pravicová média rozpoutala vlnu kritiky a do středu dění brzy vstoupil i předseda regulační komise FCC Brendan Carr. Veřejně varoval, že pokud televize proti Kimmelovi sama nezakročí, „bude mít FCC před sebou ještě hodně práce.“ Ještě to podtrhl výrokem, že to „lze vyřešit po dobrém, nebo po zlém“. Jeho slova tak zněla spíš jako repliky z laciného gangsterského filmu než jako stanovisko nezávislého regulátora.
Carr tím v podstatě naplnil sen autoritářů: použil jazyk výhrůžek k tomu, aby umlčel kritiku. Nebylo to náhodné vybočení, ale součást širší strategie. Samotný Brendan Carr je autorem jedné kapitoly v dokumentu plánu Project 2025 konzervativního think tanku Heritage Foundation, který počítá s „očištěním mediálního ekosystému“. V rozhovoru pro CNBC 18. září šel ještě dál. Odstranění Kimmela označil za „tržní korekci“ a naznačil, že ještě „zdaleka není hotov“.
Stanice ABC nejdřív reagovala stažením pořadu a vypadalo to, že Kimmel definitivně zmizí z obrazovek. Masivní mediální pozornost a veřejný odpor ale nakonec donutily televizi krok přehodnotit. Pořad Jimmy Kimmel Live! se nakonec do vysílání vrátil. Celá epizoda ale ukázala, jak snadno se i v americké demokracii může stát satira rukojmím politického nátlaku.
A není to jediný případ. Nezapomeňme na Stephena Colberta, dlouhodobě nejvýraznějšího televizního kritika Donalda Trumpa, který proti němu vystupoval ještě před prvním zvolením. Ten jen pár dní před tím oznámil blížící se konec jeho The Late Show. Stanice CBS to vysvětlovala poklesem reklam a „vyčerpáním formátu“, přestože si Colbert v porovnání s konkurencí stále držel silná čísla sledovanosti. Tato okolnost vyvolává otázku, jak velká část tohoto rozhodnutí byla „ekonomická“ a jak velká jeho část byla reakcí na Colbertovu kritiku vůči moci.
Politická asymetrie humoru
„Už ani nemůžu o ničem vtipkovat, protože woke kultura všechno zakazuje,“ prohlašuje Ricky Gervais na pódiu ve vyprodaném divadle, kde ho poslouchají tisíce lidí a jeho speciály mezitím vycházejí na Netflixu s milionovými honoráři.
Jeho údajná cenzura spočívá v tom, že jeho vtipy o trans osobách a dalších minoritách část publika a kritiky označuje za laciné. Gervais ovšem nikdy nepřišel o svou platformu, nikdy mu nebylo zakázáno vystupovat a rozhodně se nestal obětí státních zásahů.
Tohle je dobrý příklad, jak snadno se slovo „cenzura“ vyprázdní, když se zamění za kritiku. Ano, reakce na sociálních sítích mohou být hlučné a nepříjemné. Ale stále jde o legitimní součást svobody projevu – stejné svobody, kterou Gervais sám uplatňuje, když se vysmívá ostatním, často různě znevýhodněným, lidem.
Na druhém konci spektra stojí Jimmy Kimmel a Stephen Colbert. Jejich humor nemíří na slabší, ale nahoru: na prezidenta, na hnutí MAGA, na velké mediální a korporátní hráče. A tady už nejde jen o rozčilené komentáře na Twitteru.
Do hry vstupují regulátoři, politici a majitelé televizních stanic. Výsledkem je přerušení vysílání, hrozba ztrátou licence a náhlé „ekonomické“ ukončování pořadů. Rozdíl je zřejmý: konzervativní komici si stěžují na publikum, ti liberální čelí samotné moci.
Když tedy mluvíme o „cancel culture“, je třeba si přiznat, že skutečná cenzura dnes přichází od mocných směrem k těm, kdo si dovolují tuto moc kritizovat. Všechno ostatní – rozčilené komentáře na Twitteru nebo protesty části publika – jsou spíše kulturní spory. To, co se děje Colbertovi a Kimmelovi, už není spor kulturní, ale politický.
Trumpova kulturní válka
Zásahy proti Kimmelovi a Colbertovi nejsou izolovanou epizodou, ale součástí širší strategie. Trumpova administrativa a republikánští zákonodárci se už delší dobu snaží přetvářet kulturní prostor podle vlastních představ. V amerických školách mizí celé seznamy knih – od děl, která tematizují otroctví a rasismus, po romány s LGBTQ+ postavami. V některých státech se omezují kurikula, aby žáci neslyšeli o genderu, systematické diskriminaci nebo environmentální krizi.
To všechno se děje pod záminkou „ochrany dětí“ nebo ve jménu „obrany tradičních hodnot“. Ve skutečnosti jde ale o kontrolu kultury – o to, jaké příběhy, jaké hlasy a jaké otázky smí ve veřejné debatě zaznít. Komedie je jen další bitevní pole této kulturní války. Když se Trumpovi a jeho spojencům nelíbí, že si z nich dělají legraci v hlavním vysílacím čase, používají stejnou logiku jako při zákazu knih: umlčet, odstranit, zakázat.
Je příznačné, že kdysi bývalo největší hrozbou pro komiky pár sprostých slov, která se nesměla říct v televizi. Dnes se nesmí mluvit o politické moci. Jazyk cenzury se proměnil, ale princip zůstal stejný. A jak ukazují příklady Kimmela a Colberta, ten, kdo se odváží směrem k moci použít humor, riskuje, že o svůj prostor přijde.
Důsledky pro svobodu slova a demokracii
V debatách o humoru se často míchají dohromady dvě věci: společenská kritika a skutečná cenzura. Když se někdo ozve proti nevkusnému vtipu, je to nepříjemné, ale je to součást otevřené diskuse. Když ale pořad zmizí z vysílání proto, že se komik vysmál prezidentovi, je to zásah do svobody projevu. To je přesně to, co se stalo Jimmy Kimmelovi, i když se tentokrát na obrazovky zase brzy vrátil.
Důsledky jsou vážnější, než by se na první pohled zdálo. Politická komedie a satira funguje jako ventil i jako kontrolní mechanismus. Nabízí jazyk, kterému rozumí široké publikum, a tím přibližuje kritiku moci lidem, kteří by jinak politické analýzy nesledovali. Když tyto hlasy zmizí, ztratí společnost jeden z mála způsobů, jak veřejně zpracovávat absurditu a aroganci moci.
Navíc se otevírá prostor pro autocenzuru. Pokud dnes zmizí Kimmel, zítra si jiný komik rozmyslí, jestli vůbec stojí za to riskovat kariéru kvůli politickým vtipům. I když se pozítří Kimmel opět vrátí. Byl varován, dostal přes prsty. A tak se pomalu posouvají hranice toho, co je „bezpečné“ říkat. Ne formálně, ne zákonem, ale prakticky a účinně.
Demokracie bez satiry je demokracie bez zpětné vazby. Pokud se ztratí možnost zesměšňovat mocné, postupně zmizí i prostor pro kritické otázky. Kimmelův návrat na obrazovky ukazuje, že tlak veřejnosti a mediální pozornost dokážou podobné zásahy zpochybnit a zvrátit. Ale samotný fakt, že k pokusu o umlčení došlo, odhaluje slabiny celého systému.
Autorka vystudovala žurnalistiku.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás