China Miéville je oceňovaný britský autor sci-fi a fantasy literatury. Za díla jako Město & město, Nádraží Perdido či Jizva získal mnoho prestižních ocenění – například Hugo, Arthur C. Clarke Award či cenu Locus. Miéville má zároveň doktorát v oblasti mezinárodního práva na London School of Economics a píše také politické texty. V nich se věnuje zejména marxistickému přemýšlení, kritice kapitalismu nebo právě úvahám o vědeckofantastické tvorbě. V rozhovoru se dozvíte, jestli je China Miéville optimista, jestli vyřeší klimatickou krizi lasery či kdo má podle něj právo pít šampaňské.
Jestli studium historie něco ukazuje, tak to, že se jako politický proud liberalismus raději spojí s fašismem a hlubokou reakcí, než aby prohrál s levicí. Protože se hluboce děsí právě ruptur, trhlin, radikálních změn.
Většina vědeckofantastické kulturní produkce posledních desetiletí se zaměřuje na dystopické budoucnosti. Setkáváme se s popisy klimatického kolapsu, převzetím moci technologiemi i zotročováním plodných osob… A v intelektuální obci zase svižně koluje Fisherův kapitalistický realismus. Nežijeme na konci dějin, ale rozhodně nejsme ani svědky konce kapitalismu. Stále slyšíme, že tento stav podněcuje hlavně nihilistické přemýšlení. Myslíte si, že je to pravda?
V prostředí anglofonní levice se tyto diskuse vedou už léta. V mnoha z nich jsem přitom našel zdánlivě logické návaznosti, které zní přibližně takto: My na levici chceme jiný svět. Proto je nám (do jisté míry) vlastní utopická perspektiva. Proto jsou umění a filmy, které mají utopickou perspektivu, progresivní, a dystopie naopak nihilistické a reakční. Když to řeknu takto hrubě, v podstatě nikdo nepřizná, že něco takového tvrdí nebo že si to myslí. Často je ale právě tato logika podprahově uplatňovaná v nejrůznějších debatách.
Hodně mě zajímá utopická imaginace a politický projekt toho, co bych v širším smyslu nazval trhlinou v každodennosti. Jsem ale dost zdrženlivý, pokud jde o individuální politickou valenci toho, jaké filmy má člověk rád. Představa, že je politicky korektní mít rád spíš utopické než dystopické příběhy, mě dost zneklidňuje. Vidím v ní totiž určitý implicitní moralismus. Vím, že existují lidé, kteří ke svým politickým názorům dospěli částečně proto, že četli Ursulu Le Guin. Vím ale také, že existuje spousta velmi chytrých a skvělých lidí s vynikajícím literárním vkusem, kteří čtou Ursulu Le Guin a nejsou pohnuti k tomu, aby se stali levicovými anarchisty. Řeknou vám, jak jsou ty knihy fantastické, a stejně zůstávají jejich politické postoje hluboce reakční.
Koneckonců jedním z Trockého oblíbených románů byla Celinova Cesta na konec noci, což je proslulý nihilistický text. Myslím, že mezi člověkem a světem okolo něj dochází vždy k výraznému zprostředkování. To se týká i kulturní produkce – naše interakce s uměním je prostě tak komplikovaná a mnohovrstevnatá, že nemůžeme zobecňovat její politické dopady. Na anekdotické úrovni – já jsem již 33 let oddaným marxistou a miluji dystopické filmy a miluji dystopickou fikci. A necítím žádné rozpaky ohledně toho, že zároveň provádím politické čtení fenoménu dystopického umění a zároveň si toto umění na osobní úrovni opravdu užívám.
V podobných debatách také existuje nebezpečí, že budeme číst umění pouze z hlediska jeho obsahu a vyloučíme z analýzy jeho formu. Pokud před sebou máme zobrazení vědeckofantastického světa, který je velmi dystopický, nikdy se v něm nic nezmění, mocní zůstávají mocnými a tak dále, je docela snadné vidět, že jde o určitý druh nihilistického obsahu. Proto ho můžeme číst jako nihilismus. Vzpomeňme si ale na nějaký veselý televizní sitcom, jehož obsahem je, že se lidé smějí u večeře, ale svou formou představuje jakousi nekonečnou, brutální rekurzi téhož – takové vybledlé slunce, které nikdy nezapadá a které doprovází robotický, odtažitý, přednahraný smích, který jakoby vyprchává, takže si ani nejste jistí, jestli se skutečně bavíte, ale dostáváte signál, abyste se smáli. Řekl bych, že toto je hluboce nihilistická forma. Většina našeho kulturního čtení se ale zaměřuje pouze na obsah.
Ani jedna z těchto námitek nicméně nevylučuje politické čtení kulturního průmyslu. Když se náhle rozšíří hluboce dystopické filmy nebo knihy způsobem, který neplatil 10 let předtím a neplatí 10 let poté, je naprosto rozumné číst tento jev politicky. I když i tady musíme být velmi opatrní, když říkáme, co takový jev znamená. Kulturní produkty nejsou nezprostředkované, jsou to přece komodity. Jsou určeny k vydělávání peněz.
Jak jste řekl, stále slyšíme, že potřebujeme utopie. Jaká je podle vás jejich dnešní role? Zejména pro levici, protože kapitál žije svou utopii už dnes, jak jste upozornil ve svém eseji Limity utopie.
Řekl bych, že každý politický projekt ruptury, tedy přerušení, trhliny, má do jisté míry neodmyslitelně utopický prvek, protože hovoří o úplně nové každodennosti. Někdy lidé však naznačují, že z toho vyplývá několik věcí, které podle mě však nevyplývají. Jednou z nich je myšlenka, že utopie je ze své podstaty pokroková. Měli bychom si to ujasnit – mezi nejutopičtější myslitele, s nimiž jsem se kdy setkal, patří například někteří turečtí fašisté. Fašistická tradice utopie je celkově silná. Takže myšlenka, že na utopii je něco mlhavě progresivního, zkrátka nesedí. To, co v utopii nacházíme, je něco trhavého. A trhlina, ruptura, může být tou nejlepší věcí na světě, anebo může být cestou k ještě horšímu barbarství, než je každodenní kapitalismus.
Mám pocit, že si někteří lidé na marxistické levici myslí, že je velmi důležité umět v rámci politického projektu artikulovat konkrétní podobu utopie. Můj vlastní postoj je, že jsme jako subjekty natolik definovaní naší každodenností, že je pro nás doslova nemožné popsat obrysy skutečně jiného systému. To mě ale nenaplňuje zoufalstvím, protože pokud dojde k trhlině v politické situaci, nebudeme na jejím druhém konci stejní lidé. A naše představivost nebude omezena každodenností. Existuje krásný citát italského levicového anarchisty Errica Malatesty: „Vše závisí na tom, co jsou lidé schopni chtít.“ A když víte, že chcete něco jiného, nemusíte nutně vědět, jakou to má podobu.
Engels často žádal Marxe, aby popsal svůj preferovaný alternativní pohled na svět, a Marx to neudělal. A myslím, že to neudělal z velmi rigorózních důvodů. Ty souvisí s pochopením totality kapitalismu se všemi jeho útlaky na osách pohlaví a rasy a tak dále… Nejde ani o to, jestli jsem nebo nejsem pro utopii. Myslím si, že utopie je nezbytná, ale nemyslím si, že je na naší straně tak bezpodmínečně, jak někteří lidé naznačují.
Zmínil jste trhlinu, rupturu. V českém jazyce neexistuje ustálený překlad tohoto slova (anglické „rupture“ se překládá také jako přerušení, zlom či radikální změna, pozn. red.). Můžete prosím pro čtenářstvo vysvětlit, jak tento termín chápete?
Velmi, velmi stručně řečeno – trhavá, rupturní, politika, jak ji chápu, vychází z nutnosti zásadního strukturálního prolomení logiky dosavadního systému, nikoli z jeho vylepšování či reforem. Toto je ovšem jen velmi stručný vstup do širší diskuse. Obšírněji o tom hovořím ve své knize o Komunistickém manifestu.
V některých debatách, kterých jste se zúčastnil, jste varoval před optimismem v levicových hnutích. Mohl byste to rozvést? Jaké nebezpečí podle vás představuje optimismus a jakou roli hraje naděje v našem politickém boji? A jaký je jejich vztah?
Terry Eagleton nedávno napsal knihu s názvem Naděje bez optimismu. Je důležité si uvědomit, že to jsou dvě odlišné věci. Na britské levici – i když bych řekl, že se to v posledních letech zlepšilo – se často objevoval nesmírně silný moralistický proud, který kladl rovnítko mezi naději a optimismus. Tento proud kontroloval, jestli lidé nepodléhají tomu, co bylo považováno za přílišný pesimismus. Pesimismus totiž prý vede k tomu, že přestanete být politicky aktivní. Především je třeba říct, že je tato rovnice nesmyslná. Znám spoustu lidí, které motivuje politická beznaděj – včetně mě. John Berger má krásnou frázi o neporazitelné beznaději – o tom, že neutuchající pocit, jak jsou věci těžké a jak jsou špatné, může být motivací. Existuje spousta lidí, kteří zůstali aktivní, aniž by věřili, že budou ve svém boji úspěšní. A já jsem za to rád.
K tomu, abyste byli aktivní, podle mě stačí věřit, že si zasloužíme lepší svět. A že je lepší svět možný. To je vše, co potřebujete. Nemusíte si myslet, že je to pravděpodobné. Nemusíte si myslet, že je to snadné. Rozhodně si nemusíme myslet, že je to za rohem. Kdybyste si mysleli, že je změna skutečně zcela nemožná, pak dobře, možná to by vedlo k nihilismu. Ale pokud myslíte, že je lepší svět mizivě, mizivě nepravděpodobný, ale přesto možný, už to samo o sobě může stačit, aby vás to udrželo aktivní.
Myslím, že existuje rozdíl mezi různými přístupy k optimismu. Jeden ten rámec je takový, že si mysíte, že musíte být optimističtí bez ohledu na to, co se děje ve světě. Pro mě je absurdní, aby to byl filtr, přes který se díváme na realitu. Musíme naopak hodnotit konkrétní situace a vždy si říct, co nás činí optimistickými, co pesimistickými a co nedokážeme posoudit. Optimismus nemá být startovací pozicí.
Pokud věříte, že by svět mohl být lepší, i když je to nepravděpodobné, pak to, co máte, je naděje. Ale i naději je třeba si zasloužit. A myslím, že jedním z problémů, kvůli kterým se pojmy naděje a optimismu tolik překrývají, je to, že spousta naděje na levici nebyla zasloužená. Byla prostě daná. A to je jiné, než když řeknu: „Doufám, že se svět zlepší, ale myslím, že nás čeká opravdu hrozných 10 let.“ Takový výrok neznamená, že se vzdávám. A pokud se budu mýlit, budu rád. Bylo by však lehkovážné předstírat, že to není můj výklad situace, zejména pokud je to výklad, který je podložený mým politickým vzděláním.
Některé lidi to může demotivovat, ale spoustu lidí taky ne. A já bych řekl, že i naopak. Viděl jsem spoustu levicových aktivistek a aktivistů, kteří vyhořeli a vzdali to, protože jim byl vnucen optimismus, který nepůsobil opravdově. A když se pak nedařilo, dostavil se pocit zoufalství a studu. Když do toho jdete s optimismem a svět se nezlepší, cítíte se zahanbeně. Zklamali jste ho. Takže to není tak, že bych byl proti naději jako takové. Mám rád, když mám naději. Miluji, když mám pocit, že si situace zaslouží optimistický pohled na věc. Ale myslím, že to první si člověk musí zasloužit, a to druhé je podle mě kontextové a podmíněné.
Debaty o utopiích jsou často spojeny s debatami o lidské přirozenosti a lidských potřebách. Podle autorů od Platóna po Marcuseho se musejí lidé nutně změnit, aby mohli žít šťastně v utopické společnosti. Vy jste naopak v eseji Limity utopie naznačil, že bychom se neměli snažit změnit všechny lidi k lepšímu. Neměli bychom plýtvat energii snahou o vytvoření společného subjektu s kapitalistickými elitami a snažit se je přesvědčit o lepším a společném světě, v němž přijdou o své peníze a moc. Navrhl jste „ozubenou naději“, tedy boj. Můžete trochu rozvést, co vás vedlo k tomuto odklonu od mainstreamového přístupu jednotného lidstva? A jak přesně můžeme změnit diskurz „společného světa“, který elitami zjevně nijak nehýbe?
Na to nemám jasnou odpověď. Mám jen úvahy. Většina seriózního levicového diskurzu, jak jste sama řekla, by se vydala jinou cestou. V jistém smyslu je to ale podle mě opravdu jednoduché. Existuje nepřítel. Nepřítel vůči změně k něčemu lepšímu. Je to nepřítel lidskosti, je to nepřítel osvobození. Nemyslím si ale, že jsou někteří lidé ze své podstaty zlí a jiní dobří. A jsem rád, když někteří změní názor.
I Marx a Engels v Komunistickém manifestu mluví o tom, že některé části vládnoucí třídy mohou náhle změnit stranu kvůli tlaku dějin a tak dále. Skvělé. Fantastické. V tomto ohledu jsem nesmírně otevřený. Jak jsem již říkal, myslím, že jedním z problémů, které levice v dnešní době má, je to, že je občas příliš moralistická. S tím se pojí i pocit, že lidé, kteří s námi nesouhlasí, jsou nenapravitelně strašní a hrozní. Myslím, že to je ale liberální postoj. Myslím, že to je liberální politika. Je to politika Hillary Clinton, je to politika Kamaly Harris.
Takže rozhodně nechci říct: „Pokud jste v této konkrétní pozici, máte zlou duši.“ I když si myslím, že spousta z těch lidí je pravděpodobně opravdu zlá. Ale zlo je kontingentní. A lidské vědomí je složitě zkreslené různými pohnutkami. Mezi ty nejsilnější z nich patří vaše materiální podmínky. A pokud váš příjem a privilegia závisí na určitém typu politiky, je nejlidštější věcí na světě tuto politiku obhajovat. Pokud si však myslíte, stejně jako já, že je ta samá politika v přímém rozporu s rozkvětem lidského potenciálu, pak jsou lidé, kteří z ní profitují, vašimi nepřáteli.
V poslední době mám s Berniem Sandersem hodně problémů, zejména kvůli Gaze, ale myslím, že v určitém okamžiku byl velmi úspěšný. Jednou z věcí, které z něj udělaly neobvyklou postavu americké politiky, bylo to, že na rozdíl od Harris a Waltze, na rozdíl od mainstreamových demokratů, vnímal a mluvil v termínech nepřátel. Říkal: „Zájmy milionářů a miliardářů nejsou stejné jako zájmy vaše“. Je to v podstatě takhle jednoduché.
Můžeme sice říci, že ve střednědobém horizontu by bylo pro všechny lepší, kdyby naše planeta neshořela. Zároveň je ale dnes nejracionálnější věcí na světě, že podniky na špici nejvýnosnějších odvětví umělé inteligence pálí neuvěřitelné množství fosilních paliv, protože potřebují chladit své obrovské datové banky. A odměnou jim je obrovský zisk a politická moc. Nedělají to proto, že by byli hloupí. Nedělají to proto, že by si neuvědomili, co dává pro lidstvo větší smysl. Dělají to proto, že jejich zájmy nejsou stejné jako naše zájmy. A až se podmínky života na planetě budou zhoršovat a zhoršovat a zhoršovat, přestože se to dotkne všech, oni před tím budou chráněni více než my ostatní. Takže dokud budou tito lidé oddáni tomuto neudržitelnému politickému projektu, jsou našimi třídními nepřáteli. A nenávist nemusí být vůči nim jako jednotlivcům, ale rozhodně by měla být vůči systému, který reprezentují.
Někteří lidé označují Marxe a Engelse za tvůrce utopie. Tento argument může pravice používat i jako důvod, proč bychom si neměli představovat lepší společnost. „Podívejte, Sovětský svaz to zkoušel a skončilo to krveprolitím!“ Chci se zeptat, jaký je váš názor na marxismus a jeho vztah k utopii, protože – jak jste řekl – Marx odmítl předložit konkrétní návrh utopie. Dokonce utopické autorstvo v některých textech dost kritizoval.
Nemyslím si, že by byli Marx a Engels úplně antiutopičtí autoři. Když jsem psal onu knihu o Komunistickém manifestu, tvrdil jsem, že je to kniha silně utopická, dokonce eschatologická. Že skoro jako by čerpala z určitého druhu náboženské utopické tradice. To si vysvětluji absolutní etickou naléhavostí odtrhnout se od odcizujícího a vykořisťovatelského systému. Tím je jejich dílo, myslím, utopický projekt. Co už z toho ale nevyplývá, je to, že by měli nějaký konkrétní plán. A já jsem rád, že ho nenabídli, protože si myslím, že by to byla chyba.
Někdy se kritici radikální změny zeptají: „Jaký je tedy váš návrh?“ A když jim nepředložíte konkrétní plán, pak prý vaše kritika postrádá smysl. To je podle mě velmi, velmi nelogické. Pokud chce někdo navrhnout jiný model společnosti, dobrá. Já se tomu v zásadě nebráním. Různé myšlenkové experimenty, diskuze a tak dále, jsou fajn. Nicméně z hlediska prosté logiky je naprosto rozumné říci, že tato společnost je živoucí smrt, je to kult smrti! Je hrozivá, i když zrovna neřeknu, co přesně všechno bychom měli mít místo ní. Radikální venkovští kritici feudalismu měli pravdu v tom, že feudalismus byl otřesný, hrubý, vykořisťovatelský systém. A to, že svou kritiku zároveň nepředložili plánem, jak by měla vypadat liberální demokracie? To jim přece nikdo nemůže vytýkat. Celá tato argumentace je jen líné přemýšlení. Na to je člověk na levici už bohužel zvyklý.
Jedna z věcí, po které upřímně toužím, je inteligentní argumentace zprava. Víte, ne všichni pravičáci jsou idioti. A když se setkáte s takovými nedomyšlenými kecy, víte, že ten člověk o tom ani nepřemýšlí. Jsou to jen slova, která někde slyšel. V případě České republiky nebo jiných zemí, které vzešly z východního bloku – pokud je někdo v mém věku nebo starší a má intenzivní skepsi vůči marxismu, dobře. To se dá pochopit. Neměl by to ale být konečný argument. Zároveň když mluvím s někým, kdo vyrostl za stalinismu, tak vždy velmi rychle vyjasním, že tradice socialismu, ze které pocházím, je antistalinistická.
Ale i tak, už to je skoro 40 let a pořád poslouchám: „Když jsi marxista, vrať se do Ruska, vrať se k Pol Potovi.“ A my oba víme, že na levici se doslova přes 100 let vedly hluboké, promyšlené, zajímavé, filozofické debaty o povaze stalinské společnosti. Takže když přijde kritika a je založená jen na líném odmítání přemýšlet a na jakési radostné ignoranci a takovém tom „mám tě“, tak to je největší klišé a nuda. A je to taky ztráta času nás všech. Zatracená ztráta času nás všech. Někdy mám pocit, že lidé mají zásobník naučených odpovědí. A jakmile je všechny vyplýtvají, až pak si uvědomí, že jsou vlastně pořád zvědaví. A potom můžete diskutovat.
O napětí mezi politikou a utopií, politikou a trhlinou, se vedou dlouhé debaty. Dokonce i Thomas More ve své knize pochybuje, zda může reformovat systém zevnitř. Jak se k této debatě stavíte vy? Měla by levice spolupracovat s liberály? Nebo bychom měli usilovat pouze o roztrhání současného systému?
Pokud věříte, že ke světu, ve kterém stojí za to žít, pořebujeme roztržení našeho politického systému, nevyplývá z toho nutně, že byste proto neměli dělat žádnou práci uvnitř tohoto systému. Jsou lidé, kteří si to myslí, a já s tím zdvořile nesouhlasím. Nebo někdy hrubě nesouhlasím, podle toho, jak své názory předkládají. A nesouhlasím s tím z několika důvodů. Jedním z nich je to, že existuje snaha zlepšovat situaci v každodennosti. Ale co je důležitější, pokud to děláte určitým způsobem, reformistické zásahy mohou také problematizovat celý systém a pracují s politikou trhlin. Jacques Vergez to nazval „strategiemi trhliny“. Neříkám, že je to snadné. Je naopak velmi snadné si namlouvat, že to děláte, a přitom jednoduše dál onen systém reformami přiživovat. Ale myslím, že je velmi důležité říci, že angažovat se v trhavé politice opravdu neznamená úplně zavrhnout práci v liberální demokracii.
A pokud jde o spolupráci s liberály… Myslím, že je velký rozdíl mezi jednotlivými liberály (z nichž někteří jsou fakt skvělí lidé oddaní svým ideálům) a liberální politikou takovou, jak ji známe. Pokud jste oddaní liberálním ideálům oproti liberálnímu státu, může se někdy vaše politika stát překvapivě radikální a můžete skončit jako spojenec levice. Jednou z vlastností skutečně existujícího liberalismu totiž je, že nikdy nesplní své sliby. Nechci proto odsuzovat jednotlivé lidi. Nicméně jako politický proud nás liberalismus vždycky zradí. Vždycky. Na 100 procent. A jestli studium historie něco ukazuje, tak to, že se jako politický proud liberalismus raději spojí s fašismem a hlubokou reakcí, než aby prohrál s levicí. Protože se hluboce děsí právě ruptur, trhlin, radikálních změn. Takže ať přijde každý, kdo se považuje za liberála a kdo by se chtěl přidat k boji za emancipaci. Ale spolupracovat s liberalismem jako s politickým projektem? Ne.
Ve Spojených státech se to teď opět ukázalo. Jeden demokratický senátor, jmenuje se Adam Smith – nedělám si srandu – nedávno přiznal, že si vybrali Joea Bidena, protože byl nejlepším kandidátem, který mohl porazit Bernieho Sanderse. Ne proto, že by měl největší šanci porazit Donalda Trumpa. Bylo pro ně důležitější rozdrtit povstání zleva než skutečně vyhrát volby proti pravici.
Poslední téma je podle mě trochu klišé, za což se předem omlouvám. V debatách o utopiích se mu ale nevyhneme. Jakou roli podle vás hrají technologie v naší budoucnosti? Měly by být důležitou součástí našich utopických úvah, nebo bychom se měli spíše vrátit k představám o jednodušších (a možná ekologičtějších) způsobech života? V diskuzích o změně klimatu můžeme například slyšet, že s pomocí technologií dokážeme odvrátit klimatický kolaps. Technologický pokrok je také klíčovým tématem marxistického myšlení. Na druhou stranu většina technologií, jak je chápeme dnes, je založena na extraktivistickém vykořisťování lidí i planety. Jaký je váš postoj k téhle otázce? Můžeme klimatickou krizi vyřešit pomocí laserů? Měli bychom usilovat o „plně automatizovaný luxusní komunismus“, nebo o nerůst? A musí ta otázka být opravdu buď/anebo?
Úplně jste se trefila, když jste naznačila, že to nemusí být jen buď/anebo. Taková představa je totiž podle mě mimo. Vím, že to bude znít otravně a samolibě, ale netrávím na internetu moc času. Není to proto, že bych si myslel, že jsem lepší než ostatní. Je to proto, že vím, že nejsem. Vím, jak jsem slabý, proto se k tomu nechci ani přiblížit. Nevyhnutelně se ke mně ale nějaký obsah stejně dostává. A jednou z věcí, která mi připadá trochu nesmyslná, je míra proklouzávání mezi různými úrovněmi, když se lidé hádají nebo diskutují v rámci levice, mezi jakousi hravostí a slogany a memy a vážnou politickou analýzou.
Například plně automatizovaný luxusní komunismus, alespoň v mém životě a v mé zkušenosti, začal jako meme. Byl to hravý trolling na internetu a ze začátku mi to přišlo jako sranda. Myslel jsem si, že je to fajn, protože spousta lidí na pravici a spousta liberálů si myslí, že komunismus je o tom, že všichni mají jednu misku rýže denně a nosí stejné oblečení. Takže cokoli, co hravě vybočuje z této představy, je podle mě super. Ale pak se najednou stalo, že lidi začali ten meme využívat v reálných debatách. Nemůžete stavět podělaný meme proti například hlubokým filozofickým myšlenkám Saita o nerůstu, to je absurdní.
Líbila se mi vaše formulace: „Klimatickou krizi vyřešíme pomocí laserů.“ Hodně mi to připomíná dnešní přemýšlení o geoinženýrství, nejhorší druh kapitalistického fideismu. Je nutné prolomit to, co považuji za hluboce vulgární a neoliberalizovaný model růstu. A když přemýšlím o komunistické budoucnosti, líbí se mi představa, že by byla plně automatizovaná a luxusní a že bychom lítali do vesmíru a že by neexistoval nedostatek. A možná to tak může být opravdu rychle, nevím. Každopádně pochybuji, že začneme tím, že budeme křičet „Ferrari pro všechny.“ I když jako trolling se mi to líbí. Když mi nějaký pravičák křičí do obličeje, že jsem kaviárový socialista, který pije šampaňské, tak mu řeknu: „Rozhodně, myslím, že si šampaňské zaslouží všichni.“ Ale neznamená to, že věřím, že je naléhavým úkolem socialistického hnutí masivně rozšířit výrobu šampaňského. To by bylo zatraceně hloupé.
Chci mít dostatek. Nechci askezi. Zároveň ale různé okolnosti vyžadují různé věci. A dnes mi přijde zásadní zlomit určitý druh růstového přemyšlení. Jakožto neoliberální subjekty si nejsnadněji představujeme luxus skrze spoustu materiálních věcí. To mi přijde jako důsledek psychického násilí. Je to hluboké zbídačení lidské duše. Také dnes existuje mnoho debat o tom, co vlastně chápeme pod pojmem nerůst. Ty jsou myslím hodně důležité. Naopak ekomodernistická představa některých lidí, že socialismus bude jako kapitalismus, ale pro pracující, mi přijde jako hluboce ochuzená verze trhavé politiky. Neobsahuje ani zdaleka dostatečnou trhlinu současného systému.
A jak vnímáte kompatibilitu marxismu a ekologického myšlení?
Někteří ekomodernisté si myslí, že je ekologie odklonem od marxismu. A já si – stejně jako John Bellamy Foster a další – myslím, že to není pravda. Marxismus v sobě má spoustu proudů a sám Marx říkal mnoho rozporuplných věcí. Ti z nás, kteří vycházejí z této pozice, jsou věrní určitému proudu v rámci marxistické filozofie, který se vrací k článkům o sběru dřeva. Není to disidentství proti jakýmsi rigorózním marxistům. Jak asi víte, i ve dvacátých letech existovaly tradice marxismu, které měly mnohem sofistikovanější pohled na ekologii. Izolace ruské revoluce ale byla tragédií nejen politickou, ale i ekologickou, protože tito lidé byli nuceni v podstatě k soutěživé akumulaci na úrovni průmyslových kapacit. Někteří z těchto rodících se ekosocialistů proto byli umlčeni kvůli logice konkurenční akumulace.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás